Johann Jakob Froberger
Fantazie pro klavichord

Jaroslav Tůma - klavichordy z dílny Martina Kathera v Hamburku
(fotografie z nahrávání - Augustiniánské klášterní archivní sklepy v Borovanech)

Klavichord je pro mnohé hudební „fajnšmekry“ ideálním klávesovým nástrojem nejen dávných věků, ale i žhavé současnosti. Stisk každé jeho klávesy umožňuje nejjednodušším způsobem rozeznít dvojici strun sladěných do tichounkého unisona. Na konci kláves působících jako jednoduchá páka najdeme vztyčené kovové plíšky neboli tangenty, které zprostředkovávají ten nejúčinnější kontakt prstu se strunou, jakého byl klávesový nástroj kdy schopen. Rychle doznívající tón je ovládán citlivou rukou hráče nejen po stránce dynamické. Prsty lze dokonce jemně vibrovat, podobně jako třeba u houslí. Všechny souzvuky se dají tlakem jednotlivých prstů i dolaďovat. Hudba interpretovaná na klavichordu může v akusticky příznivých podmínkách místnosti nebo sálku poskytnout nevšední zážitek publiku rozsazenému okolo něj v počtu až několik desítek posluchačů. Podmínkou je klidné vnější prostředí, tedy žádný hukot aut a rámus sbíječek, žádný dusot koňských kopyt a drnčení kočárů po hrbolaté dlažbě. V klauzuře nejmenovaného kláštera kdesi ve středověké Evropě bylo ovšem doporučováno, aby bratři ve svých celách při hře na klavichord přesto raději zavírali jeho víko, aby náhodou nerušili ostatní v modlitbách. Třeba i z toho důvodu byly kovové tangenty některých klavichordů opatřeny kůží? V každém případě měly takové nástroje svůj zvláštní, nezaměnitelný sonorní zvuk.
     Na rozdíl od našich běžných představ o Sv. Cecílii zobrazené u varhanního pozitivu představují mnohá zachovavší se vyobrazení či skulptury patronku hudebníků s prstíky nořícími se do kláves klavichordů. Ty byly běžným cvičným klávesovým nástrojem od pradávna až do devatenáctého století. Teprve v jeho průběhu byly ze své pozice vytlačeny, a to klavíry, které jsou nyní zase zastiňovány nástroji elektronickými. Věřím ovšem, že kruh se v budoucnosti uzavře opět ve prospěch klavichordů. Elektronika je nudná, klavichordy navíc nijak výrazně neruší okolí, což je hlavní nevýhoda klavírů. Dnešní sousedi se ale stejně na rozdíl od bratrů v klášterech nemodlí, spíše se dívají na televizi nebo sedí u počítačů se sluchátky na uších. Klavichordů bylo nespočetné množství druhů, v zásadě je lze rozdělit především do dvou skupin, vázaných a nevázaných. Druhá, jejímž zlatým věkem bylo až osmnácté století, zahrnuje nástroje, u nichž na každý tón připadá dvojice strun. Naproti tomu vázaných klavichordů je vícero typů, společným znakem je menší nebo větší výskyt dvojic strun, na které připadá více než jedna tangenta, tedy jeden tón. Typickou variantou je dělení, kdy tóny d a a jsou samostatné, zatímco tóny c – cis, es – e, f – fis, g – gis a b – h jsou vázané vždy na jednu dvojici strun.
     Odjakživa mě trápí otázka, co si počít s požadavkem dnešní doby velícím interpretovat hudbu dřívějších období historicky poučeně, nebo jak se dříve říkalo „autenticky“. Příliš mnoho z oněch uměleckých kreací mi totiž vždycky připadalo teoreticky samoúčelných, a proč bych chodil okolo horké kaše, vysloveně otravných. Málokdy někdo něco takového přizná veřejně, většinou se decentně poznamenává, že vše je věcí vkusu. Na druhé straně, od mala jsem se s obdivem zaposlouchával, jak nádherně při použití starých nástrojů nebo jejich replik může historická hudba znít, imponoval mi zvuk varhan, cembal, později i klavichordů a klavírů. Samozřejmě mě oslňovali i skvělí interpreti. Ono platí, že když dva dělají totéž, nejde o totéž.
     Odborníci, laici a především studenti se často ptají, jak se má hrát to či ono. Chápu onu zvědavost a snahu. Každý by rád uspěl v mezinárodních soutěžích, rozumím, že i strach z kritiky „zasvěcenců“ může být opodstatněný. Možná menší je dnes obava z odsudku odborné kritiky, všichni asi vědí, že téměř žádná se už nepěstuje. Noviny a časopisy tisknou jiné věci, i ty odborné hudební se věnují spíše oznámením nebo propagačním či přímo reklamním článkům.
