ARTA Records - 2HP Production - ARTA Music cz en

IVA BITTOVÁ / ECM 2275                                                             recenze    player

Iva Bittová has long been one of contemporary music’s great originals – and her work has always resisted neat idiomatic definition: as she says herself, “deciding on a name for my style of music is far from over yet”. “Describing what she does is difficult” wrote Sharon Mesmer in the Brooklyn Rail, “like describing music to someone who’s never heard it. She shifts between speaking, incantation, and singing, and the sounds are given intuitive colorations that move perceived meanings up and down a trajectory of joy and sadness”.

Bittová has contributed to projects in many genres, from jazz to opera, worked with musicians in experimental rock and classical music, and was last heard on ECM flanked by the chamber orchestra Solamente Naturali and the Bratislava Conservatory Choir, singing Vladimir Godar’s cantata “Mater” (ECM New Series 1985), a work in fact inspired by Bittová’s vocal art, by its energy, discipline, and intuitive and emotional power.

All those qualities are in evidence on the present disc, her first for ECM under her own name. Recorded in Lugano last February, with Manfred Eicher producing, its modestly-titled “Fragments I-XII” explore the relationship and the resonance between the voice and violin which are central to Iva’s solo work.

“The violin accompanies me all the time. It is a mirror reflecting my dreams and imagination.” The exchanges and the counterpoint between voice and instrument are often uncanny. In the flow of things, in Bittová´s personal folklore, meticulously-realized pieces and spontaneous stream-of-consciousness improvisations may blur into each other, and the serious and the playful go hand in hand. The album is bookended by pieces for voice and kalimba. The gentle modulation of the thumb-piano, one of mankind’s oldest instruments and accompaniment of choice for the wandering griot, establishes an emotional and atmospheric climate that invites us to enter Bittová’s world of reveries, memories and revelations. Bittová draws on the sounds of her native Moravia and her lineage in the rich traditions of Slovakia and the Roma people. Her vocal palette merges these age-old practices with a sensibility attuned also to the demands of art music and the extended techniques of the avant-garde. Yet the transitions in her work never appear forced: a text by Getrude Stein, sung by Bittová (see “Fragment III”) can seem as natural as folk song. Her violin-playing is as versatile as her voice can be, by turns, austere, earthy, romantic, a tool for sonic exploration and emotional expression.

Iva Bittová was born into a musical family in Bruntál in Northern Moravia, in what is now the Czech Republic, in 1958. Her father played trumpet, guitar, cimbalom and bass in both classical and folk music contexts, influencing Iva’s broad vision of music from the outset. She played violin from an early age and graduated in music and drama from the Brno Music Conservatory, and subsequently working as an actress in radio plays, television dramas and movies. In 1982 she began studying with Rudolf Šťastný, first violinist of the Moravian String Quartet. Since then, the violin has been the central emphasis of her musical life.

After living for many years in the countryside outside Brno, Iva Bittová moved in 2007 to upstate New York. Her new ECM album is launched with a concert at New York City’s Poisson Rouge club on March 24.

---

RECENZE   Lidové noviny   Hospodářské noviny   MF Dnes   Magazín UNI

ÚHLAVNÍ INGREDIENCE IVY BITTOVÉ

Novým sólovým albem Ivy Bittové se připomíná dlouholetý sen české hudební scény: překonat stále citelnou) oponu směrem na západ, dosáhnout uznání mezi světovou konkurencí. Proč nás po léta přitahuje pevnost jménem ECM?

Jistě: touha cítit se „jako na Západě“ je často mechanická a mělká. Zároveň tam můžeme skutečně najít dlouhou tradici dobrých a silných vydavatelů, producentů, organizátorů, kteří pravidla byznysu uplatňovali ve prospěch podpory hudebníků. Není nijak naivní, že česká scéna po desetiletí pozoruje mnichovský label ECM a občas se nesměle snaží o kontakt. V tomhle vydavatelství se přece od konce šedesátých let formulovala vize „evropského jazzu“ - tedy aplikace amerického stylu na hudbu evropských tradic a zkušeností.

