ARTA Records - 2HP Production - ARTA Music cz en

KEITH JARRETT – CREATION / ECM 2450                                                     player
                                                                                              sloupek Pavla Klusáka 

Creation signals a departure from the ‘traditions’ of Keith Jarrett’s many ECM recordings of solo improvised piano. Earlier concert recordings have reflected the flow of musical ideas and inspirations as developed in the course of an evening (as on The Köln Concert, Paris Concert, Vienna Concert, Rio etc.) or several evenings (Bremen-Lausanne, Sun Bear Concerts, Testament etc.) Creation – drawn from concert recordings made in Japan, Canada and Europe in 2014 – is different.

After reviewing all the music from his 2014 performances, Keith Jarrett honed in on the most revelatory episodes from six concerts in Toronto, Tokyo, Paris and Rome and sequenced them, effectively creating a new concert, a new suite of pieces with its own inner logic and momentum. The concept opens up fresh possibilities, extending the improviser’s art to include an intuitive reassembling of material. The resultant album is perhaps the most strongly lyrical of Jarrett’s recent solo releases, the choice of music emphasizing pieces in which there is a sense of song being born, voices striving to be heard. Creation also offers the most up-to-the minute account of Jarrett’s uncanny capacity to construct compelling music in real-time: his melodic-harmonic imagination as an improviser and his ability to consistently find and shape new forms remain, after all these years of solo concerts, remarkable.

The album begins with music from Toronto. Paul Wells of Canadian national news magazine Maclean’s, reviewed the concert at the Roy Thomson Hall, concluding that “Jarrett matters because he possesses the improviser’s secret to greater degree than almost anyone. He can spin melody and logic, structure and surprise, richly and indefinitely.”

Three of the improvised pieces sequenced here – Part IV, Part VII and Part VIII – are from a concert Jarrett gave at Rome’s Auditorium Parco della Musica on July 11, 2014. Jarrett returns to Italy on May 18, to play a solo concert at Teatro San Carlo in Naples. 

 

 

Průtokový Jarrett

Ten rekord pořád platí: Keith Jarrett má na svědomí nejprodávanější klavírní album všech dob. TituluThe Köln Concert se prodalo přes tři a půl milionu nosičů. Jarrett teď svoje sedmdesátiny oslavil po svém: vydáním dvou alb najednou.
Na tom koncertě v Kolíně nad Rýnem (1975) jsem měl vždycky rád, že ho pořádala devatenáctiletá dívka: Vera Brandes (snad měla mezi předky nějaké Brandejsovy?) se nikoho neptala, co se sluší, a už od patnácti organizovala jazzové koncerty. Musela být poděs: přesvědčila kolínskou operu, aby jí pronajala budovu pro vůbec první jazzový koncert na jejich scéně. Neuhlídala servis, který místo velkého koncertního křídla dodal menší „baby grand“, určené jen ke zkoušení, nedokonalé, rozladěné. Jarrett nakonec neodmítl vystoupit hlavně proto, že byl po cestování nevyspalý a chtěl to mít za sebou – a taky už bylo prodáno 1 400 lístků po čtyřech západních markách... 
To je legenda! Korunuje ji pochopitelně dost krásná nahrávka na dvojalbu, která se lidem líbí nejen pro směs jazzu, gospelu a ozvěn klasiky, ale i pro Jarrettovo tajemství, které máte na koncertě před očima a stejně nic neprokouknete. Začal totiž (na výzvu producenta Manfreda Eichera) spontánně improvizovat – hrát z voleje. Sólově. První album Facing You vzniklo ve studiu, pak už chodil Jarrett provokovat svou imaginaci před publikum. Rychle se stal senzací: inspirace protéká jeho prsty spojitě, v asociativních proudech, jež propojují dědictví Bacha, Debussyho, Šostakoviče, Gershwina, Monka, Hancocka i Milese Davise, v jehož kapele si Jarrett odbyl iniciační léta.
Jak přichází hudební nápad, kde se bere schopnost „být průtokovým ohřívačem Stvořitele“, což je nepřesný citát klavíristův? V roce 1987 měl Jarrett za sebou sto sólových koncertů, alba dokumentují, že mnohdy hrál po celý večer v kuse, bez pauz (Vienna Concert, La Scala, box japonských koncertů Sun Bear Concerts). Když na několik let udeřil únavový syndrom, nemohl Jarrett z domu: nahrál své ženě jako dárek album melodií, k nimž měla vztah (The Melody at Night, With You, 1999) a pak se opatrně vracel na scénu. Nejdřív hrál kousky třeba jen na minutu a půl, je to slyšet na koncertu z Osaky (Radiance, 2006). Aktuální Creation sám poskládal z ploch kolem sedmi minut, jak je vloni hrál na koncertech v Paříži, Římě, Tokiu a Torontu. Je to možná nejzpěvnější, nejlyričtější hudba, jakou za léta vydal: vyvažují ji i temnější místa, ale vlastně by se tu některá (pochopitelně zase improvizovaná) místa dala textovat a proměnit v písně. Se smyslem pro jin a jang vydali Jarrett s producentem Eicherem souběžně album s klavírními koncerty Bartóka a Barbera (ten druhý hnal v roce 1962 svůj kus s orchestrem do freejazzově střemhlavého allegra molto, lahůdka a adrenalin!).
Na Jarrettovi je pozoruhodné, že zůstal absolutně věrný několika formám, jež přijal za vlastní. Dřív občas nahrál klasiku, hraje pověstná sóla a šťastně se našel ve Standards Triu s Garym Peacockem a Jackem DeJohnettem. Jinak po dekády nezkouší nic dalšího: je to v čemsi mnišské, trochu znepokojující. Nikdy nehostoval v nahrávce jiných hvězd, neřkuli popařů či rockerů. V mládí vyhlásil averzi vůči elektrickým nástrojům: dodrženo. Jde pořád jedním směrem, hra se mu mírně mění. Sedmdesátiny (8. května) jsou jen místem na cestě. Jak řekl cellista Pablo Casals, když se ho v devadesáti ptali, proč denně cvičí: „Když já se pořád zlepšuji.“ 

Pavel Klusák, psáno pro Orientaci LN (23.5.2015)

© 2HP Production, erven 2017
coded by rhaken.net