FIGURÁLNÍ HUDBA BŘEVNOVSKO-BROUMOVSKÉHO ARCIOPATSTVÍ
Postihnout, byť jen přibližně, charakter barokní a předklasické hudby Břevnovsko–broumovského arciopatství v rozsahu jednoho CD jistě není reálné. Množství dochované hudby je skutečně obrovské, takže naše nahrávka má spíše povahu sondy do tohoto nesmírně bohatého materiálu. Protože od konce dvacátých let 18. století v břevnovské bazilice zněly velké a reprezentativní varhany postavené slezským varhanářem Tobiasem Meissnerem, zvolili jsme hudbu pro „královský“ nástroj za základ snímku a doplnili ji několika komorními liturgickými skladbami. Vybírali jsme přirozeně buď přímo z hudby dochované v archivech obou jmenovaných klášterů, nebo z děl autorů působících v benediktinských komunitách v české, slezské a jihoněmecké oblasti.
V době, kdy knihtisk (resp. nototisk) byl velmi nákladná záležitost, si varhaníci sami „vyráběli“ varhanní knihy, do nichž opisovali praktické, účelové nebo i slavné skladby své doby. Mnohé vznikly v prostředí klášterů - slavné jsou například konvoluty z minoritského konventu ve Vídni, či benediktinského kláštera Ottobeuren. Zatím se bohužel nenašla podobná kniha vztahující se k Břevnovu nebo Broumovu. Nahráli jsme však několik skladeb z Varhanní knížky benediktinského kláštera v Ochsenhausen. Tato sbírka obsahuje až na několik výjimek taneční hudbu a tzv. „galantní kusy“. Vzhledem k tomu, že je určena pro konkrétní nástroj (varhany Josepha Gablera v Ochsenhausen – jen o několik let mladší než Meissnerovy na Břevnově) a uvádí dokonce přesné registrace jednotlivých skladeb, musíme přijmout fakt, že tyto taneční skladby byly na varhany skutečně hrány a to zřejmě k liturgii (koncerty v dnešní podobě tehdy ještě neexistovaly). Díky jisté podobnosti obou nástrojů bylo možné některé registrační návody z této sbírky přesně realizovat na rekonstruovaných břevnovských varhanách.
Jedinou sbírkou z břevnovského fondu, kterou s jistou výhradou můžeme považovat za „varhanní knížku“ vztahující se k Meissnerovým varhanám, je tištěné vydání divertiment (vlastně sonát) Georga Christopha Wagenseila (1715 – 1777), nejvýznamnějšího z vídeňských předklasiků. Jak čtyřvěté Divertimento F dur tak Larghetto a moll jsou sice určeny pro cembalo, ale vzhledem k tomu, že se sbírka původně zachovala na kůru břevnovského kostela, lze předpokládat, že některé vhodné části byly hrány na varhany.
Benediktinský kněz z kláštera sv. Mikuláše na Starém městě v Praze Václav Gunther Jacob (1685 – 1734) patřil k nejoblíbenějším domácím skladatelům a v benediktinském řádu byl jistě autoritou. Svědčí o tom četné citace jeho jména v dobových inventářích, stejně poměrně velký počet dochovaných skladeb. Narodil se v Krajkové (Gossengrün) u Sokolova, vystudoval theologii na pražské univerzitě a skladbě se učil u pražských skladatelů Poppeho a Vojty. Jeho věhlas dosáhl do celé střední Evropy, broumovský nekrolog jej nazývá „insignis componista“. Jeho Dialogus valedictorius inter Jesum et Mariam je neobyčejně expresivním obrazem loučení na smrt odcházejícího Ježíše se svou matkou. Forma tohoto miniaturního oratoria nemá obdoby v české ani světové hudební literatuře a dokazuje autorovu originalitu a kompoziční vynalézavost. Skladba se zachovala v benediktinském klášteře v Rajhradě, zatímco efektní basová árie ke svátku seslání Ducha svatého Factus est repente byla součástí archivu broumovského.
