Josef MYSLIVEČEK (1737-1781) - Il Gran Tamerlano (Bohadlo Cat I.9), libreto Agostino Pio vene Simona Šaturová - soprán Frédérique Friess - soprán, Michaela Kapustová - mezzosoprán, Richard Samek - tenor
Josef Mysliveček (v různých pramenech je uváděn též jako Bisliweck, Melsiwesech, Misliwetschek, Metzlevisic, Mislivicheck, Misliwecek, Misliweczek, Misliwetzek, Venatorini) řečený „Il Boemo“ (tj. Čech) byl jedním z nejtalentovanějších skladatelů druhé poloviny 18. století. Ve své době patřil k velmi úspěšným a všeobecně uznávaným autorům. Vedle pomíjivé dobové popularity však lze v jeho partiturách nezřídka nalézt místa s puncem geniality. Podle florentského nekrologu (17. února 1781) „byl téměř u všech dvorů Evropy, kde se jeho schopnostem dostalo velké pochvaly, a uzavřel přátelství s největšími osobnostmi“. Odhlédneme-li od trvalého zájmu o jeho instrumentální hudbu zejména v německy mluvících zemích (od r. 1764), zažil v Itálii na cizince závratnou kariéru operního i oratorního skladatele („Maestro Compositore“) a patřil tam v 70. letech i v silné konkurenci k nejvyhledávanějším autorům pro stěžejní operní divadla. Narodil se 9. března 1737 v Sovových mlýnech č. p. 503 na Kampě v Praze. Jeho otec Matěj Mysliveček byl mlynář a člen sboru zemských přísežných mlynářů. Josef prožil své dětství ve mlýnech na Kampě a na Staroměstské lávce u Karlova mostu. Po triviu u dominikánů u sv. Jiljí, nedokončeném studiu jezuitského gymnázia kvůli špatným studijním výsledkům v logice („nihil profecit in logica“) a soukromém studiu hydrauliky u prof. Jana Ferdinanda Schora vstoupil do učení k staroměstskému mlynáři Václavu Klikovi. Společně s bratrem byli přijati do cechu roku 1758 a posléze prohlášeni mistry. Už v roce 1749 však platil Mysliveček za „zručného houslistu“, od roku 1760 studoval kontrapunkt u Františka Habermanna, „ten s ním ale, zdá se, postupoval příliš pomalu“, jak se zmiňuje jeho současník F. M. Pelcl, proto po roce přestoupil k Josefu Seegerovi. Již po půl roce studia u Seegera komponoval sinfonie a šest z nich dal anonymně provést pravděpodobně ve Valdštejnském paláci s programními názvy prvních šesti měsíců Januarius, Februarius, Martius, Aprilis, Maius, Junius. Získal tím mecenáše, hudbymilovného hraběte Vincence Valdštejna (Waldstein). Pod vlivem pražského operního a oratorního provozu ho ale lákala především hudebně dramatická tvorba. Dedikace a následné provedení kantáty Il Parnasso confuso i řady samostatných duchovních árií dokládají trvalý Myslivečkův vztah k cisterciákům v Oseku a k benediktinům v Praze - Břevnově, kteří mu mj. poskytli půjčku 3000 zlatých na studijní cestu do Itálie. Po úspěchu těchto prvních děl tedy odjíždí v roce 1763 do Itálie, kde se hodlá zdokonalovat v umění opery u benátského mistra G. B. Pescettiho – Itálie se pak stává Myslivečkovým druhým domovem. V Benátkách se u Pescettiho zdržel nanejvýš 17 měsíců. Následný Myslivečkův pobyt v Parmě v roce 1764 není doložen, stejně jako jeho první opera, kterou zde podle historika Pelcla napsal. Není zcela jasné, kterou operu provázely „nejpříznivější zprávy“, že vzbudila pozornost neapolského impresária Amadoriho, zda to byla repríza kantáty Il Parnasso confuso (1665-1667) nebo opera Semiramide riconosciuta v Bergamu 1765 či roku 1766 v Alessandrii. Uvedením opery Bellerofonte v Teatro San Carlo (20.1.1767) se slovutnými sólisty Antonem Raafem a Caterinou Gabrielliovou vstoupil do vrcholného desetiletí své tvorby (1767 - 1777). Florentské noviny Notizie del mondo často označovaly Myslivečkovy premiéry jako výjimečné svým ohlasem („grandissimo incontro“), většinou byly