ARTA Records - 2HP Production - ARTA Music cz en

Adam Václav Michna
Missa super "Již Slunce z Hvězdy vyšlo"

  
F10120    [8595017412028]
TT- 73:21     vyšlo 11/2003

    1. Pastorale - varhanní improvizace
    2. "Rozjímání o Nebi" - (Fridrich Bridel, 1658)
    3. Toccatina - varhanní improvizace
    4. "Již Slunce z Hvězdy vyšlo" (Karel Holan Rovenský, 1693)
    5. Introitus: Lux fulgebit (Graduale, 1722)
    6. Sinfonia (Adam Michna, 1654)
    7. KYRIE (Adam Michna, 1654)
    8. GLORIA (Adam Michna, 1654)
    9. Oratio (Missale / 1733)
    10. Graduale: Laudate Dominum de Coelis a 5 (Alberik Mazák, c. 1650)
    11. Lectio (Missale / 1733)
    12. Alleluia, confitebor tibi Domine (Alberik Mazák, 1649)
    13. Evangelium (Missale / 1733)
    14. CREDO (Adam Michna, 1654)
    15. Sonata a 6 (Vendelin Hueber, c. 1650)
    16. Offertorium: Omnes Puellulo a 3 (Alberik Mazák, 1649)
    17. Praefatio (Missale / 1733)
    18. SANCTUS, BENEDICTUS (Adam Michna, 1654)
    19. Toccatina - varhanní improvizace
    20. Pater noster a 4 (Alberik Mazák, 1650)
    21. AGNUS DEI (Adam Michna, 1654)
    22. Communio: Zavítej k nám Dítě milé (Fridrich Bridel, 1658)
    23. Communio: Zvání k Jesličkám Pána Krista
    24. Toccatina - varhanní improvizace
    25. Postcommunio: Nobilissime Jesu (Alberik Mazák, 1649)
    26. Ite Missa est / Deo gratias
    27. Toccatina - varhanní improvizace
    28. Narodil se Kristus Pán (Adam Tille, c. 1657 / Karel Holan Rovenský)

Ritornello, řídí Michael Pospíšil
Jan Mikušek - soprán, alt, cantus planus; Hasan El-Dunia - alt, tenor, cantus planus; Richard Sporka - tenor, cantus planus; Michael Pospíšil - bas, varhanní positiv, cink, cantus planus; Miloš Valent - barokní housle, barokní viola; Martin Kaplan - barokní housle; Radek Vašina - cink; Břetislav Kotrba - barokní pozoun; Ondřej Sokol - barokní pozoun; Jan Klimeš - dulcian; Jan Novotný - violon; Jan Krejča - theorba; Vladimír Roubal - varhany, cantus planus

Vox Bohemica, dětský sbor řídí Tomáš Charvát (4, 7, 8, 10, 14, 18, 21, 28)
Vox Nymburgensis, Jan Mikušek (4, 28)
Collegium 419 (4, 28)

Co se komu vybaví při slově "Vánoce"? Někomu "protivné povinnosti obdarovávání" spojené s překotnými nákupy, někomu konec daňového roku, dalšímu televizní obžerství, jinému vůně ryby, málokomu "Rybovka". To vše jsou docela jiné pocity a starosti, než měli naši dědečkové. Časy se změnily hlavně zavedením hodinek, které vnesly nový "neřád" do řádu; Fysiologicky logický rytmus člověka kývaný světlem a tmou, teplem a zimou v malých i velkých amplitudách (den/ rok/ věk) byl znásilněn k nepoznání, nový rytmus i tempo se řídí, ba řítí vpřed podle čistě ekonomických pravidel a ticho Adventu a zase tichá radost Vánoc jsou tytam! Idealisace? Ano. Ale bez ní by se člověk ztratil docela a motal dokola; o ticho je třeba usilovat. O hudbě se někdy říká, že je to prokomponované ticho, i v hudbě mají pomlky své místo, nenahraditelné něčím jiným. A jako na cestě od mikrokosmu k makrokosmu, i na cestě od rytmu dne přes rok k tepu života, můžeme najít společné principy. Vánoce jsou jedním z uzlů, kde se potkávají ta všechna měřítka, všechny řády. Času, prostoru... Alespoň Vánoce našich dědečků.