Jacobovým německým protějškem bychom mohli nazvat Valentina Rathgebera (1682 – 1750), benediktina z bavorského kláštera Banz. Tento nezvykle plodný autor vydal během svého života obrovské množství nenáročné, lehce hratelné a lehce stravitelné hudby. Jeho sbírky duchovních forem pro všechny liturgické příležitosti jsou dochovány nejen v Břevnově a Broumově ale velmi hojně po celé střední Evropě. Méně jsou známy jeho skladby varhanní, které jsou přes jistou jednoduchost hudebně velmi svěží. Ze sbírky 60 Schlag-Arien (60 árií pro klávesový nástroj) jsme vybrali několik kusů, na nichž je možné skvěle dokumentovat bohatství barev břevnovských varhan.
Autory některých skladeb bohužel již nikdy nebude možné najít. Platí to zřejmě i o půvabné árii Alma Redemptoris Mater ze šedesátých let 18. století, která se zachovala ve fondu broumovského kláštera. Ještě více toho však můžeme litovat v případě majestátní Fugy d moll, která patří bezesporu k nejlepším českým varhanním skladbám vůbec. Ačkoli nemá přímý vztah k břevnovským varhanám, zařadili jsme ji sem jako obraz české varhanní fugy obvyklé pro tento typ nástroje.
Pročítáme-li katalog sbírky arciopatství, narazíme na zvláštní a trochu záhadnou podobnost jmen dvou hudebníků, působících ve stejné době: Josef Mentzel a Erasmus Mentschel. První z nich byl varhaníkem baziliky sv. Markéty a z jeho odkazu pochází Sinfonia in D z r. 1762, která je úvodem gratulačního oratoria pro opata Grundmanna. Z jeho slavnostní mše pochází i mohutná Fuga in C, kterou uvádíme v přepisu pro varhany. Další nevyřešenou záhadu představuje skutečnost, že tato fuga je totožná se závěrečným sborem oratoria „Filius Prodigus“, připisovaného Františku Xaveru Briximu. Erasmus Mentschel byl příslušníkem téhož kláštera, ale působil (a roku 1758 zemřel) jako ředitel kůru klášterního kostela ve slezském Wahlstattu (dnes Lehnické pole). Jeho téměř rozverná varhanní Sonata ex Dis vznikla přepisem orchestrální sinfonie k německému oratoriu „Abrahams Opfer“ (Oběť Abrahamova).
Robert Hugo
Nové varhany v bazilice sv. Markéty
O existenci varhan v předcházejících kostelech, které stály na místě dnešní barokní baziliky nemáme žádné zprávy. Víme jen, že se roku 1713 platilo varhanáři Tobiasovi Meissnerovi, patrně za úpravu varhan přenesených ze starého kostela. Po několika letech byly tyto varhany odstěhovány a později zanikly. Nové varhany do svatomarkétské baziliky postavil týž varhanář v r. 1725. Tvrdí se, že Tobias Meissner byl varhanář—samouk, a proto velice překvapuje výtvarně dokonalá a naprosto netradiční architektura varhanní skříně, která nemá srovnání s žádnými jinými barokními varhanami v českých zemích. Přihlédneme-li k nevarhanářskému způsobu konstrukce (např. natočení všech píšťalových polí ke stěnám kostela, píšťalové etáže s nehrajícími, abnormálně širokými píšťalami, půdorys kruhových výsečí do nichž mají být umístěny obdélníkové vzdušnice, apod.) nemůžeme se ubránit dojmu, že varhanní skříň musel navrhovat někdo, kdo varhanám příliš nerozuměl. Navíc se uvnitř varhan nalezl fragment zápisu, kde si patrně varhanář stěžuje na nedostatek prostoru. Uvážíme-li, že K. I. Dientzenhofer navrhoval pro tento kostel architekturu hlavního oltáře, podle jeho nákresů se malovaly i oltáře na bočních zdech baziliky, nepochybně od něho pochází oratoř v presbytáři kostela, dokonce jej opat pověřil výběrem liturgických rouch a precios, lze směle tvrdit, že je K. I. Dientzenhofer autorem i této impozantní varhanní skříně, která rámuje velké západní okno, podobně jako oltářní architektury obepínají velké Brandlovy obrazy. Navíc tvar kladí či korintských hlavic pilastrů v kostelní lodi má své tvarové reminiscence i na varhanní skříni. Jedná se tak vůbec o první návrh varhanní skříně tohoto skvělého architekta. Tento mimořádný unikát je o to cennější, že kromě ještě jednoho pozdějšího pokusu v sousedním Polsku, realizace nějakého dalšího podobného návrhu známa není.
Z důvodu sedání základů a otevření velké praskliny na západní stěně kostela, muselo být později velké okno v této stěně zazděno. Kvůli nevábnému průhledu pak byla pod mohutný oblouk spojující obě velké varhanní skříně, postavena horní část rokokové skříně z nějakých zrušených varhan, která tu sloužila jako pouhá kulisa. Možná při té příležitosti došlo i ke zvukovému rozšíření varhan o rokokový pozitiv v zábradlí kruchty.
Bylo dobrým zvykem, že opravy varhan byly dokumentovány zápisy přímo na vnitřní stranu varhanní skříně. I na těchto varhanách nacházíme několik zápisů z nichž jeden německy psaný je naprosto ojedinělý. Tovaryš provádějící opravu varhan v září roku 1877 si v něm vylévá své srdce dívce jménem Anna slovy: „27. září… ráno odjíždím … našel jsem právě nový začátek štěstí… nikdy jsem nebyl tak šťastný.“
Barokní varhany byly v roce 1896 nahrazeny novým nástrojem od firmy J. Schiffnera, která tehdy sídlila v bývalém klášterním pivovaru. Ze starých varhan bylo použito pouze několik píšťal a jelikož se jednalo o rozměrnější konstrukce, musela být celá zadní část varhanní skříně odříznuta a podepřena provizorními kůly, které tam vydržely až do dnešní doby. Nové varhany však nebyly příliš spolehlivé a snahy o jejich opravu, případně rozšíření, můžeme sledovat již v poválečném roce 1947. V následujících letech vznikla celá plejáda návrhů, které se kvůli nedostatku financí neuskutečnily. Největší ranou pro varhany byl v šedesátých letech minulého století probíhající archeologický průzkum v kostele při odkrývání románské krypty. Jelikož se stav varhan zhoršil až do kritického stadia, byl osloven jeden varhanář, který v roce 1977 přestavbu zahájil. Důvodem byly očekávané nižší náklady než od jiné varhanářské firmy. Práce však probíhaly v jeho volném čase a nepokračovaly podle očekávání. Prakticky byla řádně provedena pouze „I. etapa“, kdy součásti ze stávajících varhan, které neměly být dále použity, varhanář rozřezal a zničil. Jelikož ani po deseti letech nebyl vidět na opravovaných varhanách téměř žádný pokrok došlo k ukončení jeho činnosti. Část finančních prostředků, které byly vyplaceny, varhanář vrátil a dalším jednáním zabránilo jeho úmrtí.
Po roce 1989 opět vykvetly snahy o obnovu varhan v bazilice. Byly osloveny i zahraniční firmy, ale vše opět ztroskotalo na finančních prostředcích, které přednostně putovaly do obnovy zchátralého klášterního komplexu. Nastalé období bylo intenzivně věnováno průzkumu architektury varhanní skříně a novému návrhu varhan, který by ctil specifiku varhanní skříně. Vzhledem k tak mimořádnému unikátu bylo rozhodnuto, že vše se podřídí původní dientzenhoferově koncepci. Proto došlo k obnovení západního okna, sejmutí později dodaného středního rokokového dílu a rekonstrukci zadní části varhanní skříně. Po zvukové stránce bylo rozhodnuto, že se nebude jednat o tzv. univerzální nástroj, který stojí na samých kompromisech, ale zvuk se bude blížit barokním varhanám v oblasti Slezka, odkud varhanář T. Meissner pocházel. Spojení kláves s píšťalami se provede mechanickou cestou, která se ukázala z provozního hlediska jako nejspolehlivější. Pro popisy jednotlivých rejstříků bylo zvoleno německé názvosloví.
Stavba nových varhan se mohla uskutečnit po mnoha desetiletích v jubilejním roce 100. výročí povýšení obce Břevnova na město, díky podpoře Městské části Prahy 6, Spolku břevnovských živnostníků a podnikatelů, Ministerstva kultury a mnoha nejmenovaných dárců či sponzorů. Varhany mají 3 manuály a 34 rejstříků. První koncert na opravených varhanách se konal 30. září 2007.
převzato z materiálů Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, v Praze, Břevnově www.brevnov.cz
další nahrávka Roberta Huga a jeho souboru Capella Regia:
