ARTA Records - 2HP Production - ARTA Music cz en

Ve tmě mě zanechte...
John Dowland, Jana Lewitová, Vladimír Merta

Ve tmě mě zanechte... 

   F10169   [8595017416927]   vyšlo 9/2008   napsali o nahrávce...

přehrát album In Darkness Let Me Dwell - Lewitová, Merta 69:48 149Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3 album
179Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC album
1. Now, O now I need must part 4:01 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
2. Stékejte slzy 1:13 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
3. Flow my tears 7:00 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
4. Come again 3:29 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
5. Krystalky slz 1:01 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
6. Go crystal tears 4:22 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
7. If my complaints 2:44 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
8. Má paní plakala 1:22 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
9. I saw my lady weep 4:49 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
10. Who ever thinks 4:24 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
11. Za vznešený kabát cti 1:20 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
12. Can she excuse 5:10 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
13. Zelené rukávy 3:56 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
14. Vím já jeden háječek 5:15 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
15. Dotěrné myšlenky 0:52 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
16. Unquiet thoughts 4:00 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
17. Postůj, postůj smutku 1:32 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
18. Sorrow, sorrow stay 3:38 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
19. Rest, sweet nymphs 3:53 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
20. Ve tmě mě zanechte 1:16 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC
21. In darkness let me dwell 3:39 15Kč
Ve tmě mě zanechte...MP3
20Kč
Ve tmě mě zanechte...FLAC

Jana Lewitová: zpěv, viola, harfička
Vladimír Merta:  zpěv, loutny, barytonová kytara, 12strunná kytara, brač, viola da gamba, flétny, perkuse

Zdenka Kopečná: zpěv (1, 4, 12)
Hana Fleková: viola da gamba (3, 6, 9)


If Musique and sweet Poetrie agree,
As they must needes [the Sister and the Brother],
Then must the Love be great, twixt thee and mee,
Because thou lovest the one, and I the other.
Dowland to thee is deare; whose heavenly tuch
Upon the Lute, doeth ravish humaine sense...    

Jestliže Hudba a sladká Poezie souzní,
Jakože musí, jsouť Sestra a Bratr,
Pak Láska velká musí mezi námi být,
Neboť ty miluješ ji, já jeho.
Dowland nejdražší ti je; božský dotek jeho
Na Loutně, smysly lidské uchvátí…

                                       Richard Barnfield, 1598

K překladům textů písní Johna Dowlanda se vracím po tři desítky let. Pokusila jsem si utvořit svět, do něhož bych mohla bez překážek vejít. Některé jsem si přizpůsobila, abych nešťastný vztah vyjádřila jako žena, ač v originálu si zoufá muž. Chtěla jsem, aby pro čtení na vystoupení měly texty atmosféru a podstatu sdělení, ale neubíraly čas samotným písním. Při nahrávání Vladimír na různé nástroje v duchu textu improvizoval a vznikly tak nové útvary, jakési mosty mezi námi a Johnem Dowlandem. Jen pro poslední, nejzáhadnější překlad písně In darkness jsme použili hudbu, kterou jsme již dříve natočili pro studentský film Ikaros. Její bezčasovost se nám k tomu hodila.
      Strofické písně – Now, O now, If my complaints, Can she excuse jsou v rytmu galliardy, Come again, Who ever thinks, Unquiet thoughts v rytmu almandy, slova v nich mistrně tančí. Pod Flow my tears – Lacrimae je cítit vznešený rytmus pavany, avšak text, stejně jako ve zcela volných, nestrofických písních Sorrow stay a In darkness, promlouvá melodií, která v předivu hlasů loutny slova předjímá, rozvíjí, dopovídá. Kdo byl autorem textů? Dvořan, jehož jméno nebylo vhodné uvádět? Byl autorem Can she excuse sám hrabě z Essexu? Pro I saw my lady weep byl předobrazem populární italský sonet, dal mu konečný tvar sám Dowland? Trojice Flow my tears, Sorrow stay, In darkness jsou tak osobní, intimní, napsal je Dowland sám?
     Zdá se, že melancholie, jež byla v Anglii přelomu 16. a 17. století jakousi obecnou diagnózou – Dowland se podepisoval Semper Doland semper dolens, Dowland vždy truchlící, nebo Doland de Lacrimae, tedy Dowland, autor Lacrimae, nebo Dowland v slzách – přes propast čtyř století není vzdálena dnešním pocitům. Hudba a poezie, Musique and sweete Poetrie nám zní povědomě, útěšně.
      Většina písní nahrávky je z První knihy, písně Flow my tears, I saw my lady weep, Sorrow stay z knihy Druhé a píseň In darkness let me dwell je z Hudební hostiny (vydané r. 1610).

Jana Lewitová

NEKLIDNÉ MYŠLENKY PANA D.
Kdo se umí zastavit, pohlédnout přes rameno vlastního stínu, potká někoho, kdo je mu vnitřně podoben. Jakoby už někdy žil v jiné době, procházel důvěrně známými krajinami. Nalezl předobraz, archetyp krásy.

Dowland je náš současník, na něhož se rozpomínáme. Jeho bolesti, vzdechy, nenaplněné touhy a umně erotizované verše prožíváme jako své vlastní.
      Vypjatý okamžik lidských dějin spojil v jedné osobě, zmítané vášněmi a osobními ambicemi, všechny tvůrčí síly epochy. Svrchovaná tvorba bývá spontánní, osobní, zaujatá, přístupná tajemná. První baladýr Evropy se jmenoval Jan z Nížin. John Dowland. Na pomezí samoty, neštěstí, vytržení, luxusu bídy a bídy luxusních pocitů, v omezení doby, bídný služebník paní hudby vyklenul neopakovatelnou duhu – symbol splynutí slova a hudby, země a nebes.
      Jeho doba, obtěžkaná problémy, přála veřejnému šíření duchovních statků. Svět se otevíral obchod-ně, geograficky a mocensky. Loutna sloužila v klášterech jako lehký a přenosný nástroj zdokonalování a každodenního studia principů harmonie. Velkorysá alžbětinská Anglie čekala na osobnost, která vkročí náhlým gestem do novověku. Který vzdálí píseň pouličnímu dryáčnictví. Zvukomalba slov, prokomponovaný doprovod, těsná souhra loutny s proměnami melodie, vyvážení akordů s témbrem hlasu, sepětí melodie a intelektuálního směřování textu – to jsou inovace, kterými Dowland založil dodnes trvající oblibu autorské písně. Osudné zvraty osamělého loutnisty, potulného génia, který tvoří v okamžicích vzácné vnitřní svobody, připomínají dnes tuláka, hledajícího ztišení a osvícení, extázi a smíření zároveň.
     „Zlatý věk“ autorské balady přichází současně, nebo v těsném závěsu za výdobytky alžbětinského divadla. Dowland spoléhal na všeobecně připravené, politicky orientované lidové publikum, oceňující dobové narážky a špílce, ale i slastné spočinutí v efemérních, snových krajinách bájné Arkádie. Osamělá blaženost, vznešená samota… třaskavé spojení slov, která se navzájem odpuzují jako posvátný olej a obyčejná voda. Máchovské básnické gesto, chmurné vidění světa rozkladu, vášně a unikající naděje. Náladotvorný skladatel je nenápadný, veřejně tajný agent. Viděl víc, nežli směl sdělit. Melancholie, těžká trudnomyslnost – to je reakce na vnitřní rozpor, banalizovaný pozdější romantickou tradicí. Charismatický loutnista dodává lesku uvadlé dvorní společnosti.
      Dowland hrál jistě zpaměti, snivě, zahleděn někam mimo čas a prostor. Byl prvním loutnistou, který cílevědomě objel tehdejší hudební svět, nasákl kosmopolitní senzibilitou odcházejícího manýrismu a raného baroka. Vrátil se do Anglie s novým životním pocitem. Loutnisté tehdy běžně ovládali několik nástrojů, většina jich také sama zpívala. Tabulatura připomíná šifrované písmo, názornou pomůcku, kterou ocení i jazzový hráč, znalý akordických značek. Šest notovou osnovu připomínajících linek značí hmatník loutny, viděný z perspektivy hráče. Basy jsou dole, nejvyšší nota těsně nad horní linkou. Nečteme tedy abstraktní notaci, ale otisk skladatelovy ruky na nástroji. Vidí hmaty samotného Mistra. Tabulatura ale nerozvíjí abstraktní představivost jako notový záznam (značka neurčí, zda jde o tón vysoký či nízký. Písmeno k na druhé struně zní výš nežli prázdná struna a na struně vyšší). Skladatelé psali i virtuózní skladby tak, aby je mohl přehrát i jejich vznešený mecenáš – poučený diletant, jemuž skladby připisovali
s vynalézavou slovní ambaláží.
     Dowland nebyl nezávislým umělcem, spíš nedoceněným putujícím virtuózem. O pár desítek let později by jej Janov, Benátky, Milán, Padova i Praha učinily hvězdou hudebních salonů. Pocit omezení, nevděku a horoucí touha povznést se z pozice toulavého génia na místo královnina učitele, tajného platonického milence… jej vždy vrátila do rodné Anglie.
     Podle vlastních dopisů snad sehrál i roli poněkud licoměrného zvěda, posla, jehož uši zaslechly mezi dvěma rozloženými akordy i vojenská státní tajemství… Dowland byl ve světě velkých intrik sám, zmítán pochybnostmi, přívaly melancholie a smutného humoru. Rozverná škádlivost panuje v malé rodině loutnistů dodnes: můj první anglický lektor se po pár tónech uštěpačně zeptal: „Kolik lidí tu hraje na loutnu?“ „Patnáct,“ říkám. Celý ožil: „Gratuluji! Jsi šestnáctý nejlepší loutnista v Čechách!“
     Jak a s jakými konvencemi či kompromisy vůbec můžeme přistoupit k oživení původních tisků z roku 1595? Jaká byla úroveň hry a zpěvu, když ještě šla loutna z ruky do ruky, přes stůl, pokrytý ovocem a lahůdkami? Píseň sloužila k slastnému ukrácení chvíle, jako víno a kratochvilná vyprávění. Šířili ji rozpustilí studenti, pivo bylo jako jediný převařený nápoj doporučováno i kojencům. Původní lidové balady vykazují „renesanční“ výrazové prvky: přírazy, nátryly, improvizované ozdoby. A naopak – většina lidových tanců se dočkala povýšení do stavu hudby vznešené. Strhující proud variací, improvizací, ozvěn a verzatility láká i dnešní jazzové hráče. „Nehledej hudbu v papíru. Máš ji v hlavě, obměňuj i obyčejné rozloženě akordy. Zápis slouží jen jako improvizační pomůcka“... říkala nám vzácná bytost prachatických kurzů Evangelina Mascardi.
Osamělost velkého Dowlanda zažívá každý žák. Existuje-li dnes někde převtělení Johna Dowlanda, je jím Hopkinson Smith. Věhlasný přísný učitel nám vštěpoval umění najít, podržet si a správně rozeznít jediný tón… Prchavé kouzlo chvění zdvojené loutnové struny, ideál zvuku, který se noří zpět do nástroje, aby se poté umně krášleným otvorem vrátil do okamžitosti chvíle… útrpnost hodin, kdy jsme jeden po druhém opakovali stejné chyby…
     Loutna přišla z Arábie, hrálo se na ni husím brkem, sloužila jako lidový i magický nástroj, symbolizující spojení matematiky a magie. Dodnes zůstává pro nástrojaře věčnou hádankou, postrádající typizaci. Dowlandovu loutnu si lze představit jako kytaru se zdvojenými strunami (sbory), nad nimiž je přidána další, zpěvně zabarvující sólová struna – chanterelle. Renesanční loutnu nahradí ve virtuózní hře barokní loutna. Basy pod rozsahem klesají po celých tónech (diatonicky), netlumí se a dodávají loutně bohaté alikvóty. Třináctisborová chitarone a barokní kytara přichází do módy jako průrazný rytmický nástroj, doplňující basso continuo cembala či varhanního positivu. Renesanční loutnu nahradí ve virtuózní hře barokní loutna či kytara. Většina rozhovorů mezi loutnisty se stáčí k technickým otázkám: jaký nástroj zvolit? Jak číst nejasná místa v tabulatuře, dodržet stylovost a současně dodat suché liteře zdobnost, opojnost a vznět vlastní představivosti? Loutnisté tvoří bizarní, paličatě tvořivou rodinku. Přejít k loutně od kytary znamená vzdát se nehtů tvořících zvonivý folkový zvuk, a vydat se na nejisté pole prstové hry. Najít uvolněnost uvnitř řádu, který musíte nejdřív poznat a přijmout za své a dodržovat, abyste jej pak nepatrně, po svém, obměnili. Začátečnická zatuhlost je dlouhodobé postižení kytaristy, který se domnívá, že loutnu zkrotí tím, co už umí. Bluesmanská duše staví na naprostém protikladu: málo techniky, hodně osobního prožitku, excesivní stylizace do vagabunda, proplouvajícího životem. Loutnista vrcholící renesance ale stál se svým uměním, dosud neprověřeným časem, v temném koutě hodovního sálu. Renesanční písně rozsvětlí i temná zákoutí salónů, utlumených těžkými závěsy.
      Po mnoha experimentech v domácím suterénu, kuchyni, různých kaplích a kostelech, otřásajících se dnes basovými frekvencemi projíždějících aut, kvílením motorových pil či přelétajících letadel, zvolili jsme polozapomenutý kostelík v Chotči. Byl plný kýblů, prken, cementových pytlů a svačin zedníků, kteří se zde střídali s pokrývači. Velebné ticho občas přehlušilo hučení telefonní techniky. Dowland zní současně snahou nejen popsat, odrazit dobu, ale dodat jí i svůj osobní rozměr. Pokusit se individuálním gestem přimět ji k nápravě. Loutnista je tak trochu také skladatelem. Pokud Dowland běžně zpracovával témata známých balad a tanců, jak by jej inspirovala moravská balada o kráse a zmaru odcházející lásky? Pokusil jsem se to uhodnout v nádherně vyklenuté písni Vím já jeden háječek. Svár pozemského, živočišného, s nostalgií vznešených dálek a duchovního odtržení od pusté země trvá. Rozpoznáme v něm náš nevábný problém s otevřeností písničkářovy duše – a její slabosti, hroutící se pod tíhou moci a ambicí.
     Dowland směřoval vysoko, ale nezakotvil na správné straně. Jeho dopisy, dobově obvyklé přípisy mecenášům, žádosti o přidělení místa královského loutnisty, odhalí odvrácenou (ne ovšem malichernou) stránku jeho génia. Vědom si své ceny žádal ovšem u anglikánského dvora o nemožné. Doba byla uvolněná – královnini oblíbenci se vydávali na pirátské výpravy, její lodě dobývaly Ameriku, vracely se s novými zprávami o zdrojích nezřízeně svůdného bohatství. Přecitlivělý, nad vzácným nástrojem skloněný génius vnímal všechny nové objevy jako ohrožení vlastních zásluh, postojů, schopností. Jeho písně zakládají tradici komorní, dechem a volným frázováním nesené deklamace.
Z proměn jeho dur-mollových obratů čerpá folková tradice dodnes. Nebo si je naopak přisvojil z lidových tanců?
      Pokud nebyl Dowland prvním současným písničkářem, zůstává jistě jejich nedostižným guru. Přesáhl vlastní obzor, omezenost stylu své doby. Zasáhl svou písní nejvznešenější knížata i prosté pijáky ve venkovských putykách? Jeho melodie tvoří dodnes rozeznatelnou, neklamně osobní inspiraci dalších epigonů. Našel své osudové téma, básnickou pravdu, nezaměnitelnou techniku vedení vícehlasu. Přitom se nevzdálil do nedostižných výšin efektní virtuozity. Vychoval si oddané, chápající a tvůrčí publikum. Výsostně povznesen nad marnivost doby svým citem i svými slabostmi ošálil věčnou tupost moci a učinil náš svět harmoničtějším. Nestačí jej pouze napodobit. Loutnisté se dodnes vydávají po jeho stopách, aby se ztratili na stejné křižovatce emocí, strastí, soužení a vytržení, na níž už někdo jednou stál. Jeho tabulatury jsou dnes volně přístupné na internetu. Kam se ale vytratil plachý druh současných pitek, účastník sporů, vášnivých střetů? Z krutého moře zapomínání, září jako pochodeň v našich rukou magické jméno, samo o sobě znějící vábivou melodií: Jan z Nížin. John Dowland.

Vladimír Merta


recenze

Jsem zastáncem třetího poslechu, a pokud se při prvním dostaví pocit mrazení v důsledku hlubokého citového prožitku, čekám na něj i při druhém a třetím poslechu. A pokud mě interpretace znovu a znovu vtahuje do citové léčky a já do ní stále a stále padám, překvapen vlastní nepřipraveností, naplňuje dotyčný CD – alespoň z mého pohledu – všechny smysly uměleckého projevu, o kterém Hans Heinrich Eggebrecht napsal, že „vzniká skrze toho, kdo ho dělá, tak, že dává zvukovému materiálu formu a přitom mu vdechuje svůj život, svůj životní názor, myšlení a cítění“ (překlad Jarmila Gabrielová).
     Jsou tomu dva roky, co se britský rocker Sting vydal poslední únorovou neděli 2007 na německé turné s písněmi Johna Dowlanda. Obrovský úspěch koncertů podtrhla prestižní nahrávací společnost Deutsche Grammophon, když Stingovi, v doprovodu srbského loutnisty Edina Karamazova, vydala CD pod názvem Songs from the Labyrinth. Po albu se zaprášilo, Dowland se dokonce díky Stingovi propracoval i do čela britských hitparád, což znamená, že opustil komůrku poučených a vstoupil mezi hudbymilovné davy. John Dowland (1562–1626) je významným představitelem anglické renesance. Jako virtuos na loutnu proslul v celé tehdejší kulturní Evropě, kterou se svým nástrojem procestoval. V Itálii okouzlily Dowlanda madrigaly Luky Marenzia (1554–1599) natolik, že jejich zpěvnost a poetiku přenesl i do své nejhodnotnější skladatelské produkce, do písní s loutnovým doprovodem.
     Tyto písně se po Stingovi staly námětem k vlastnímu vyjádření také české dvojici Jana Lewitová a Vladimír Merta. Mezi oběma přístupy je však zásadní rozdíl: zatímco Sting přijímá svým hrubým hlasem Dowlandův svět mužských vášní a bolestí, orientuje se v něm a vyplňuje ho vlastní představou, Jana Lewitová vtahuje Dowlanda do svého světa, po něm k ní vstupuje i posluchač, a musím přiznat, že je to svět nádherný. Plný něhy, pokory a touhy. Sama Lewitová v bookletu píše: „…k překladům textů písní Johna Dowlanda se vracím po tři desítky let. Pokusila jsem si utvořit svět, do něhož bych mohla bez překážek vejít. Některé jsem si přizpůsobila, abych nešťastný vztah vyjádřila jako žena, ač v originálu si zoufá muž.„ K poznání toho, jak velký je mezi oběma světy rozdíl, si stačí poslechnout například písně Come again, Flow my tears, nebo Can she excuse v podání Stinga a Lewitové.
     Nádherné jsou také překlady anglických textů do češtiny, jež Jana Lewitová zprvu za loutnového doprovodu recituje. Až poté, když je navozena ta správná atmosféra, přichází čas na hudební vyjádření v angličtině (podobným způsobem prezentoval Shakespearovy sonety na stanici Vltava Martin Hilský). Také doprovodné instrumentální zpracování překračuje většinu mně dosud známých modelů praktikovaných v oblasti interpretace renesanční hudby. A přestože se v této oblasti pohybuji častěji než v jiných hudebních stylech, nevzpomínám si, kdy naposledy jsem slyšel tak uhrančivé přenesení 400 let staré hudby do současných emocí. Většina nahrávek renesanční hudby, které znám, je zahalena do rubáše z unylosti, jehož krejčí neměl ani potuchu o síle hudebního vyjádření zrozené z fantazie a rizika. Zato mu z každé kapsy vyčuhují vědecké spisy, jež mají s uměním málo společného. Ani Mertův text v bookletu se nedá vřadit do ustálené představy o průvodních studiích k renesanční hudbě, předkládané posluchačům koncertně nebo na CD. Začíná slovy „Dowland je náš současník, na něhož se rozpomínáme. Jeho bolesti, vzdechy, nenaplněné touhy a umně erotizované verše prožíváme jako své vlastní,„ což je opačný postup oproti běžné praxi, kdy posluchač je vtahován do minulosti.
     Hudba je branou do extáze a odemyká ji interpret! Myslím si, že Jana Lewitová s Vladimírem Mertou nalezli správný klíč.

Josef Šebesta, 5* pro časopis Harmonie, 2009/5

Když v půli šedesátých let začal prorážet do rockových hitparád písněmi milostného, posléze i politického charakteru Donovan Phillip Leitch z britského Maryhille, byl brán spíše jako klon dylanovské vlny protestsongu. Ve skutečnosti byl dobým pokračovatelem typické anglické sólové písňové formy s loutnovým doprovodem, na jejímž počátku stál skladatel a loutnista John Dowland (1563-1626). Byť Evropy znalý skladatel byl inspirován španělskými loutnovými a pařížskými dvorními písněmi, stvořil repertoár, který je součástí pokladu anglické hudby. Dowland se přiřadil k velikánům umění narozeným během šestnáctého století, k partě, v níž nacházíme Cervantese, Monteverdiho, Shakespeara či Velázqueze. Protože géniové, jak pravil Picasso, jsou vždy moderní nejen ve své době, ale nadčasově, plody jejich ducha vždy znovu lákají k uchopení po svém umělce příští. Ti potom k darům minulosti přistupují opření jen o písemné podklady a svůj instinkt. U nás, inspirovaná tvorbou anglického barda, z něhož politické názory svého času také udělaly exulanta, aktuálně vznikla nahrávka Jana Lewitová & John Dowland & Vladimír Merta: VE TMĚ MĚ ZANECHTE… (Arta/2HP, 69:48, 2008). Před lety Dowlandovy písně také nazpíval například tenorista z Hilliard Ensemble Johna Pottera John Dowland : IN DARKNESS LET ME DWELL (ECM/2HP, 72:34, 2008). Dramaturgie obou nahrávek zvolila, jak vidno, pro název alba stejnou Dowlandovu píseň, ale také řadu písní - Come Again, Fly My Tears, Now, O Now I Needs Must Part či Go Crystal Tears. U obou nahrávek lze říci, že pietně ctí Dowlandovu hudbu, její smutek, stesky a nenaplněné touhy z ní čiší i beze slov, nic na tom nemění ani nástrojové obsazení (Potter s loutnou, barokními houslemi, kontrabasem a sopránsaxofonem či basklarinetem Johna Surmana). Vladimír Merta vedle loutny, barytonové a 12strunné kytary, brače, violy da gamba, flétny a perkusí občas také zpívá, ale především doprovází zpěvačku výtečného a hladícího hlasu Janu Lewitovou. Spolupráce je to podařená, a toto je už jejich třetí společná nahrávka staré hudby. V některých skladbách jim vypomůže ještě zpěvačka Zdenka Kopečná a Hana Fleková hrající na violu da gamba.
     Skvěle vybavená vložka s procítěným informačním textem Mertovým a autorskou vysvětlivkou Lewitové k repertoáru obsahuje anglická původní slova a Lewitové povedený volný básnický překlad. Některým písním předchází Lewitové recitace přebásněného textu s improvizovaným Mertovým doprovodem. Mimo Dowlandův repertoár na albu najdeme proslulý „standard“ světové hudby Zelené rukávy, který je autorsky připisován italskému anonymovi 17. století, leč zdomácněl mezi irskými baladami a patří k oblíbeným kouskům nejen folku, ale také moderního jazzu. Zde si jej zazpívá sám Merta na vlastní protiválečný text. Dalšími výjimkami je opět Mertovo podání české lidové Vím já jeden háječek a píseň Rest, sweet nymphs Dowlandova anglického vrstevníka Francise Pilkingtona (1565-1638). Při poslechu repertoáru Dowlanda a jeho souputníků dospíváme snadno k názoru, že s érou písňových skladatelů sedmnáctého století nastává v rámci západní Evropy lokální forma „globalizace“ po hudební stránce umělých – nikoli tedy folklórních písní: stále snadnější pohyb po kontinentu, včetně britských ostrovů, umožňuje vzájemnou inspiraci. Proto Dowlandovy songy musí být blízké každému, kdo se pohybuje v oblasti moderního folku, folkrocku, či u nás v tzv. „trampské“ či „portovní“ písně, kteréžto žánry historický materiál zbavily oparu starobylosti a umožnily civilnější pěvecký projev. „Vážná“ edice produkce 2HP se setrvale vyznačuje pečlivou přípravou projektu jak ze strany dramaturgie, tak od samotných interpretů a její počiny lze zařadit k nadžánrově poučným nahrávkám, které stojí zato poslouchat s otevřenýma ušima.

