ARTA Records - 2HP Production - ARTA Music cz en

JAKUB JAN RYBA: STABAT MATER

DNI 152

DNI162   [8595056601629]   vydáno 11/2016

přehrát album Jakub Jan Ryba: Stabat Mater 58:39 149Kč
DNI 152MP3 album
179Kč
DNI 152FLAC album
1. Introduzione 5:12 15Kč
DNI 152MP3
20Kč
DNI 152FLAC
2. Stabat Mater dolorosa 6:05 15Kč
DNI 152MP3
20Kč
DNI 152FLAC
3. Quis est homo 4:09 15Kč
DNI 152MP3
20Kč
DNI 152FLAC
4. Quis non posset 4:21 15Kč
DNI 152MP3
20Kč
DNI 152FLAC
5. Pro peccatis suae gentis 3:40 15Kč
DNI 152MP3
20Kč
DNI 152FLAC
6. Eja Mater 6:17 15Kč
DNI 152MP3
20Kč
DNI 152FLAC
7. Fac, ut ardeat 5:08 15Kč
DNI 152MP3
20Kč
DNI 152FLAC
8. Sancta Mater 8:25 15Kč
DNI 152MP3
20Kč
DNI 152FLAC
9. Fac me vere 1:12 15Kč
DNI 152MP3
20Kč
DNI 152FLAC
10. Virgo virginum 3:04 15Kč
DNI 152MP3
20Kč
DNI 152FLAC
11. Fac me plagis 1:09 15Kč
DNI 152MP3
20Kč
DNI 152FLAC
12. Christe cum sit hinc exire 3:08 15Kč
DNI 152MP3
20Kč
DNI 152FLAC
13. Quando corpus 6:37 15Kč
DNI 152MP3
20Kč
DNI 152FLAC

Simona Šaturová _soprán /2, 3, 5, 6, 8, 12, 13/
Markéta Cukrová _alt /2, 3, 5, 8, 10, 12, 13/
James Kryshak _tenor /2, 4, 5, 8, 9, 12, 13/
Adam Plachetka _bas /2, 5, 7, 11, 12, 13/

L’Armonia Terrena, řídí Zdeněk Klauda

 


Jakub Jan Ryba…

Bohem obdarovaný kantor, který dobrovolně opustil tento svět

Jakub Jan Ryba je všeobecně neprávem považovaný za autora jediné skladby – České mše vánoční, bez které si dnes už nedovedeme české vánoce představit. Jeho skladatelský odkaz je však mnohem pestřejší, než by si kdo mohl myslet. Odráží bohatství Rybova mnohovrstevného talentu, částí je také dílem jeho uvědomělého koncepčního myšlení a zároveň je celý prodchnut duchovním nábojem, který do něj Ryba, jakožto hluboce věřící člověk, vložil.

Hudební talent, tvůrčí síly i vrozená píle a houževnatost předurčovaly Rybu ke kariéře profesionálního hudebníka a úspěšného skladatele, ale osud nebo, chcete-li, Bůh vedl jeho kroky poněkud jiným směrem. A tak se múzami políbený všestranný umělec - hudebník, básník a filosof ocitl v Rožmitále pod Třemšínem ve venkovském prostředí, kde svědomitě vykonával své učitelské povolání. Avšak hlas hudby v jeho nitru neutichl, ba právě naopak. Svůj talent vložil zejména do služeb církevní hudby. S pílí sobě vlastní tvořil pro rožmitálský kůr skladby, které oplývají svěží invencí a schopností hudebním jazykem přesvědčivě tlumočit křesťanská poselství a mysteria prostému lidu.

Není nám dnes známo, zdali si Ryba uvědomoval velikost svého hudebního talentu a do jaké míry trpěl omezeností společnosti, která mu neumožňovala jej plně rozvinout, ale víme, že ve své zodpovědnosti nezanedbával žádnou ze svěřených povinností. Také proto se často nacházel na pokraji sil a podléhal psychickému i fyzickému vyčerpání. Tento stav ještě zhoršoval neustálý boj o uznání, pochopení a často i o pouhou existenci. Tlak nepříznivých okolností v kombinaci s křehkou psychikou citlivého člověka a umělce ho nakonec dovedl k poslednímu rozhodnutí jeho života, dobrovolně odejít z tohoto světa.

Takto tragicky se skončil život renesančního umělce Jakuba Jana Ryby, kterému nikdy nebylo dopřáno byť se jen dotknout světského úspěchu odpovídajícího jeho nadání. Dílo, které nám po sobě zanechal, je však naplněno nezměrným duchovním bohatstvím, jehož trvalá hodnota k nám naléhavě promlouvá dodnes.

Zdeněk Klauda

Jméno nejvýznamnějšího představitele české kantorské hudby přelomu 18. a 19. století, skladatele, vzdělaného rožmitálského učitele, regenschoriho, spisovatele a básníka Jakuba (Šimona) Jana Ryby (26. 10. 1765 – 8. 4. 1815) je dosud spojováno především s tzv. Českou mší vánoční „Hej, mistře“ z roku 1796. Tato jediná ryze česká mše zajistila svému tvůrci věhlas nejen po celé Evropě, ale pronikla i do zámoří. Jeho další velice rozsáhlá a rozmanitá tvorba však zůstala stranou zájmu a stala se dostupnou pouze úzké skupině hudebních znalců a několika nadšených obdivovatelů.

Páteří díla rožmitálského kantora je hudba duchovní, jež vznikla z praktické potřeby starorožmitálského kůru a z povinností vyplývajících z funkce jeho ředitele, kterou Ryba zastával od svého příchodu do Rožmitála v roce 1788 až do své smrti. Vedle těchto kompozic však vytvořil řadu děl, rozsahem, obsazením i náročností překračující možnosti jeho působiště. Jejich hlavní část představují skladby věnované plzeňskému kůru.

Z velice rozsáhlého díla (cca 1 500 skladeb) se dodnes zachovala pouze menší část, v případě hudby duchovní okolo 400 skladeb, z hudby světské pak jen nepatrné torzo. I tak je možno Rybův hudební odkaz považovat za skutečně pozoruhodný. Zkomponoval desítky árií, pastorel a dalších drobnějších skladeb určených pro chrám, dále 89 mší, ale i rozsáhlé, a na svou dobu v mnohém progresivní kompozice.

Svébytnou a dodnes nepoznanou oblastí Rybovy duchovní tvorby jsou skladby s českým textem, které kromě nejslavnějšího díla, v němž autor, podobně jako u některých jiných, zhudebnil vlastní text, nebyly zatím provedeny. Přitom představují vzácný důkaz Rybovy snahy o uplatnění českého jazyka v duchovních skladbách. Jeho vřelý vztah k mateřské řeči potvrzují vedle naprosto unikátního českého Te Deum – Tě Boha vychvalujem, Chválozpěvu k sv. Janu Nepomuckému z roku 1803 a dvou českých Stabat mater, především Nešporní zpěvy z roku 1798, k nimž Ryba z latiny přeložil a zveršoval 5 nedělních žalmů a Magnificat.

Ve většině svých církevních skladeb ale Ryba s úctou užívá bohoslužebný jazyk – latinu. Vrchol této oblasti představuje ojedinělý tvůrčí projekt s názvem Cursus Sacro-Harmonicus, který začal realizovat v roce 1808 a v němž si předsevzal zkomponovat mše, graduália a offertoria (proměnlivé složky mše) na každou neděli liturgického roku a jeho významné svátky. Přestože v posledních letech Rybova života vznikla pouhá třetina zamýšleného celku, i tak je pětisvazkový rukopis o třinácti stech stranách nejen obdivuhodným dokladem Rybova kompozičního mistrovství, ale především jeho nezdolné píle a také cílevědomé snahy o povznesení úrovně tehdejší chrámové hudby.

Z rovněž rozsáhlého světského díla (cca 80 skladeb) s jehož tvorbou začal již v době studií v Praze, se zachovalo pouze několik kompozic. Jsou to nebývale technicky náročné houslové koncerty, koncert pro violoncello, 2 symfonie a 4 kvartety. Na pomezí mezi duchovní a světskou tvorbou stojí jediný dochovaný soubor varhanních skladeb z roku 1798 s názvem Novae et liberae cogitationes, v nichž dal Ryba průchod „novým a svobodným myšlenkám“. Úvodní tokátu opatřil latinskými poznámkami a vložil tak do díla mimohudební obsah, filozofického zaměření.

I přes obsáhlou hudební a spisovatelskou činnost bylo hlavní náplní Rybova života pedagogické působení, jemuž se i za cenu osobních obětí vytrvale věnoval až do své smrti. Vedle náročného povolání však dokázal vytvořit ohromné dílo, často vznikající v těžkých životních situacích. Nejen proto má Jakub Jan Ryba trvalé místo mezi nejpozoruhodnějšími osobnostmi české hudby.

