Ensemble Inégal:
Gabriela Eibenová – zpěv
Daniela Čermáková – zpěv
Lenka Torgersen – housle I, viola I
Magdalena Malá – housle II, viola II (13)
Jana Vavřínková – viola III (13)
Libor Mašek – violoncello
Jan Krejča – loutna, teorba, barokní kytara
Ondřej Štajnochr – kontrabas
Adam Viktora – varhany, umělecký vedoucí
Adam Václav Michna z Otradovic: Loutna česká (1653), tištěný part prvních houslí Pravděpodobně nejznámější sbírkou českého baroka je soubor písní Loutna česká z roku 1653. Jejím autorem je Adam Václav Michna z Otradovic (asi 30. 6. 1600 – 16. 10. 1676), skladatel, básník a praktický hudebník, který žil po celý život v Jindřichově Hradci. Sbírka obsahuje 13 písní komponovaných s představou jejich návaznosti, tedy jako písňový cyklus. Určena byla nejspíše pro domácí provozování, i když její obsah je velice duchovní. Písně znázorňují svatbu lidské duše ve třech fázích tohoto obřadu: při námluvách, zásnubách a během svatebního veselí. Podobně jako skladby z barokních českých kancionálů, jsou i tyto písně strofické. Každá z nich je podložena řadou veršů, které osobitou češtinou, plnou lidových slov, rčení a obratů, metafor a biblických citací, líčí svébytný děj a souvislosti duchovního sňatku. Sbírka je historicky mimořádná a významná. A to z pohledu hudebního i literárního. Poprvé v dějinách české kultury totiž přináší typ tzv. ritornelové písně v českém jazyce, kdy jsou jednotlivé části cyklu uvozovány instrumentálními předehrami neboli ritornely. Výjimečná je i obsahově, neboť text je nesen zvláštním erotickým mysticismem s prvky lidovosti. Loutna díky užití češtiny patří i mezi význačné literární památky českého baroka. Tematicky navazuje na v baroku velmi důležitý mariánský kult, reaguje však i na dobově aktuální tereziánskou mystiku, reflektuje však kupříkladu i Píseň písní a různé antické příběhy. Zajímavá je i četnými odkazy k motivům ryze přírodním a obecně lidským. Písně z této sbírky žijí v české hudební kultuře po staletí. Přebírány byly do četných vydání oblíbených tištěných lidových kancionálů Václava Holana Rovenského a Matěje Václava Šteyera. Žily však i prostřednictvím opisů. Pozoruhodně se šířily a dodnes šíří mezi zpěváky a hudebníky často bez povědomí jejich původního poslání.
Sbírku nalezl ve 20. letech minulého století muzikolog Emilián Trolda. Nebyla však úplná. Obsahovala v podobě dobového opisu z druhé poloviny 17. století pouze part varhanního kontinua a jeden vokální hlas všech písní. Vedle toho Trolda identifikoval i tisk varhanního partu celé sbírky v knihovně strahovského kláštera v Praze. Z těchto neúplných pramenů vydal v roce 1943 první edici, či spíše rekonstrukci sbírky. Začlenil do ní pouze písně, protože pro instrumentální mezihry neměl dostatečné prameny.
V šedesátých letech minulého století byl v Soběslavi nalezen další pramen k Michnově sbírce Loutna česká a to tištěné particello, které obsahovalo dva vokální hlasy písní a jejich varhanní doprovod. Tento tisk byl podkladem nové edice písňových částí sbírky Martina Horyny (1984), která se stala impulzem pro četné interpretace a úpravy, včetně pokusu Michaela Pospíšila o dokomponování meziher a instrumentálních partů (1998).
Ve fondu Vlastivědného muzea ve Slaném je umístěn i knižní fond bývalého františkánského a piaristického kláštera. Mezi četnými cennými historickými svazky se v něm nachází i velmi vzácný konvolut tří hudebních tisků vokální polyfonie z počátku 17. století. V basovém svazku tohoto konvolutu byl v lednu roku 2014 nalezen tisk partu prvních houslí (Violino primo) k Michnově sbírce Loutna česká. Jedná se o unikát, který doposud nebyl doložen v žádném jiném archivu či knihovně v Evropě. Objevený pramen patří do souboru instrumentálních hlasů, které spolu se zmíněným particellem, uloženým dnes v Soběslavi, tvořily kompletní sbírku. Nalezený part prvních houslí tvoří dva listy o velikosti 31 x 19 cm, které jsou potištěny z obou stran a přeloženy, takže výsledný formát houslového partu má velikost 15,5 x 19 cm. Pramen obsahuje part prvních houslí, či spíše vrchní melodický hlas ke všem ritornelům, které uvozovaly jednotlivé písně sbírky a zároveň ke dvěma písním (č. XI. a XIII.).
Nově objevený part prvních houslí je zásadním pramenem pro kompletní poznání, rekonstrukci a novou nahrávku Michnovy Loutny české, neboť společně se strahovským tiskem varhanního partu jednoznačněji vymezuje melodicko-harmonický základ ritornelů a zároveň nám mnohé napovídá i o způsobu užití nástrojů v písních celé sbírky. Z poznámek v nalezeném houslovém partu je více než pravděpodobné, že nástroje, vyjma generálbasového doprovodu, který je uplatněn v celé sbírce i ritornelech, hrály společně s vokálními hlasy pouze v písni č. XI. Den svatební, u které je uvedeno „Canto & Violino“. Označení nástroje je uvedeno v singuláru, takže se lze domnívat, že tuto píseň doprovázely pouze první housle. U písně č. XIII. Smutek bláznivých Panen, je oproti tomu uvedeno „Canto & 3 Violae“. Je tedy evidentní, že v tomto ritornelu a písni hrály tři smyčcové nástroje, ale je velmi pravděpodobné, že hrály „pouze“ tři violy za doprovodu klávesového nástroje, resp. continua. Užití nástrojů v Michnově Loutně české bylo tedy ve skutečnosti mnohem střídmější, než se doposud mezi interprety předpokládalo a užívalo.