Vladimír Kouřil, pro kulturní magazín UNI, březen 2009

RENESANČNÍ PÍSNIČKÁŘ
     Neobyčejně působivé album vydává na značce Arta Records JANA LEWITOVÁ a VLADIMÍR MERTA. Základem této novinky je tvorba anglického renesančního loutnisty Johna Dowlanda a podle jedné z jeho písní se jmenuje VE TMĚ MĚ ZANECHTE... Jana zpívá a hraje na violu a harfičku, Vladimír vedle zpěvu hraje na loutnu, kytary, violu da gamba, flétny a perkuse. Jsou zde i dva hosté, takže ve třech písních s Janou zpívá Zdenka Kopečná, a sametovými tóny další violy da gamba obohacuje zvuk tří skladeb Hana Fleková.
     Skladby jsou zpívány v originále, původní texty i jejich české překlady vytvořené Janou najdeme v bookletu, ale většinu překladů slyšíme i z alba. Před uvedením skladby Jana nebo Vladimír recitují s hudebním podkreslením českou verzi, což pomáhá k lepšímu vnímání následujícího zpěvu. O tom, že se nejedná o žádné veselé popěvky svědčí název písně titulní i některých dalších – Stékejte slzy, Krystalky slz, Má paní plakala, Dotěrné myšlenky, Postůj, postůj smutku... Také se tu objevuje jedna píseň Dowlandova současníka, skladatele a duchovního Francise Pikingtona, kterou autoři zařadili pro úlevu z melancholie, jak píší v bookletu. Jedná se o píseň k navození hezkého spaní, což dokumentují hned úvodní verše: "Spěte, nymfy sladké, spánek ať očaruje oči/ Má loutna vám bude hrát." Vladimír ještě přidal dvě písně lidové – skotskou a moravskou. Na známý traditional Green Sleeves, neboli Zelené rukávy, který si sám otextoval a moc hezky zazpíval, navazuje písní Vím já jeden háječek ve své vlastní úpravě.
     Jak už jsem se zmínil, Dowlandovy písně nesrší optimismem, ale díky výborným interpretům i aranžím se poslouchají moc hezky. Navíc některé ty texty zní neobyčejně současně, jako třeba úvod písně Can She Excuse: "Za vznešený kabát cti chce se podlost skrýt?/ Do laskavosti halit bezcitnost?" Jak je vidět, nectnosti přetrvávají staletí a protestů proti nim nebude nikdy dost.

Ivan Kott (Jonáš klub)

Další společné nahrávky Jany Lewitové a Vladimíra Merty:

CD alba Jany Lewitové:                                                   a Vladimíra Merty:

© 2HP Production, listopad 2017
coded by rhaken.net