Těžko se to vyjadřuje, ale zkusím to: "Baroko" rádo kumulovalo kontrasty, předěly, švy. A právě na "švu" Vánočním se láme noc v den, rok v rok, tma ve světlo, Starý Zákon v Nový, rodí se Dítě, Měsíc potkává Slunce, prolíná se Božství a Člověčenství. Blahodárné Slunce bylo vždy objektem kultů, v jazyku symboliky je "Sluncem" i Ježíš, v symbolickém smyslu je i křesťanství "heliocentrickým" systémem. "Paralela" mythologie antické s křesťanskou je volná a cestě vedoucí ke znásilňování subtilního vztahu člověka k těmto věcem a jeho manipulaci v těch věcech a těmi věcmi je snad nejlépe vyhnout se poesií. Tedy: "Pohybuje-li se naše myšlení, náš obraz po kružnici (třeba jako Slunce) a víme-li, že každá osa tětivy prochází středem té kružnice, můžeme hledat ten jeden Bod, odpověď na vše na průsečíku všech os tětiv". Složité? Ano. Kdyby to nebylo složité a naše myšlení neběhalo po všelijak šišatých drahách, dostředivost by nás byla už dávno snesla všechny na jednu "Hromadu". Theo-logicky vzato se Slunce - Appolón - Ježíš ocitli ve vánočním zákrytu, stejně tak i Jitřenka, Venuše a Maria. Kdybychom byli důslednější, můžeme i jinak "rozškatulkovat" kategorie, ale o to nám právě teď nejde. O Vánocích máme stále příležitost vše podružné nechat jít svou cestou a sami roztát.

Jaké byly Vánoce poloviny 17. století? Všichni se pomalu rozkoukávali v novém středoevropském "míru" (hle, další šev!) a doufali v lepší časy. Císař sám byl schopným hudebním skladatelem, také jeho syn a vnuk, a my doufáme, že to nebyly jen "císařovy nové šaty", "taháky" a "opisování", které tehdejší vládce činilo kulturní osobností... Podle mnoha archivních zpráv býval Advent časem velkého morálního a duchovního vzepětí, už jen proto, že bylo třeba velmi brzo ráno vstát a jít do chladného kostela zpívat "roráty". Například zpěváci v pražském kostele Panny Marie před Tejnem dostávali ke zpívání na posílení a zahřátí teplé pivo... Jak zněl jejich zpěv po těch dvou hodinách nevíme, ale pivo nemohlo být tím hlavním motivem společného zpěvu. Museli se všichni těšit na něco jiného... Asi na Vánoce. Kdo zná náladu na typické "půlnoční" (tedy první vánoční) mši s populární "pastorálkou" Jana Jakuba Ryby anebo "jen" s koledami někde v malém kostelíku, rozumí. Prožitek bývá mocný jakoby v nepřímé úměrnosti k počtu účinkujících. Jako kdybychom byli každý blíže "tomu uprostřed". (srv. Mat. 18,20). Jistě to tak je, každý si "více užije".

Stejně tomu je i s hudebně-liturgickou praxí v době Michnově. Co kdo vlastně o něm víme? Asi kdekdo (z těch kulturnějších) ví, že složil "ukolébavku" "Chtíc aby spal". Tato jednoduchá píseň ohrávaná v neohrabaných, rozbředlých úpravách z chraplavých ampliónů obchodních domů, k nepoznání vzdálena od autorova záměru a cítění nás asi hned nepřesvědčí o čistotě Vánoc jako takových a o potřebnosti hudby v nich. Zase jeden dobrý trik "Toho Zlého"! Když si ale představíme rytmus kolíbání kolébky, najdeme v písni tanec gagliardu a ta už našim pradědečkům "prachzatra" škubala nohama! Nechejme tedy proskočit aspoň Duši, nedejme se okrádat a zpívejme sami!