Mezi elitou se roste zdravě

ECM je na jednu stranu vážená instituce, byla ovšem vybudována z velmi osobních pozic. Producent Manfred Eicher se odrazil od zkušeností, které udělal jako asistent při nahrávání Herberta von Karajana: od konce šedesátých let pak stavěl vydavatelství jako odraz svého vkusu, hodnot a instinktů. Není divu, že se později stal přítelem a spolupracovníkem Jean-Luca Godarda: oba spojuje víra v auteura, který svá tvůrčí rozhodnutí nemusí nikomu zdůvodňovat.

Během sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byla produkce ECM nejrevolučnější, mohli čeští muzikanti pozorovat, jak se skrze katalog téhle značky vyvíjela evropská scéna. Nejhvězdnější byl norsko-polský Jan Garbarek, který spolu s Eicherem našel způsob, jak skrze saxofon vplést do jazzu skandinávské melodie. Osobní poetiky i stopu domovské tradice sem přinášel anglický saxofonista John Surman, norský impresionistický kytarista Terje Rypdal, švýcarský bubeník Pierre Favre, německý duchovní poutník Stephan Micus, francouzský saxofonista Louis Sclavis, ale třeba i vážnohudební Pobalťané Gidon Kremer a Arvo Pärt.

Ze zemí za železnou oponou se u ECM zabydleli ti z dobrých hráčů, kteří žili na Západě: polský trumpetista Tomasz Stanko nebo ukrajinský klavírista Michail Alperin – mimochodem oba coby silní zástupci melancholie a nostalgie po čemsi ztraceném. Pokud se u nás odvíjel jakýsi příběh hledání středoevropské jazzové identity (Karel Velebný, Jiří Stivín, mladý Emil Viklický), pak se tak dělo bez dlouhodobého zájmu světa.

Toho se nakonec dočkali ti, kteří zvolili exil. V katalogu ECM se začalo objevovat jméno Miroslava Vitouše: bez háčku nad š, zato v pozici kapelníka. Eicher si kontrabasistu vyhmátl po rozpadu jazzorckových Weather Report, kde dobře uslyšel, že Vitouš je víc než jazzman: s netradiční hrou smyčcem i elektronickými efekty hledal pro svůj nástroj pořád nové role. Eicherovi, pro nějž je hudba nekonečnou disputací o světě, se takový přístup proklatě zamlouval. V letech 1978 – 1985 natáčel Vitouš pro ECM každý rok něco, včetně čistě sólového alba Emergence.Když nebyl v pozici leadra, dotvářel velmi dobrou společnost. Eicher se rozpomněl na triové album z roku 1968 Now He Sings, Now He Sobs, kde mladý Miroslav Vito uš hrál s Chickem Coreou. Obnovené trio natočilo nahrávky (Trio Music), které patří do nadčasového kánonu jazzových impropvizací, v nichž jsou všichni rovnocennými sólisty a v nichž se komunikace pohybuje snad až na telepatické úrovni.

Miroslav Vitouš prohlásil, že by nikdy nemohl muzikantsky tak vyrůst, kdyby se na světové scéně nekonfrontoval s těmi nejlepšími. Tuhle školu si dopřáli i další čeští hráči, kteří vycestovali. V katalogu ECM tak dnes najdeme ještě jména Jana Hammera a George Mraze. Hammer tu doprovází kytaristu Johna Abercrombieho, což je pro něj samotného dnes asi epizodní záležitost: jeho dráhu rámovaly soundtrackové úspěchy, od znělky seriálu Miami Vice až po „jen českou“, ovšem výtečnou Šíleně smutnou princeznu, jejíž songy napsal jako dvacetiletý.

George Mraz, tedy Jiří Mráz z Písku, figuruje u ECM se svým kontrabasem na třech albech s Johnem Abercrombiem. Zajímavé je, že patří k té části katalogu, která se nikdy nedočkala pořádné reedice: ovšem při dnešních rychlých zákrutách dějin se může snadno stát, že tyhle pozapomenuté nahrávky budou náhle pokládány za cenné přehlížené svědectví. Pak už se český element objevoval u ECM jen výběrově: renesanční sonáty Jana Dismase Zelenky tu nahrál hobojista Heinz Holliger, který se podílel na znovuobjevení tohoto autora. Srdečný přípis o „podceněném díle českého skladatele“ provází nahrávku smyčcového kv artetu E. F. Buriana. Janáčkův Otčenáš s Pražským Te Deum 1989 Petra Ebena se setkává (v podání Pražského komorního sboru) na albu, jež Eicher nabízel jako odraz čerstvého uvolnění po pádu totality.

To už jsme ale daleko od centrálního území ECM, které zasnubovalo jazzovou energii s formami komorní hudby. Z české scény by se k němu nejvíc hodila akustická alternativa osmdesátých let: Bittová s Fajtem, Jablkoň, v jistém smyslu Dáša Voňková... Bůhvíproč trvalo mnoho let, než Západ svůj zájem potvrdil: jako by až teď, po letech s rychlým internetem, ocenil osobní, nezprostředkovanou hráčskou taktiku těch, kteří reagují na současnost jinak než skrze technologie. O hráčích na barokní gamby Vojtěchu a Ireně Havlových natočil dokument nezávislý filmař Vincent Moon, kterého proslavil jeho webový cyklus Blogothéque. Iva Bittová se nejdřív ocitla u ECM coby vokalistka v cyklu slov enského skladatele Vladimíra Godára Mater (2006) a nyní je tu tedy čistě její album.

Konečně sama

Na albu Iva Bittová, nahraném před rokem ve švýcarském Luganu a vycházejícím nyní, zní jen hlas Ivy Bittové, její housle a kalimba. Tohle „prstové piáno“, nástroj s kořeny v Africe, rámuje celou desku: jako by napovídalo, že zpěvaččino snění, rozpomínání a samomluvy překračují hranice prostoru a času, že se napojují na starý proud ústního vyprávění a ženské síly.

Tohle „vysvlečení“ do sólového tvaru není nic samozřejmého: Bittová to už dlouho neprovedla a vlastně se tu tím pádem vrátila ke svým dvěma prvním deskám. Čistě sólová byla pouze ta druhá, která (shodou okolností také pod názvem Iva Bittová) vyšla v roce 1991 u bratislavských Pavian Records: později je převzali velcí BMG a pozměněné vydali jako titul Divná slečinka (1996). Některé snímky z alba měly ještě další osud, a to dost podstatný: vydalo je vlivné a výrazné americké vydavatelství Nonesuch (1998). Deska, nazvaná – do třetice! - Iva Bittová (škoda, že si to hudebnice přece jen trochu nehlídá) se s tala její nejznámější vizitkou v západním světě, přinesla jí vřelý ohlas a mnoho kontaktů.

Už úvodní Fragment I nastolí neuspěchanou volnost, konejšivý, vlastně mateřský tón. Melodie má v sobě něco z blues, ale převažuje atmosféra mediteránních a balkánských zpěvů. Album pokračuje dál, hlas si ulétá od houslových figur, jemně klouže na hranici zpěvu, parlanda a dramatické scény, cítíme tu docela vyvážený mix připravených postupů a impulsívního jednání teď a tady. Zkrátka: Bittová tu setřásla naprostou většinu manýr, která její tvorbu v posledních letech ředila a paralyzovala. Předvádivost nahradil vnitřní klid, nadužívané pseudoroztomilé brebentění se mihne jednou (v předposlední skladbě), styl nen&iacut e; vyprodávaný coby efektní ornament. Toto je evidentně nejzdařilejší album Ivy Bittové za dlouhá léta.

Čím to je? Těžko říci: a posluchači to nakonec může být jedno. Snad se něco probudilo při setkání s výtečným hudebním partnerem (Manfred Eicher album produkoval), snad potřebovala čas, aby znovu našla pevné body v sólovém projevu. Pravda - dřív se uměla vztekat, vřísknout, rozpálit, „čert ji popad do pytlíka, utíkal s ní do pekla“, jak se zpívalo na albu Bittová a Fajt: což na nové desce neuslyšíme, je celá vláčnější. Ale to budiž připsano jako poznámka o povaze alba, ne jako výhrada.

Bohužel nevíme, jaký text Chrise Cutlera zpívá Iva Bittová ve Fragmentu VII: je tak vokalizovaný, že mu není snadno rozumět, a dokumentace ECM k němu nic neuvádí. Ale volba je to pochopitelně pozoruhodná: Cutler jaký významný hudebník a organizátor nezávislé scény si už v osmdesátých letech povšiml Ivy Bittové s Pavlem Fajtem a vydal jejich album pro mezinárodní trh. Po letech se sám jako muzikantský partner sešel s Ivou Bittovou na turné. Cutler patří k silným kritikům nahrávacího průmyslu, ale taky dnešního světa digitálních souborů, který nedává hudebníkům šanci uživit se nahrávkami.

Zpátky k vlastnímu hlasu

Iva Bittová má na kontě spolupráce s operou, jazzmany i klasiky. Ten dlouhý seznam může navenek vypadat reprezentativně, ale leckdy to byla spíš hledání bez silného výsledku. Když teď muzikantka vysvobodila svou hudbu z veškerých spoluprací a ponořila se do monologu, našla svůj hlas tak ryze, jako už léta ne. Jistě jí k tomu pomohly i momenty z předchozích projektů, koneckonců vrací tu do hry prostředky, jež používá po léta („cimbálová“ hra tyčinkou na struny houslí).

Ale jako nové připomenutí mezinárodnímu publiku funguje album u ECM výtečně. Tohle není alternativní rock, osobní jazz, zmutovaný Janáček, soft experiment se smyčci ani nic dalšího, co Iva Bittová zkoušela: zůstal tu, jako sediment na rýžovacím sítu, její osobní styl, tedy ta hlavní ingredience. ECM má její album momentálně na svém webu jako úvodní nepřehlédnutelný obrázek: nejspíš si ho tedy taky cení. Kéž by to byl pro Ivu Bittovou začátek nových dobrodružství.

Pavel Klusák, Lidové noviny, blog PK, březen 2013

IVA BITTOVÁ NA NOVÉM ALBU PLUJE SAMA JEN S HOUSLEMI

O albu vydaném u vydavatelství ECM sní polovina tuzemské jazzové scény i současní skladatelé vážné hudby. Kromě basisty Miroslava Vitouše však Češi ani Moravané na ECM zatím nepronikli. Až doteď - autorskou desku tu právě vydala Iva Bittová.

Kdyby byla zpěvačka a houslistka Iva Bittová řekou, nikdy by nezamrzala. Alespoň doposud. Z nové nahrávky improvizací, jíž Bittová debutuje u mnichovského vydavatelství ECM, však teče chladná voda a místy se vylévá z koryta.

Bittová se tu vzdaluje písňové formě, byť si na druhý břeh bere vše, co utvářelo její hudební totožnost: útržky židovské, romské, křesťanské i moravské muziky, jazyk moderní vážné hudby či hrdelní zpěvy sibiřských národů. Ze všeho nejvíc ale na nové desce připomíná cestovatelku v čase, která se pomalými tóny houslí snaží v tvůrčím impulzu předat, co zjistila o světě.

Je to příliš abstraktní? To je ale i čtyřicet minut improvizovaného sólového projevu a hry na housle. Není za nimi nic konkrétního, jen tvůrčí impulzy a "problikávající" okamžitost. Proč je Bittová tak tichá, copak se propadla do země? Doslova. Na novém albu jako by zpěv vycházel z jiného místa, je podstatně vzdušnější, napojený na cosi mimo naše vnímání. Soustavné pauzy, které zpěvačka do kompozic zařazuje, posluchače obrací k sobě samému. Jako by Bittová hudbou promlouvala k druhému.

A z hlubin ticha a ozvěny se dere ještě něco: pocit, že to, co Bittová přenáší, má všeobecnou platnost. Její hudba je životadárná, vdechuje, kdežto posluchač zakouší. Jako by tu ožívala dávno zapomenutá funkce hudby a způsob jejího přijímání.

Do velké míry je to tlumočeno jazykem producenta a zakladatele vydavatelství Manfreda Eichera, který je zvyklý usměrňovat i hudbu velkého Arvo Pärta. Teď se očividně rozhodl, že zkrotí Bittovou. Z prvního natáčení před třemi lety sešlo. Rok nato se zpěvačka vypravila do New Yorku i s hosty, ale nepřiletěl pro změnu Eicher.

Když se s Bittovou konečně sešel vloni ve švýcarském Luganu, nechal si přehrát nazkoušené kusy a pak ani nemrknul. Tak dlouho Bittovou zpomaloval a snižoval tempa, až skoro zamrzla. A teprve takto hibernovanou zpěvačku nakonec během půldruhé hodiny zachytil při volných improvizacích.

Soubor dvanácti bezejmenných skladeb (označených jako fragmenty s římskými číslovkami) zapadá do Eicherova dlouholetého producentského záměru. Očividně chtěl Bittovou snovou, meditativní. Proto asi první a poslední skladbu lemuje drnkání kalimby, které jako by posluchače uvádělo do pohádky.

A iluzivní atmosféře přispívá i Eicherův rutinní producentský trik, používání hallu neboli otiskování prostorové ozvěny do zvuku. Bittová pak zní jako na svatém stolci, slavnostně jako v kostele, ale až zbytečně vážně. Úplně v ní mizí ta drápkatá, jančivá Moravanka, která hudbou vinšuje radost. A stejně tak by nové desce prospěli hosté, s nimiž umí Bittová tak dovádivě komunikovat.

Její výlet s Eicherem připomíná cestu do pravěku, v níž po řece času místo čtyř chlapců pluje jediná okouzlená žena a místo trilobitů a ještěrů nachází jeskyně, stíny a ohně. Skály, na které neandrtálci teprve nakreslí první koně a bizony. Jako návrat před všechny ty prazákladní zážitky, ze kterých bude lidstvo včetně Bittové jednou čerpat. Proto to neustálé zpomalování a líné tempo, tím podivuhodnější, jak pomalu zpěvačka s čtyřoktávovým rozsahem tentokrát šplhá mezi tóny.

Jsou tu i dva fragmenty s textem: zhudebněná báseň Gertrudy Steinové I am I se střídáním dvou forem, kde ale fonetické "aye aye" stejně evokuje pocit mořeplavce a plavby. A od houpání na vlnách zase nemá daleko houpání v kolébce z upravené ukolébavky sefardských Židů Nani, nani v aranžmá Joaquína Rodriga.

Přesto Bittová tentokrát nedělá tak silný dojem jako v šest let starém projektu skladatele Vladimíra Godára nazvaném Mater, který právě ECM později přebralo do distribuce. Půvab Mater spočíval i v jasně čitelné roli Bittové coby matky ocitající se v různých dobách a situacích, mluvících různými jazyky.

Takový přesah nové album postrádá. Dokazuje ale, že hlas a housle Bittové nikoho dalšího nepotřebují. Že počet hudebních tváří už tak osobité muzikantky dál roste. A že když zůstane osamocena, je úplně jiná, než jakou ji známe především.

Daniel Konrád, Hospodářské noviny, 21.3.2013

IVA BITTOVÁ VYDALA NA SLAVNÉM LABELU ECM SILNÉ A ORIGINÁLNÍ ALBUM

Když si v těchto dnech našinec rozklikne titulní stránku webu legendárního evropského vydavatelství ECM, měl by pocítit hrdost. Není na ní totiž nic jiného než zvětšený obal novinky, na níž se skví pouze dvě slova: Iva Bittová.

Mnichovští ECM platí už několik desetiletí za jedno z nejvýznamnějších vydavatelství zaměřených na jazz, soudobou vážnou hudbu a nejrůznější seriózní experimenty. Dostat se do společnosti, kterou vydává ECM, jež je do značné míry vnímáno jako "podnik jednoho muže", totiž svého zakladatele a producenta Manfreda Eichera, je pro hudebníka zásadní okamžik.

Z českých jazzmanů se to zatím podařilo jedinému, kontrabasistovi Miroslavu Vitoušovi. Jemu zejména díky tomu, že dlouhá desetiletí své americké emigrace dostal šanci spolupracovat s největšími jmény jazzové scény.

Nyní se mezi interprety objevuje Iva Bittová, věčná hledačka a experimentátorka, která jako by se pro prostředí, jehož je ECM zrcadlem, narodila. Na této značce se objevila vůbec poprvé už v roce 2007, tehdy ovšem "pouze" jako interpretka na albu slovenského skladatele Vladimíra Godára Mater. Teď debutuje sama za sebe jako tvůrkyně.

Album nese v titulu pouze jméno interpretky, ale klidně by se mohlo jmenovat Fragments. Tak, s římskými číslicemi, je totiž nazváno všech dvanáct skladeb, respektive improvizací. Je to docela přesné: hudba Ivy Bittové, tak jak se zde představuje, je skutečně v nejlepším slova smyslu fragmentární.   

Útržky melodií, rytmů a nálad se vzájemně proplétají, a přitom dohromady tvoří jeden zážitek, předávaný i přijímaný. Je to podobné jako na sólových koncertech Bittové, zvlášť když se konají v prostorech příznivých z hlediska akustiky i atmosféry, a tudíž se povedou nad běžný standard. I z nich posluchač odchází okouzlen, jakoby omámen, ale emočně obohacen.    Bittová k předání sdělení tentokrát téměř vůbec nepotřebuje slova: i jediné dva zhudebněné texty od Gertrudy Steinové a od Chrise Cutlera mají v kontextu desky spíš zvukomalebný než obsahový význam. Dialog hlasu a houslí je rozhovorem dvou nástrojů, každý z nich má nepřeberně barev i významů. Oproti minulosti je však výrazně klidnější a zcela se vyhýbá jakýmkoli klišé, tedy klišé, která si v některých případech vytvořila Bittová sama.

Iva Bittová se obohacena dvacetiletými zkušenostmi na albu vrátila k výrazu, který byl kupodivu zatím na studiové nahrávce zachycen jen jednou. Totiž na sólovém debutu z roku 1991. Naprostou většinu diskografie Ivy Bittové tvoří spolupráce s jinými hudebníky a tělesy, byť převážně na bázi jejích vlastních skladeb.

Přitom ten nejprůzračnější, ale zároveň určitě nejtěžší výraz, tedy jen ona sama s houslemi, respektive africkou drnkací "skříňkou" kalimbou, prezentuje vlastně paralelně po celou svoji kariéru. A právě v tomto "posazu" je bezpochyby nejsilnější a nejoriginálnější.

Úspěch, kterým už samotné vydání alba na značce ECM pro Ivu Bittovou je, napovídá nejen to, že v ní česká kultura má jednu z mála umělkyň, které skutečně zajímají kulturní svět, ale je vlastně i jakýmsi vzkazem těm, kteří by chtěli "do světa" také vyrazit. Klíč k němu není v co nejpřesnější nápodobě angloamerických trendů a v naplnění snahy co nejlépe zapadnout do nastavených klišé, nýbrž v pravém opaku. V originalitě a cílevědomé cestě za vlastním uměleckým instinktem.

Ondřej Bezr, MF Dnes, 12.4.2013

UNI album měsíce května
Houslistka, zpěvačka, perkusistka, multiinstrumentalistka, skladatelka Iva Bittová. Koncem první půlky osmdesátých let hvězda folkové scény zaujavší otevřenější část publika svým experimentálním přístupem. Následně po boku Pavla Fajta řazená k výrazným osobnostem domácí alternativní scény, jak byla nadžánrově chápána veškerá hudba vymykající se režimem blahobytně ukojené pop music a do šablon uzavřeného rocku či jazzu druhé dekády „normalizace“. Tvůrkyně a improvizátorka, která si vyzkoušela včlenění svého stylu do rocku, jazzu, improvizační experimentální scény, alternativních seskupení typu Bang On A Can All Stars, Nederlands Blazers Ensemble. Svůj um propojila se zpěvem dětí, zapěla v Carnegie Hall i ve Stavovském divadle Elvíru v Mozartově Donu Giovanni, svůj osobitý přístup vnese smyčcovým kvartetům i Bartókovým duetům. Zapojí se i do opulentnějších projektů typu Godárovy Mater nebo symfonicko-jazzového Zvonu. Od první nahrávky na singlu Pantonu loni uplynulo čtvrtstoletí a její práce je hlavně díky zahraničním vydavatelům zmapovaná. [album_mesice_2] Ač producent Manfred Eicher již na své etiketě Bittovou uvedl v roce 2006 v kantátě Mater zařazené do ECM New Series, nyní album nazvané prostě Iva Bittová včlenil do katalogu jazzového – kdo hudbu posledního období tohoto katalogu zná, ví, jak je Eicherovo pojetí jazzu v hudebním prostoru rozprostřeno trojrozměrně. O tom, že se dobral podstaty muzikantského projevu Ivy Bittové, její originality, svědčí pojetí nahrávky: umělkyni představil v její nejintimnější podobě, v sólové hře. Tucet skladbiček označovaných jako fragmenty a s převahou tříminutové stopáže je bezejmenných, pouze značených číslicemi. Ruší se tím jakákoli nápověda posluchači, který se tak musí soustředit jen na to, co slyší, aniž by hledal ve sdělení názvosloví nápovědu. Abstraktní vnímání hudby nám však umocňuje soukromý emoční výklad. Její improvizace podléhají disciplíně, nejsou bezbřehé, ždímající téma za každou cenu, případně jsou ohraničeny autorským záměrem, byť často se z čiré improvizace rodícím. Na její hudbu, podobně, jako měl vliv moravského folklóru v počátcích, má dopad i její život v multikulturní Americe, její koncertní cestování po celém světě, v němž na muzikantskou duši doráží příval podnětů. Zcela zřejmě se projevuje sound Blízkého Východu, vliv židovské kultury („IV, VI“ – bez přítomnosti hudebního nástroje), možná Orientu obecně („V“), byť „cezeného“ Balkánem. Titul „VI“ je zajímavý tím, že motiv je jediný převzatý – od slavného španělského skladatele Joaquina Rodriga, na nějž vedle vlastní kultury ovlivněné africkou Arábií působila také kultura místní židovské komunity sefardské.
V úvodu „I“ svůj bezeslovný vokál něžně podkresluje dětsky kolovrátkový zvuk kalimby. Dramaticky naléhavě, až temně, rozezní housle ve „II“. Její vokál až na dvě výjimky je improvizací beze slov. Těmi jsou text Gertrudy Steinové v „III“ a Chrise Cutlera v „VII“, v níž se Bittová vrací až ke svému rozvernému „lelekovickému“ soundu. „VII“ je nejdelší z fragmentů, trvá přes sedm minut a dělí se do hudební náladou odlišných „podfragmentů“. Silnou židovskou emotivitou je nabitý fragment „VIII“ zahraný sólově na housle. V „IX“ vokál podkresluje rytmická, současně melodická, perkusní hra na strunách, což vytváří efekt nějakého etnického nástroje. Ryze vokální lamentací v náladě poddání se osudu je „X“. Ke kořenům vlastní improvizace se vrací průběžně, až ke svým dovádivým momentům to přivádí v „XI“, včetně závěru s imitací zpěvu ptačího hejna. V závěrečném „XII“ si opět bere pod prsty kalimbu, aby ji melodicky podpořila v nostalgii, která se do jejího hlasu vkládá. Novinka dokazuje, jakou silnou osobností byla od svých počátků, v čem je výjimečná. A jak vyzrála na čas. Potvrzuje to průběžně hlavně svými sólovými koncerty.

Vladimír Kouřil pro Magazín UNI 5/2013

© 2HP Production, říjen 2017
coded by rhaken.net