Vítejte na eshopu ARTA Music cz en

ANTONÍN REJCHA: REQUIEM

DNI 152

DNI166   [8595056601667]   vydáno 9/2019   VIDEO

přehrát album Requiem 55:44
1. Requiem 7:04
2. Dies irae 1:07
3. Tuba mirum 2:12
4. Liber scriptus 5:30
5. Rex tremendae 2:05
6. Recordare 4:46
7. Confutatis 3:14
8. Lacrimosa 2:17
9. Domine Jesu 6:32
10. Hostias 5:29
11. Sanctus 2:17
12. Benedictus 5:02
13. Agnus Dei 8:06

Emöke Baráth: soprán 
Markéta Cukrová: alt 
Krystian Adam: tenor 
Tomáš Šelc: bas 

L’Armonia Terrena, řídí Zdeněk Klauda

  

Requiem (Missa pro defunctis) je Rejchovým vrcholným dílem, které spojuje všechny jeho originální poznatky na poli harmonie, formy, kontrapunktu a instrumentace. V unikátním amalgámu se tu mísí dědictví umění fugy, klasicistní uměřenost a  romanticky zvukomalebné plochy, které později proslavil Hector Berlioz, jeden z  jeho nejvýznamnějších studentů. Navzdory široké paletě výrazových prostředků nebo možná i právě proto zkomponoval Rejcha vpravdě duchovní, liturgické dílo, které i při své osobitosti neztrácí služebný charakter – i toto lze považovat za projev jeho svrchovaného mistrovství. 


Antonín Rejcha, hudební aristokrat v emigraci Hudbu Antonína Rejchy jsem vždy vnímal jako velmi rafinovanou a nanejvýš pozoruhodnou i při opakovaném poslechu. Tento spontánní pocit, který jsem si dlouho neuměl vysvětlit, vychází na jedné straně z  Rejchovy hluboké kompoziční erudice, na  straně druhé však odráží skladatelovu citlivou, pokornou a intelektuálně orientovanou osobnost. U Rejchy se tak snoubí odvaha hledačství s rozvahou a smyslem pro vyváženost proporcí jak v oblasti formy, tektoniky, tak i ostatních složek hudebního jazyka, a to dává jeho hudbě punc aristokratické vznešenosti.

Missa pro defunctis je Rejchovým vrcholným dílem, které spojuje všechny jeho originální poznatky na poli harmonie, formy, kontrapunktu a instrumentace. V unikátním amalgámu se tu mísí dědictví umění fugy, klasicistní uměřenost a  romanticky zvukomalebné plochy, které později proslavil Hector Berlioz, jeden z  jeho nejvýznamnějších studentů. Navzdory široké paletě výrazových prostředků nebo možná i právě proto zkomponoval Rejcha vpravdě duchovní, liturgické dílo, které i při své osobitosti neztrácí služebný charakter – i toto lze považovat za projev jeho svrchovaného mistrovství. 

Svým až matematickým smyslem pro řád Rejcha snad nejvíce připomíná Johanna Sebastiana Bacha, což se promítá zejména do kontrapunktických forem, a v případě tohoto Requiem tedy do všech fug. Nejvíce zde Bacha připomene závěrečná fuga „Cum sanctis tuis in aeternum“, jejíž tematická hlava je příbuzná subjektu z Bachova cyklu Hudební obětina (Musikalisches Opfer, BWV 1079). Počáteční tóny tématu jsou sice v poněkud jiném pořadí, avšak charakteristické intervaly (rozklad mollového kvintakordu a zmenšená septima) a závěrečná sestupná chromatika jsou zachovány. Podobná je i velmi přísná metoda zpracování témat, která se zde významně odlišuje od Rejchovy revoluční sbírky 36 fug pro klavír, ve které jde v inovaci této formy poměrně daleko od běžného dobového úzu.

Rejcha je úsporný i při utváření ostatního tématického materiálu: Již úvodní „Requiem aeternam“ je velmi asketické, skladatel zde nehýří melodickými nápady, které by odpoutávaly pozornost od textu a jeho významu – pouze pomocí harmonické, stylizační a instrumentační práce text dobarvuje a pointuje. Jakoby vstoupil do hudebního světa pozdního Beethovena, který se v této fázi svého života vzdal mnoha výdobytků klasicistního stylu a obrátil se též ke kontrapunktickým formám.

Pozoruhodné je „Tuba mirum“, které je zcela netypicky svěřeno sólovému tenoru. Tato část je zahájena zvukomalebnou plochou tympánů, hlubokých žesťů, fagotů a klarinetů v nízké poloze jejich rozsahu. Do této potemnělé atmosféry vpadne trojice trubek, které volají „spáče z lůna hrobů“ k poslednímu soudu. Každá z dalších částí pak otevírá jinou komnatu tohoto duchovního prostoru. Liturgický text je tak Rejchovi inspirací při volbě hudebního jazyka a jeho stylistických nuancí. Velmi netypická je část „Lacrimosa dies illa“, která je zřetelně komponována v „alla breve“ cítění v tempu Allegro non troppo, avšak oproti základnímu čtvrťovému postupu ve sborových hlasech jdou rychlé synkopy houslí, které s sebou nesou pohnutí a neklid. Text „Huic ergo parce Deus, Pie Jesu Domine“ je pak zhudebněn jako jednohlasý chorál, který vystupuje z ostatního hudebního dění - tento stylistický nápad jsme se rozhodli podpořit volbou jiného témbru. Z celkově introvertně potemnělé atmosféry vystupuje mozartovsky průzračné Benedictus, které je komponováno jako sopránová árie s průvodem sboru. Celé dílo pak uzavírá již zmíněná velká fuga „Cum sanctis tuis“.

Tato Mše za zemřelé je pokorným dílem oproštěným od jakékoliv vnějškovosti a okázalosti. Rejcha se zde vzdal svého „ega“ a veškeré své schopnosti, vkus a intelekt vložil do služby křesťanské víry, a tak trvá „cum sanctis tuis in aeternum, quia pius es“.

Zdeněk Klauda


Antonín Rejcha (1770–1836) patří k nejvýznamnějším hudebníkům pocházejícím z Čech, kteří působili mimo svou vlast. V jeho osobnosti se spojovaly tvůrčí talent, prvotřídní znalosti hudebního teoretika a schopnosti pedagoga. Narodil se v Praze, brzy ztratil otce. V deseti letech utekl z neuspokojivých rodinných poměrů za strýcem Josefem Rejchou (1752–1795), rodákem z Chuděnic u Klatova, který působil jako 1. violoncellista kapely v Oettingen-Wallersteinu a od roku 1785 vedl kurfiřtskou dvorní kapelu v Bonnu. Pod strýcovým vedením se Antonín Rejcha naučil hrát na několik nástrojů a stal se rovněž členem bonnského orchestru, kde v téže době působil jako violista Ludwig van Beethoven. Roku 1794 Rejcha uprchl před Napoleonovými vojsky do Hamburku. Zde napsal na francouzské libreto operu Obaldi ou Les Français en Egypte, se kterou chtěl uspět v Paříži. Opéra-comique však dílo odmítla a Rejcha – snad v naději, že ve Vídni nalezne větší pochopení, ale především aby byl blíž svému vzoru, Josephu Haydnovi –, přesídlil do hlavního města habsburské monarchie. V dramatickém oboru se mu však ani zde nevedlo lépe. Kníže Lobkowitz dal sice soukromě uvést jeho operu L’Ouragan, a operu Argene regina di Granata na libreto Giambattisty Castiho komponoval Rejcha na přímé přání regentky Marie Terezie, i toto dílo však zaznělo pouze v soukromém kruhu a skutečnost, že titulní roli zpívala sama panovnice, Rejchovi v kariéře operního skladatele nepomohla. Nabídku pruského prince Louise Ferdinanda, který chtěl Rejchu přijmout do svých služeb, však odmítl. 

Roku 1808 se vrátil do Paříže, kde se usadil trvale. Své teoretické znalosti předával mladým adeptům kompozice jako soukromý učitel a roku 1818 byl jmenován profesorem kontrapunktu na pařížské konzervatoři. K jeho žákům patřili Adolphe Adam, Hector Berlioz, Franz Liszt, Friedrich von Flotow, César Franck, Charles Gounod, George Onslow, Henri Vieuxtemps a další. Roku 1829 získal Rejcha francouzské občanství, dva roky nato byl vyznamenán Řádem Čestné legie (Chevalier de la Légion d’honneur) a rok před smrtí se stal členem Akademie krásných umění (Académie des Beaux-Arts).

Rejcha vytvořil nesčetně instrumentálních skladeb, jsou mezi nimi symfonie, instrumentální koncerty, skladby pro klavír a varhany a komorní díla pro nejrůznější obsazení. Z nich si všeobecnou oblibu získaly zejména dechové kvintety; stabilizace tohoto nástrojového obsazení se  přičítá právě Rejchovi. Ve  své době byl ale především ceněn jako teoretik. Rejchovy znalosti kontrapunktu předznamenaly nové možnosti využití kompoziční techniky, která se na přechodu od hudebního klasicismu k romantismu zdála minulostí. Ve svých 36 fugách pro klavír ukázal budoucím skladatelským generacím, jak lze fugovou techniku novým a mnohostranným způsobem využít. Jeho přítel z mládí Beethoven se sice roku 1802 v dopise nakladateli Breitkopfovi do Lipska vyjádřil o Rejchových experimentech jako o metodě, spočívající v tom, že „fuga už není fugou“, později to však byl právě on, kdo především ve svých pozdních kvartetech Rejchovy podněty rozvinul.

Antonín Rejcha zemřel nečekaně v 66 letech a nekrology vyjadřovaly překvapení nad úmrtím muže, který vedl klidný život věnovaný plně práci, výtečného pedagoga a teoretika, v jehož díle se dají nalézt „úžasné výsledky hudební matematiky“, avšak – kromě dechových kvintetů a některých orchestrálních skladeb – „málo útěchy a osvěžení“. Teprve pozdější generace z Rejchovy osobnosti a jeho spojení teoretika a tvůrčího umělce dokázaly těžit.

Rejchova Missa pro defunctis (Requiem) byla zkomponována během skladatelova pobytu ve  Vídni mezi roky 1802–1808. Dílo bylo dlouho považováno za  ztracené, lexikografické práce a  monografie ho buď neuváděly vůbec nebo s  chybnými údaji. Teprve téměř půldruhého století po  Rejchově smrti vzniklo několik prací, které do historie této skladby postupně vnášely jasno. Rejcha se pravděpodobně ke skladbě později v Paříži vrátil, snad v souvislosti s chystaným provedením, neboť autograf, uložený v Bibliothčque national de France vykazuje četné pozdější korektury a zachovaly se i rozepsané party; k provedení však zřejmě nedošlo. V rukopise ovšem chybí závěrečná část. Nemalá zásluha na znovuobjevení a uznání Rejchy náleží českým muzikologům (Jiří Vysloužil, Olga Šotolová), a pokud jde o Requiem, realizátorovi transkripce díla podle pramenů Stanislavu Ondráčkovi, jenž vytvořil na základě neúplných hlasů vlastní instrumentaci chybějících taktů před závěrečnou fugou (Et lux perpetua luceat eis) a závěru Cum sanctis tuis in aeternam, části, kterou Rejchova partitura neobsahuje.

V  pojednání o  umění kompozice (Traité de haute composition), vydaném v  Paříži roku 1826, píše Rejcha v části věnované vokální fuze s orchestrálním doprovodem o různých možnostech, jaké skladateli poskytují nástroje moderních orchestrů pro polyfonní techniku ve spojení se zpěvem. Jako příklady uvádí pouhé zdvojení vokálních hlasů několika nástroji, doprovod smyčcovými nástroji jako fugu s jedním nebo více subjekty, doprovod pouze dechovými nástroji, jako čtvrtý způsob doprovod celým orchestrem, a jako pátou možnost nástrojový doprovod, v němž jsou dechové nástroje uplatněny také sólisticky. Ke čtvrté možnosti připojil notový příklad, zhudebnění textového úseku z propria mše za zemřelé Cum sanctis tuis in aeternam z části Lux aeternam, a napsal k němu: „Pokud doprovázíme vokální fugu úplným orchestrem, zdvojíme nejprve zpěvní hlasy smyčcovými nástroji, a ty poté zdvojíme nástroji dechovými v unisonu nebo v oktávě, podle proveditelnosti. Dnes se to obvykle takto realizuje. Fuga, doprovázená tímto způsobem je pak fuga trojitá, současně prováděná vokálními, smyčcovými a dechovými hlasy. Pokud jde o nástroje jako lesní rohy, trombony či tympány, použijí se tu a tam, aby celek stmelovaly a zvýšily jeho účinek. Zde je příklad takové trojité fugy, jejíž hlavní subjekt už zpracovali jiní skladatelé.“ U notového příkladu Cum sanctis tuis v Rejchově spisu není uveden autor zhudebnění a až v druhé polovině 20. století se prokázalo, že se jedná o chybějící část jeho Requiem. Rejcha podle všeho tuto část z partitury skladby vyňal a použil ji ve svém teoretickém díle. K jeho poznámce, že hlavní subjekt už zpracovali jiní skladatelé, poznamenává americká muzikoložka Amy Goodman Weller, že téma je příbuzné s hlavním tématem fugy v části Kyrie z Mozartova Requiem a také s hudební myšlenkou z Händelova oratoria Mesiáš. Obě skladby mohl Rejcha za svého vídeňského pobytu v době, kdy jeho Requiem vzniklo, slyšet.

V literatuře je Rejchova Missa pro defunctis označována jako spojovací článek mezi Requiem Mozartovým a Messa da Requiem Hectora Berlioze, které bylo komponováno pro koncertní sál, nevázalo se tedy na liturgický účel a především ve sborových částech a úloze orchestru se v něm prozrazuje Rejchův vliv. Už Rejchovo rekviem je spíše duchovní drama, jak je chápali pozdější skladatelé. S latinským textem zachází tradičním způsobem, sborové části mají většinou homofonní sazbu, vokální sólo je použito pouze v Tuba mirum (tenor) a Benedictus (soprán), významná úloha připadá vokálnímu kvartetu sólistů. Smysl pro dramatičnost, který byl Rejchovi upírán v jeho operách, se projevuje v tomto díle v řadě nekonvenčních prvků v sazbě sborových hlasů, ve využití instrumentačních efektů (např. tři trubky v Tuba mirum), v  překvapivých harmonických modulacích včetně nerozvedení nebo odloženém rozvedení disonancí, uplatnění mimotonálních funkcí a  podobně. Pozoruhodné je využití fugy v  částech Kyrie, Quam olim Abrahae, Hosanna, Requiem aeternam a v části Cum sanctis. V orchestru tvoří hlavní složku smyčcové nástroje, dechové nástroje vyvažují jejich zvuk a jsou použity ve vypjatých momentech či se zvukomalebným účinkem, skladatel jim přiděluje menší sóla nebo je zdvojuje s vokálními hlasy – tak jak to napsal ve své učebnici.

Stanislavem Ondráčkem vypracovaná rekonstrukce Rejchova Requiem byla provedena 12. února 1986, s největší pravděpodobností jako světová premiéra. Sólisty byli Věnceslava Hrubá Freibergerová, Jadwiga Rappé, Štefan Margita a T. Bátor, Pražský filharmonický sbor a Dvořákův komorní orchestr řídil František Vajnar. Týž materiál byl použit pro nahrávku s  pozměněným obsazením sólistů (Věnceslava Hrubá Freibergerová, Anna Barová, Vladimír Doležal a Luděk Vele) a s dirigentem Lubomírem Mátlem (Supraphon 11 0332-2 331, 1990, reedice 2005). Novou edici Rejchova Requiem na základě autografu a  dalších pramenů, s  chybějícími takty rekostruovanými podle dochovaných partů a  včetně nalezené části Cum sanctis, připravila Amy Goodman Weller (Middleton: A-R Editions, 2008). Tato edice se stala základem nového nastudování a této nahrávky.

PhDr. Vlasta Reittererová

 

Maďarská sopranistka Emőke Baráth vystudovala hru na klavír a harfu a následně zpěv na Akademii Franze Liszta v Budapešti. Pozornost hudebního světa upoutala vítězstvím na několika prestižních soutěžích (Cesti Innsbruck, Grand Prix Verbier Festival Academy).
     Významný počátek kariéry a diskografie představovala role Sesto v Händelově Giulio Cesare pod vedením Alana Curtise a nahrávka této opery pro Naďve, vydaná v roce 2013.
     Emőke Baráth vystupuje ve významných rolích a dílech s nejprestižnějšími dirigenty a orchestry: Susann v Mozartově Le Nozze di Figaro (dirigent Marc Minkowski); Romilda v Cavalliho Xerse v Opéra de Lille, Théâtre de Caen a Theater Wien v koncertní verzi; Händelův Messiah s Detroit Symphony orchestra a Washington Symphony orchestra (dirigent Nathalie Stutzmann); turné v roli Morgany v Händelově Alcině (dirigent Ottavio Dantone) s Philippe Jaroussky a Inga Kalna; v Mozartově Velká mše C moll s Bergen Philharmonic a  Saő Paulo Symphony Orchestra (dirigent Nathalie Stutzmann); Bachovo Vánoční oratorium (dirigent Laurence Equilbey); Cavalliho Hipermestra na Glyndebourne Festival (dirigent William Christie).
     Významná je rovněž diskografie Emőke Baráth s nahrávkami pro Erato-Warner Classics, Naďve, Alpha Classic, Cpo, Glossa, Hungaroton.
     Emőke Baráth má exkluzivitu pro Erato-Warner Classics. Své první sólové CD Voglio Cantar v lednu 2019 věnovala italské skladatelce Barbara Strozzi. 

Mezzosopranistka Markéta Cukrová je ojedinělým úkazem na české scéně vokální hudby. Pro neobyčejnou všestrannost a cit pro styl je vyhledávanou interpretkou hudby od středověku po 20. století. Dlouhodobé úspěchy v interpretaci „staré“ hudby jí vynesly spolupráci s renomovanými tuzemskými i zahraničními soubory a orchestry (La Risonanza, Mala Punica, Les Muffatti, Collegium Marianum, Ensemble Tourbillon, Collegium Vocale Gent, Collegium 1704, Musica Florea, Ensemble Inégal, Czech Ensemble Baroque, Wroclawská filharmonie, {OH} Orkiestra Historyczna, Göttingen Festival Orchestra), s nimiž se podílela na víc než dvaceti nahrávkách.
     Zájmu evropské odborné veřejnosti se těší snímek 8 italských árií J. D. Zelenky s Ensemble Tourbillon a Stabat Mater J. J. Ryby s orchestrem L’ Armonia Terrena, která obdržela ocenění DIAPASON découverte 2017. V letošním roce vychází CD s Moravskými dvojzpěvy Antonína Dvořáka za doprovodu skladatelova vlastního klavíru.
     Byla dramaturgem úspěšného festivalu Baroko 2015 v regionech Západočeského kraje, součásti projektu Plzeň 2015 Evropské hlavní město kultury.
     Vedle rozsáhlé koncertní činnosti se Markéta věnuje i divadelní práci. Za roli Dardana v Handelově opeře Amadigi di Gaula na Handelfestspiele v německém Göttingenu si vysloužila nadšené kritiky a pozvání festivalu k samostatnému recitálu. Následovala hostování na scénách Národních divadel v Košicích (Handel/Alcina), Brně (Martinů/Hry o Marii, Purcell/Dido a Aeneas, Saariaho/Láska na dálku, Rossini/ Hrabě Ory), Praze (Monteverdi/Orfeo, Handel/Rinaldo, Martinů/Julietta) a Ostravě (Britten/Zneuctění Lukrécie, Gluck/Iphigénie v Aulidě). V uplynulých letech byla dvakrát nominována do úzkého výběru ankety Opery plus o nejlepšího operního pěvce sezóny. V roce 2018 byla nominována na Cenu Thálie za roli Poutníka v inscenaci opery Láska na dálku a cenu Jantar pro umělce Moravskoslezského kraje za roli Biancy v inscenaci Zneuctění Lukrécie.

Polský tenorista Krystian Adam studoval na Akademii múzických umění ve Vratislavi a na Conservatorio di Musica v Miláně. Intenzívně se věnuje barokní hudbě a spolupracuje s prestižními dirigenty a soubory: Claudio Abbado (Orchestra Mozart); Giovanni Antonini (Il Gardino Armonico); Fabio Biondi (Europa Galante); Ottavio Dantone (Accademia Bizantina); Fabio Bonizzoni (La Risonanza); Theodor Currentzis (MusicAeterna); Alan Curtis (Il Complesso Barocco); Václav Luks (Collegium 1704).
     Krystian Adam vystupoval v Monteverdiho L‘Orfeo (titulní role) a Il Ritorno di Ulisse v Patrii (Telemaco) pod taktovkou sira Johna Eliota Gardinera v Carnegie Hall, Lincoln Center, Royal Albert Hall (BBC Proms), Teatro La Fenice, Salzburger Festspiele a Philharmonie Berlin.
     V minulém období přivedlo účinkování Krystiana Adama do Teatro alla Scala s La Fanciulla del West (R. Chailly) a Il Ritorno di Ulisse (R. Alessandrini); do Covent Garden s Adriana Lecouvreur (D. Oren), Le Nozze di Figaro (I. Bolton) a Idomeneo (D. Oren).
     Nedávno se představil jako Grimoaldo v Handelově Rodelindě v Lyonu (S. Montanari); Arbace v Idomeneo v Teatro Real v Madridu (l. Bolton) a Don Ottavio v Don Giovanni v izraelské opeře v Tel Avivu (D. Oren).

Tomáš Šelc je absolventem Vysoké školy múzických umění a Konzervatoře v Bratislavě. Je všestranným interpretem, věnuje se duchovní hudbě, písn?ové tvorbě, opeře i operetnímu žánru. Od roku 2006 se pravidelně zúčastňuje domácích i mezinárodních pěveckých soutěží (Olomouc, Eger, Praha, Mnichov, Berlín), na kterých získal řadu významných ocenění.
     Účinkoval na mezinárodních festivalech (Bratislavské hudobné slavnosti, Musica Nobilis, Pražské jaro, Johannesbourg International Mozart Festival, Velikonoční festival Ludwiga van Beethovena, Schleswig-Holstein Musik Festival). Absolvoval mistrovské kurzy interpretace barokní hudby v Lübecku.
     Spolupracoval na světových premiérach děl Jorgea Bossa a Vladimíra Godára. Realizoval nahrávky pro řadu vydavatelství. V roce 2012 vydal své první profilové CD s písňovou tvorbou Alexandra Albrechta – Biographie, v roce 2013 svoje druhé profilové CD se slovenskou duchovní tvorbou Ave Maria et alia opera musica sacra. Toto CD získalo nominaci na album roku za rok 2013 v kategorii Klasická hudba v soutěži Radio_Head Awards.
     Tomáš Šelc je členem prestižních souborů: Collegium Vocale Gent (Philippe Herreweghe), Clemencic Consort (René Clemencic), Taverner Consort (Andrew Parrott), Collegium 1704 (Václav Luks) a Cappella Mariana (Vojtěch Semerád).
     V roce 2013 debutoval v ND Brno a v SND Bratislava v operách Don Giovanni, Mária di Rohan, La Clemenza di Tito, Král Teodor v Benátkach, Carmen, Salome a Gianni Schicchi. V roce 2017 se představil v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě v opeře Ifigénie v Aulidě, v roce 2018 v opeře Gianni Schicchi.


Dirigent Zdeněk Klauda je komplexní uměleckou osobností. Vedle kariéry dirigenta se věnuje vedení hudebního nastudování v Národním divadle v Praze a současně je dramaturgem Festivalu Jakuba Jana Ryby.
     Mezinárodní kariéru započal v roce 2008, kdy byl přizván k nastudování Dvořákovy 
Rusalky v rámci Salcburského festivalu. Od té doby je pravidelně zván do prestižních evropských operních domů (Bavorská státní opera v Mnichově, Semperova opera v Drážďanech, Vídeňská státní opera či Pařížská národní opera). V roce 2012 se podílel na hudebním nastudování Janáčkových Příhod lišky Bystroušky pro festival v Glyndebourne a v další sezoně pak Mozartovy Figarovy svatby tamtéž.
     V roce 2012 získal 3. cenu na dirigentské soutěži v rumunské Constantě. Jako asistent spolupracoval s dirigenty Franzem Welser-Möstem, Kyrillem Petrenkem, Vladimirem Jurowskim nebo Tomášem Netopilem.
     Je zakladatelem a šéfdirigentem vlastního komorního orchestru L‘Armonia Terrena, ve kterém spolupracuje s hráči absolutní české špičky. Pro vydavatelství Nibiru Publishers natočil se svým orchestrem dvě CD, první „DECADE“ se sopranistkou Simonou Šaturovou a s díly Mozarta a Myslivečka, druhému CD s nahrávkou světové premiéry díla Jakuba Jana Ryby Stabat Mater bylo uděleno prestižní ocenění DIAPASON DÉCOUVERTE. V roce 2019 vyjde u stejného vydavatelství nová nahrávka „Requiem“ Antonína Rejchy.
     Hostuje u českých orchestrů (Jihočeská komorní filharmonie, Filharmonie Hradec Králové, Moravská filharmonie Olomouc, Komorní filharmonie Pardubice), operních domů (Národní divadlo Moravskoslezské v Ostravě) a na významných českých festivalech (Svatováclavský hudební festival 2017). Pravidelně doprovází s orchestry špičkové české i světové pěvce jako jsou Simona Šaturová, Adam Plachetka či Veronika Dzhioeva.
     V lednu 2018 debutoval jako dirigent na scéně moskevské Nové opery. V témže roce uvedl s orchestrem Národního divadla v Praze ve světové premiéře oratorium Augustýna Šenkýře Dies Numini et Principi.

Komorní orchestr L‘Armonia Terrena byl založen dirigentem Zdeňkem Klaudou v roce 2014 u příležitosti projektu sólového alba Simony Šaturové Decade. Od roku 2016 jsou pravidelnými hosty festivalů a prestižních pořadatelů, kde publiku představují díla českých mistrů 18. a 19. století.
     Orchestr L‘Armonia Terrena je složen ze zkušených kvartetních hráčů okolo koncertního mistra Jana Valty a  mladých sólistů. Hrají na  moderní  nástroje, avšak se zřetelem na  stylovou vyhraněnost interpretovaného  repertoáru. Jejich nahrávka Rybova latinského Stabat Mater získala mimo jiné i ocenění DIAPASON découverte. 

© Studio Svengali, říjen 2019
coded by rhaken.net