ARTA Records - 2HP Production - ARTA Music cz en

JAN ŠTOLBA QUARTET
Keep On Walking

F10168   [8 595017 416828]   vyšlo 10/2008

přehrát album Keep On Walking - Jan tolba Quartet 62:31 149K
MP3 album
179K
FLAC album
1. Tiger Lane 6:11 20K
MP3
25K
FLAC
2. Tango For Oleg 9:21 20K
MP3
25K
FLAC
3. All In All 5:19 20K
MP3
25K
FLAC
4. Sleeping Isn't Walking 9:53 20K
MP3
25K
FLAC
5. Still Life 7:33 20K
MP3
25K
FLAC
6. Up No End 6:37 20K
MP3
25K
FLAC
7. Gaslights 5:41 20K
MP3
25K
FLAC
8. Keep On Walking 4:33 20K
MP3
25K
FLAC
9. Don't Look Back 7:20 20K
MP3
25K
FLAC

Jan Štolba: tenor saxofon
Vladimír Strnad: klavír
Jan Greifoner: kontrabas
Jan Linhart: bicí nástroje


www.jan-stolba.eu

JAN ŠTOLBA: HUDEBNÍK A LITERÁRNÍ KRITIK
Jan Štolba: Texty život odrážejí, v hudbě se rovnou žije

Pokud víme, Václav Černý ani Bedřich Fučík na tenorsaxofon nehráli. Jan Štolba není Černý - ale patří k pronikavým, nesmlouvavě sebenáročným literárním kritikům popřevratové éry. Za soubor reflexí a esejů Nedopadající džbán mu byla udělena Cena F. X. Šaldy. Jeho zjitřené básnické vidění se přelévá i do poezie (Nic nemít, Hřebeny) a próz (Město za). Po léta však žije také paralelním životem saxofonisty, prošel žánrovými i experimentálními soubory. Čerstvé autorské album Keep On Walking Štolbova kvartetu (vydala Arta) je příležitostí zjistit, co člověka oddaného slovu láká na šanci "vydat prvotní lidský křik".

HN: Nakolik jsou propojené: váš život s literaturou a život s hudbou?

Podobná otázka se vždycky vynoří - ale sám si ji nikdy nekladu. Jde spíš o rozpojené nádoby. Zatímco během psaní do textu život nějakým způsobem přelévám, při hraní v životě - textu?! - rovnou jsem. Včetně dechu, slin, bolavého rtu, rytmu sekaného do frází... K textu se mohu vracet, tam život někdy začíná právě až opracováváním, zpřesňováním slov. Hudba odezní a je pryč, někdy sotva začala.

HN: Hrával jste s Originálním pražským synkopickým orchestrem a Ondřejem Havelkou. Čím pro vás bylo obehrávání starých písní z jiných dob?

Užil jsem si s "obehráváním starých písní" tehdy své, což je snad zachyceno v mém "jazzovém" románu Město za. Jenomže jazz je postavený nejen na tvůrčím boření tradice, ale i na věčném návratu ke kořenům. Někdejší avantgardista, můj oblíbenec Archie Shepp, vyváděl v šedesátých letech psí kusy, a dnes zpívá blues a lká staré balady. V Synkopáči jsme jazzovou tradici milovali, oposlouchali jsme stovky hodin nahrávek, navždy mě bude mrazit, když uslyším Bixe Beiderbecka. Jazz má v sobě tvůrčí nostalgii geneticky zakletou. Další důvod byl čistě lidský, v bandu se sešli nezapomenutelní lidé, bylo to dobrodružství nejen hudební, ale vůbec osudové. Navíc velká kapela má nezaměnitelné kouzlo. V autobuse cestou na hraní se spolu ještě bavíte jako lidi, přitom ale víte, že na scéně se za chvíli změníte v boží zvířata, která budou jen foukat či do něčeho bušit, každý sám, a přece svázaní jednou pupeční šňůrou.

HN: Jaké máte první zážitky s hudbou a zvukem? Kudy jste se dostal k jazzu?

Skrz písničky Voskovce a Wericha a Šlitra a Suchého. V nich mě ovšem paradoxně uhranuly texty. Některé si pamatuji už od dětství. Ale jsou tu ještě úplně jiné podstatné zvuky: bydleli jsme nad velkým nádražím (ostatně - jmenovalo se Bubny!), odkud neustále doléhalo hvízdání vlaků, supění mašin rovnou pod okny, služební hlášení, břinkání nárazníků, nerozluštitelný hukot něčeho odněkud.

HN: OPSO, hraní s Oldřichem Janotou, Alanem Vitoušem, Radomilem Uhlířem a Kvartetem dr. Konopného, váš současný kvartet... Léta střídáte styl a poetiky, k jakému zjištění to vposledku vede?

Že mi leckdy nezáleží na poetice samé, jako na konstelaci lidí, míst a situací, do kterých se s hudbou dostávám. Ne že bych byl ochoten hrát cokoli. Ale jazz a improvizace jsou v tomhle velkorysé, dá se bloudit do různých směrů. Jsem saxofonu vděčný, že můžu cestovat labyrintem výrazů, chvíli prskat, pak zas decentně "předválečně" zahučet, a spolu s hudbou se kolem mění i bludiště tváří, gest spoluhráčů, světlo, prostory, kulisy i zákulisí.

