MASOPUST JUŽ NASTAL
RITORNELLO, MICHAEL POSPÍŠIL

 
F10085    [8595017408526]
TT - 56:12     vyšlo 9/1998

1/    Fatalia blazeňska   1:07
2/    Sedlák sedláka na masopust zuve      3:15
3/    Netakes mý mluwel / Kdy bych ja by wedel - Proportio   2:30
4/    Švejdi jdou!   1:55
5/    Alia (Polonica)   1:23
6/    Holla, holla, veseli buďme!   3:46
7/    O Sedlským posvicení (I.)   3:08
8/    O Sedlským posvicení (II.)   3:00
9/    O vokurkách   3:26
10/   Píseň o nezdárné hospodyni   6:05
11/   Bergamasca - Proportio   2:45
12/   Kde si pod sem Janku   3:08
13/   Chodila, chodila   1:06
14/   Lilia mia, cor mio - Variatio - Proportio 3:23
15/   Čert mně tu radu dal   4:53
16/   Sarabanda   1:19
17/   Žaltař žensky   2:19
18/   Píseň českých sedlákuv o jejich těžkostech   2:33
19/   Honácká   2:41
20/   U našeho Barty   1:45

Ritornello, Michael Pospíšil
Miloš Valent - housle / viola / zpěv
Jan Mikušek - cimbal / zpěv
Jan Novotný - flautino / violone / zpěv / buben
Tomáš Najbrt - loutna / tiorba / barokní kytara / niněra / moldánky / dudy / zpěv
Vladimír Roubal - organa (positiv) / spinet / zpěv
Michael Pospíšil - zpěv / cornu (cink) / dulcian / organa / buben / noty
Marek Štryncl - violoncello / organa / spinet / zpěv / buben