     Urputná snaha o informovanost a správnost hudebního pojetí kromě toho způsobuje unifikaci, všichni už hrají málem úplně stejně. Čím dokonaleji, tím méně posluchačů paradoxně nacházejí. Nabídka všeho je široká, převyšuje poptávku, ať již na koncertních pódiích, tak na trhu s cédéčky. Skoro se zdá, že největší pozornost bude zakrátko vzbuzovat naopak ten, kdo jakékoli normy spíše poruší.
     Přesto nemám chuť dělat naschvály. Když vím s vnitřní jistotou, že určitá skladba nebo místo v ní vyžaduje konkrétní logické řešení, držím se ho, tedy pokud nemám vysloveně nutkání provést vše trochu jinak. Nechci publikum ani šokovat, ani provokovat, na druhé straně nechci být předem svazován pravidly, protože ta mohou podvázat moji fantazii. Je ovšem velmi těžké být pečlivý a stylový v každém detailu a současně se necítit mezi strunami, klávesami a notami sevřen a omezen.
     Johann Jakob Froberger je mi skladatelem blízkým a inspirujícím, protože v mnoha ohledech osciluje mezi opačnými póly. Najdeme u něj struktury podřízené přísným pravidlům, sám je ostatně spolukodifikoval, přesto však dokáže být svrchovaně svobodným. Jím zaznamenané noty nám nabízejí bezprostřední zážitek nádherné oduševnělosti. Je uvolněný, fantazijní, řada ploch ve skladbách jako jsou canzony, fantasie a suity mívá v sobě zakódovanou potřebu volného improvizování. Nejen melodické ozdoby, ale i přesně vypsané melodicko-rytmické figury chtějí být vyjádřeny s noblesou, zároveň ovšem výrazně a leckdy až s překvapující naléhavostí.
     Jakožto varhaník a klávesista působil Froberger v mnoha metropolích Evropy sedmnáctého století a zároveň vzhledem k tehdejším zvyklostem vydatně cestoval. Byl jedním z prvních hudebníků, které můžeme považovat za koncertní umělce moderního ražení. Je zřejmé, že řada jeho skladeb mohla být zapsána teprve poté, kdy autor na podobné téma či témata už vícekrát před lidmi improvizoval. Tvoření hudby bez přípravy bylo v dobách dřívějších běžné, v tomto smyslu posluchači improvizátora dokonce přímo inspirovali, jakýže má být výsledný hudební tvar. I dnes po staletích je stále ještě možné takto interaktivně improvizovanou hudbu tvořit. Je-li posluchačstvo v daném momentě velmi pozorné a naslouchající, může improvizace pokračovat. Šoupají-li lidé botami, je možná čas přechýlit své improvizování k závěru. Začne-li někdo pokašlávat, je nutno buď urychleně zakadencovat, popřípadě překlenout nepříjemné momenty méně důležitým spojovacím oddílem, a pokusit se pak ve vhodném okamžiku znovu zaujmout pozornost všech a navázat závěrečnou gradací.
     Samozřejmě fabuluji, ale lze si představit, že když Froberger improvizoval při nějaké příležitosti třeba na téma „Ut, re, mi, fa, sol, la“, chápali všichni tento jednoduchý sled tónů jako vtip interpreta a zvědavě a napnutě poslou-chali. Co ještě asi dokáže na tuto trivialitu vymyslet a předvést? Možná i díky tomu je zapsaná skladba docela dlouhá. Laškovná a půvabná témata některých Canzon naopak inspirovala autora k produkci skladbiček pouze kratších, doširoka se nerozebíhajících.
     V bývalých klášterních vinných sklepích v jihočeských Borovanech jsme nenatáčeli proto, aby byla po ruce nějaká tekutá vzpruha či inspirace, ale z důvodu, že v podzemí bylo dokonalé ticho, které je pro zdárný průběh na-hrávání klavichordového zvuku zcela nezbytné. Pouze jedinkrát zvony zdejšího kostela vyrušily naše soustředění.
     Improvizace, které Frobergerovy skladby prokládají a komentují, nejsou nějakým mým pokusem vtěsnávat své nápady do jeho doby a stylu, zůstávají spíše v naší současnosti. Nejsou předem připravené, cílem bylo nechat se vést nástrojem a jednoduchým hudebním tématem. K takové dramaturgii mě vyprovokoval zejména stavitel všech představovaných klavichordů Martin Kather z Hamburku. Střídání Frobergerových skladeb s improvizacemi bylo jeho přáním a pro mě příležitostí nechat na sebe působit chuť krásných nástrojů a zároveň připustit volný průchod své fantasie.

Jaroslav Tůma

Další nahrávka Jaroslava Tůmy na klavichordy z dílny Martina Kathera: