Musicae fons aureus
České varhanní koncerty 18. století
Jaroslav Tůma & Hipocondria Ensemble

F10191   [8595017419126]   vyšlo 12/2010  

KAREL BLAŽEJ KOPŘIVA (1756 – 1785)
Preludium C dur (regál)
JAN VÁCLAV STAMIC (1717 – 1757)
Varhanní koncert č. VI, F dur
KAREL BLAŽEJ KOPŘIVA
Fughetta c moll (varhanní positiv)
Fuga C dur (varhanní positiv)
Varhanní koncert Es dur
Fuga a moll (varhanní positiv)
Fuga - Pastorella C dur (regál)
Fuga f moll (varhanní positiv)
JAN KŘTITEL VAŇHAL (1739 – 1813)
Varhanní koncert F dur

Jaroslav Tůma - varhanní pozitiv, regál
Hipocondria Ensemble
Jan Hádek, Petra Ščevková – housle, Zuzana Peřinová – viola, Ondřej Michal – violoncello, Michal Novák – kontrabas, Filip Dvořák – cembalo, Miroslav Rovenský, Petr Kubík – přirozený lesní roh

     Nahrávka, kterou držíte ve svých rukou, byla pořízena v kostele sv. Jiljí v obci Bezděz. Tato románská stavba ze 3. čtvrtiny 12. století, sama téměř o století starší než známý stejnojmenný královský hrad, je dnes nejstarším dosud stojícím a fungujícím kostelem na území celého Libereckého kraje. Ve druhé polovině 18. století byl podbezdězský kostel barokně upraven a vybaven jednotným dobovým zařízením. Svědectvím o zdejší vyspělé hudební kultuře v 18. století jsou i dochované vzácné barokní varhany, postavené roku 1760 žitavským varhanářem J. G. Tamitiem.
     Hudební díla, jež tento kompaktní disk obsahuje, bývala ve své době provozována především v prostorách šlechtických sídel či v zámeckých kaplích. Interiér bezdězského kostela je však akus-ticky disponován tak, že i v jeho prostorách docházejí tyto skladby svého plnohodnotného a zcela odpovídajícího vyznění.
     Písmo svaté v mudroslovné knize Sírachovcově (kapitola 32, verše 5-6) chválí souzvučné hraní hudebníků jako „kamínek karbunkulový na ozdobě zlata“ a jako „pečeť smaragdovou v díle zlatém“. Budeme rádi, pokud se při poslechu této nahrávky stejného pocitu radosti a niterné krásy dostane i vám.
     Jan Nepomuk Jiřiště, farář

Je paradoxem, že právě v časech, které vnímáme z hlediska uplatnění varhan jako období úpadku originální literatury psané pro královský nástroj, přesto vykvetl pozdní krásou tak mimořádně svěží květ, jakým je plejáda klasicistních varhanních koncertů. Koncertantní varhany sice pěstoval mezi jinými autory např. už Georg Friedrich Händel, u autorů českých se s nimi nicméně setkáváme vlastně nejvíce až v době, kdy žezlo daleko nejpoužívanějšího koncertantního klávesového nástroje přebírá už klavír.
     Řadu klávesových koncertů z 18. století lze ovšem s úspěchem hrát přinejmenším na tři typy nástrojů, totiž varhany, cembalo či klavír. Jen některé je pak možné jednoznačně připsat pouze jednomu z nich, což se ostatně týká spíše těch později vzniknuvších. Řekne-li se varhany, každý si dnes představí nástroj spíše větší, určitě s pedálem a více manuály, ovšem drtivá většina koncertů s doprovodem orchestru byla do 18. století včetně velmi dobře hratelná na nástroje malé i nejmenší, dokonce na positivy vybavené pouze několika rejstříky. Koncertantnost, nebo chcete-li virtuozita hráče, nespočívá u dané hudební formy v nějaké polyfonně komplikované hře složitých struktur, ale výlučně v melodické a pohyblivé brilanci vůdčího hlasu, jehož doprovod obstarává levá ruka zhusta pouze několika tóny či akordy, eventuálně jej doplňují zároveň i hlasy doprovodného orchestru. Také orchestr není třeba obsazovat příliš široce, většinou stačí dokonce po jednom hráči pro každý hlas partitury, což je i případ naší nahrávky.
     Když se zaposloucháme do hudby Kopřivovy, Vaňhalovy či Stamicovy, nutně nás napadá, jak krásná a bezproblémová byla epocha českých klasiků. Skladatelé přece psali hudbu tak radostnou, líbeznou a vlastně především líbivou. Samé durové věty, téměř výlučně durové akordy. Jaký že život tehdejší lidé žili a jaké místo v něm hudba zaujímala? Z historie víme, že žádná doba nebyla bezproblémová, ovšem v Čechách znamenalo 18. století také ohromný rozmach kultury včetně hudby.
     Byla pěstována ve městech i v nejzapadlejších vesničkách, přirozenými centry se stala nejen šlechtická sídla, ale především kostely. V nich působilo obrovské množství nadaných muzikantů, mnozí další odešli z důvodu snazší obživy daleko do světa. Zatímco Karel Blažej Kopřiva zůstal v rodných Cítolibech, Jan Křtitel Vaňhal zakotvil ve Vídni a Jan Václav Stamic v Mannheimu.
     Jistě, ono Mozartovo tradované „moji Pražané mi rozumějí“ opravdu znamená, že hudební klasický styl prezentovaný kvalitním kompozičním zpracováním skladeb stejně jako skvělou interpretací těchto děl těšil se v Čechách často velmi vysoké vytříbenosti, nicméně čteme-li např. texty kantora Jakuba Jana Ryby, zjistíme, že úroveň provozované hudby byla zde přesto rozličná. Ryba píše: „Cestoval jsem, abych na různých místech sledoval hudbu. Musím doznati, že na mnohých kůrech našel jsem velmi špatnou hudbu a měl jsem nemálo důvodů, abych se zasmál ztřeštěným a epileptickým posuňkům mnohých venkovských učitelů a hudebníků. Byl jsem nanejvýše pohněván, když jsem viděl a slyšel, jak mnohý příliš domýšlivý učitel ostudně přetváří mistrovská díla tím, že je drze zkracuje anebo zohavuje přidáním žalostných hudlanin. Měl jsem dojem, jako bych viděl drahocenný šat záplatovaný cáry. K tomu ještě násilný řev a uši trhající sykot zpěváků, pomatený hluk a bezvýrazná mazanice houslistů.“ Také se ale u Ryby dovídáme, za jak důležité povolání bylo považováno učitelství, které většinou souviselo s varhaničením a pěstováním hudby na místním kůru: „Obratně a hudebně cítící učitel, zvláště když najde oporu u nadřízených, může ale pro hudební umění mnoho vykonati.“
     Jednou z předností naší doby je, že můžeme běžně čerpat plnými doušky hudbu dávno odeznělou, aniž bychom potřebovali vynalézt stroj času. Smíme se nechat hýčkat skladbami, u nichž zároveň často váháme, čím vlastně jsou. Hudbou dobově populární, pro oddech a zábavu, či hudbou do kostela, tedy duchovní? Opět se uchýlím k citaci z pera Rybova, protože on byl nejen kantorem a skladatelem, ale zároveň jako jeden z nemnohých hudebníků i literátem: „Cílem hudby jest oživiti zbožnou mysl shromážděných křesťanů a dáti jim více energie. Jejím cílem je také, aby vlila pravou zbožnost v srdce shromážděných, posílila ji a zachovala v myslích.“ A dále: „Skladatel musí ve všem napodobit řečníka, chce-li působit na duši. Řečník, chce-li hluboce zapůsobit na mysl, musí napřed dobře znát své posluchače. Rozděluje si je pak v různé vrstvy. Jinak musí mluvit k dětem, jinak k nevzdělaným lidem, jinak k lidem menšího vzdělání a jinak k učeným. A u všech velmi rozdílných skupin posluchačů má řečník vyvolat týž účinek: Má své posluchače úplně přesvědčit o pravdě a duše naklonit pravdě tak, aby cítily mravní pravdu, aby o ní přemýšlely a dle ní jednaly. Z tohoto hlediska nepřednáší řečník své pravdy a zásady suše, ale snaží se, aby je všemožně ozdobil a lákavě vyobrazil. Ale největším a nejmocnějším kouzlem působí jeho přednáška tehdy, když to, co vykládá, také plným srdcem cítí; v tom spočívá přitažlivá síla, tajemná náklonnost duší, úžasná moc, jež v okamžiku pohne celé shromáždění k nejušlechtilejším činům. Co jde od srdce, jde k srdci!“ A ještě dále: „To, co nemá pro hudebního laika půvabu, je nutno přikrášliti různými ozdobami a rozkošnou barevností. Suchopárnost musí skladatel zjemniti něžnou rosou růží; žhavost zmírní chladivým stínem, chlad zahřeje mírným teplem a chmurnou náladu, již často najdeme v církevních skladbách, smíří s dětskou důvěřivostí, jímavou něhou.“
     Z uvedeného vyplývá, že ač je hudba 18. století dnes někdy brána hlavně za příjemně plynoucí a nekomplikovanou hudební kulisu, z hlediska jejích tvůrců takovou být nemusela. Daleko spíše o ní uvažovali i z hledisek mimohudebních, dávali jí smysl vyšší a dokonce výchovný. Řád a pevný systém kompozičních pravidel nebyl porušován, něco takového by neodpovídalo řádu světa. Na druhé straně bylo žádoucí přikrašlování a v jistém smyslu vemlouvavost uchu a citu posluchače.
     V případě koncertantní formy byla jistě očekávána improvizace sólisty, jednak zdobením daných melodií a figurací, jednak uplatněním kadencí. Dnes se často ptáme, jaké že improvizování je vhodné či nevhodné. Nalézt odpověď není snadné. Žijeme tady a teď, mohli bychom vlastně dělat cokoli. Možná, že nejlepším vodítkem zůstává improvizace sama. Přímo její princip nepřipravenosti. Nejelegantněji působí obvykle ozdoby, které napadnou hráče až v okamžiku realizace. Vymyšlené předem působí spíše kostrbatě. Spontánně provedené kadence také vyznívají přirozeněji, než ony upoceně nacvičené.
     Tři varhanní koncerty jsou na našem CD prostřídány několika skladbami Karla Blažeje Kopřivy. Preludia a fugy byly v jeho době nejběžnějšími pěstovanými varhanními formami, nacházely uplatnění v každodenní liturgické praxi. Určitou zvláštností je využití nástroje, který se nazýval regál. Býval také v Čechách běžným, nalezneme jej i mezi exponáty Českého muzea hudby. Jeho mečivý zvuk je vyluzován jazýčkovými strojky bez ozvučení pomocí kláves. Regál je také často disponován jako jeden z rejstříků větších varhan.
     Námi využitý varhanní positiv, který stejně jako regál vyrobil Vladimír Šlajch, varhanář v Borovanech, má čtyři rejstříky, Copulu 8´, Flétnu 4´, Principal 2´ a dvojřadou Mixturu. Cembalo postavil František Vyhnálek v Hovorčovicích u Prahy, jedná se o typ nástroje s dvojím osmistopým ostruněním a loutnou po-stavený podle anonymního cembala z první poloviny 18. století, které se nachází v Bachově muzeu v jeho rodném domě v Eisenachu.
     Nahrávka byla pořízena v kostele sv. Jiljí v obci Bezděz, jehož příjemná akustika, nevelká rozlehlost, studený kámen a laskavý interiér znamenaly pro účinkující navýsost inspirativní prostředí. Varhanní positiv, cembalo a regál zapůjčil P. Stanislav Přibyl.

Jaroslav Tůma