Příběh plaských varhan
Jaroslav Tůma

CD I
Georg Muffat (1653 – 1704): Toccata duodecima (Apparatus musico-organisticus) 
    Passacaglia g moll (Apparatus musico-organisticus) 
Johann Pachelbel (1653 – 1706): Choralbearbeitung Wir glauben all an einen Gott
    Choralbearbeitung Jesus Christus, unser Heiland 
    Choralbearbeitung Durch Adam Falls ist ganz verderbt  
    Ciacona d moll  
    Magnificat tertii toni  
Johann Jacob Froberger (1616 – 1667): Toccata in D
    Toccata in a  
Jaroslav Tůma (1956): Toccata – improvizace 

CD II
John Bull (c. 1562 – 1628): In nomine 
William Byrd (c. 1539 – 1623): Fantasia Ut, mi, re  
Jan Pieterszoon Sweelinck (1562 – 1621): Fantasia-Echo in C  
    Fantasia chromatica in d 
Samuel Scheidt (1587 – 1654): Variationen Da Jesus an der Kreuze stund  
    Variationen Jesus Christus, unser Heiland  
    Variationen Gelobet seist Du, Jesu Christ  
Anthoni van Noordt (c. 1619 – 1675): Psalm 24  
Matthias Weckmann (1621 – 1674): Toccata in C
Jaroslav Tůma: Batalla in C – improvizace  

CD III
Johannes Brahms (1833 – 1897): Herzlich tut mich verlangen, Op. 122, No. 10   
Jaroslav Tůma: Ó hlavo plná trýzně - Improvizace I-VI  

Jaroslav Tůma – varhany v kostele Nanebevzetí Panny Marie, Plasy
(Abraham Starck, 1688 – rekonstrukce Vladimír Šlajch, Borovany, 2006)

PŘÍBĚH PLASKÝCH VARHAN
      Laici, kteří se rozhodnou přijít občas do kostela, aby se pokochali zvukem varhan, mívají nevšední zážitek téměř pokaždé. Tajemné přítmí, paprsky světla procházejícího barevnými vitrážemi, působení posvátnosti prostoru ať chceme či nechceme, oltáře, obrazy, to vše doprovázené mohutnými zvuky varhan, jaká nádhera, chtělo by se zvolat!
      Kdo si toho ale dopřeje častěji, nebo komu se staly varhany koníčkem či povoláním, ten začne postupem doby rozlišovat. Vybírat si. Přijde na to, že s kvalitou varhan je to stej-né jako s kvalitou čehokoli jiného. Opravdové klenoty najdete jen zřídka. Někdy z kostela možná snad i utečete, otráveni anebo dokonce naštváni na neschopného varhanáře. Rozeznat pravý a cenný šperk od nablýskaného a bezcenného pozlátkového kýče není ovšem vždy a pro každého samozřejmé a jednoduché. Navíc, výjimečně krásné nástroje jakoby někdy ani nechtěly zahrát pod rukama každého, kdo se osmělí. Varhany v Plasích jsou podle mého soudu šperkem naprosto výjimečným. Přestože nepůsobí na první poslech nějak zvlášť bombasticky. Skoro byste si nejdříve řekli, že takových všelijakých podobných už jste slyšeli hodně. Pak vás ale jejich zvuk do sebe nenápadně vtahuje. Pokud pozorně posloucháte, tak se totiž zvláštním způsobem neustále proměňuje, chvilku vás hýčká, za okamžik zase provokuje, až se ho nakonec nemůžete nabažit, odtr-hnout se. Jako by byly zdejší varhany přímo uhrančivé. Píši ovšem o stavu, který zažíváme až po jejich doslova znovuvzkříšení v letech 2004 až 2006.
      Naladěny jsou nyní postaru, v takzvaném středotónovém systému. Kromě toho více než o půltón výše, než bývá dnes zvykem. Jednočárkované a je naladěno na 460 Hz, zatímco běžné komorní a se ladí mezi 440 až 445 Hz. V dřívějších časech se používala ladění různé výšky, nikomu to nijak zvlášť nevadilo. Při restaurování je správné pokusit se vrátit k ladění původnímu a zároveň vycházet co nejpečlivěji ze všech skutečností a informací, které nám poskytuje soubor dochovaných originálních píšťal. Nevýhodou samozřejmě zůstává, že pak máme potíže při souhře s jinými hudebními nástroji, zejména dechovými. Tzv. rovnoměrné ladění, jak je běžně známe, se začalo velmi zvolna prosazovat teprve od 18. století. Předtím užívané systémy neměly všechny půltóny stejné, ale u různých tehdy užívaných způsobů, jako např. u ladění středotónového, později Valottiho, Neidharta či Werckmeistera a mnohých dalších, se vzdálenost výšek různých půltónů lišila. Pokud posloucháme varhanní skladby z dávnějších dob na běžném novodobém nástroji rovnoměrně naladěném, vyznívají většinou poněkud fádně, zato odpovídající ladění histo-rické v nich dokáže ozvláštňovat barvu jednotlivých souzvuků či akordů. Některé máme ve starých temperaturách úchvatně čisté, zatímco jiné způsobují napětí a pocit nepatřičného, ba dokonce až falešného souzvuku. Takový ale bývá skladatelem buď uspokojivě rozveden, nebo využit k vyjádření nějakého afektu. Hudebníci žili v symbióze s tímto fyzikálně a akusticky zcela přirozeným principem a volili v souladu s ním i vhodné základní tóniny pro různé charaktery svých skladeb či improvizací.
      Např. v Muffatově Passacaglii si můžeme povšimnout pravidelně se vyskytujícího souzvuku tónů c, es, as plnícího v rámci dané tóniny funkci tzv. neapolského sextakordu, který souzní skutečně velmi překvapivě. Na stejném místě každé variace se tak navozuje výše zmíněný pocit napětí, jenž má vystřídat sluchové vjemy naopak co nejlibější. Někomu ovšem i přes toto vysvětlení a poučení budou znít varhany i nadále „obyčejně“ falešně. Pak má volbu buď si zvyknout a naučit se něco takového naopak s rozkoší vychutnávat, protože jinak tato hudba vlastně správně nikdy nezněla, nezní a znít nebude, nebo brát historickou hudbu jen jako přizpůsobitelný předstupeň pro líbivé 19. století s jeho odlišnou estetikou. Okamžitou odměnou za snahu vcítit se do hudební estetiky dřívějších staletí nám jsou ony čistě znějící a přímo fyzicky oblažující souzvuky, které ve staré hudbě potkáváme.
      Když jsem přemýšlel a zvažoval, jaké že skladby by měly v rámci nahrávky na plaských varhanách nejlépe vyznít a jaké že se zde asi mohly také i provozovat na konci 17. století, došel jsem k závěru, že v širokém měřítku prostě téměř jakékoli evropské. Zdejší nástroj má totiž na svoji dobu ve středoevropském prostoru překvapivě velký rozsah pedálu, nahoře do c´, drtivá většina nástrojů i ze století osmnáctého má u nás rozsah jen do a. Kromě toho je v Plasích velmi bohatá rejstříková dispozice. V obou manuálech např. najdeme jednostopý rejstřík. Dále velký výběr nejen smíšených hlasů, ale i hlasů v základní osmistopé poloze. To vše umožňuje provozovat úspěšně téměř cokoli z varhanní literatury tehdy běžné, ať již z oblasti jižní, od Itálie a Španělska k Německu, tak ze severu, od Anglie přes hudbu Sweelinckovu až po jeho žáky. Díky dokladům o četných kontaktech mezi jednotlivými kláštery po celé Evropě a vůbec vzdělanci všeho druhu nelze v tomto směru vyloučit cokoli. S výjimkou skladeb, kde předepsaný jazykový rejstřík nelze nahradit např. sesquialterou. Jazykové rejstříky totiž nemáme. Nevíme ovšem, co se doopravdy v Plasích provozovalo, dochované skladby např. Mauritia Vogta jistě ano, ty ale nepředstavují příliš vytříbené kompozice. Patrně stejně jako mnoho dalších tehdejších varhaníků Vogt častěji a s větším úspěchem improvizoval. Vůbec největší význam Vogtův lze ale spatřovat v jeho díle „Conclave thesauri magnae artis musicae. Tento „Klíč k velkému hudebnímu umění“ vyšel v roce 1719 u nakladatele Georga Laubona na Starém Městě pražském. Najdeme zde i popis plaských varhan.
     Zvláštním hudebním světem jsou pro mě různé variace Samuela Scheidta. Říkává se,
i při vší povinné úctě ke skladateli, že on nedosahuje ve svých skladbách tak vysoké úrovně jako jeho slavný učitel a vzor, nizozemský Jan Pieterzsoon Sweelinck. Možná ale, že právě Scheidtovy výsostně meditativní plochy a poměrně jednoduché melodické linie vyžadují zvlášť intenzivně kontemplativní charakter zvuku. Jak to vyjádřit lépe? Konkrétním příkladem: Málokdy slyšíme táhlý cantus firmus přednášený salicionálem a doprovázený copulou, to je ve většině případů zvukově nudné. V Plasích kupodivu nemáme při podobných registracích pocit nějaké zvukové ochablosti a nedostatečnosti. Naopak: přichází onen okamžik, který jsem zmínil na začátku. Zvuk varhan nás do sebe vtahuje.
      Starou hudbu na nahrávce doplňuje cyklus improvizací inspirovaných skladbou Johannesa Brahmse. Vznikly jako oponující muzikantská reakce na mylnou představu, že varhany věrně navrácené zvukovému obrazu doby svého vzniku nejsou už inspirací pro naši současnost. Vždyť co je vzdálenější roku 1688 než nejpravověrnější romantismus 19. století? A přece za určitých okolností právě díky jakýmsi daným vnitřním protikladům může z tohoto propojení vzejít cosi nového. Snad i posluchač tohoto CD bude schopen něco takového vnímat a prožívat.
      Historie bývá pohnutá, někdy i nejednoznačně uchopitelná. Svá období slávy i úpadku zažil vrchovatou měrou i Plaský klášter, který patří mezi nejvýznamnější architektonické památky západních Čech. Založil jej český kníže Vladislav II., a to už v roce 1144. Stavba prvního zdejšího kamenného kostela trvala od položení základního kamene v roce 1154 až do roku 1204, kdy jej vysvětil olomoucký biskup Robert, také cisterciák. Husité ovšem kostel stejně jako celý klášter vypálili, na obnovu se čekalo mnoho let. Období hospodářské konsolidace nastalo teprve během třicetileté války za opata Jiřího Vašmucia, rekonstrukce původně románského kostela zasvěceného Nanebevzetí Panny Marie byla dokončena za opata Kryštofa Tenglera v roce 1663. Opat Evžen Tyttl (1699 – 1738) se nadchl velkolepým plánem na přestavbu klášterního areálu, který vypracoval a uskutečňoval geniální architekt a stavitel Jan Blažej Santini-Aichel. Uvažovalo se i o výstavbě nového monumentálního chrámu. K tomu ale nedošlo, naopak další okamžik pádu nastal za panovníka Josefa II., který zrušil v roce 1785 mnoho církevních řádů, mezi nimi i řád cisterciácký.
     Pomiňme, že Josefova osvícenecká vláda měla jistě své světlé stránky v podobě různých potřebných reforem, pomiňme na druhé straně i to, že dnes již patrně nikomu neimponuje představa kostelů a klášterů, ze kterých se najednou stanou kasárna pro vojsko a sklady materiálu. Všimněme si protentokrát oné ironie dějin, jejímž dopuštěním došlo v konkrét-ním případě k jakémusi zakonzervování stavu a díky níž zde najednou po staletích dosud stojí nádherné varhany, které by se za jiného mocenského a kulturního vývoje určitě nezachovaly. Plasy ostatně nejsou jediným příkladem takto skoro náhodně zachovaných cenných varhan. Cisterciácký řád vlastnil a obýval např. i Zlatou Korunu. A shodou okolností i tam, na jihu Čech, poblíž starobylého Českého Krumlova, postavil svůj další nástroj Abraham Starck, varhanář z Lokte, patrně vůbec nejvýznamnější postava varhanářského umění v Čechách. I zlatokorunský nástroj se nám zachoval podnes, také paradoxně díky zrušení kláštera. Z obou kostelů se totiž staly kostely „pouze“ farní. Což znamenalo mimo jiné, že už nikdy nebylo dost peněz na nahrazení stávajících varhan jinými, jako tomu bývalo např. ve větších městech.