prováděny ve spojení se samostatnými balety autorů, tanečníků a choreografů Carla le Picqa a Onorata Viganó. Avšak i přes jeho opakované úspěchy v Neapoli, Turíně, Praze, Padově, Benátkách, Boloni, Florencii, Miláně a Pavii byl neustále sužován nedostatkem peněz, půjčkami a těžkostmi s věřiteli. Zlom v jeho úspěšné kariéře a pozvolný pád na dno společnosti přinesl rok 1777, na jehož počátku se při cestě do Mnichova převrhl s Myslivečkem kočár. Do otevřené rány se mu dostala infekce, skladatel byl nucen strávit rok v nemocnici a na jaře 1778 z ní vyšel se znetvořeným obličejem. Některé prameny však naznačují, že se jednalo o venerickou chorobu (syfilis), která měla být pravou příčinou jeho znetvoření. Zemřel zcela chudý a opuštěný ve svém domě v Římě dne 4. února 1781. Zdeněk Klauda IL BOEMO A AMADEUS O vztahu Josefa Myslivečka a Wolfganga Amadea Mozarta máme dnes k dispozici na třicet dokumentů vypovídajících o jejich prvním setkání, vzájemném uměleckém respektu i upřímném přátelství, které s různými peripetiemi přetrvalo až do Myslivečkovy smrti. Důležitou a ne vždy pozitivní roli v jejich vztahu sehrál Wolfgangův otec Leopold, který velmi přísným okem posuzoval Myslivečkovy činy a, v dobré víře chránit svého syna před špatnými příklady a prosazovat jeho zájmy, nespouštěl ze zřetele pragmatické aspekty a svými radami se snažil usměrňovat Wofgangův vztah k českému skladateli. Ty však mnohdy ostře kontrastovaly s čistě kladnými city, které jeho syn choval ke svému staršímu kolegovi. Wolfgang a Leopold Mozartovi se poprvé setkali s Josefem Myslivečkem někdy mezi 24. a 29. březnem 1770 v boloňském penziónu Del Pellegrino (U Poutníka). Tam se teprve čtrnáctiletý Wolfi seznámil s již slavným operním skladatelem, maestrem Myslivečkem. Úcta ke skladateli z Čech je cítit i z Leopoldova dopisu domů, ve kterém se také zmiňuje, že se s Myslivečkem v Boloni vzájemně často navštěvovali: „Je to čestný muž a zcela jsme se spřátelili“. Další jejich osobní setkání se uskutečnilo v Miláně, kam v listopadu roku 1771 Myslivečka zavedla objednávka na operu Il gran Tamerlano (premiéra 26. prosince 1771). Přestože zde měl na kompozici a přípravu opery jen něco málo přes měsíc, neváhal a hned druhý den oba Mozarty navštívil. Téměř o rok později píše Wolfgang opět z Milána: „Pan Mysliveček je ještě tady“, avšak nezmiňuje ho již výslovně mezi „našimi dobrými přáteli“. Tři milánské dopisy Mozartů z ledna 1773 pak zahrnují i Myslivečkovy pozdravy a známý kompliment Wolfgangově sestře: „Pan Mysliveček líbá Nannerl její virtuózní ruce“. Wolfgangův přípisek k dopisu z 9. září 1773 z Vídně domů žertem Myslivečka připomíná tím, že místo podložky používá generál-basový part jeho Concerta per violino obligato e stromenti. Poté nastává v dokumentaci vztahu Mysliveček – Mozartovi čtyřletá přestávka i zásadní obrat. Wolfgang Amadeus přijel 24. září 1777 se svou matkou během další evropské cesty do Mnichova, kde se právě tou dobou Mysliveček léčil ve vévodském špitále. Přitom komponoval a sledoval přípravy na provedení své druhé verze oratoria Abramo ed Isacco. Přítomnost obou dávných přátel ve stejném městě vedla k bouřlivé výměně dopisů mezi Mnichovem a Salcburkem. Mysliveček o Wolfgangově příjezdu nic netušil, stejně tak ani Wolfgang netušil o Myslivečkově pobytu v Mnichově. Otec Mozart však musel z korespondence nebo z vyprávění vědět, že se tam Mysliveček léčí, a podezření na venerickou chorobu vyslovil poprvé právě on. Proto se Leopold rozhodl toto setkání za každou cenu zhatit a Wolfgangovi radil, aby se omluvil, pokud Mysliveček zjistí jeho přítomnost v Mnichově, že mu maminka návštěvu