Hubert Hoyer

O Stabat mater Jana Jakuba Ryby

Vztah Jakuba Jana Ryby k Plzni je prostoupen vděčností skladatele místu, kde nikdy nežil, a přesto zde bylo jeho kompoziční umění oceněno ještě za jeho života. Dočkal se zde nejen úcty a obdivu, které byly korunovány udělením čestného měšťanství v roce 1805, ale také finanční podpory svého syna Viléma na studiích. Ryba byl odhodlán vynaložit všechny své schopnosti, aby se za tato dobrodiní mohl Plzni co nejvíce odměnit.

Z více než stovky skladeb, které Ryba Plzni věnoval, vyniká latinské oratorium Stabat mater z roku 1805 – vrcholné a možná nejzávažnější dílo jeho tvorby. K jeho kompozici byl pohnut svým přítelem Františkem Křepelkou, tehdejším ředitelem kůru u sv. Bartoloměje. Ryba si tohoto díla jistě velmi vážil, neboť je zmínil, jak ve svém „Denníku rodinném“, tak ve veršovaném životopise z roku 1806. Dílo bylo věnováno radnímu Františku Mattasovi, který dohlížel na hudbu v plzeňských chrámech. Skladba, která vyniká skvělou instrumentací, byla určena pro vyspělý plzeňský kůr s vynikajícími pěvci a hudebníky, s jehož vysokou interpretační úrovní Ryba počítal.     

Podle Rybových vlastních slov bylo zkomponováno za 6 týdnů právě v době, kdy „zápasil se svým obyčejným neduhem“. I když neznáme přesné projevy Rybovy nemoci, která byla patrně psychického rázu a znemožňovala mu vykonávat práci ve škole, můžeme předpokládat, že mu jeho změněný duševní stav umožnil dotknout se až samé hranice vlastních kompozičních možností.

Zůstane paradoxem, že se toto monumentální duchovní dílo dosud nedočkalo četnějších provedení. Jeho notový materiál byl vydán až v roce 2015 a o rok později vzniká tato jeho vůbec první veřejnosti dostupná nahrávka.

Hubert Hoyer

Jakub Jan Ryba: Stabat mater - o díle

Sekvence Stabat mater s největší pravděpodobností oslovovala Jakuba Jana Rybu velmi naléhavě, proto na rozdíl od většiny skladatelů své doby zhudebnil tento text hned třikrát. Dvakrát tak učinil na český překlad a roku 1805 zkomponoval rozsáhlé a náročné Stabat mater pro soprán, alt, tenor, bas, smíšený sbor a orchestr na latinský originál. Text rozčlenil do dvanácti hudebních částí: Každému ze sólistů svěřil po jedné árii, tenoristovi a basistovi pak po jednom doprovázeném recitativu. Dále jsou zde dva sólové kvartety, dvě sborová čísla, duet sopránu a altu, tercet pro soprán, alt a tenor a tomu všemu předchází závažná, dramatická instrumentální předehra.

Celá kompozice je zajímavá stylistickou diverzitou využívající veškeré výrazové prostředky od dědictví pozdního baroka, přes řeč vyspělého klasicismu až po raně romantické výboje. Neobyčejně zajímavá je instrumentační pestrost, s jakou skladatel vybavuje její jednotlivé části.

Dílo otevírá vzrušená Introdukce, kde Ryba vykresluje drama, které předcházelo vlastnímu Ježíšově ukřižování – chaos, země se otřásá v základech, krutost, extrémní emocionální vypětí, nářek, soucit a pláč. Dynamicky zvrásněný rytmický puls smyčců v triolových hodnotách je přerýván půltónovými vzlyky fagotů a zběsilými interjekcemi flétny a klarinetu, toto hudební dění velmi strmě graduje a brzy přichází první vrchol. Tam se rozpoutává vřava šestnáctinového pohybu v houslích. V hlubokých smyčcích však přetrvává triolový rytmus a kinetické napětí plynoucí z tohoto konfliktního poměru ještě posiluje dramatický charakter věty. Dalším výrazným prvkem předehry je synkopický rytmus, který svou kinetickou nestabilitou ještě více podporuje celkově vypjatý charakter věty. Tektonika celé části je stejně tak vrásnitá jako několik úvodních taktů, ve kterých je beethovenovským způsobem zakódovaná DNA, ze které pak vše vychází. Po několika vzepětích se věta vrací do pianissima a v samém závěru Ryba exponuje v sólovém hoboji plačtivý půltónový motiv, který je diminucí odvozen z úvodní melodické linie fagotů. Celá věta se pak uzavírá postupným zklidněním rytmického pohybu a ztišením do pianissima.

 Do první vokální části přechází skladatel překvapivým, úsečným Es dur akordem celého orchestru ve fortissimu, který přichází zcela nečekaně bezprostředně po generální pauze. První verše sekvence Stabat mater svěřil Ryba kvartetu sólistů. Z této části již čiší romantický duch hudby s překrásnou melodickou invencí, která dojímá a zprostředkovává posluchačům utrpení matky bolestné stojící přímo pod křížem, na němž umírá její syn Ježíš. V průběhu věty několikrát zazní sled dvou úsečných akordů celého orchestru, které zpodobňují meč protínající matčino srdce („pertransivit gladius“). Pletivem hlasů také prochází půltónový průtažný motiv, který je už posluchačům známý z Introdukce a který zde mimo jiné funguje jako jednotící prvek.

Text „Quis est homo“ je zhudebněn jako niterný duet sopránu a altu doprovázený ponejvíce smyčcovým orchestrem využitým v nižší poloze nástrojových rozsahů. Hudební věta je uvozena expresivním violovým sólem a tento nástroj pak ještě několikráte sólově vstoupí svým kontrapunktem do dialogu s vokálními linkami. Po úvodní pomalé části (Andante) přichází hybnější hudba (Con piu moto), kde se naléhavost obsahu ještě více stupňuje, avšak v naprostém závěru dojde k náhlému zlomu do nejpomalejšího tempa (Adagio) a soprán s podporou altu emotivně vyzpívá závěr otázky „in tanto, in tanto supplicio?“.

Verše „Quis non posset“ jsou svěřeny tenoru a hudebně jsou pojaty jako sólová árie s významnou úlohou flétny, hoboje a fagotu. Fagot imitačním způsobem rozvíjí tematický materiál árie, flétna a hoboj naopak přinášejí vlastní hudební myšlenky, které jsou kontrapunktickým způsobem kombinovány s hlavní melodickou linkou sólového tenoru. Smyčcovým nástrojům je po většinu času svěřen „pouze“ jednoduchý přiznávkový doprovod, jen violy, violoncella a kontrabas se v protipohybu připojí k dominující lince flétny. Celá árie je uzavřena jímavou tematickou reminiscencí violoncell.

Sborová část „Pro peccatis suae gentis“ je traktována polyfonicky s průvodem takřka kompletního orchestru, chybí jen tympány. Dramaturgicky zde dílo kulminuje a po několika spíše kontemplativních částech přichází Ryba s dramatickou hudbou, která koresponduje s významem textu a téměř veškerý provozovací aparát se vzedme, aby mocně vyjádřil utrpení Krista, kterého na kříž přivedly naše hříchy. Poté se hudba náhle utiší a v pomalém tempu (Adagio sostenuto) v sólovém sopránu, který je podpořen jen jednoduchými drženými akordy klarinetů a fagotů, zaznívá andělským způsobem zjasněná kantiléna přinášející text „Vidit suum“.

Sopránová árie „Eja mater“ je samotným srdcem celého díla. Rozsáhlá virtuózní a mistrovsky prokomponovaná árie s několika koncertantními nástroji (hoboj, klarinet, fagot, viola a violoncello) představuje skutečný klenot žánru duchovní árie. Svou průzračností a brilancí odkazuje k hudební řeči vrcholného klasicismu. Při poslechu virtuózního partu klarinetu si nelze nevybavit árii Sexta („Parto, ma tu ben mio“) z opera La clemenza di Tito Wolfganga Amadea Mozarta. Znal Ryba tuto operu? Mollová Ryba nás zde nepřestává udivovat pestrostí a kompozičním mistrovstvím. Když už máme pocit, že nás nemůže ničím překvapit, přichází s jímavým violoncellovým sólem, kterému v tu chvíli ustoupí i sólový hlas a „sotto voce“ (tlumeným hlasem) přednáší svůj citlivý kontrapunkt.

Následující basová árie „Fac, ut ardeat“ exponuje jako koncertantní nástroj flétnu a nově přivádí do popředí i sólově hrající klarinu. Té sice svěřil jen typický fanfárový rytmus a melodiku, ale v kombinaci s jemným flétnovým partem a brilantně komponovaným basovým sólem tvoří vyvážený celek. Sólový part je vybaven jak heroicky mužným zpěvem dávajícím průchod radosti vykoupené bolem, tak jemnými pasážemi (dolce), ale i virtuózními koloraturními pasážemi.

Dalším závažným hudebním číslem Rybova Stabat mater je „Sancta Maria“. Jedná se o časově nejdelší část celého díla a zároveň je zde použito nejkomornější obsazení. Celá je komponována pro soprán, alt, tenor a z orchestru zůstávají pouze smyčce (dokonce bez viol) barevně podpořené dvojicí lesních rohů. Sólové vokální hlasy jsou doplněny ještě instrumentálními sóly houslí a violy. Těmto dvěma nástrojům je svěřen úvod a společně v harmonické souhře konstituují celkově pozitivní charakter věty. Hlavní téma od nich pak přejímá alt. Soprán a tenor přinášejí nová témata, která jsou nadále rozvíjena a procházejí řadou proměn. Tato část je obzvláště invenčně bohatá, skládá se ze tří tematických oblastí, které jsou reprízovány. Závěrečná kóda je vytvořena z materiálu hlavního tématu.

Stručný tenorový recitativ a arioso „Fac me vere“ je napsáno v neobvyklé tónině Des dur, vokální linka je zde podpořena pouze smyčcovými nástroji a continuem (cembalo nebo varhany). Po několika taktech recitativ plynule přechází do ariosa, kde se jako reminiscence vrací úvodní téma z první části „Stabat mater“.

Po něm následuje půvabná altová árie „Virgo virginum“ se sólovým hobojem, jemuž zde svěřil koncertantní úlohu. Jeho základní melodické kontury jsou variačním způsobem vyšperkovány drobnými notami. Jinak je árie doprovozena pouhým pizzicatem celé smyčcové sekce orchestru, místy podmalována dvojicemi fagotů a lesních rohů. Veškeré hudební i mimohudební sdělení je tak koncentrováno do vokálního partu. Svou nefalšovanou pokorou a střídmými, ale účinnými výrazovými prostředky patří mezi skladby tak typické pro tvorbu Jakuba Jana Ryby.

Doprovázený recitativ (accompagnato) „Fac me plagis“ je zkomponován pro bas a smyčce s continuem. Dramatický úvod reprezentuje Kristovy rány a klidnější zpěvní linie a orchestrální odpovědi představují prosebný hlas žádající ochranu a spásu.

Jeho hudba ústí do druhého kvartetu sólových hlasů „Christe cum sit hinc exire“, který je zcela netypicky doprovázen pouze oktetem dechových nástrojů (2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 lesní rohy) a smyčce, jakožto běžný základ orchestrálního zvuku, jsou zcela vynechány, což propůjčuje této větě výjimečnou zvukovost. Víceméně homofonně traktovanému předivu sólových hlasů vévodí soprán, který se lehce vzpíná k výškám, tento postup je pak imitován i v tenoru. Z dechové harmonie vystupují do popředí sólové motivy hoboje, klarinetu a lesního rohu. Celou větou pak prostupuje konejšivá figurace šestnáctinových not v klarinetech, která spoluvytváří načechraný harmonický základ, nad nímž se elegantně vznáší ostatní tematické hlasy.

Finále „Quando corpus“ exponuje poprvé celý provozovací aparát skladby (4 sólisty, sbor, kompletní orchestr) a navíc nově přivádí kontrafagot, který do té doby nezazněl. Kontrafagot nemá samostatný part, pouze ve spodní oktávě zvýrazňuje basovou linku. Sborový zpěv „Quando corpus“ začíná přímo bez jakéhokoliv úvodu a z úvodního sborového unisona v pianové dynamice se rozrůstá jak harmonicky, tak i dynamicky, podporované triolovým pohybem smyčcové sekce. Tento pohyb ne náhodou připomene urputné trioly Introdukce. Zde však tyto trioly nejsou součástí komponovaného chaosu, ale vedou v nebeský ráj. Exaltovanost celého poselství Rybu strhl k velkolepé kompozici, která nemá daleko k Beethovenovým vokálně-instrumentálním dílům, zejména pak svým myšlenkovým a morálně-etickým nábojem. Zde zkomponoval hudbu, ve které nechá sborový soprán stoupat až do tříčárkované oktávy a třikrát ho nechává zpívat držené „c3“! Dalším pozoruhodným momentem této části je střední pomalý díl (Adagio), kde v poměrně vzdálené tónině (As dur) zaznívá v sólovém kvartetu celý text v pouhých sedmi taktech. Závěrečné „Amen“ exponuje Ryba v sólovém sopránu pro toto slovo naprosto neslýchaným intervalem zvětšené kvarty (tritonus, dříve také označovaný jako diabolus in musica, tj. jako ďábel v hudbě), posléze se k sopránu připojují ostatní hlasy a naznačenou disonanci rozvádějí zpět do tóniky. Zde v jasném C dur celá skladba končí a cesta „per aspera (c moll) ad astra (C dur)“ se završuje. Duchovní poselství smyslu Kristovy smrti se rozeznívá v každém taktu této skladby, v každé jednotlivé notě.

Zdeněk Klauda

© 2HP Production, listopad 2017
coded by rhaken.net