ARTA Records - 2HP Production - ARTA Music cz en

Gottfried Finger 
Sonatæ, Balletti scordati, Aria et variationes


  F1 0137   [8595017413728]   vyšlo 1/2005

přehrát album Gotfried Finger - Petr Wagner 54:03 149Kč
MP3 album
179Kč
FLAC album
1. Sonata Secunda D dur - allegro 2:30 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
2. Sonata Secunda D dur - aria 2:38 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
3. Sonata Secunda D dur - adagio 3:07 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
4. Sonata Terza A dur - adagio 1:28 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
5. Sonata Terza A dur - allegro 1:05 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
6. Sonata Terza A dur - adagio 2:17 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
7. Sonata Terza A dur - allegro 0:57 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
8. Prelude e moll 1:31 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
9. Sonata Quarta d moll - adagio 1:20 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
10. Sonata Quarta d moll - allegro 1:38 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
11. Sonata Quarta d moll - adagio 2:24 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
12. Sonatina A dur - adagio 0:57 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
13. Sonatina A dur - allegro 1:32 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
14. Sonatina A dur - adagio 1:25 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
15. Sonatina A dur - chaconne 2:00 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
16. Aria et variationes D dur 3:03 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
17. Balletti scordati A dur - intrada 0:36 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
18. Balletti scordati A dur - allemande 1:48 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
19. Balletti scordati A dur - courante 1:40 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
20. Balletti scordati A dur - sarabande 3:27 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
21. Balletti scordati A dur - gavotte 0:41 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
22. Balletti scordati A dur - aria 2:09 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
23. Balletti scordati A dur - guige 1:04 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
24. Sonata Sesta a moll - adagio 1:48 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
25. Sonata Sesta a moll - aria 1:28 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
26. Sonata Sesta a moll - allegro 1:08 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
27. Sonata Sesta a moll - adagio 1:42 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
28. Sonata Sesta a moll - allegro 1:28 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
29. Sonatina d moll - toccatta 1:50 15Kč
MP3
20Kč
FLAC
30. Sonatina d moll - allegro 3:08 15Kč
MP3
20Kč
FLAC

...jeho hudba se odlišuje od kterýchkoli jiných skladeb pro violu da gamba a konečně nám dává možnost poznat Fingera, olomouckého rodáka jako jednoho z největších virtuózů své doby...

Petr Wagner - viola da gamba

Ensemble Tourbillon
Natalia Sitarz - cembalo, varhanní pozitiv
Jan Krejča - theorba, barokní kytara
Přemysl Vacek - arciloutna
Robert Rawson - viola da gamba