zakazuje – to přece musí pochopit. Nakonec Leopold vyslovil ostrý odsudek o jeho hnusném životě, hanbě před celým světem a vlastní vině na svém trápení. Od tohoto příkrého výroku se vztah Leopolda Mozarta k Myslivečkovi už nedá hodnotit jako přátelství, protože veškeré další kontakty jsou už pouze obchodní nebo taktické kroky. Jinak tomu však bylo v případě Wolfganga. Nakonec se stejně dozvěděl o Myslivečkově pobytu v Mnichově a o jeho nemoci i o tom, jak vypadá, a přes všechna otcova varování se Myslivečka rozhodl navštívit. Wolfgangův dopis otci z 11. října 1777 je sice plný zděšení ze setkání se znetvořeným Myslivečkem, ale zároveň výrazem lítosti nad jeho stavem, pochopením a potvrzením oboustranného přátelství. Dokládá to zejména Myslivečkovým konceptem dopisu do Neapole, kde žádá impresária Gaetana Santora o objednávku opery pro Wolfganga, dále návrhem kontaktu s hrabětem Pachtou v Praze i častým citováním svého jména v Myslivečkově korespondenci. Wolfgang otce naléhavě vyzývá: „Pište mu tak často, jak jen budete mít čas. Nemůžete mu udělat větší radost...“ Byl „trochu pohublý, přirozeně, ale jinak týž dobrý a veselý člověk“. I matka Marie Anna Mozartová připsala, že „je Wolfgangovi opravdovým přítelem, povídá se tu o něm [o Myslivečkovi] všude jen to nejlepší, jak nám to každý řekl...“ Když po opakované návštěvě u Myslivečka Mozart s matkou odcestoval, rozvinula se opět mezi třemi hudebníky čilá korespondence. Leopold Mozart měl stále zájem o zdárné dojednání neapolské objednávky. Na druhé straně ho Mysliveček žádal, aby se postaral o provedení 12 sinfonií a 6 kvintet s obligátním hobojem, které poslal arcibiskupovi do Salcburku, před 15. říjnem 1777 také slíbil poslat Nannerl své cembalové sonáty a doručil Wolfgangovi do Augšpurku adresu na impresária Santora. Zatímco mezi Leopoldem a Myslivečkem probíhá veskrze obchodně reciproční korespondence, citlivý a empatický Wolfgang naléhá na svého otce: „Prosím, abyste ubohému Myslivečkovi brzy napsal, protože vím, že ho to jistě potěší“. Wolfgangův dopis ze 7. srpna 1778 je posledním listem, v němž zmiňuje jméno svého přítele Josefa Myslivečka. Píše v něm, že se o Myslivečkovi uvažovalo jako o kandidátovi na místo arcibiskupského kapelníka v Salcburku. Jednalo se ale podle Mozarta tak „neprozíravě“, že „se Mysliveček nechal vyklouznout“ a Salcburk tak přišel o „kapelníka, který se tak lehce nesežene... a který by svou přítomností uvedl celou dvorní hudbu v bázeň“. Stanislav Bohadlo Myslivečkova karnevalová opera Il Gran Tamerlano, která měla premiéru dne 26. prosince 1771 v Teatro Regio Ducal v Miláně, patří k vrcholům prvního období jeho operní tvorby. Pro toto období bylo typické využití třídílné formy árií „dal segno“. Árie v této formě byly uvedeny orchestrální předehrou, která exponovala hlavní tematický materiál, jenž se následně rozvíjel ve vokální lince (tzv. díl A), poté následoval kontrastní oddíl (tzv. díl B) – kontrast spočíval například ve změně tónorodu (dur x moll), tempa (rychle x pomalu), charakteru orchestrálního doprovodu či instrumentace (plný orchestr x pouze smyčcové nástroje) – poté se vracel díl A ve zkrácené podobě. Zkrácení spočívalo zejména ve vynechání úvodního orchestrálního úseku, někdy však i části zpěvu, a to za účelem zvýšení dramatického spádu (oproti původním áriím da capo, kdy se doslovně opakovalo vše), ale zároveň ponechávalo interpretům prostor v opakovaném díle improvizovat vlastní fioritury a svým uměním se tak ucházet o přízeň publika. Obě árie sultánovy dcery Asterie jsou napsány právě v této formě. První z nich – árie z 1. jednání „Sento nell alma mia“ - je