ARTA Records - 2HP Production - ARTA Music cz en

DAN BÁRTA & ROBERT BALZAR TRIO
THEYORIES

DBAL10     8594165950017     recenze

  1. Spirits In The Material World / Sting
  2. Brother Wolf. Sister Moon / Robert Ian Astbury, Henry William Duffy
  3. Too Young To Die / Jason Kay, Toby Smith Graffley
  4. Someday In My Life / Michael James Hucknall
  5. Isobel / Bjork
  6. No Quarter / Led Zeppelin
  7. Beating Around The Bush / AC/DC
  8. Even After All / Finley Quaye
  9. Slow Car To China / Gary Nujman
  10. Last Chance Lost / Joni Mitchell
  11. Fool Of Me / MeShell NdegeOcello
  12. O Maria O Felix Puerpera / anonymous

Robert Balzar – kontrabas
Stanislav Mácha – klavír
Jiří Slavíček – bicí nástroje
featuring Dan Bárta – zpěv, hlasový syntezátor

Mixed by James Farber at Sear Sound Studio A, New York, October 2010

Zpěvák Dan Bárta a Robert Balzar Trio nahráli akustické album s názvem Theyories. Natočili jej v pražském studiu ve Smečkách, nahrávku se rozhodli míchat a mástrovat v New Yorku. Mix proběhl v prestižním studiu Sear Sound pod vedením Jamese Farbera – (Brad Mehldau, Bruce Springsteen, Al Jarreau, John Scofield...). Masteringu se ujal několikanásobný držitel Grammy Mark Wilder – (Pat Metheny, Sting, Leonard Cohen).
Posluchači na novém CD najdou většinu písní, které v podaní Dana Bárty a Tria R.Balzara doposud neslyšeli. Jsou to skladby, které Dana během času nějakým způsobem ovlivnily.

„Theyories je hříčka slov THEY a STORIES a také slova THEORIES. Jedná se tedy o „Jejich příběhy převyprávěné na základě nějakých teoretických premis“, hmm, mimo jiné užitím hudební teorie. Přičemž ti Oni jsou umělci, jejichž písně pro mne znamenaly změnu ve vnímání muziky“,vysvětluje název nového alba Dan Bárta.

Nová deska obsahuje  11 písní známých interpretů (Led Zeppelin, The Police, Jamiroquai atd.) + chorál ze 13. století. „Asi před pěti lety jsem měl období, že už mě skoro nic nebavilo, tak jsem si namátkou nakoupil asi pět desek z „klasiky“ – Baltic Voices a nějaké liturgické zpěvy a chóry a také CD La Belle Marie od Anonymous IV. První píseň, prostý nápěv, melodie – mariánská modlitba, zaznamenaná koncem třináctého století, nazpívaná o sedm set let později čistými a jasnými dívčími hlasy v unisonu bez harmonie. Uhranula mě svou jednoduchostí, čistotou, logikou, krásou tak, že bude i na Theyories“, upřesňuje výběr chorálu ze 13. století Dan Bárta.
Posluchači na novém CD najdou většinu písní, které v podaní Dana Bárty a tria Roberta Balzara ještě nikdy neslyšeli. “Všichni by mohli čekat, že nahrajeme skladby, které jsme většinou hráli živě na koncertech. Koncept byl ale jasně dán – nahrát věci, které Dana během času nějakým způsobem ovlivnily. Takže jsou to většinou věci z oblasti rocku, popu, funku…Pro mne jako basistu a aranžéra to byla velmi zajímavá zkušenost, jak tyto skladby uchopit a hrát v klasickém jazzovém kvartetu. Po selekci zbylo 12 skladeb, některé jsou reharmonizovány, přearanžovány a dány do různých rytmů... Jsem rád, že se nám to podařilo podle našich představ a doufám, že se bude nová deska líbit“, dodává k Theyories Robert Balzar.

RECENZE
Dlouho, předlouho, jsem poslouchal, než jsem se odhodlal k sepsání recenze na poslední album Dana Bárty, které nahrál společně s triem okolo Roberta Balzara. Přeci jenom, člověk musí vnímat pozorně, aby mu na nahrávce tohoto ražení neunikla nějaká podstatná skutečnost. Deska se jmenuje Theyroies a najdeme na ní skladby, které Dana Bártu během života jako zpěváka nějakým způsobem ovlnivily. A songy jsou to od interpretů nejrůznějších žánrů, tudíž se zde schází AC/DC, Stevie Wonder, The Police nebo Björk a mnozí další. Ale dost bylo anotacen úvodem a pojďme k samotnému albu.
     Samozřejmě by tato recenze šla pojmou ve stylu srovnání originálu a předělávky, ale tomuto způsobu bych se rád vyvaroval. Na odborné pojednání cestou muzikologického rozboru nemám potřebné vzdělání a pouhé konstatování, že písně jsou velmi odlišné, mi nepřijde jako důstojné zhodnocení Theyories. Pojďme se tedy spíše na desku zaměřit jako na svébytný celek, jež si bude žít vlastním životem. Trio Roberta Balzara tvoří kontrabas, bicí a piáno, tedy čistě akustické nástroje, tudíž alfou a omegou desky bylo vytvotřit pro skladby vhodné aranže. O to se postaral právě Bárta a Bazlar a nutno říci, že se jim to povedlo na výbornou, jelikož jsem nikde necítil absenci nějakého elektrického, či přímo elektronického prvku. Ba naopak, bylo radostí pozorovat a objevovat zajímavé momenty a zakoutí desky, jež takto vznikly. Nutno ovšem říci, že je třeba pozorného posluchače, jelikož jinak se můžou zdát jednotlivé písně, vyjma ústředních melodií, velmi podobné, což je způsobeno komorní atmosférou, v níž se album nese. Avšak, opak jest pravdou, deska hýří barvami a při soustředěném poslechu nevíte, zda-li si dříve vychutnat krásné hudení motivy, nebo obdivovat muzikantskou mistrnost všech zůčastněných. O tom, jak je Bárta vynikající zpěvák netřeba mluvit a jeho spoluhráči se mu bez potíží zručností ve svých oborech vyrovnají. Proto mi bylo potěšením zaposlouchat se do zcela akustického alba, oprostěného od hry na schovávanou za elektronickými zlepšováky. Navíc v době, kdy se hlučnost pomalu stává neoddělitelným atributem pro veškerou hudbu.
     Celé to samotřejmě působí dle hlavní myšlenky desky. Vyspělí muzikanti se sešli, aby se pobavili společnou hrou a tak trochu zrekapitovali, jaká muzika je (respektive Dana Bártu) během života ovlivnila. Tato uvolněná, vyrovnaná atmosféra, oproštěná od snahy bourat mantinely žánrů a vytvářet nové směry, se samozřejmě promítla do celkového obrazu alba. Ono je to vlastě cosi, čemu se říká umění pro umění. A takováto tvorba má často velkou výhodu, že zůstavá imuní vůči zubu času, takže když si desku poslechnete za deset let, přijde vám stejně dobrá, aktuální jako nyní. Na druhou stranu hrozí nebezpěčí, že si na album za deset nikdo nevzpomene právě díky absenci jakýchkoliv inovací. Snad ale právě jména Balzar a Bárta budou zárukou toho, se na album vždy dostane.
     Theyories zůstanou deskou, jež se nebude hodit pro každou chvíli, ale naopak si vyžádá od posluchače jisté podmínky, aby se její poslech stal smysluplný. Není to výhodou, ani nevýhodu, zkrátka to jen dokresluje fakt, že nahrávka existuje sama pro sebe a nehodlá se nikomu vnucovat, stojí mimo hlavní proud a řekl bych, že je jí tam dobře.

Self, NMNL magazín, 16.11.2010

Bártův pop v podání jazzmanů není „na první dobrou“
Úprava tuctu převzatých písniček, z nichž mnohé mají v originále poměrně košatá aranžmá, pro akustické trio, jakkoli obsazené bravurními hudebníky, je vlastně takovým jejich testem. A do jisté míry je také testem pro nepřipraveného posluchače. Abychom si vyjasnili terminlogii: ačkoli je Robert Balzar Trio, které Dana Bártu na novém albu Theyories doprovází, naší přední jazzovou kapelou, a přestože na počátku této spolupráce bylo přezpívávání klasických standardů, album to není jazzové. Jde vlastně o pop, hraný jazzovými muzikanty a zpívaný univerzálním zpěvákem. Vlastně tedy, s trochou nadsázky, takový stingovský model - a není náhoda, že Sting je také se svou (resp. policeovskou) Spirits In The Material World hned prvním zastoupeným autorem. Už v ní je celkem přesně načrtnut koncept celého alba: tedy najít úzkou hranu mezi zachováním originálu (zejména po melodické stránce, ale často i ve smyslu formy písně a její nálady) a vnesením osobního vkladu. Ten se samozřejmě odvíjí především od chuti Dana Bárty k vloženým vokálním eskapádám a přirozeného sklonu jazzových muzikantů k rozvíjení hudebních témat, zahušťování harmonie a improvizaci. Dlužno ovšem dodat, že v případě tohoto alba muzikanti právě těmito záležitostmi (které jinak "dělají jazz jazzem") šetří. To ovšem neznamená, že by album Theyories bylo posloucháním "na první dobrou". Některé skladby, třeba Brother Wolf, Sister Moon původně od The Cult či Last Chance Lost od Joni Mitchell přece jen až příliš napínají posluchačovu trpělivost. Naproti tomu třeba Slow Car To China Garyho Numana, u které Bárta s Balzarem z původní devítiminutové stopáže slevili pouhou minutu, nenudí ani okamžik. Takových je většina. Leckeré z písní úpravou pro trio získaly ještě víc. Markantním příkladem je Someday In My Life, původně od Simply Red, která by teď, po ubrání cukrkandlu, byla vhodná i pro diabetika. Některé úpravy byly ještě hlubší, a nikoli ku neprospěchu: z Björkčiny Isobel vlastně protagonisté udělali swingující jazzový standard jak z Tin Pan Alley, a je to docela zábavná změna. Některé písničky však potvrdily, že bez původních zvukových souvislostí moc nefungují: ať se Robert Balzar na kontrabas snaží sebevíc, kompletní AC/DC v Beatin´ Around The Bush prostě nenahradí.

Ondřej Bezr, iDnes - kultura, 6.11.2010

© 2HP Production, listopad 2017
coded by rhaken.net