ARTA Records - 2HP Production - ARTA Music cz en

VERTIGO QUINTET

MarZ Na rozcesti

DAMP05001   [8594179221745]   vyšlo 2005   recenze

přehrát album Vertigo Quintet: Vertigo Quintet 68 149Kč
MarZ Na rozcestiMP3 album
179Kč
MarZ Na rozcestiFLAC album
1. Rozprávka 7:48 20Kč
MarZ Na rozcestiMP3
25Kč
MarZ Na rozcestiFLAC
2. Really Sorry 8:06 20Kč
MarZ Na rozcestiMP3
25Kč
MarZ Na rozcestiFLAC
3. Tichý dům 7:25 20Kč
MarZ Na rozcestiMP3
25Kč
MarZ Na rozcestiFLAC
4. Exhibionista 6:56 20Kč
MarZ Na rozcestiMP3
25Kč
MarZ Na rozcestiFLAC
5. Elga 5:05 20Kč
MarZ Na rozcestiMP3
25Kč
MarZ Na rozcestiFLAC
6. Dozvuk I 4:41 20Kč
MarZ Na rozcestiMP3
25Kč
MarZ Na rozcestiFLAC
7. Dalasi 9:15 20Kč
MarZ Na rozcestiMP3
25Kč
MarZ Na rozcestiFLAC
8. Umělec 7:47 20Kč
MarZ Na rozcestiMP3
25Kč
MarZ Na rozcestiFLAC
9. A Jungle 8:32 20Kč
MarZ Na rozcestiMP3
25Kč
MarZ Na rozcestiFLAC
10. Dozvuk II (Coda) 1:48 20Kč
MarZ Na rozcestiMP3
25Kč
MarZ Na rozcestiFLAC
 
Marcel Bárta: soprán saxofon, basklarinet
Oskar Török: trubka
Vojtěch Procházka: klavír
Rastislav Uhrik: kontrabas
Daniel Šoltis: bicí nástroje

Album Vertigo Quintet získalo cenu Zlatý Anděl 2006 v kategorii Jazz & Blues.

www.vertigo.cz


Časopis Harmonie

Deska Vertigo Quintet přináší originální jazz a chvílemi působí jako kniha, ve které čtete od první skladby až do konce. Četba vám zabere něco málo přes hodinu, ale věřte, že se k tomuto klenotu budete stále vracet. V hudbě mladé československé kapely je totiž něco, co je skryté, něco, co očekáváte, v co doufáte. Poslech provází napětí, proto jsou pozornost a soustředěnost stále na místě.

Oceněn musí být především přístup a uchopení tématu, jeho jisté zpracování a uvážená výrazová schopnost. Hudba hraná hlavně v poklidném tempu vyniká právě svou poklidností, u které ale ani náhodou nezívnete. Jak už jsem zmínil, album je vysoce originální, autorské a dá se odtušit coolové pojetí, které se pak na vlně third streamu přenáší do krajin fjordů a nu-jazzu. Zřejmě a velice citlivě je na desce zachycen specifický styl nahrávek mnichovského labelu ECM, bez povšimnutí nezůstává ani inspirace impresionismem.

Většina skladeb pochází od Vojtěcha Procházky, který v sobě nezapře skladatelskou školu Karla Růžičky staršího a je to právě on, kdo zde vnáší ony ohlasy třetího proudu. Dvě nádherné kompozice napsal trumpetista Oskar Török. Jedná se o balady Really Sorry a El’ga. Obě nezapřou autorův znatelný rukopis, ale zároveň zapadají do kontextu disku. Je zde citelně otevřen prostor především pro piano a basklarinet či sopránsaxofon Marcela Bárty. Oskar Török je dle mého mínění fenomén pohybující se svou hrou a tónem mezi několika trumpetisty, nicméně i přes to si zachovává vlastní výraz.

Melodicky velice bohaté a nápadité skladby jsou řízeny rytmikou Rastislava Uhrika a Dana Šoltise, jehož způsob hry na bicí nelze nazvat jen rytmikou. Přizpůsobuje se, svou hru neustále mění a zkouší. Když se pak v titulu Dalasi potká v duu s Rasťo Uhrikem, nenechávají na pochybách svou invencí až hravostí. Bártův basklarinet se v tomto kusu představuje ve freejazzových polohách, ale ihned zase upadá do napjatosti desce vlastní.

Vertigo Quintet je bezesporu úspěchem pro český jazz. Skvělou práci odvedlo mladé vydavatelství Amplion, které dodalo snímku skvělé ozvučení. To, co vězelo a vězí uvnitř hudebníků, bylo plasticky zachyceno. Obzvláště pro Vertigo však platí, že živé koncerty v komorním prostředí znatelně umocňují poslech jejich hudby.