árií, ve které Asteria vyjadřuje svoji nenávist vůči Tamerlanovi, který po ní touží a bezmezně si přeje získat její srdce. Bouře citů, kterými je zmítána, je vyjádřena virtuózními koloraturami a jako většina Myslivečkových árií klade na interpreta nesmírné technické nároky. Zároveň přináší nádherný, zpěvný, melodický materiál, který je však též vzájemně natolik kontrastní a výrazný, že by zcela jistě stačil na výstavbu sonátového allegra. Árie z 2. jednání opery „Nacqui in seno alla sventura“ je dojemnou výpovědí osudem zkoušené duše Asterie. Prostá a k srdci promlouvající hudba je umocněna jemným doprovodem smyčcových nástrojů, k nimž se připojují jen dvě flétny. Premiéra opery Il gran Tamerlano byla velice úspěšná a ta se posléze stala jednou z nejpopulárnějších oper provozovaných v Miláně té doby. Jako přímý doklad této obliby mohou posloužit četné dobové opisy řady árií a duetů. Premiéra Mozartovy opery Lucio Silla se konala též v divadle Teatro Regio Ducal. Proběhla s "mírným úspěchem" přesně o rok později než Myslivečkův Tamerlan. Je pravděpodobné, že její vlažnější přijetí bylo ovlivněno mnohými komplikacemi, které provázely její přípravu. Zpěváci, podle jejichž možností a přání musel autor psát árie, přijížděli pozdě a první tenor dokonce onemocněl a musela se na poslední chvíli hledat náhrada. A tak zde šestnáctiletý Mozart vytvořil dílo, na jehož kompozici měl ve skutečnosti jen šest týdnů. Árii „Se il crudel periglio“ zpívá hlavní ženská hrdinka Giunie sužována smrtelným strachem o život svého snoubence Cecilia. Prosí jejich společného přítele Cinnu, aby se o Cecilia postaral a ochránil ho před despotickým krutovládcem Sillou, kdyby se ho opět pokusil zabít. Tato árie patří do kategorie „aria di bravura“, tedy extrémně virtuózních árií, a vzhledem k tomu, že prima donna Anna de Amicis-Buonsolazzi, která operu premiérovala, si pochvalovala, jak Mozart dokonale vyhověl jejímu hlasu, muselo se jednat o technicky mimořádně disponovanou zpěvačku, protože dodnes tato árie patří k prubířským kamenům pro každou koloraturní sopranistku. Árie svou délkou, vokálním rozsahem (až do d3) a celkovými nároky na pohyblivost hlasu a umění koloratury patří k naprosto mimořádným kreacím i v rámci Mozartovy tvorby. Opera Artaserse byla poprvé provedena v neapolském divadle Teatro San Carlo dne 13. srpna 1774 na narozeniny neapolské královny Marie Karolíny. Mysliveček získal tuto zakázku na základě úspěchu své opery Romulus a Ersilie, která byla provedena na královniny narozeniny rok předtím. Král Xerxes nedovolí dceři Mandane sňatek s Arbakem a vyžene ho. Jeho otec Artabano Xerxa zabije (údajně kvůli pomstě, ale fakticky chce syna dosadit na trůn), řekne to synovi, ten však v zoufalství s vražednou zbraní uteče. Artabano řekne Artaxerxovi, že Xerxa zavraždil jeho bratr Dario, a proto ho Artaxerxes nechá zabít. Později je ale chycen Arbace, který nemá vysvětlení a automaticky se tak stává podezřelým. Nikdo mu nevěří, ani jeho milenka Mandane ne, ona sama si jeho smrt přeje dokonce ze všech nejvíce. Tuto vyhrocenou konfliktní situaci, která se odehrává mezi čtyřmi hlavními postavami Mandane, Artaxerxem, Arbakem a Artabanem, vyjadřuje Mysliveček brilantním způsobem dramaticky členěným vokálním kvartetem „Deh! Respirar lasciatemi...“. Ve druhém jednání opery odsuzuje prefekt královské gardy Artabano svého syna k smrti, za což je všemi nenáviděn, největší zlobu však vyvolá právě v Mandane, která do té doby tak hlasitě volala po spravedlnosti. V nejvypjatějším místě, kdy dochází k otevřenému konfliktu mezi Mandane a Artabanem, zpívá Mandane árii hněvu (aria di furore) „Va tra le selve ircane“, kde z hloubi srdce vylévá veškerou nenávist, kterou k Artabanovi chová. Árie je psaná v tónině g moll a svou divokostí dokonale koresponduje s dramatickým potenciálem zhudebňovaného textu. Vzhledem k tomu, že tato opera již patří do druhého tvůrčího období, kde skladatel postupně opouštěl typ árie dal segno a rozvíjel sonátový typ s ritornely, je i tato árie komponovaná na sonátovém půdorysu. Mozartovo dramma giocoso La finta giardiniera, která měla premiéru 13. ledna 1775 v Salvatortheater v Mnichově, se po milánských úspěších opery seria navrací k operní buffě, či spíše k přechodnému typu. Přestože opera La finta giardiniera nebývá řazena mezi vrcholná Mozartova operní díla, představuje v autorově hudebně dramatické tvorbě významný mezník. Mozart v této opeře poprvé vytvořil model, který pak uplatnil ve všech svých pozdějších slavných operách - totiž prolínání komického živlu s vážnými motivy a tématy, míšení prvků komické opery s operou seria. Mozart zde usiluje o individuální hudební charakteristiku postav a invenčně pracuje s instrumentací. Zejména postava markýzy Violante Onesti, vydávající se za zahradnici Sandrinu, reprezentuje tzv. "mezzo carattere" a má zde řadu patetických árií vážného rázu. „Geme la tortorella“ patří mezi nejzajímavější a nejemotivnější árie opery. Dokonale vedená aristokraticky elegantní vokální linka se vznáší vysoko nad křišťálově průzračným doprovodem smyčcového ansámblu houslí s dusítky, pizzicaty viol, violoncell a kontrabasů. Opera Medonte, re di Epiro byla poprvé provedena v římském divadle Teatro Argentina (Teatro a Torre Argentina) dne 26. ledna 1780. Všichni účinkující byli muži, protože v Římě bylo až do nástupu papeže Pia VII. roku 1800 ženám zakázáno vystupovat v divadle. Toto dílo dlouho mylně považovali myslivečkovští badatelé za jeho poslední jevištní dílo a premiéra byla neprávem označena za neúspěch. Ukázalo se však, že výhrady byly vedeny proti úpravám Metastasiova libreta a nikoliv vůči jeho hudbě. Hned po premiéře získal totiž další římskou zakázku. Dramatickým vrcholem této opery je doprovázený recitativ a árie Seléné „Dove, ahi dove son io?... Adorata mia speranza“, kterou nebohá princezna z Arga zpívá v kobce, kam ji uvrhl Medonte a kde ji chce nechat za živa zazdít. Zde již nelze hovořit o recitativu a árii, jedná se totiž o zcela prokomponovanou scénu, kde invencí hýřící doprovázený recitativ přechází v ariózní úsek, z nějž hudba vyústí v další dramaticky působivý recitativ, který s neuvěřitelnou účinností zrcadlí krajní životní situaci, kterou Seléné prožívá, a pocity z ní vyplývající. Spalují ji jako pekelný oheň, mrzne hrůzou z blížící se smrti, úzkostně volá svého milého Arsaka, prosí jej o pomoc a v závěru drastické scény žádá své nepřátele, aby ukrátili její trápení. Hudba, kterou se Mysliveček zmocňuje tohoto obrazu, překračuje meze dobového niveau, vymyká se i jeho vlastnímu kompozičnímu standartu a zcela překračuje hranice žánru „opera seria“, aby se vydal naproti gluckovské reformě či stylu, kterého později dosáhl Mozart například v Idomeneovi. Jen pár dnů před Myslivečkovou smrtí uvedl Mozart na žádost mnichovského kurfiřta operu Idomeneo (Mnichov, 1781). Příběh na Krétě vězněné Trójanky Ilie skončí svatbou s královským synem Idamantem, kterého před smrtí zachrání deus ex machina. Mozartovo dramma per musica je silně ovlivněno francouzskou operou s dramatickou účastí sborů. Ve druhém jednání opery se Ilia v árii „Se il padre perdei“ snaží uvést na pravou míru svůj vztah k Idomeneovi, jenž jí právě odhalil své city. Zatímco on ji miluje jako ženu a navrhuje