      Starck postavil za svého života řadu nástrojů, Plasy a Zlatá Koruna patří mezi nejvýznamnější. Zatímco zlatokorunských z roku 1699 se zhostil zralý mistr, stavba v plaském klášteře byla jedním z jeho prvních velkých počinů. Roku 1688, kdy byla dokončena, bylo mu sotva 29 let. Autorství v Plasích není sice ani dnes nikterak doloženo archivními prameny či zápisem v nástroji, nicméně je nezpochybnitelné dle typického řemeslného a uměleckého rukopisu. Díky změnám vkusu neuniklo v dalších staletích toto Starckovo dílo řadě dílčích změn a jedné větší přestavbě. První zásah provedl už někdy v první třetině 18. století další představitel loketské varhanářské školy Leopold Burghardt, který mixturu hlavního stroje změnil přesazením její čtvrté řady na terciovou a dále pomocí zvláštních malých vzdušnic zdvojil pro subbas gedeckt a octavbas v pedálu tóny fis a gis přidáním píšťal Fis a Gis.
      Zcela zásadní přestavba byla uskutečněna nezjištěným varhanářem někdy kolem roku 1780. Skříň hlavního stroje rozdělil do dvou samostatných věží a střední část postamentu s vestavěným hracím stolem odstranil zcela. Nový hrací stůl umístil na zadní straně positivu, takže varhaník seděl nyní čelem k oltáři. Záměrem zřejmě bylo získat více místa na kůru pro zpěváky a orchestr. Nová hrací mechanika byla ale těžkopádná, kvůli její instalaci byl porušen i původní kompaktní základní rám nástroje, který předtím roznášel jeho hmotnost rovnoměrně na celou klenbu. Důsledkem bylo silné statické narušení celé kruchty, které ke konci 20. století vedlo téměř k jejímu zřícení. Další změny poplatné dobovému vkusu a provozovacím potřebám přinesla oprava M. Š. Petra v roce 1909. Byl pořízen nový plo-vákový měch namísto původních klínových, mixturu v pedálu nahradilo cello 8´ ze zinku, cimbál v hlavním stroji gamba 8´, v positivu přibyla houslovka 8´ a copula major byla vyměněna za novou, nevhodné konstrukce. Klaviatury byly opatřeny potahem z bílé kosti, půltóny pak z ebenového dřeva.
      Dnes vnímáme Starcka jako vůdčího představitele loketské varhanářské školy. Ale vzhledem k jeho mládí v době, kdy dostal zakázku v Plasích, lze mít důvěru pravděpodobného iniciátora stavby plaského řeholníka, kantora a hudebníka P. Josefa Jahna i důvěru tehdejšího opata Ondřeje Trojera ve Starckovy schopnosti postavit tak velký nástroj z dnešního pohledu až za nepochopitelnou. Vždyť v naší současnosti jsme svědky tak velkých obav o zdar plánovaných děl, že i u zavedených varhanářských firem zákazníci vyžadují často až nesmyslné všelijaké záruky včetně bankovních a pro každé výběrové řízení musí každý varhanář prokazovat své specifické kvalifikační předpoklady znovu a znovu. Výsledkem by tedy podle všeho měla být daleko vyšší úroveň varhanařiny, než byla kdykoli dosud, ale světe div se, spíše opak je pravdou. A to zdůrazněme, že za dob Starckových stačila pro zdar díla jednoduchá smlouva na několika řádcích, ve které byla uvedena pouze dispozice varhan a suma peněz. K tomu dva podpisy, opatův a varhanářův. Tak vypadá např. smlouva na varhany ve Zlaté Koruně, datovaná 3. února 1698.
     Vnucuje se otázka, zda dnešní byrokracie nedusí schopné, zatímco v hrátkách okolo výběrových řízení nebo ještě lépe v zákulisních jednáních vyhrávají spíše ti schopnější všeho. Jak by jinak bylo možné, že první pokus o restaurování plaských varhan tak totálně zkrachoval? Že vzlety a pády neprobíhaly jen kdysi dávno, ale že se dějí i dnes, můžeme se dočíst např. v publikaci, kterou vydalo město Plasy. Na jejím obsahu se podílelo devět autorů, počítám-li i úvodní zdravici plaského starosty, pana Miloslava Hurta.