S kvartetem jsme teď podnikli turné Jazz do regionů po českých a moravských městech. Jedenáct dní, co den, to jiné místo, atmosféra - a všechno záhadně propojené právě saxofonem, piánem, basou a bubny. Poetika je pro mě spíš v cestě s jejími odbočkami, s jejím unášením, než v přísném, krystalicky čirém hledání.

HN: Znáte v literárním světě něco, co by se blížilo momentům, kdy hráč improvizuje?

Improvizace mě vždy láká, i když občas budí strach. Literární obdoba? Osobně jsem spíš věčný cizelér, využívám možnosti se ke slovům nekonečně vracet a opracovávat je. Kdežto při jazzovém sólu člověk do poslední chvíle blaženě neví, jaké "slovo" vzápětí přijde. Tam chci sám sebe překvapit, s každou novou frází je tu naděje, že mi bude dopřáno vydat ten prvotní lidský křik, který mám v jazzu rád. V literatuře se, aspoň pro mě, tohle rovná spíš rovině zážitku samého, o vlas dřív, než zatuhne do slov. V jazzovém sólu může prvotní křik na chvíli zaznít, v inspirovaných verších tutéž kvalitu zadrží spíš až ticho a nehybnost přesné formulace či obrazu, na nichž netřeba nic měnit.

pro Hospodářské noviny napsal Pavel Klusák

Jazzový saxofonista Jan Štolba prošel Originálním pražským synkopickým orchestrem, spolupracoval s písničkáři Oldřichem Janotou nebo Vaškem Koubkem a v současné době vede vlastní jazzový Jan Štolba Quartet. S ním loni vydal autorské album Keep On Walking. Profil Jana Štolby přináší lednové číslo časopisu Folk & country v nové rubrice Mistři saxofonisté.
     Jan Štolba se narodil v Praze v roce 1957. Po rodičích zdědil lásku k Osvobozenému divadlu a k Suchému a Šlitrovi. Sám původně zkoušel hrát na kytaru a banjo. Na otázku, proč se nakonec rozhodl pro saxofon, odpovídá: „Dnes to zní naivně, ale kovový, lesknoucí se saxofon, naježený složitou mechanikou klapek a táhel, mi oproti kytaře – kolegové kytaristé prominou – připadal jako něco neskutečně opravdového. Nástroj, jehož nedotknutelnost musela být nějakým způsobem zdolána, uchvácena. Drnknutí do struny se nedalo srovnat s fyzickým aktem tvorby tónu, při němž člověk namáhá dech, rty, zuby, jazyk, lícní svaly… Skrz ten nástroj šlo opravdu mluvit, zakřičet.“
     V hudbě je Jan Štolba samouk. Proto pro něj byly vždy důležité nahrávky, které poslouchal. Vzpomíná: „Desky jsem nasával do posledního detailu obalu či průvodního textu, pamatuju si třeba surreálné obálky Velebného Jazzových nebajek či Pozorovatelny Jazz Q. První koupenou deskou ovšem nejspíš byli nějací raní Rangers, ty jsem tehdy miloval.“ Za svou hlavní hudební školu považuje „určitě hraní v OPSO“. Upřesňuje: „Byl jsem tam jako saxofonové nedochůdče předhozen kapelníkovi Pavlu Klikarovi, muzikantovi s ohromnou erudicí, intuicí, fantazií. Šlo ale i o školu života, jíž člověk v kapele plné roztodivných a vzácných postav projde. S tímhle se mi jazz výrazně pojí: jde o kus cesty prošlé společně s dalšími lidmi. Později v Mozart K, s Alanem Vitoušem nebo v Krásných nových strojích jsem se naučil odvaze improvizovat, vrhnout se po hlavě do daného tvaru, přizpůsobit se mu, a zároveň do něj obtisknout svůj díl.“
     V OPSO Štolba začínal jako hráč na altsaxofon, později vyzkoušel sopránku, ale také nepříliš obvyklý bassaxofon: „Bassaxofon je magický nástroj, nejen zjevem a grizzly sametem svých hloubek, ale tím, že je to instrument do jisté míry perkusivní. Co tón, to úder. Ale nejvíc jsem se našel v tenoru. To je vyprávěcí hlas, v němž je vážnost, přímost, něha i tvrdost. Přesná rovnováha mezi přemýšlivým sametem a impulsivním skřekem odněkud z hloubky.“
     Se svým současným kvartetem (J. Š. – saxofon, Jan Linhart – bicí, Vladimír Strnad – piano, Jan Greifoner – kontrabas) hraje Štolba na tenorsaxofon. O svém aktuálním albu Keep On Walking říká: „Obsahuje skladby z posledních čtyř pěti let, kdy jsem se konečně rozhodl, že nechci vystačit jen s improvizací a standardním jazzovým repertoárem. Nejsem novátor a držím se modelu klasického moderního jazzového kvartetu. Nemá jít o žádný soft čajíček, dost se sóluje.“

Milan Tesař / Radio Proglas

© 2HP Production, erven 2017
coded by rhaken.net