GOTTFRIED FINGER
se narodil na Moravě do živé atmosféry Olomouce právě v době, kdy tento region zažíval bouřlivé historické období. Podle českého historika Bohumíra Dlabače přišel Finger ze Slezska, to však vyvrací skutečnost, že jeho Opus č. 1 (Londýn: 1688) je nadepsán 'Authore Godefrido Finger, Olmutio Moravo'. Přesto, že se po dlouhou dobu někteří vědci domnívali, že se Finger narodil kolem roku 1660, musel se ve skutečnosti narodit již někdy v první půli padesátých let 17. století, protože jeho skladby se dostaly do rukou místních písařů už někdy na začátku sedmdesátých let. Nejranější Fingerova díla se zachovala v arcibiskupské hudební sbírce v Kroměříži. O  Fingerovi můžeme takřka s jistotou říci, že byl hráčem na violu da gamba ve známé hudební kapele biskupa Liechtensteina-Castelcorno, a dále, že jeho skladby komponované pro tento nástroj prozrazují vliv impozantního gambisty a houslisty, virtuóza Heinricha Bibera.
Do Londýna Finger zřejmě přijel v polovině osmdesátých let a už v roce 1687 byl členem Chapel Royal (královská kapela), zastával tak jeden z nejprestižnějších hudebních postů v zemi. Konkurs na takové místo byl bezpochyby mimořádně náročný. V předmluvě k Opusu č. 1 (Londýn 1688) napsal Finger své věnování, podle nějž králova záštita slouží jako: 'nejbezpečnější ochrana proti oslům a malicherným kritikům, díky níž se mi podaří splnit si má největší přání a poštěstí se mi dosáhnout toho, oč jiní často usilují žvanivým a dotěrným žadoněním, ovšem bezvýsledně.'
Když v roce 1688 odešel král Jakub II. do exilu, Finger ho nenásledoval, ale zůstal v Londýně, kde zahájil úspěšnou kariéru nezávislého umělce. Složil hudbu pro více než třicet pět scénických představení, mezi nimiž byly opery, masques, instrumentální suity, písně, dialogy a sbory. V roce 1690 vydal tiskem Six Sonatas or Solos (Šest sonát aneb sól, tři pro housle a tři pro zobcovou flétnu), což byla vůbec první sbírka skladeb pro sólový nástroj a basso continuo vydaná v Británii. V roce 1695 napsal ódu Weep ye Muses (Plačte múzy) věnovanou památce náhle zesnulého Henryho Purcella. Ve stejném roce byl jmenován učitelem hry na violu da gamba na zamýšlené Královské hudební akademii -  Royal Academy of Music, z jejíhož založení však nakonec sešlo.
Fingerova úspěšná kariéra v Anglii měla ovšem neslavný konec, když v roce 1701 obsadil až čtvrté místo v soutěži 'Prize Musick'. Cílem tohoto klání bylo určit nejlepšího operního skladatele Londýna, přičemž  každý ze soutěžících měl za úkol zhudebnit Congreveovo libreto na téma Paridův soud.  Vítězem se stal devatenáctiletý John Weldon, další místa obsadili John Eccles a Daniel Purcell, teprve čtvrté místo připadlo Fingerovi. Podle Rogera Northa byl Finger znechucen a prohlásil, že 'se patřilo, aby byl hodnocen muži, nikoli chlapci, načež Anglii nadobro opustil'. K události se vrátil později v osmnáctém století oxfordský profesor hudby Charles Burney (jenž sám cestoval do Čech a jehož záznamy z této cesty dosáhly značného věhlasu), který prohlásil, že Finger byl 'z oné čtveřice pravděpodobně nejlepší hudebník'.  Fingerova hudba zkomponovaná pro Anglii se  vydávala a provozovala ještě několik desetiletí po skladatelově návratu na kontinent.
V roce 1701 přijel Finger do Vídně, kde se zřejmě pokoušel pokračovat ve své operní kariéře; zorganizoval představení Ecclesova zpracování  Paridova soudu, což bylo nepochybně první uvedení anglické opery na kontinentě. Poslední dvě desetiletí Fingerova života se vyznačovala velikou zaneprázdněností a plodností, nicméně takřka žádné dílo z tohoto období se nedochovalo. V roce 1702 byl v Berlíně ve službách pruské královny Sophie Charlotty, a do roku 1706 byl ve Vratislavi (Wrocław) ve službách vévody Karla Philipa z Neubergu, mladšího bratra falckého kurfiřta. Finger zůstal ve službách Karla Philipa až do konce svého života; v roce 1707 se honosil titulem Kammermusiker v Innsbrucké Hofkapelle, v roce 1708 se vypracoval až na pozici Konzertmeister. Své postavení si zřejmě udržel i v dobách, kdy následoval dvůr nejprve do Neubergu na Dunaji v roce  1717, v roce 1718 do Heidelbergu a posléze i do Mannheimu v roce 1720, kde díky svému odbornému zacházení s různými instrumentálními složkami položil základy budoucí 'Mannheimské školy', která dosáhla věhlasu za Stamicovy éry.
Na svých četných cestách v tomto pozdním období svého života se Finger důvěrně stýkal s mnoha významnými skladateli své doby: s Telemannem se vídal v Berlíně, spolupracoval kromě jiných s Johannem Davidem Heinichenem (1683-1729), Jeanem Baptistou Volumierem (přibl. 1670-1728), Augustinem Strickerem (Bachův předchůdce v Köthenu, zemřel po roce 1720), a při několika příležitostech vystupoval jako kmotr spolu s Attiliem Ariostim (1666-1729). Šíře a záběr Fingerovy tvorby jsou úchvatné; složil stovky děl určených pro nejrůznější novátorské instrumentální obsazení, veliké množství komedií, dramat, zpěvoher a oper v angličtině, italštině a němčině, přičemž pravděpodobně navštívil všechna důležitá evropská hudební centra své doby. Fingerovo jméno se naposledy objevuje v záznamech Mannheimského dvora v roce 1723; pochován byl 31. srpna 1730.
Fingerova hudba pro violu da gamba je představitelkou tak zvaného rakousko-českého stylu, který je charakteristický pro houslovou tvorbu skladatelů Schmelzera, Bibera a dalších. Společným rysem je cosi jako patchwork, kdy jsou jednotlivé díly k sobě přišity konci jedné části přecházející do začátku části následující. Dalším významným prostředkem je úvodní věta s rychlými pasážemi pro sólový nástroj nad basovou prodlevou, což je charakteristický rys tak zvaného stylus phantasticus. Takový začátek mají například Sonata Secunda a Sonatina d moll. Některé sonáty z této nahrávky odhalují zřetelněji definovanou strukturu a ukazují na jistý vliv skladebných forem typu sonata da chiesa a sonata da camera.