Body: ****** 6 z 6 – tip Harmonie
(hodnocení časopisu Harmonie ze dne 15.7.2005)

Uni Jazz Magazin

Počátek století v našem jazzu příjemně překvapil širokou stylovou paletou nejmladších kapel. Po dosavadních vrcholech s nahrávkami Davida Dorůžky a Zítkova NUO přišlo přímo mariášnické ‚re‘ podložené muzikantskými esy nejmladší generace ve Vertigo Quintetu. Na nedávném turné po Česku a východním Slovensku představilo hudbu z debutového alba VERTIGO QUINTET (Amplion, 2005, 68:16).

„Starou pažbou“ kapely je saxofonista Marcel Bárta (*1974). Už v počátcích své kariéry byl výrazným sólistou Svobodova Kontrabandu, zde hraje na sopránsaxofon a na basklarinet. Čtyři jeho partneři jsou o desetiletí mladší. Nejmladším je bubeník Daniel Šoltis (*1982), následuje pianista Vojtěch Procházka (*1981), kontrabasista Rastislav Uhrik a Oskar Török (*1979). Poslední dva jmenovaní plus Šoltis přišli do Prahy ze Slovenska, čímž se potvrzuje to, že každou generaci českého jazzu ve své špičce doplňují jazzmani z východu bývalého soustátí.

Hudba kvintetu má až meditativní atmosféru. V souvislosti s nedávným koncertem kapely Waynea Shortera si dokonce myslím, že tvoří na stejné vlnové délce. Jsou vzdáleni jak mainstreamu, tak fúzím posledního dvacetiletí. Kódem k této hudbě je avantgarda akustického jazzu, oťukávající hudební zkušenosti mimo sféru vlastního žánru. K nejzajímavějším titulům alba patří Exhibionista Marcela Bárty. V ní při Törökově hře na trubku zní v podtextu ibersko-arabské inspirace s obdobnou naléhavostí, jak na slavném albu Sketches of Spain Milese Davise a Gila Evanse. Je to nejdramatičtěji podaná skladba v jinak poklidném, zvukově neagresivním toku hudby Vertiga. Török má však soundem blíže než k Davisovi k úžasnému Tomu Harrellovi. Další perlou je Dalasi Rasti Uhríka, skladba zasněné melodické něhy, se zpívajícím kontrabasem a sólem basklarinetu s mámivým „karpatským“ koloritem.

Na hře Vertigo Quintetu zaujme neobvyklá disciplinovanost sólistů, vzájemný respekt, aranžmá, v němž i opuštěné opakované tóny mají stejnou důležitost jako hlas sólistů. Hudba působí až asketicky, což bývá spíše doménou muzikantů staršího věku, kteří mají za sebou bouřlivý vývoj. Zdůrazním-li vynikající pojetí Bárty či Töröka, nesnižuji podíl ostatních. Například pianista Vojtěch Procházka jako autor poloviny skladeb má na styl kvinteta zásadní vliv. Při srovnání se základními jazzovými styly slyšíme něco mezi pozdním cool jazzem a avantgardou koketující s třetím proudem. Ale řečeno obrazně: když hudba skončí, máte pocit, že kolem vás prošel magický vánek uklidňující jako japonský interiér, v němž nás místo těžkého nábytku obklopují odstíny šerosvitu.

Vladimír Kouřil
(Uni Jazz Magazin)

Miroslav Romančuk

Vertigo Quintet je česko-slovenské seskupení mladých a velmi nadějných jazzmanů, pocházejících převážně z líhně pražské Jazzové konzervatoře Jaroslava Ježka. Dle vlastního vyjádření se vzájemně sešli, přestože se podíleli a podílejí na řadě dalších zajímavých projektů, aby ve Vertigu dělali hudbu, která je jejich srdci blízká. Že si skutečně padli do oka a porozuměli, dokazuje toto velmi kompaktní album.

Jejich projev nezapře hudební vzor v osobnostech T. Monka, M. Davise, O. Colemana anebo v produkci mnichovské značky  ECM. Avšak rozhodně nejde o žádný plagiát, ale o vlastní projev, ve kterém se mísí hudba jazzových mistrů 50. a 60. let s pozdějším progresivním pojetím jazzu. Nedá mi, abych při poslechu jejich nahrávky nevzpomenul i hnutí cool jazzu přelomu 40. a 50. let, plného oduševnělé vážnosti a osobitou hudební formou zprostředkovaných vnitřních ušlechtilých citů.

