Jaroslav Tůma - varhany Rieger (1931) v kostele sv. Mikuláše, Ludgeřovice
Varhanní tvorba 20. století je bohatá počtem skladeb i závažností jejich hudebního sdělení. Především je tomu tak díky samotným varhaníkům, kteří vytvořili kompozice pozoruhodné, přestože často spíše eklektického charakteru. Ale upřímně řečeno, i tak výrazné osobnosti, jakými byli např. Jehan Alain, Marcel Dupré a možná i Max Reger, nezasáhly vážněji do ostatních kompozičních žánrů. Naopak mezi nejvýznamnějšími skladateli minulého století najdeme jen zřídka někoho, kdo se varhanami nějak více zabýval. Např. Stravinský, Šostakovič, Debussy či Ravel nenapsali pro varhany prakticky nic, mnozí další, jmenovitě namátkou třeba Honegger, Britten, Janáček či Martinů, napsali jen skladby drobné či příležitostné.
Vzácnou, a o to cennější výjimku představuje Paul Hindemith. Kromě dvou varhanních koncertů s orchestrem je autorem tří sonát. Každá z nich je perlou, přesto se nikdy nestaly trvalkami repertoáru varhaníků. Možná je obestírá pověst, že nejsou publiku vždy snadno srozumitelné, zároveň neoplývají efekty velkého zvuku a rychlého virtuózního pohybu. Rozhodně zůstávají jaksi ve stínu velkých děl Regerových či Messiaenových, jejichž strhující závěry omračují mohutností a přímočarostí.
Nesnadno pochopitelným a pro svět varhan i těžko uchopitelným se jeví zvláštní a poněkud strohý způsob kompozičního myšlení skladatele, který představuje v dějinách hudby tvůrce reagujícího „novou věcností“ na dobový přebubřelý novoromantismus. I dnešnímu varhannímu interpretovi se tak vnucuje představa, že je nutno ke „správné“ interpretaci Hindemitha využít především nový trend jeho doby, totiž nástroje postavené v neobarokním stylu. Této představě by nahrávala právě i struktura jeho hudby, zejména převažující myšlení polyfonní a přísná hudební forma.
Naše nahrávka tento trochu jednostranný pohled modifikuje, jelikož je pořízena na varhanách firmy Rieger z roku 1931, opravených péčí ludgeřovických občanů a varhanářské firmy bratří Pončů z Krnova v roce 2005. I když jsou ludgeřovické varhany na svoji dobu nesmírně moderní a akceptují již dobové požadavky na výstavbu varhanní dispozice včetně bohatého výběru rejstříků alikvotních, je základ zvuku stále ještě víceméně romanticky profilován. Požadavkům tradic v duchu 19. století odpovídá i pneumatická traktura a žaluziová skříň pro 2. manuál. Hindemithovy sonáty tentokrát znějí na typu nástroje, jaký byl v jeho době nejběžnější, a zároveň dokonale vyhovuje požadavku, který asi nemá být u Hindemithových sonát beze zbytku opominut, totiž snaze o proměnlivou dynamiku a rafinovanou barevnost varhanního zvuku.
Varhanní sólo z Janáčkovy Glagolské mše je více známé pod nepůvodním názvem Postludium. V rámci mše stojí na předposledním místě. Formálně jde o strhující, volně pojatou passacaglii, tedy formu variační, komponovanou za využití krátkého ostinátního motivku.
Varhanní improvizace na témata Janáčkova klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku jsem nahrál mezi 22. a 23. hodinou večerní dne 25. dubna 2006. Jsou věnovány památce tragicky zesnulého českého dokumentaristy a vzácného člověka Pavla Kouteckého.
Jaroslav Tůma
Ostravsko bylo, což možná je pro mnohé překvapivé zjištění, v minulosti nejen drsným regionem tvrdé práce, ale zároveň i krajem,ve kterém zněla krásná a na svou dobu často i odvážná hudba. Ostravsko prošlo ve své historii několikrát velice dramatickým vývojem. Jednak to byl přerod (doslova přes noc) v důležitou průmyslovou oblast Rakouska Uherska, jednak zápasu o českou školu a kulturu, který provázel slezské pohraničí celá desetiletí po vzniku samostatného Československa v r. 1918. Zaměříme-li svou pozornost na kulturu hudební, opět se nevyhneme překvapení. Od roku 1921 jsou v Ostravě pravidelně pořádány symfonické a komorní koncerty včetně tématických večerů Vítězslava Nováka, Zdeňka Fibicha, Antonína Dvořáka, Josefa Bohuslava Foerstera, večera hudby ruské, jihoslovanské apod. Vedle ostravských umělců se začali na těchto koncertech uplatňovat interpreti a komorní soubory z Prahy a Brna (Karel Hoffmann, Jan Heřman, Ševčíkovo kvarteto, České kvarteto, Moravské kvarteto), a také ze zahraničí. Mezi nejvýznamnější hosty (až do dnešních dnů) patří skladatelé Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev a Paul Hindemith. Na jeho první hostování vzpomíná tehdejší šéf ostravské opery Jaroslav Vogel:
„Sezóna 1931/32 je památná zejména tím, že v ní 6. listopadu poprvé vystoupil v našich koncertech tehdy teprve 36letý vůdce německé moderny Paul Hindemith. Předsevzali jsme si se skladatelem Josefem Schreibrem (1900 – 1981), který byl hlavním inspirátorem ostravského hudebního života, že do černé Ostravy pozveme a v našich koncertech „zaměstnáme“ i ty z vůdčích představitelů světové hudební moderny, kteří – jako Stravinskij, Prokofjev nebo Hindemith – umějí na něco hrát. I velkorysejším Ostravanům musil tento plán připadat – řečeno s Hansem Sachsem – jako dokonalý klam a mam! V každém případě bylo nesporné, že osobní účinkování těchto mistrů bude nejúčinnější nejen pro jejich, nýbrž vůbec pro soudobou hudbu, kterou jsme ovšem mezitím začali prosazovat i vlastními silami. Začátek učiněn s „violistou“ Hindemithem jakožto nejmladším a naše svědomí v případě nezdaru poměrně nejméně zatěžujícím skladatelem. Zjistiv jeho berlínskou adresu, dohodnul jsem s ním hladce honorář, datum (6. listopad 1931) a jeho čísla (Koncertní hudbu pro violu a komorní orchestr a Berliozova Harolda v Itálii) a 4. listopadu mohl jsem jej uvítat na přívozském nádraží. Koncert byl výborně navštíven a nadto vysílán (a tím i finančně „podpořen“) rozhlasem, čímž ulomen hrot všem připraveným útokům na moje „extravagantní“ podniky (což také byly!).
Po úspěchu prvního koncertu s Hindemithem jsem ovšem neváhal uspořádat jeho další vystoupení 6. prosince roku následujícího (Vivaldi: Koncert pro violu d´amour, Hindemith: Sonáta č. 2 pro violu sólo). Den před koncertem uspořádal Kruh přátel vážné hudby v Domě umění intimnější večer, na němž po mé přednášce o Hindemithovi (před níž on žertovně zmizel – prý aby nebyl terčem opovržlivých pohledů, až ho začnu „trhat“) byly provedeny jeho písňový cyklus op. 8, houslová sonáta D dur a klavírní suita 1922. Příznačné pro Hindemitha je, že prohlásiv: „když všichni tak krásně hrají, zahraji taky!“ – došel si do hotelu pro nástroj a zahrál mimo program Regerovu Suitu pro sólovou violu.“ Jaroslav Vogel tak založil v Ostravě tradici uvádění Hindemithovy tvorby, která trvá do dnešních dnů.
První návštěva Hindemithova se uskutečnila v roce 1931, tedy v roce, kdy byly postaveny nové varhany v chrámu sv. Mikuláše v Ludgeřovicích, ležících v těsném sousedství Moravské Ostravy. Podle dochovaných vzpomínek a záznamů se Paul Hindemith při této návštěvě velice sblížil s některými hudebníky, skladateli a organizátory hudebního života, o který se velice živě zajímal. Není vyloučeno, že shlédl a poslechl si rovněž nové ludgeřovické varhany, které byly ve své době skutečným skvostem. Konečně o vztahu, který Hindemith k hudebníkům ale i posluchačům získal svědčí skutečnost, že již příští rok Ostravu opět navštívil.
První písemná zpráva o Ludgeřovicích je z ledna 1303 a od tohoto data se píše oficiální historie obce. Ta není v žádném případě fádní. Naopak, díky svému položení ve Slezsku nedaleko hranic s Polskem a s výrazným vlivem německým prožily Ludgeřovice v minulosti nejednu dramatickou chvíli.
Dnešní chrám sv. Mikuláše samozřejmě není původní. První kostel zasvěcený ovšem stejnému světci byl z počátku 16. století a byl dřevěný. Roku 1795 začala výstavba nového kostela, již zděného a především většího. Dokončen byl o tři roky později a 28. října 1798 slavnostně vysvěcen. Neuplynulo ani sto let (1887) a ludgeřovičtí žádali o povolení stavby nového kostela. V dubnu 1906 byly všechny podmínky a požadavky splněny a stavba nového kostela schválena a 25. června započata. Již 18. listopadu následujícího roku byla krásná novogotická stavba postavena z červených pálených cihel dokončena. 18. 11.1907 byl kostel vysvěcen světícím biskupem olomouckým Thdr. Karlem Wisnarem. V této podobě tvoří chrám sv. Mikuláše dominantu obce Ludgeřovice dodnes. Na nahrávce uslyšíme i jeho zvony: Mikuláš z r. 1840, průměr 35 cm, Ježíš Nazaretský z r.1887, průměr 70cm, Urban – rok výroby není znám, průměr 82 cm, Mikuláš z r. 1907, průměr 63 cm. Pátý zvon Alois věnoval kostelu farář P. Alois Bitta.
Stejnou pozornost, kterou ludgeřovičtí občané věnovali svému kostelu, který postavili v rekordním čase (!) věnovali varhanám. Je až neuvěřitelné, že v sociálně neklidném a nacionálně vypjatém začátku třicátých let minulého století našli nejen čas, ale i finanční prostředky pro stavbu originálních nových varhan. Vybrali známou firmu Rieger v Krnově.
Jaromír Javůrek
"Tuma's performance of the Organ Solo from the Glagolitic Mass is brisk and full of energy"
"Anyone who is used to Hindemith on neo-baroque organs, should take a listen to Tuma's readings"
"The way Tuma gets into the skin of Janacek is impressive. Just these four improvisations make this disc a worthy buy"