Nejucelenější obraz  s l a v e n í   m a s o p u s t u  v době, které dnes říkáme baroko, se nám trochu paradoxně dochoval v klášterních sbírkách. Jeden z mnoha zbytků pohanských zvyklostí, které původně sloužily k udobřování různých božstev (stejně jako koleda), byl v klášteřích spíše trpěn. Téměř folkloristicky, často nepřesně zapsané melodie a texty, původně lidové anebo v tom stylu vytvořené, někdy doplnil profesionál - varhaník doprovodem pro "2 Violini" (2 housle) a "Organo seu Viola" (tedy Basso continuo), často téměř nedešifrovatelným zápisům písní dal tak tóninu, rytmus a harmonii a nám dokázal, že v klášteře také tyto písně zněly. Dobové programy koncertů, regule oslav bacchanalií, diaria, obsah a forma skladeb, repertoár, to vše výmluvně hovoří o praxi. Litanie "Ba/c/chu vinnej", "Žaltař žensky" přímo navazují na formy důvěrně známé duchovnímu stavu. Slovák Roškovský v 18. století šel ještě dále: své "Vesperae Bacchanales", tedy bakchantské nešpory prokomponoval jako parodii na přísnou formu nešporních hodinek breviáře a pro toho, kdo se jinak 365x v roce modlí breviář, připravil s geniálním humorem pro předvečer postu zvukovou hříčku: hold patronu všeho hodování. Pro toho, kdo nezná onen stereotyp a nerozumí ani původním textům, ani jejich důvtipným, jakkoliv drsným přesmyčkám, jsou nešpory snadno nevkusem, protože jim nemůže rozumět.
     Jestliže někteří nazývají hudbu dýcháním Duše, pak nezbytnou výživu je potřeba dodat právě Tělu. Dýchání se skládá z nádechu a výdechu a dbáme-li na čas a míru, není důvod, proč by Masopust nepatřil i do křesťanského života. Karnival (z Carni - vale, tedy sbohem masu) se stal odrazovým můstkem do vzkříšení přes čtyřicetidenní půst s meziodrazem na neděli "Laetare" právě uprostřed. Dal větší kontrast těsnému sousedství masopustu a postu, pro barok tolik kýženému. V Německu začínali se svými pitkami už na podzim, u nás na konci listopadu, před adventem, který vložil pár týdnů střídmosti před Vánoční Hod Boží; vlastní masopust pak kulminoval 3 až 6 dní před Popeleční Středou. Hostiny, pitky, serenády, průvody maškar, divadlo na veřejnosti i v soukromí, to byla a je scéna pro bezpečné kritizování toho, o čem se jinak mluvit nemůže. V italských Carnavalech vyběhly do ulic celé tlupy Pulcinellů. blázínků, u pasů místo mečíků jen tupé plácačky a pro tu chvíli bylo vše převráceno: vladař byl pasován na blázna a nejubožejší z ubohých se stal králem. Zajímavé! I naši barokní kazatelé horlí ve svých postilách, jakže budou slavit svůj půst ti, jejichž život je masopust.
     Výběr písní pro naší nahrávku představuje jen zlomek toho, co bylo možné rekonstruovat. Vytvořili jsme si pro sebe jakýsi "příběh" u stolu, při společném vzájemném hudebním "špičkování". Satirické písně pranýřují různé nešvary, lenost děveček, proradnost hospodyní, nespokojenost manželek a vdov, hašteřivost bab. Jako tomu asi bývá v pánské společnosti, ale nešetří se ani chválou o zrzavé čiperné děvečce, ba dokonce potřebnost žen vůbec je vyjádřena přípitkovou písní "Holla, holla, veseli buďme", u které chybí zápis melodie a zůstalo jen stručné sdělení: "Zpíva se jako Poďte slepičky". Bohužel nevíme, jak se zpívá "Poďte slepičky", museli jsme si tedy hudbu vymyslet sami. Přednost při výběru jsme tentokrát dali písním popisujícím přípravy na hody, recepturám, atp. Původní bohatý počet slok (i 25 a více) jsme z časových důvodů museli redukovat, proto sloky číslujeme původním pořadím. Plánovaná notová edice doplňující nahrávku snad tento nedostatek vyřeší. Výběrem slok jsme se snažili jakž takž udržet příběh, ale stejně jsme se museli vzdát barvitého popisu hospodské rvačky v č. 2, citového vydírání ospalé děvečky Anky v č. 12, apod.
     Entrée doprostřed mumraje nám obstarala "Fatalia blazeňská" (= hříčka se zkomolením slova Battallia = bitva, půtka), moreska z polského pramene, která ovšem patří k mezinárodnímu repertoiru a jistě v podobné podobě zněla i u nás. Původně mečový tanec bláznů, potřeštěnců ověšených rolničkami byl vždy hitem. Podobné instrumentální "šlágry" prostupují sled písní. Úplný text nám chybí i u populární písně s polským a českým incipitem (Netakes mý mluwel / Kdy bych ja byl wedel), po vzoru H. F. I. Bibera, který jí stejně jako bergamaskou a ještě dalšími slavnými melodiemi ilustruje nástup (opilých?) mušketýrů do bitvy ve své "Battallia ? 10". Po ní se "sklouzneme" v asociacích k veteránskému vyprávění o řádění švédských vojáků za třicetileté války (č. 4) a loutnové skladbě Jana Stobaea zvané "Alia (Polonica)" z roku 1642, která nápadně připomíná českou píseň "Já husárek malý" a nemusí to být náhoda. Popis řádění soldatesky najdeme více v románu "Simplicius Simplicissimus" od H. J. von Grimmelshausena (1666). Naturalistický popis venkovského posvícení (č. 7 - 8) jsme rozdělili do dvou dílů. Sloky o mordování zvířat jsme podložili d-mollovému nápěvu z novější edice písně. Ostatní sloky věnované jednak přípravě koláčů, jednak nelegálnímu zcizení jednoho z nich jsme podložili pod nápěv v G-dur profesionálně kolem roku 1678 opatřený dvěma party pro housle a Basso continuo. Kuriózní popis otravy okurkou vzácně konvenuje s popisem v Matthioliho populárním herbáři, ale slogan v závěru "lehkomyslný plod nebývá vděčný host" upozorňuje jistě na cosi ještě vážnějšího. Písni o nezdárné hospodyni jsme předsadili malou improvisovanou passacaglii, kterou chceme dokreslit pochmurný obraz opuštěnosti venkovského faráře - intelektuála, který se dobrovolně vzdá komfortu s hospodyní - příživnicí. "Pargamasku", "Pagamošku", vlastně správně "Bergamascu" znal tehdy kdekdo. Biberovi mušketýři ve zmíněné "bitvě" s ní pochodují,V. K. Holan Rovenský jí ve svém kancionále (1693) upravil na píseň o S. Josefu a dokonce F. X. Brixi na ní naráží ve své školské hře "Erat unum cantor bonus" (před 1769!). Zaimprovisovali jsme si tedy společně malé variace, jak to bylo obvyklé. Neméně populární píseň "Lilia mia, cor mio" zkomponovaná vlastně nad ostinátním passamezovým basem připomíná trochu svět Claudia Monteverdiho, jeho žalm "Beatus vir" (1641) nebo madrigal "Chioma d'oro". Druhou část písně v třídobé proporci Adam Václav Michna užil pro karikování výkřiků pošetilých panen ve třinácté písni "Loutny České" (1653). Klávesové variace na "Lilia mia" pocházejí z Pestrého zborníku z Levoče, nezbytná proporce pak z Vietorisova kodexu. Styl písně "Čert mně tu radu dal" (č. 15) už zavání 19. stoletím, a tak jsme si kromě různých způsobů doprovodu neodpustili poslední sloku obsahující morální resumé po předešlých, poněkud obhroublých slokách svěřit "Sboru kocourkovských učitelů". Sarabanda (č. 16) z Vietorisova kodexu je asi míněna jako živější skladba, my jsme však využili podobnosti její krásné melodie a použili ji za předehru k "Ženskému žaltáři", tedy jakýs "funebrmarsch". Následující píseň si totiž vysvětlujeme jako přátelské pošťuchování dvou sousedů, cože si o tom svém myslí manželka coby vdova. Píseň je dochována částečně u premonstrátů na pražském Strahově (text, 1. hlas), částečně v Kladrubských fondech (Violino 2., Org. seu Viola). "Píseň českých sedlákův" nápadně připomíná lidovou hudbu z Terchovej, takže i doprovod jsme stylu přizpůsobili, stejně jako u další, tentokrát zbojnické písně (č. 19). Pikantní je, že jde vlastně o popis právě potlačeného Jánošíkova povstání. Na melodii této písně a ještě dalších podle zápisu v Košetického sborníku na Strahově údajně vážený editor největšího českého barokního kancionálu (1683), autor postily (1691), nakonec i vydavatel některých děl jinak nedostupného J. A. Komenského, vzdělaný a obětavý kazatel P. Václav Matěj Šteyer S. J. složil velmi řízné texty pro "bacchanalia" (cca 1684). Nakonec populární píseň o chudém, otrhaném a špinavém, ale spokojeném dudáku Bártovi odkazuje ještě do mnohem syrovějšího světa: píseň existuje i v maďarské variantě.
     Přinést masopustní písně na pódium nebo nahrávku není snadné, chceme-li hovořit o autenticitě. Tu známe vpodstatě trojí: smyslu, způsobu a času. První se snaží nalézt a vystihnout především myšlenku, náladu reprodukovaného - například zní-li duchovní hudba v rámci bohoslužeb anebo tančí-li se při taneční hudbě. Druhá vychází hlavně z materiálních, a odtud zvukových předpokladů: původních instrumentací, not, nástrojů, obsazení, ladění, temperatury, frázování, ornamentace, artikulace, výslovnosti, atd. A třetí je všudypřítomná na živých vystoupeních - je to oboustranná reakce interpreta a publika (i to se může měnit!). Z tohoto hlediska můžeme každou nahrávku chápat pouze jako záznam okamžitého stavu věci a jen na této úrovni s ní můžeme komunikovat. Písně samy o sobě, jakkoliv tvrdé nejsou nevkusné. Hranice vkusu a nevkusu určuje sama situace a cíl, který u těchto písní vždy můžeme doložit nějakým morálním závěrem (byť i ne na konci skladby - tyto písně dále "přirůstaly"). Snažili jsme se simulovat situaci, v níž písně žily - například na ulici, v krčmě, refektáři, na sklonku "fašanku", zvukovou kulisu si musí každý dotvořit sám. Masopust tak může být dostaveníčkem, v němž se beztrestně mohou setkat písně páchnoucí hnojem s jinými (rádoby) elegantními, byť i trochu nahrubo tesanými, aby nás stejně jako skutečné anekdoty učinily lepšími, čistšími.

Michael Pospíšil