Nahrávka přináší křehký, vážný a citlivý jazz hraný v poklidném tempu, umocněný vynikajícími a disciplinovanými výkony jednotlivých muzikantů. Nechybí nápady a zajímavé momenty, takže posluchač nemusí mít obavy, že by mohl upadnout po nezvladatelném zívání z nudy do hlubokého spánku. Projev kapely stojí především na krásné, čisté a melodicky nápadité sopránce Marcela Bárty, kterou občas zamění za neméně invenčně podaný basklarinet. Trubka Oskara Toroka působí lehce nejistě a rozpolceně. Necítím však hráčskou nejistotu, ale spíše upřímný projev introvertní osobnosti. Pěkné momenty přináší všudypřítomné dvojhlasy dechů, které mi připomínají dávné společné porozumění  Ornetta Colemana a Dona Cherryho  v subtilnějším podání. Skvělá barevná sóla pianisty  Vojty Procházky často mění náladu a tempo jednotlivých úseků skladeb. Velmi nápadité jsou bicí Daniela Šoltise, jehož  talent, technické kvality a fantazie zde plnohodnotně doplňují ostatní spoluhráče a spoluvytváří celkový sound kapely. Při rozdávání pochval je nutné vzpomenout na decentní a chytrou hru basisty Rastislava Uhríka, studenta  Jaromíra Honzáka. Uhrík skromně drží celkovou náladu a jemně podbarvuje hru ostatních spoluhráčů.Velmi zajímavé jsou rovněž kompoziční schopnosti všech pěti muzikantů. Skladby na jejich debutovém albu pocházejí pouze z jejich pera a dlužno říci, že skutečně nebyla potřeba sahat do cizí produkce.

V úvodní „Rozprávce“ zaujme postupně gradující krásné a emotivní sólo sopránky Marcela Bárty podbarvené zajímavými perkusemi Dana Šoltise. Marcela střídá Vojta Procházka v sólu piana se silným  bluesovým feelingem a stupňujícím se tempem.Po vynikajícím úvodním kousku přichází jedno z nejkrásnějších čísel alba, pomalá a dojemná balada Oskara Toroka  „Really sorry“ znějící jako upřímné a pokorné vyjádření lítosti. Lehká sopránka proplétající se s rozpačitou trubkou navozuje téměř slzavou atmosféru, avšak bez náznaku upadání do kýčovitosti. Piano ve svém kratičkém sólu je doslova nádherné. Ve vážném „Tichém domě“ dostává prostor i vkusná lyrická basa Rasti Uhríka, jediným svým tónem nikterak nepopírající celkovou náladu alba. „Exhibicionista“ obsahuje jeden z nejkrásnějších momentů alba, kterým je rozervané sólo na trubku Oskara Toroka. Ani sólo bicích Dana Šoltise  neupadá do exhibicionismu a  vkusně zapadá do celku. Ve skladbě  „El´ga“ Marcel Bárta střídá basklarinet a sopránku. Úvodní hezký melodický motiv předává basklarinet pianu a zní to velmi působivě. Baladu  „Dozvuk I“  dramatizují perkuse a vypjaté společné vyhrávky dechů. Sólo piana se nese v jarrettovsky romantickém duchu. Následující „Dalasi“ uvádí chytlavý rif basy, která dostává prostor i pro sólo a opět potěší svou náladotvornou invencí a disciplinovaností. Krásné sólo přidává i Bártův basklarinet. V rozervané  „Předtuše“ dostává opět prostor trubka, vykřikujíc nejistě a krásně do světa cosi ze svých  vnitřních rozpolcených emocí. Nálada skladby se nese v jakémsi tajemném očekávání něčeho možná krásného a možná i temného. Rychlejší a bouřlivé „Poslepu“ přináší lehce perlivý tep perkusí, (kterému jsem vždy rád  naslouchal u Jack DeJohnettea v triu Keithe Jarretta). Sopránka opět v krásném sólu je střídána běsnícím pianem. Skladba mohutně graduje a nakonec padá do poklidného závěru. Závěr alba se nese v krátkém tématu nazvaném „Dozvuk II (coda)“.

Nádherná deska. Pro mne především velmi inspirující skutečností, že v dnešní době, plné siláckých gest a nucených pozitivních grimas různých „superstar“, existují mladí muzikanti, kteří neváhají produkovat až archaicky krásnou, vážnou a upřímně emotivní muziku. Nedá mi, abych nevěnoval také pár slov produkci nahrávky pod vedením Lucie Kukulové, majitelky mladého vydavatelství Amplion, které zajistilo albu skvělé zvukové kvality a reprezentativní přebal. Tyto vlastnosti si nikterak nezadají s produkcí již vzpomínaných a vždy pečlivých ECM. Nechci být příliš předčasným a navíc špatným prorokem, ale domnívám se, že jde o jedno z nejlepších alb tohoto roku a navíc o skutečný objev na naší jazzové scéně, který by se neměl ztratit ani v mezinárodní konkurenci. Zda-li tomu tak bude, ukáže ještě čas. Já budu každopádně držet palce.

Miroslav Romančuk

© 2HP Production, listopad 2017
coded by rhaken.net