Kdo to byl Adam Michna z Otradovic? Jindřichohradecký varhaník, básník a skladatel a navíc "hospodský", jak se rádo slýchává. Uměl se dobře oženit: nejdříve zmiňován jako chudý varhaník, vyženil se Zuzannou šenkovní právo k domu (jakési "IČO", právo podnikat), a tak se stal jedním z nejbohatších ve městě. Podle hudby i zpráv soudě mu však neobrostlo srdce tukem (srv. 5.Mojžíšova, 32,15; Žalm 17,10; Žalm 73,7 ), protože když se nedočkal ani v prvním, ani ve druhém manželství dětí vlastních, založil (r.1673) nadaci na podporu (stravu a oblečení) tří dětí - žáků jesuitské koleje: diskantisty (sopranisty), altisty a tenoristy nebo houslisty, kteří by v kostele i mimo něj pomáhali s muzikou. Pak šťastně umřel. Vidíme, že každý klouček-hudebník mu byl drahý... Jindřichův Hradec byl už svou polohou právě uprostřed mezi Prahou a Vídní významným českým městem. Měl druhý největší zvon v království a jistě dobré muzikanty. Přece však hudební soubor ani v hlavním hradeckém kostele nebyl příliš veliký: denní účastí a zodpovědností bývali ke kostelu a jeho čilému hudebnímu provozu připoutáni varhaník (Michna) a kapelník nebo kantor (zase Michna?). Adam Michna učil i žáky na sousední jesuitské škole, která měla část městského kostela "pronajatu". Pro školu a řád bylo totiž důležitější mít vlastní knihovnu než vlastní kostel. Z koleje vedl přímo na kůr dřevěný můstek - tunel (přes kuchyň!), což bylo zřejmě důležité pro denní hudební provoz. Vizitace z roku 1670 tvrdí, že 70 ze sta žáků koleje jsou "vynikající hudebníci"... Ale snad nebyli vždy k disposici, když Adam Michna považoval za důležité "přivázat" alespoň tři z nich k pravidelné práci na kůru... Dále se na hudební liturgii podíleli 4 choralisté, tedy zpěváci schopní zpívat chorální a figurální hudbu a také hrát na hudební nástroje. Zpěváci byli (až do konce 18. století) u nás zásadně jen muži (pochopitelně krom ženských klášterů!) a takzvaní "diškantisté" (tedy chlapci, dívky jen výjimečně) zpívali vysoké hlasy tam, kde nebyli schopní zpěváci dospělí. V našich zemích byli kastráti (eunuši) spíš výjimkou a hosty (v Jindřichově Hradci např. 1669 vídeňský zpěvák a skladatel Ital Filippo Vismarri, v Olomouci kol. 1658 také Ital Antonio Roncone), jejich party mohli zpívat i vycvičení falsetisté takzvanou "fistulí". Altové party zpívali chlapci nebo (oproti dnešní praxi) tenoristé s vysokým rozsahem hlasu. Ovšem u Adama Michny i s mimořádně hlubokým... Na hudební nástroje (housle, violy, cinky, pozouny) hrávali městští hudebníci ("věžníci" - mívali na starost i signalisační službu na věži), zřejmě i žáci nebo výpomoci nevyplácené oficiálně (že by daňové úniky?!). Žáci koleje se "ve velkém" účastnili zřejmě jen nejslavnějších bohoslužeb a literátské bratrstvo, případně snad celá obec věřících na liturgické hudbě hlavně společným zpěvem před a po bohoslužbě. "Lidový" zpěv zato ale trval hodinu i déle... Vidíme, že hudební soubor nebyl "orchestrem" v moderním slova smyslu, ale jakousi "stavebnicí". Stavebnicí byla i liturgická hudba: pokud byla mše zpívaná, žili vedle sebe v symbióze chorál ("cantus planus"), hudba figurální (sólová, sborová, i s nástroji), hudba instrumentální (intrády, chrámové nebo universální sonáty), varhanní (doprovody, vsuvky a přechody, i sólové skladby, převážně improvisované), lidový zpěv (hlavně vně mše), hmoždíře (krátké kanóny bez munice, jen na "salvy"), zvony, zvonky, zvonečky (na věži, u dveří do sakristie, při oltáři i ve varhanách)... Jestliže byla mše "tichá", byla hudba ještě samostatnější, jako simultánní pásmo nad recitací, která se odehrávala jen u oltářů. Vše se řídilo místní a dobovou zvyklostí, možnostmi, přáním celebrantů, nařízeními.

Na Hod Boží Vánoční se slouží postupně 3 mše: 1. půlnoční, 2. "jitřní" a 3. "hrubá" - veliká, hlavní.

Náš pokus o rekonstrukci dobové vánoční mše sáhl ke druhé, tedy In Aurora ("za Jitřenky"). Tušíme, jak choulostivou záležitostí je dělat rekonstrukci nějaké historické události, byť bychom měli pohromadě všechny účty z výplat, seznamy účinkujících, skladeb, atd. Dostávat do dobového zvuku se můžeme jen pokusem. Možná se ho dotkneme, možná ne, ale budiž.

Moderní kategorie tzv. "vážné hudby" je scestím. Český termín chce naznačit, že jde o kvalitní, dobrou hudbu. Ale drtivá většina dávné hudby byla hudbou chtěnou, potřebnou, poslouchatelnou, sloužící, a tedy v nejlepším slova smyslu populární.. Ať již šlo o skladby taneční nebo chrámové, byla to hudba živá a tehdy soudobá, podobně jako třeba dnešní "jazz", nikoliv skladby členů Svazu skladatelů... I zápis hudby a provozovací a sociálně-provozovací praxe byla spíše podobná zmíněnému jazzovému modelu naší doby. Ačkoliv soubor "RITORNELLO" je vlastně malým ansámblem, je otevřeným společenstvím pracujícím zčásti na způsob "michnovských" kapel. Pokusili jsme se sestavit soubor i program tak, jak se to dělalo před 350-ti roky. Vybrali jsme pro to i dobové nástroje, prostor a se stylem obeznámené hudebníky. Kdo by hledal před dobovým souborem dirigenta v moderním smyslu, mýlil by se. Snad by našel občas taktujícího varhaníka nebo kantora (tedy učitele-zpěváka), tu a tam taktujícího, jindy zpívajícího nebo alespoň skladbu začínajícího, hrajícího na varhany, housle nebo jiné nástroje, ale hlavně opisujícího noty. Instrumentální skladby nebo vstupy ("Ritornelli") vedli zase instrumentalisté od cinků, houslí, trompet. Jindy byl "dirigentem" tympanista, jindy loutnista nebo předzpěvák. Stejně tak se "potkaly" (ne "utkaly") kompetence v našem souboru, jen noty psal a vybíral jeden, totiž kapelník, totiž já... Jako kapelník Ti tedy, milý "poslouchači", nabídnu jakýs "scénář" našeho projektu, který by Ti umožnil orientovat se v našich záměrech, afektech, zvucích a přizval Tě občas ke zpěvu: "

Ticho právě končícího Adventu vplývá do basové prodlevy ("harmonie sfér") preludovaného pastorale 1. Rejstřík "Ptačí zpěv" (několik ve vodě ponořených, bublajících píšťalek), který míval varhaník ve varhanách k disposici, má vytvořit ilusi nového rána. Bridelovo Rozjímání o Nebi 2, adresované právě před jitřní mši ("in Aurora" - "za Jitřenky"), je dlouhé - v originálu má 133 slok, určených (některým lidem k nevíře, ale paradoxně právě k víře!) k prozpívání. Právě tak a jen tak prospívá, stává se skutečným rozjímáním, a kdo někdy opravdu prožil litanie, porozumí. Pro naši časem limitovanou nahrávku redukujeme počet slok na pouhých sedmnáct, ale na internetových stránkách nabízíme úplné znění, pro Tvou vlastní "samoobslužnou" (v tom je jeho smysl) kontemplaci. Michna byl hlavně varhaník a propojovací preludia byla tedy jeho každodenním chlebem, proto na různá místa mše vsazujeme tolik "autentickou", improvisovanou Toccatinu ( 3). Na větší svátky užívaný další speciální varhanní rejstřík "Cimbálová Hvězdice" (jakýsi "kolotoč zvonečků") zde mohl mít své nejvhodnější uplatnění - už symbolickým spojením s "Ranní-Mořskou Hvězdou"-Marií. Společný (snad i s Tebou) zpěv písně "Již Slunce z Hvězdy vyšlo" 4 intonovaný kantorem býval jedním z mála všeobecně "legálních" hudebních vstupů veřejnosti do bohoslužby. Introit Lux fulgebit 5 je (kromě recitací a mešních odpovědí) vlastně jediným residuem chorálu (cantus planus) v této nahrávce. Jsme si přitom dobře vědomi jistého zjednodušení... Sinfonia 6 "si placet" - "je-li libo", je rafinovaným přechodem z - v této Michnově mši tak vzácného dvoudobého (lidského) k třídobému (božskému) taktu. Bizarní spojení vysokých (a v té době vlastně nejvyšších) tónů houslí s hlubokým "blokem" pozounů, prokomponované zrychlování (a "ztřídobování", zase za pomoci v tercii vedených "tirat" houslí - běhů do výše) hlavního motivu mše jakoby naznačovalo spojení lidského a božského. Toto vysvětlení je samozřejmě subjektivním výkladem a nemohu ho nikomu vnucovat. Přesto cítím, že právě tyto "detaily" v tehdejší hudbě obecně uplatňované Adamu Michnovi nebyly neznámé (srv. např. s Loutnou Českou, 1653 a její mnohovrstevnatou symbolikou1) a činí jeho hudbu "nenápadně geniální".

Kyrie 7 chápu jako stylisovanou procesní píseň s předzpěvákem (tenorem) a opakujícím sborem. Stejně si počíná i Alberik Mazák ve své pětihlasé mši z r. 1650 nebo Marcin Mielczewski (+1651) ve své mši "super: O Gloriosa Domina". V Michnově mši prostřední Christe psané v tzv. hemiolách (tedy v dvakrát pomalejším třídobém rytmu uvnitř konstantního taktu třídobého, v jakési elegantní "augmentaci") naznačuje zase spojení principu lidského a božského…

Gloria (Et in terra) 8, hymnus začínající slovy vánočního andělského zvěstování, přechází k jinému způsobu práce se symbolikou, k vlastním rétorickým figurám afektové teorie. Navenek prostá stavba monotematické parodické mše je totiž vnitřně velmi bohatá a zdánlivě pouze harmonické vedení hlasů, občas užívající "letmé" imitace, logicky a vtipně stále ilustruje svým pohybem význam jednotlivých slov, frází, myšlenek. Určitě tedy nelze říci, že jde o hudbu primitivní, naivní a hloupou.

Oratio (modlitba) 9, Lectio 11 (čtení) a Evangelium 13 jsou recitovány od oltáře, a ve staré liturgii odpovídala celebrantovi - knězi jen malá skupina zpěváků v choru nebo z kůru. Motet Laudate Dominum de Coelis 10 na žalmové texty uplatňuje již zmíněnou formu procesní písně. Pod označením autorství "F(ratris). Alberici" se jistě zase skrývá nám známý Alberik Mazák. Ostatně jiné, tištěné, a tedy autorizované zpracování stejného textu se velmi podobá naší versi. "Allelujatický verš", Alleluia, confitebor 12 od stejného autora je vzácným příkladem intimního monodického sólového moteta z doby, ze které máme jen málo dochovaných památek. Zde je ilustrace textu mnohem zřejmější, protože střídmý doprovod nezakrývá rétorické figury ani v okrajových polohách partu.

Dnes po Evangeliu umisťované kázání samozřejmě v Michnově době mělo místo vně mše, a tak Credo ("věřím") 14 následuje bezprostředně. Rétorické figury ještě uplatňované ještě mnohem více než v Gloria zpestřují a obrazy oživují jinak už dogmaticky formulované apoštolské vyznání. Uprostřed Creda, a tedy v samém středu mše, i křesťanské víry vůbec stojí vážné Et incarnatus est (" a vtělil se…"), opět v sudém taktu. Umučení Crucifixus ilustrují "umíráčkem" pozouny, vzkříšení fanfáry, Jedinou všeobecnou Apoštolskou Církev unisono zpěvních hlasů také s fanfárami, při "strašení" s příchodem v Soudném Dni klesne soprán až na "su(b)terénní" notu g... Velkolepý běh obrazů!

Offertorium (obětování) poskytlo dost času pro uvedení i rozsáhlejších nebo i několika vhodných skladeb, například instrumentálních. Tím spíše, když si představíme přinášení darů obrazně, jako v oživlé jesličkové scéně ve stylu sv. Františka z Asisi… Sonata a6 15 Michnova kolegy - varhaníka ve vídeňském dómu sv. Štěpána, Vendelina Huebera je jednou z mnoha vhodných skladeb. Podle některých zpráv, rozšíření jeho skladeb a dedikace jedné sbírky motet Mikuláši Reiterovi (jako Michna i Mazák) se zdá, že i Hueber byl Čech. V každém případě jeho velmi pěkná a dnes nedoceněná hudba odpočívá ve stejných archivech vedle sebe s hudbou Michnovou a Mazákovou… Kontrastní drobné Mazákovo moteto Omnes Puellulo 16 pro sólový hlas a dva nástroje opět pracuje s prolínáním třídobého -"kolíbacího" rytmu uvnitř dvoudobého taktu a ozvěnovými efekty připomínajícími Věčnost a Nekonečno končí kratičký hymnus se snadno zapamatovatelnou melodií nad ostinátním basem "a lá la Folia".

Zpívané - recitované Prefatio 17 v-ústí v další andělský hymnus, v Sanctus 18 tentokrát ze Zjevení sv. Jana, ve svaté "Povykování Andělů" jednoho na druhého. Další improvisovaná Toccatina 19 se zazvoněním jsou jakýmsi naším "mostem" přes posvátné obřady, při kterých se i vytrubovalo nebo střílelo ze hmoždířů…

Geniální Mazákova skladba Pater noster (= "Otče náš…") 20 je vlastně spojením dvou samostatných skladeb: prostě, na několika málo tónech recitované "modlitby Páně" a simultánní sonaty pro tři nástroje.

Agnus Dei 21, dokončení litanie "otevřené" v Kyrie se vrací k jednoduché "nadilustrační", kontemplační, prosté hudební formě. Hlavní motiv se zde objevuje v augmentaci - v hemiole, jakémsi prokomponovaném shrnutí mše… Vlastní Communio ("přijímání") jsme doprovodili vložením písní od Fridricha Bridela Zavítej k nám Dítě milé 22 ve dvojhlasé (zpěvní hlas a bas - zde instrumentální) versi z kancionálku "Jesličky, staré nové Písničky" z roku 1658. Bridel-básník opět nechává tančit adorující Slunýčko a Hvězdy. I další, dnes málo známá Michnova píseň K Jesličkám překrásného Děťátka 23 snad mohla díky svému textu znívat i k přijímání. Je krásným příkladem Michnova melodického i básnického mistrovství, které nám vlastně "zachránilo češtinu". Protože ne ti, kdo spolu mluví v jazyce, ale kdo spolu zpívají v jazyce, tvořívají národ! Krátká, kontemplativní improvisovaná Toccatina 24 je jakýmsi "varhanickým mostem" k Postcommuniu 25 vyhrazenému rozjímání. Mystické Mazákovo moteto Nobilissime Jesu ("Nejurozenější Ježíši") pro dva hlasy v echu (ozvěně), si opět hraje s připomínkou Věčnosti a Nekonečna a svěřili jsme je (v duchu dobové praxe transponované o kvartu) dvěma altistům a dvěma varhanám. Celebrantova propouštěcí formule Ite missa est 26 uzavírá latinskou část bohoslužby, další zpěv patřil lidu. Varhaníkova improvisovaná, nezbytná Toccatina 27, opět zpestřená "cymbálovou hvězdicí" je nápovědou pro dav, nekompromisní kantorův začátek písně byl dlouho udržovanou praxí. Píseň Narodil se Kristus Pán 28, melodicky podobnou písni "Již Slunce" - věrni dnešní tradici, symetrii naší koncepce i tematické příbuznosti - neváháme umístit právě sem, varhaníkovo slavné postludium vyprovázelo jistě "pastušky" domů…

CREDO: Věřím v dokonalost každé písničky v jejím vlastním prostředí, situaci, jako v čerstvý nápad. Některá hudba "unese" i vytržení z onoho "fluida" a mohou ji hrát třeba i … počítače (- nejhorší hračky jsou takové, které si hrají i bez nás, "dětí"!…). Právě proto myslím, že zajímavější je její křehká sestra, ona dovolí více zrcadlit nás samé, rozmotání šifry je autentičtější a skladba po odeznění zůstane jakoby znovu "zabalena", zahalena tajemstvím pro další objevitele. Liturgická hudba, zbavena posvátného šera a přísvitu, oblaků dýmu kadidla, zhuštěná až v jakous "ukázku", skomírá, vlastně hyne. Proto jsme se - s jistou licencí - pokusili vrátit i Michnovu vánoční mši do jejích - alespoň zvukových - souvislostí. Pokrm ostatním smyslům si, milý "poslouchači" a hoste, musíš posbírat jinde a jinak … "Rozředěním" Michnovy mše (pochopitelně použitelné docela dobře i mimo Vánoce) a vložením "Rozjímání", písní, sonát, motet, chorálu, preludií atd., jsme paradoxně vlastně její formu "zahustili", vzniklo jakési "mešní homeopatikum", k vyznění této formy forem příznivější.

Celkem titěrná a úmyslně jednotvárná (ale ne hloupá) Michnova mše se stává velikou a největší hudební formou právě v tom všem, "co k ní patří": v obřadu samém i v hudbě (chorál a chorální recitace, improvisované vstupy varhan, moteta, žalm, Alleluja, sonáty, společný zpěv obce věřících...) Vtipně vplétaný hlavní motiv notoricky známé písně je "obalován" slovo stále ilustrující drobnokresbou rétorických mini-figur, a pro toho, kdo píseň dobře zná a ví o co jde i v textu verbálním, je pravou pastvou. Tím spíše, že hudební "baroko" sice nabídlo na jedné straně celý mnoho-smyslový "Gesamtkunstwerk" a přitom ponechává volný výběh fantasii (představivosti) svého strávníka. Dobrou chuť a Dobré Jitro!

Michael Pospíšil, psáno v Americe v srpnu 2003

© 2HP Production, z 2017
coded by rhaken.net