jí manželství, ona v něm vidí otce, kterého ztratila. V árii mu vyjevuje svou čistou nevinnou lásku, jenž Mozart vystihl cudnou melodikou a jemným pletivem smyčcových nástrojů (housle s dusítky – con sordino) se sólovými dechovými nástroji (flétna, hoboj, fagot a lesní roh). Když posléze ve 3. jednání přichází Idamante, aby byl obětován Neptunovi, Ilia se mu rozhodne otevřeně vyznat lásku. Idomeneo a Elektra je naleznou pospolu a Idomeneo – stále neschopen vyjevit pravé důvody – nařizuje, aby jeho syn okamžitě opustil Krétu. Idamante to odmítne a každý sám za sebe prožívají a vyjadřují své pocity hrůzy a neštěstí. Tento okamžik Mozart zhudebnil na svou dobu zcela nevídaným a osobitým kvartetem „Andro ramingo, e solo”. Hudba je plná překvapivých harmonických postupů, zvukomalebných ploch a kontrastů, jež odpovídají rozervanosti všech zúčastněných postav. Zdeněk Klauda “Simona Šaturová, pocházející stejně jako Lucia Popp a Edita Gruberová z Bratislavy, není nic menšího než malý mozartovský zázrak. Zpívá Konstanzi s tak neotřesitelnými koloraturami, procítěnými piany a stylovou dokonalostí, že se až tají dech.” [Der neue Merker]
Mozart je stěžejním autorem v Simonině kariéře, počínaje její první produkcí v Bastien und Bastienne, přes role Zuzanky, Paminy, Servilie, Ilie, Sandriny, Konstanze až k její poslední produkci s Donnou Annou. Simona se s oblibou věnuje i Mozartovu koncertnímu repertoáru, jen s Velkou c moll mší objela čtyři kontinenty. S Myslivečkem se Simona setkala poprvé v produkci opery L’Olimpiade (rež. Ursel Herrmann, dir. Václav Luks), která se stala finalistou International Opera Awards 2014 v kategorii Rediscovered works. Uvedena byla kromě Národního divadla v Praze i v Luxembourgu, Caen, Dijonu a Theatre an der Wien. Simona je stálým hostem Théâtre de la Monnaie v Bruselu, kde kromě rolí Ilie, Sandriny a Servilie úspěšně ztvárnila i Violettu (rež. Andrea Breth, dir. Ádám Fischer) a Gildu (rež. Robert Carsen, dir.Carlo Rizzi). Často spolupracuje s Aalto-Musiktheater v Essenu (Violetta, Adina, Konstanze, Donna Anna) a Oper Frankfurt (Lucia, Pamina, Oscar, and Madama Cortese). Mohli jsme ji rovněž slyšet v Teatro Colón Buenos Aires, Megaron Athens, Théâtre du Châtelet in Paris a Opéra de Monte-Carlo. K dirigentům, se kterými spolupracuje, patří Chritoph Eschenbach (The Philadelphia Orchestra, Orchestre de Paris, NDR Sinfonieorchester), Manfred Honeck (Pittsburgh Symphony Orchestra, Oslo Philharmonic), Adam Fischer (London Philharmonic Orchestra, Orchestra of the Age of Enlightment), Jiří Bělohlávek (Česká Filharmonie), Helmuth Rilling (Israel Philharmonic Orchestra, Toronto Symphony Orchestra), Iván Fischer a Christopher Hogwood (Münchner Symphoniker), Tomáš Netopil (Orchestra Accademia Nazionaledi Santa Cecilia) a Philippe Herreweghe (Orchestre des Champs-Elysés). Simonino sólové CD pro Orfeo Haydn Arias získalo ocenění “Editor’s Choice" od Gramophone Magazine, CD “Gloria” získalo “Empfohlen von Klassik.com. Dále nahrála CD “Carmina Burana” a “Noël” pro Sony, dvě CD Haydnových mší pro Hänssler Classic, 2. Symfonii Mahlera pro Ondine a Hasseho “Requiem Miserere” pro Carus Verlag.Simona Houda-Šaturová je držitelkou Ceny Nadace Charlotty a Waltera Hamelových za vynikající pěvecké výkony( Lübeck 2007) a ceny Thálie za nejlepší operní výkon v roce 2001.
© Studio Svengali, duben 2024 |
coded by rhaken.net
| |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
photo: Lucie Robinson
Simona absolvovala bratislavskou konzervatoř. Své pěvecké vzdělání dále prohlubovala na mistrovských kursech Ileany Cotrubas ve Vídni a u Magreet Honig v Amsterodamu.