     Na počátku snah o renovaci plaských varhan stál Lumír Brendl, plaský občan, mezinárodně proslulý filatelista. Krátce po světové filatelistické výstavě IBRA 1999 v Norimberku se jeho přítel a filatelistický kolega Kurt Kimmel-Lampart ze Švýcarska vydal na přátelskou návštěvu západních Čech. Pan Kimmel je povoláním bankéř a současně působí ve správní radě soukromé Mezinárodní nadace pro hudbu a umění (International Music and Art Fundation) v lichtenštejnském Vaduzu. Geniem loci plaského kláštera byl nadšen a požádal pana Brendla o zpracování námětů, jak by nadace mohla obnově obrovského klášterního komplexu pomoci. Vedení nadace nakonec odsouhlasilo jakožto pilotní projekt úmysl renovovat barokní varhany v kostele Nanebevzetí Panny Marie a rozhodlo o přispění částkou 60 000,- USD, jejíž polovina měla být převedena ihned na bankovní účet vybrané varhanářské firmy, zatímco druhá polovina měla být poukázána poté, co bude nástroj znovu instalován a renovační práce vyúčtovány.
      Varhany tehdy už nebyly v hratelném stavu a nutně potřebovaly nějaký zásah. Zakázkou byla na doporučení „odborníků“ pověřena firma Doubek. Její pracovníci v srpnu roku 2001 za asistence „odborného“ dozoru nástroj velmi nešetrným způsobem a bez jakékoli dokumentace rozebrali a odvezli do dílny v Čížově u Jihlavy. Firma ale už tehdy byla ve vážných potížích, na což mnozí včetně mě předem upozorňovali, a pracovat na plaských varhanách vůbec nezačala. Brzy bylo jasné, že situace je vážná, protože další existence varhan je ohrožena. V srpnu 2002 převzali funkci diecézních organologů Jitka Chaloupková a Jiří Reindl, kteří doporučili tehdejšímu duchovnímu správci P. Gilbertu Matuškovi odstoupit od smlouvy a nechat přivézt varhany zpět do Plas, aby se při krachu firmy nestaly součástí konkurzní podstaty. To se podařilo a vzápětí bylo vypsáno řádné výběrové řízení, které vyhrál Vladimír Šlajch, varhanář v Borovanech. Původní rozpočet však označil za nereálný od samého začátku a vypracoval nový restaurátorský záměr i rozpočet.
     Kontakt s další nadací, tentokrát z USA, dokázali zprostředkovat pánové Mikuláš Hulec a Daniel Špička, členové Centra pro ochranu a restaurování architektury (CORA Praha). V době, kdy části varhan neodborně rozebrané ležely na vlhké podlaze kostela a na další opravu neměl prostředky ani stát ani nikdo jiný, byl americký donátor the Packard Humanities Institute se svým příspěvkem ve výši sedm a půl milionu korun skutečným „deus ex machina“. V osudový okamžik v pondělí 4. 8. 2003, kdy přišla do kanceláře CORA zpráva o ochotě sponzora poskytnout prostředky na opravu varhan, byl Šlajchův restaurátorský záměr právě k dispozici. Později přispělo částkou dva a půl milionu korun také Ministerstvo kultury České republiky.
      Sestavení varhanní skříně z trosek a fragmentů bylo pro varhanáře doslova rébusem. Ani restaurování skvostné výzdoby řezbářské i sochařské, kterého se ujal restaurátor Václav Stádník, nebylo jednoduché. Sochy hudebníků hrajících na rozličné nástroje i veškeré další plastiky byly stejně jako celý nástroj poškozeny červotočem i nešetrným zacházením při nedávném rozebírání. Přesto se dílo podařilo a skví se dnes v plné kráse.
     Návrat varhan do plaského kostela byl dne 29. září roku 2006 završen uspořádáním tiskové konference, pontifikální mší celebrovanou plzeňským biskupem Františkem Radkovským a slavnostním koncertem za účasti mnoha významných hostů. Původní sponzor, lichtenštejnsko-švýcarská nadace, splnil poté dřívější závazek a uhradil i zbývající polovinu svého plánovaného příspěvku. Díky jeho další podpoře mohla vyjít i tato nahrávka. V Plasích i nadále probíhají restaurátorské práce v kostele a v dalších objektech kláštera, široké aktivity zdejší farnosti i Města Plasy zajišťují bohatý kulturní život včetně varhanních i jiných koncertů a varhanních interpretačních kurzů s mezinárodní účastí. Věřme, že vše se natrvalo v dobré obrátilo a že vzácné varhany mistra Abrahama Starcka budou okouzlovat ještě mnohé generace příznivců varhanní hudby.

Jaroslav Tůma

Další nahrávky Jaroslava Tůmy: