ARTA Records - 2HP Production - ARTA Music cz en

Johann Sebastian Bach / Jaroslav Tůma
Great Organ Works

 

F10205   [8595017420528]   vyšlo 5/2014 

CD1 CD2 CD3

Toccata a fuga d moll BWV 565
Preludium a fuga d moll BWV 539
Preludium a fuga D dur BWV 532
Preludium a fuga h moll BWV 544
Fantasie a fuga g moll BWV 542
Preludium a fuga c moll BWV 546

Preludium a moll BWV 569
Preludium a fuga E dur BWV 566
Preludium a fuga A dur BWV 536
Preludium a fuga C dur BWV 547
Preludium a fuga a moll BWV 543
Preludium a fuga e moll BWV 548
Preludium a fuga G dur BWV 541

Preludium a fuga Es dur BWV 552
Fuga g moll BWV 578
Preludium a fuga C dur BWV 545
Passacaglia c moll BWV 582
Toccata, adagio a fuga C dur BWV 564
Toccata a fuga d moll Dórická BWV 538

přehrát album Great Organ Works Disc 1- Jaroslav Tma 73:43 149K
MP3 album
179K
FLAC album
1. Toccata BWV 565 3:02 15K
MP3
20K
FLAC
2. Fuga BWV 565 6:52 15K
MP3
20K
FLAC
3. Preludium BWV 539 2:42 15K
MP3
20K
FLAC
4. Fuga BWV 539 6:50 15K
MP3
20K
FLAC
5. Preludium BWV 532 5:13 15K
MP3
20K
FLAC
6. Fuga BWV 532 6:45 15K
MP3
20K
FLAC
7. Preludium BWV 544 7:24 15K
MP3
20K
FLAC
8. Fuga BWV 544 6:43 15K
MP3
20K
FLAC
9. Fantasia BWV 542 6:38 15K
MP3
20K
FLAC
10. Fuga BWV 542 7:09 15K
MP3
20K
FLAC
11. Preludium BWV 546 7:30 15K
MP3
20K
FLAC
12. Fuga BWV 546 6:08 15K
MP3
20K
FLAC

přehrát album Great Organ Works Disc 2- Jaroslav Tma 74:15 149K
MP3 album
179K
FLAC album
1. Preludium BWV 569 5:04 15K
MP3
20K
FLAC
2. Toccata BWV 566 2:21 15K
MP3
20K
FLAC
3. Fuga BWV 566 5:06 15K
MP3
20K
FLAC
4. Recitativ BWV 566 0:53 15K
MP3
20K
FLAC
5. Fuga BWV 566 3:37 15K
MP3
20K
FLAC
6. Preludium BWV 536 2:35 15K
MP3
20K
FLAC
7. Fuga BWV 536 5:51 15K
MP3
20K
FLAC
8. Preludium BWV 547 5:35 15K
MP3
20K
FLAC
9. Fuga BWV 547 5:49 15K
MP3
20K
FLAC
10. Preludium BWV 543 3:45 15K
MP3
20K
FLAC
11. Fuga BWV 543 7:14 15K
MP3
20K
FLAC
12. Preludium BWV 548 7:54 15K
MP3
20K
FLAC
13. Fuga BWV 548 8:56 15K
MP3
20K
FLAC
14. Preludium BWV 541 3:36 15K
MP3
20K
FLAC
15. Fuga BWV 541 5:11 15K
MP3
20K
FLAC

přehrát album Great Organ Works Disc 3- Jaroslav Tma 79:02 149K
MP3 album
179K
FLAC album
1. Preludium BWV 552 10:15 15K
MP3
20K
FLAC
2. Fuga BWV 552 7:14 15K
MP3
20K
FLAC
3. Fuga BWV 578 5:10 15K
MP3
20K
FLAC
4. Preludium BWV 545 2:59 15K
MP3
20K
FLAC
5. Fuga BWV 545 5:05 15K
MP3
20K
FLAC
6. Passacaglia BWV 582 9:11 15K
MP3
20K
FLAC
7. Fuga BWV 582 6:09 15K
MP3
20K
FLAC
8. Toccata BWV 564 6:34 15K
MP3
20K
FLAC
9. Adagio BWV 564 5:02 15K
MP3
20K
FLAC
10. Fuga BWV 564 5:22 15K
MP3
20K
FLAC
11. Toccata BWV 538 6:32 15K
MP3
20K
FLAC
12. Fuga BWV 538 8:44 15K
MP3
20K
FLAC

Varhany do kostela sv. Petra v německém Bruchsalu postavil v roce 2004 Vladimír Šlajch

Dispozice nástroje:

I  Hauptwerk C -d´´´
1     Bourdon 16´
        (od c/ab c)
2     Principal 8´
3     Portunal 8´
4     Gamba 8´
5     Bifara 8´
6     Octava 4´
7     Violeta 4´
8     Quinta 3´
9     Superoctava 2´
10     Quinta minor 1 1/3´
11     Mixtura III
12     Cimbal III
13     Trompete 8´

II  Positiv C-d´´´
14     Copula major 8´
15     Quintatön 8´
16     Principal 4´
17     Flauta minor 4´
18     Fugara 4´
19     Nassat 3´
20     Octava 2´
21     Sesquialtera II
22     Mixtura III
23     Vox humana 8´

        Tremulant

Pedal C – ď
24     Subbaß 16’
25     Octavbaß 8’
26     Principalbaß 8’
27     Superoctavbaß 4’
28     Quintbaß 6’
29     Posaune 16’
30     Trompete 8’


Spojka hlavní stroj – pedál
Koppel HW – P (PK)

Manuálová spojka 
Manualschiebekoppel (MK)

Jsi člověkem mnoha hudebních tváří. Proč tě fascinují klávesové nástroje v celé té šíři, jakou představují varhany, cembalo, klavichord či pianoforte?
Protože si s nimi vystačím sám. I komorní hudbě se věnuji rád, ale jako sólista nejsem závislý na schopnostech či názorech dalších muzikantů. Umím se sice přizpůsobit, ale často nerad. Ne každý je totiž ochoten v takové míře experimentovat, jak to mám rád. 

A který z těch klávesových nástrojů máš nejraději?
Opravdu se nedovedu rozhodnout. Když jsem byl malý, tak jsem byl nejvíce okouzlen varhanami. Nyní nacházím mnoho krásného na každém nástroji. Nejvíce mě baví hledat způsoby, jak ztvárňovat hudbu co nejrozmanitěji.

Má vůbec smysl nahrávat varhanního Bacha už po stopadesáté? Proč ses k tomu odhodlal? 
V určitém smyslu hlavně kvůli sobě. Mám k Bachově hudbě velmi niterný a celkem vyhraněný vztah. Bylo o něm napsáno mnoho knih, dodnes se rojí okolo jeho tvorby spousta někdy snad až bizarních teorií. Každá generace interpretů si k němu hledá svůj vlastní přístup. Hra na hudební nástroj v reálném čase je však něco prchavého, závislého na podmínkách konkrétního okamžiku, zároveň ovšem daného vědomostmi, zkušenostmi, prožitky a city. Ideální tvar interpretace nám zpravidla v jednotlivostech, někdy i v celku uniká a jeví se být znovu a znovu nedosažitelným. Proto, když se člověku zdá, že se už konečně blíží k jakýmsi jeho jasnějším obrysům, pokouší se jej vší silou uchopit a třeba nechat zaznamenat. I když ví, že mnoho pozoruhodných nahrávek dávno existuje. Některé lidi třeba ta moje nahrávka překvapí a potěší.

Přesto, měl jsi nějaký konkrétnější záměr? Třeba definovat určitá objevná řešení, která by se v něčem odlišovala od jiných interpretací? Týká se to i výběru a řazení skladeb na CD?
Znám z poslechu řadu interpretací, ale nijak jsem je před svým nahráváním nezkoumal. Všímám si ovšem obecně dost přebujelé snahy většiny interpretů o co nejbezchybnější a zároveň o co historicky nejpoučenější interpretaci čehokoli. Za touto snahou se ale často ztrácí cíl, člověk, jemuž je naše konání určeno, totiž posluchač. Mne tolik nezajímá, zda dělám všechno absolutně „správně“, spíše se starám o to, jak moje hraní působí. Zda je srozumitelné, dostatečně obsažné a výrazné. Mám samozřejmě na zřeteli posluchače naladěného na určitou vlnu, schopného vnímat. I proto jsou skladby na třech mých CD seřazeny tak, jak bych je eventuelně hrál třeba na třech recitálech. Nejde mi tedy o antologii, ale o možnost poslouchat Bachovy skladby jako při koncertním provedení. Z téhož důvodu nezneužívám současné možnosti dodatečného zpracování záznamu v míře dnes běžné. Snímky sice nejsou nahrány čistě live způsobem, ale střihů je v nich pramálo. 

Varhanního Bacha vydáváme natruc setrvale klesajícím prodejům CD...
Každý zájemce najde na internetu za pár vteřin kteroukoli Bachovu skladbu ve škále od obdivuhodných interpretací po naprostý škvár. Pokud narazí jen na informaci o nahrávce a nikoli na nahrávku samotnou, může si ji i tak většinou objednat a koupit. Jenže dnes je neobvyklé a výjimečné při kliknutí třeba na youtube zůstat jen tak sedět, neklikat hned na jinou nahrávku a obyčejně se do té jedné zaposlouchat. 

Nevede k tomu klikání i zatím nízká technická kvalita nahrávek na youtube?
Současný problém kvality zvuku podle mne není podstatný. Rychlost a kapacita přenosu dat se dá zvýšit snadno, kvalita nahrávek ve vysokém rozlišení a třeba i v prostorových formátech bude touto formou jistě také dostupná. Ne třeba na youtube už právě zítra, ale určitě brzy. Pokud tedy lidé budou chtít.

Proč by nechtěli?
No, všichni hlavně klikají, protože k tomu možnosti internetu svádí. Vše je útržkovité. Zblázněných „hifistů“, vyznávajících jen extrémně dobrý zvuk a snažících se užít si jej, je hrstka. Trendy diktuje „konzumující“ většina. A ta vyžaduje komprimované formáty, protože cílem se stalo digitální „hračičkování“, nikoli umělecký zážitek. Mít co nejvíce muziky na co nejmenším nosiči, mít možnost přeskakovat sem a tam. A hlavně jsou žádoucí obrázky, nejlépe pohyblivé. Což je varhanní hudbě bytostně cizí. Ta se hraje na kůru, zní v prostoru a nejlépe ji vnímám, když mám zavřené oči. Navzdory všem veskrze povrchním trendům si myslím, že má smysl nahrávat Bacha na CD i dnes, protože technické možnosti záznamu jsou skvělé. Třeba bude v budoucnu zase více lidí bažících po niterných zážitcích a dokonalém zvuku. 

Určitě jsi tedy nepřítelem obrazového přenosu koncertujícího varhaníka dolů do kostela na plátno?
To ne, protože řadě lidí pomáhá pochopit hudbu, když varhaníka při hraní vidí. Až získají základní vhled, možná i oči zavřou, aby je vizuální dojem nerušil při soustředění. 

Dalo by se říct, že zavřené oči nás učí lépe poslouchat?
Zavřené, nebo otevřené, podstatné je ono poslouchání. Varhanní hudba je dost těžká, to říká i řada hudebníků, kteří jinak problémy s vnímáním ušima nemají.

Neměli by interpreti hledat a nacházet více způsobů, jak lidem varhany přiblížit?
Já vím. Vynést varhany z kostela, samplovat jejich zvuky a přenést je do tepla obýváků. A hlavně hrát repertoár, který lidi pobaví a dá jim odpočinout. Nebo spojovat varhanní koncerty se světelnou show, prezentací vín, s populární hudbou, hrát transkripce známých děl, atd. To všechno se dávno děje a byl jsem toho někdy i sám účasten. Vůbec nic nechci předem zatracovat, i když zatím např. většina pokusů o dokonalé samplování či o spojování píšťal s umělými zvuky nedopadla dobře. Já vidím ostatně hlavní problém přímo v obvyklé hře na varhany, v její často ne zcela dobré kvalitě.

Většina posluchačů věří, že záleží hlavně na kvalitě nástrojů....
Protože se mylně domnívají, že u varhan hudebník sám nic neovlivní. Od ostatních instrumentalistů a také zpěváků se naše situace velmi liší. Skoro všichni si vozí nebo nosí svůj nástroj sebou. A jsou s ním sžití. Dokonce i klavíristé, přestože si svůj nástroj většinou sebou nevozí, mají výhodu celkem standardního typu, se kterým mohou přijít do kontaktu. Jenže ideální varhany neznamenají jeden typ nástroje. Mohu se setkat s obrovskou plejádou různých vynikajících varhan. Liší se podle zemí a podle stylových období. Proto je základní podmínkou úspěchu varhaníka jeho přizpůsobivost. Schopnost využít klady a zatajit zápory jednotlivých nástrojů.

Jaké jsou ideální varhany? Mnozí dávají přednost varhanám historickým, které prý vždycky znějí jinak než ty čerstvě vyrobené. I když se je varhanář snaží postavit třeba podle nějakého konkrétního vzoru. 
V Bruchsalu dostal Vladimír Šlajch příležitost postavit zbrusu nové varhany do historické varhanní skříně. Každé varhany jsou totiž památkou zvukovou, technickou, ale i výtvarnou. Proto i v minulých staletích se stavěly nové nástroje do původních starších skříní. Zejména tehdy, když měla výtvarná stránka varhan větší hodnotu než samotné varhany. Hlavním motivem pro změnu bylo, že nástroj sám přestal vyhovovat potřebám provozování hudby na daném místě. Šlajch neměl touhu vytvořit repliku něčeho někde jinde hotového, vytvořit takzvanou stylovou kopii. Šel cestou vlastního návrhu varhan veskrze tradičních, tak jak se stavěly třeba v 18. století. S myšlenkou, aby se na ně dala hrát hudba polyfonická, především Bach. 

To, že si český varhaník vybral pro nahrávání Bacha kvalitní varhany českého varhanáře, není asi pro nikoho překvapením. Proč ale zrovna varhany postavené v Německu skoro až u francouzských hranic?
Mám moc rád historické varhany. Pro jejich neopakovatelnost, pro krásný zvuk. Ovšem přiznejme si, že české baroko nám zanechalo sice krásné nástroje, ale z pohledu Bachových velkých opusů většinou malé až titěrné. Jejich rejstříkové vybavení nebývá dostatečné. Kromě toho nám chybějí některé klávesy. Při koncertě tolik nevadí, když chybějící tón nahradím jiným. Na nahrávce jsou ale takové změny nevhodné, často až za hranicí serióznosti. Později, v devatenáctém století, kdy už varhany v českých zemích měly dostatečný tónový rozsah, i počet rejstříků se zvýšil, byly zase intonovány pro zcela jiný druh hudby. No a ve století dvacátém převážila výroba sériová, která znamenala většinou úpadek kvality. Když hledám v Čechách pro bachovskou nahrávku vhodné varhany, skončím nejspíše až u Šlajcha. Jenže těch několik nástrojů, které zde postavil, je spíše komornějšího charakteru (Praha, kostel sv. Bartoloměje, České Budějovice, klášter), ne-li rovnou ve stylu českého baroka (např. Luka nad Jihlavou).

Nejsi až příliš vybíravý? Řada jiných interpretů nahrála skladby Bachovy na různých varhanách u nás....
Ano, jsem vybíravý ohledně nástrojů pro nahrávání. U koncertů je to jiné. Nevyhýbám se ani varhanám, které si v určitém smyslu ani nezaslouží, aby na ně zahrál někdo erudovaný. Posluchači často přijdou v dobré víře, že uslyší něco krásného. V řadě případů jsou mezi nimi i tací, kteří dali třeba značné částky na jejich opravu či restaurování.

Dobře. Chybějící klávesy, rejstříky, jiné stylové zaměření. Jenže varhan jsou u nás tisíce. Copak je možné, aby na žádné nešlo zahrát uspokojivě Bacha? 
V tom je pointa. Uspokojivě ano, ne však tak, aby jejich zvuk a další vlastnosti snesly srovnání se špičkovými nástroji ve světě. Nastínil jsem nedostatečnost těch našich barokních a romantických. Mezi varhanami vzniklými po druhé světové válce nebo po roce 1989, což jsou dvě odlišné epochy, je jistě mnoho těch, které v tomto směru velké ambice měly. Ambice je sice dobrý začátek, ovšem postavit varhany znamená mít navíc kvalitní ideu v hlavě, jejíž realizace obnáší souhrn tisíců jednotlivých kroků. Na každém z nich mohu udělat chybu, někdy fatální. Což se stává, je to lidské.

Jakých fatálních chyb se může varhanář dopustit?
Nejen varhanář. Na začátku stojí záměr objednatele varhan. Chci kvalitní varhany, nebo jen jakékoli? Pokud chci umělecké dílo, je třeba si uvědomit, že nejsem tak bohatý, abych si mohl pořizovat levné věci. První fatální chyba varhanáře je snaha získat zakázku za každou cenu, jít prostě s nabídkou co nejníže. Což se u nás stalo i renomované zahraniční firmě. Jistěže nechtěla postavit podřadný nástroj. Jenže materiál je drahý, práce je také drahá. Opravdu je častou příčinou neúspěchu, že v téměř každém výběrovém řízení rozhodne nyní o vítězi nejnižší nabídnutá cena. Tato situace je u nás a v některých případech i jinde v Evropě charakteristická zejména v posledních letech. A u nás se navíc někdy účastní výběrových řízení i naprostí amatéři.

Nedostatek finančních prostředků je tedy hlavním problémem?
Problémů je víc. Varhanář je sice na jedné straně řemeslník, který pracuje se dřevem a kovem, na straně druhé je ale úspěch jeho práce dán intuicí, inspirací, představivostí, důsledností a houževnatostí, což základní řemeslo dalece překračuje. V určitém smyslu musí být hlavně vizionářem, umělcem a filo-zofem. Na cestě za krásným nástrojem na něj číhají mnohá úskalí. Často si do své práce nechá příliš mluvit z vnějšku. Podlehne třeba rozličným nápadům a přáním varhaníků nebo organologů, z nichž některá mohou mít nepříjemné důsledky pro hotové dílo. Typickým nešvarem lidí mluvících do varhanářova díla je, že požadují řešení, která se vzpírají daným podmínkám v místě stavby. Představme si třeba velký kostel s krásnou akustikou, kde se ale zvuk tříští. Zde je obzvláště nutné zvolit správné rozmístění vzdušnic, umožňující dobrý ozev varhanních píšťal vzhledem ke tvaru chrámové lodi. Při stavbě do původních historických varhanních skříní je také nutno zvážit počet rejstříků a manuálů, které se nám dovnitř vejdou. Je-li skříň dost velká pro dvoumanuálové varhany, my však chceme manuály tři, dočkáme se varhan, jejichž traktura bude při použití manuálových spojek příliš těžce chodící. Protože musí být z prostorových důvodů složitě vedená. Tím pádem se nedá dokonale ovládat prsty.

To je patrně jedna z důležitých věcí, na kterých se pozná rozdíl mezi vynikajícími a průměrnými varhanami.
U stisku kláves jde nejen o perfektně načasované otevření a zavření vzduchového ventilu, nýbrž také o drobné nuance rychlosti těchto chodů. K tomu opravdu potřebuji co nejdokonalejší trakturu. Vše ovšem začíná už u zásobování vzduchem. Vůbec nejde jen o to, aby ho bylo vždy dost. K barvité a plas-tické hře polyfonní hudby se hodí, aby vzduch plynul přirozeně, tedy aby ho byl v jistých okamžicích i jakoby mírný nedostatek, který pak způsobuje, že vzduch je živý.

Korunou díla budou zřejmě co nejkvalitnější píšťaly.
Znám řadu varhan, jejichž píšťaly se tváří dokonale. Asi i jsou, každá zvlášť. Jenže ony musí spolu vytvořit dokonalý orchestr někdy až tisíců píšťal. Budu-li hrát na jeden rejstřík, na jakoukoli myslitelnou kombinaci rejstříků, nebo zvolím-li varhanní pléno, vždy musím slyšet krásné zvukové barvy. Je řada zručných intonérů, kteří umí píšťalu rozeznít. Vnutit jí správnou dynamiku, rychlost nasazení tónu, nosnost zvuku, nicméně představu celku nemají. Jen nemnozí vnuknou svým nástrojům špičkové vlastnosti. Vůbec nejtěžší je naintonování mixtur, těch nejmenších píšťalek. Meritem věci bývá neexistující představa kvalitního zvuku v hlavě varhanáře – intonéra, nebo jeho neschopnost ideálního zvuku dosá-hnout kvůli nedostatečné erudici či dokonce nezájmu. Potkal jsem i intonéry, kteří si ani neposlechnou, jak jejich hotové varhany znějí.

Jakou roli hraje v hodnocení varhan subjektivní pocit?
Jistěže velkou. Je ovšem tvarován v čase, jednak množstvím nasbíraných zkušeností, jednak pěstováním vkusu. To zná každý, něco podobného platí ohledně hodnocení věcí, lidských činností, či uměleckých děl. Týká se to jednotlivců i celé společnosti. V průběhu času naštěstí samovolně vystupují do popředí názory kvalitní, byť kdysi třeba ojedinělé, nebo označované až za podivínské. Těžko bude dnes někdo vykřikovat, že se mu Mona Lisa nelíbí, či že Silbermannovy varhany znějí ošklivě. I když se raději dívá třeba na impresionisty nebo miluje pouze varhany Cavaillé-Colla či Ladegastovy.

Na jaká úskalí kromě nutného zvládnutí netuctových varhan naráží interpret při interpretaci Bachovy varhanní hudby nejvíce? 
Zvládnutí obtíží, které laici často na varhanní hře nejvíce obdivují, jsou spíše triviální záležitostí. Mám na mysli souhru rukou a nohou, nebo volbu výběru rejstříků. Dlouhá léta ale například trvá, než se člověk naučí zvolit a udržet správné tempo určité skladby vzhledem ke konkrétní prostoře a charakteru varhan, dále také pokud možno přesně odhadnout ideální míru drobných odchylek od mechanického průběhu daného metra. Stejně tak je těžké nehrát příliš dlouhé či naopak krátké tóny v dané akustice a také diferencovat je přirozeně, nenásilně. Čemu se snad vůbec naučit nedá, je už zmíněný vkus a smysl pro krásu. Tyto vlastnosti lze jedině kultivovat. Dalším problémem může být přílišný ostych. Mistr počítal s tou a tou registrací, nemohu tedy zvolit jinou. To je častý omyl. Úplně nejdůležitější tedy je, má-li osobnost interpreta v sobě vhodně namíchánu skromnost a pokoru s dostatečným sebevědomím.

Čím se liší tvůj přístup k Bachově hudbě, hraješ-li ji na varhany, cembalo či klavichord?
Každý z těch nástrojů nám dá najevo, co mu svědčí. Nejde jen o jinou barvu zvuku a o akustiku. Úhelným kamenem je třeba rytmus, jehož podoba je vždy jiná. Aby měl posluchač pocit přesného a výrazného rytmu, je vlastně nutné nehrát strojově, ale naopak pravidelnou pulzaci deformovat. Z důvodu rozlišování důležitých a méně důležitých dob. Jde o složitou hierarchii přízvuků. Logicky a přesvědčivě zvládnout vývoj frází v jejich stoupajících a klesajících vlnách je také nesmírně složitým úkolem.

Myslíš při hraní více na noty a strukturu hudby, nebo na mimohudební obsah?
Představa celé struktury, zvuku a časového průběhu musí být koncentrovaná v hlavě v jakési předem hotové a jasné podobě. Pak se hudba začne dít a člověk těká pozorností od jednoho detailu ke druhému, snaží se vnímat všechny hlasy, všechny události harmonické i polyfonní, obsah jde s těmi detaily ruku v ruce. U varhan jsem často ohlušen přívalem tónů, přesto se snažím odezírat vše jakoby odrazem z druhé strany kostela. Teprve tímto způsobem, když sebe sama intenzivně poslouchám, mohu korigovat aktuálně všechny složky, které vytvářejí a ovlivňují interpretaci. Jemné změny tempa, délky jednotlivých not, agogický průběh i vše ostatní, o čem už byla řeč. Cílem je samozřejmě mimohudební sdělení, obsah. Jenže psát či mluvit o něm je hrozně těžké. Asi jako mluvit či psát o Bohu nebo o víře. Rozumět hudbě, varhanám, Bachovi – ať už jsem interpret nebo posluchač – je zkrátka dar, po kterém toužíme a který dostáváme více nebo méně, v každém případě ovšem jedině shůry.

Jakou výšku ladění a jaký druh temperatury preferuješ pro Bachovu hudbu?
Na rozdíl od hudby ještě starší jsem u Bacha otevřený všem variantám. Jistěže ladění nerovnoměrná jsou pro mě ideální, ale nepovažuji je za podmínku úspěchu. Stejně tak mi nevadí dnes běžná výška ladění okolo a' = 440 Hz, pro mnohé posluchače je navíc příjemnější než různé výšky ladění historických. 

Jaká interpretace Bacha tě neuspokojuje?
Myšlenkově povrchní, přehlížející důležité detaily a mechanicky přebírající cizí vzory. Úplně nesmy-slnou se mi zdá být také snaha o strojově přesné hraní. Už v dřevních dobách počítačů jsme absolutní rytmickou přesnost slýchávali, úspěch to nebyl pražádný.

Přitom připusťme, že pro celé generace milovníků Bacha je právě on prototypem tvůrce matematicky přesné formy a pravidelně tepajícího hudebního proudu dokonalé polyfonie. 
To je právě kouzlo hudby, že jako přesnou a přesvědčivou dokážeme vnímat linku, která není absolutní přímkou, ale stále se proměňující sinusoidou. Přímka naopak přirozená není, působí na nás nepříjemně jakožto uměle vytvořená. Bachova hudební řeč je jistě i vyjádřením vztahů číselné symboliky a ztělesněním matematických zákonitostí. Pochopení té skutečnosti je ale možná podpůrným prostředkem, nikoli cílem. Ani sám zvuk plynoucí v čase není cílem, má ovšem sílu vybudit v našem nitru reakci, která nás obohacuje a táhne nás dokonce i podvědomě k něčemu, co je vysoko nad námi. Pro duši znamená intenzivně prožitý poslech hudby velké blaho.

Vidíš právě v tom Bachovu velikost, nebo se dá něco podobného tvrdit o mnohém jiném druhu krásné hudby? 
Bach se vymyká. Kromě nápaditosti a dokonalosti je každá z jeho skladeb nezaměnitelná i svým jedinečným charakterem. Vystihnout a podtrhnout tuto jejich výlučnost patří k největším radostem, jaké mohu jako interpret prožít. Proto se také ke každé opakovaně vracím, jakmile jen mám příležitost. Bach bývá sice čas od času snad až módním skladatelem, přesto jej nikdy nemůže postihnout trvalý odliv zájmu. Sdělení jeho hudby stojí totiž nad religiozitou v úzkém slova smyslu, nad našimi omezenými schopnostmi vnímání i nad plynutím času. Je v pravém slova smyslu univerzální a nadčasové.

Jaroslava Tůmy se ptala Zdeňka Brodová


© 2HP Production, ervenec 2017
coded by rhaken.net