K PRAMENŮM
Identifikovat Fingerovu hudbu bývá někdy přetěžký úkol vzhledem k tomu, že často naprosto záměrně tajil svou totožnost. Ve své průkopnické práci z šedesátých let 20. století věnované Fingerově skladatelské tvorbě pro violu da gamba, identifikoval Arthur Marshall anonymní sbírku šesti sonát pro violu da gamba a během této práce nalezl dva chybějící party bassa continua. U sonát Secunda, Terza a Sesta jsme však museli provést jejich rekonstrukci. Téma skladby Sonata Terza je totožné s tématem použitým Fingerem v triové sonátě uložené v Bruselu. K našemu potěšení funguje její part continua i v  úvodní část sonáty pro violu da gamba. Všechny zde nahrané skladby se dochovaly v rukopisech z Fingerova pera,  s výjimkou Preludia (v opisu Philipa Falleho), a Balletti scordati a Sonatiny A dur, které opsal anglický botanik a hudební nadšenec  James Sherard (1666-1738) ve spolupráci se samotným Fingerem. Jelikož Balletti scordati nemají v originále rukopisu žádný název (včetně úvodní věty), vypůjčili jsme si názvy z ustáleného úzu sbírky kroměřížské knihovny a z podobných skladeb Fingera a jeho současníků. Stejný postup jsme volili i v případě skladby 'Aria et variationes', která patří pravděpodobně k nejranějším dílům na tomto CD, zatímco Preludium e moll představuje skladbu z Fingerova pozdějšího období (cca 1700). Toto Preludium pochází z rozsáhlé sbírky skladeb pro violu da gamba, kterou vlastnil Philip Falle (1656-1742), kanovník katedrály v Durhamu a nadšený gambista.
Je kuriózní, že houslovou verzi Fingerovy Sonatiny d moll zahrnul do sbírky svých vlastních skladeb XII Sonatinae (Vídeň/Frankfurt, 1692) italský skladatel Ignazio Albertini (cca 1644-1685). Nutno podotknout, že Fingerova Sonatina d moll pro violu da gamba vznikla téměř jistě dříve, než její houslová verze z pera Albertiniho. Albertini složil své XII Sonatinae někdy okolo roku 1683, ale v tu dobu již Finger dávno opustil Moravu a dochovaný rukopis jeho Sonatiny d moll  byl v Anglii již od počátku 90. let opisován a šířen. Finger svou Sonatinu d moll s největší pravděpodobností zkomponoval na Moravě v 70. letech 17. století, a tak mnohé z jejích kopií zřejmě zůstaly v oběhu i po celém  středoevropském regionu, a to v době, kdy se Albertini stal členem elitní hudební kapely při císařském dvoře ve Vídni (cca 1680). Albertini sám byl skvělý virtuóz, ale i poněkud chvástavý a vznětlivý charakter - sám Schmelzer považoval za svou povinnost Albertiniho chování před olomouckým arcibiskupem několikrát omlouvat. Albertini Fingerovu Sonatinu d moll naplnil bizarními a často zavádějícími prvky a svým způsobem tak poškodil skladbu, která je v originále tak idiomaticky zkomponována pro violu da gamba.

K SKLADBÁM
Úvodní pasáž na basové prodlevě v Sonatě Secunda (což je charakteristický prvek rakousko-českého stylu) velmi připomíná Biberovy houslové sonáty. Po ní následují krátká a lyrická adagia, která jsou opakovaně přerušována vášnivými a virtuózními spojovacími pasážemi. Následující Aria s variacemi patří k jednomu z Fingerových nejoblíbenějších nápěvů, který nalezneme rovněž v dalších dvou skladbách této nahrávky. Poněkud vzrušené a melancholické adagio následuje v paralelní mollové tónině, aby se pak vrátilo ke dvěma závěrečným jakoby tanečním částem v třídobém taktu. Tvoří tak citový a strukturální kontrast k melodicky elegantní, na italský způsob komponované  Sonatině A dur.
Sólové Preludium e moll je zřejmě jedním z nejzralejších děl mezi skladbami na této nahrávce, přičemž není vyloučeno, že by mohlo být částí ztracené suity. Lze v něm vystopovat vliv anglických gambových preludií, především od Christophera Simpsona a Williama  Younga, kdy skladba plyne, jako by šlo o improvizaci. Úvodní téma Sonaty Quarta evokuje přepracované hlavní téma autorova ještě ranějšího díla Sonata Augustiniana pro dvě gamby, takže naše sonáta nejspíš reprezentuje jak hudbu moravskou, tak i anglickou. Úvodní adagio a následující allegro jsou ve Fingerově hudbě pro sólovou violu da gamba a basso continuo vzácnými ukázkami imitačního kontrapunktu. A skutečně nezávislost obou partů, gamby i continua se znovu prosadí v závěrečných melancholických taktech. Toto pozoruhodné dílo vynikající nesmírnou vytříbeností, prokazující zřejmě lépe než kterákoli jiná z Fingerových gambových sonát jeho mistrovství ve stylové kompozici pro violu da gamba, skvělý úsudek i smysl pro formu, je velmi blízké mnoha gambistům i v dnešní době.
Aria et variationes patří k nejranějším Fingerovým dílům, která se nám dochovala. Vychází z melodie, k níž se Finger mnohokrát vracel (zaslechneme ji rovněž v Sonatině A dur a v Sonatě Secunda). Její variace nám odhalují úžasnou virtuozitu, a zároveň v sobě nesou rané důkazy Fingerova nezaměnitelního kompozičního stylu pro violu da gamba: cantilena v nejvyšší poloze nástroje, hutná akordická sazba kytarového typu a rovněž rychlá arpeggia přes celý rozsah nástroje.
Balletti scordati jsou typickým příkladem formy sonata da camera skladatelů jako byli Biber, Schmelzer a další středoevropští autoři; právě úvodní Intrada prozrazuje, kde hledat kořeny této hudby. Dalším rakouskočeským rysem je použití scordatury, při níž hráč přeladí nástroj, přičemž notový záznam hráči pouze diktuje, kam má pokládat prsty. Ačkoli to vyžaduje určitou mentální pohotovost, výsledkem je mimořádná zvučnost. Na rozdíl od Bibera měl Finger mnohem vřelejší vztah k francouzskému stylu a tato suita může posloužit jako důkaz jeho vstřebávání určitých francouzských tanců a stylových prvků. V pomalé předposlední větě (adagio) nalezneme překvapující moment - vážná nálada je náhle přerušena poněkud divokým lidovým tancem (presto), jako kdyby skupinka hýřících vesničanů náhodou vpadla na slavnostní dvorní sešlost. Takovéto pokládání kontrastních pasáží vedle sebe často inspirovalo představivost středoevropských skladatelů (jmenujme např. Schmelzerovu sonátu Dudelsack či Biberův Die Pauern-Kirchfahrt genannt).
Fingerova Sonata Sesta je pravděpodobně jedním z jeho nejukázněnějších děl; odhaluje zřetelnější strukturu a jednodušší melodickou invenci.  Úvodní tématický materiál se rozvíjí poměrně organicky ze stoupajícího trojzvuku a moll. Zřetelnost a ráznost první části skladby je v kontrastu k poněkud zvláštně chromatické a rétorické pomalé větě. Je tu určitá strukturální podoba se zřetelněji definovanými částmi skladby Sonata Terza, a zároveň prozrazuje po formální stránce silný italský vliv. Dlouhé pasáže po sobě následujících šestnáctin jsou důkazem vlivu novějšího italského stylu představovaného Corellim.
Rozdílnost formy a stylu mezi Sonatinou d moll a, dejme tomu, skladbou Sonata Terza naznačuje, že v tomto případě jde o mnohem ranější skladbu.  Znovu se tu setkáváme s úvodní fantazijní pasáží na basové prodlevě (tentokrát v moll), poté je vložena Aria následovaná kontrastními pasážemi vzájemně spojenými někdy jen pouhým continuem (další z oblíbených Fingerových prostředků). Tato skladba se vyznačuje určitým neklidem, který dosahuje největšího účinku až v  prodlouženém plagálním závěru, jenž se utiší v poslední tierce de picardie. Plagální závěr se v dílech středoevropanů často nevyskytuje, používal ho pouze Vejvanovský, ale i on především v mimořádně závažných dílech.
Je zvláštní, že Finger nikdy nevydal tiskem jediné dílo pro sólovou violu da gamba. Zdá se, že si je odkládal pro svá vlastní vystoupení. Na rozdíl od jím hojně publikovaných prací pro hudební amatéry je jeho hudba pro gambu často velmi osobní a citově vypjatá; šíře jejího záběru sahá od hloubavé a teskné hudby až po lidové a veselé taneční melodie z jeho rodné Moravy. Fingerova hudba pro violu da gamba přináší svědectví o zasvěceném a ctižádostivém hudebním duchu, jemuž je vlastní snaha zahrnout do svých skladeb a znovu použít jak vlastní nápady, tak i lidové písně a populární árie. Město Olomouc nepochybně zůstalo Fingerovu srdci velmi drahé, protože mezi jinými pseudonymy používal rovněž jména 'Msr Hannak' (Pan Hanák). Jeho hudba se odlišuje od kterýchkoli jiných skladeb pro violu da gamba a konečně nám dává možnost poznat Fingera jako jednoho z největších virtuózů své doby.

Robert Rawson

© 2HP Production, listopad 2017
coded by rhaken.net