ARTA Records - 2HP Production - ARTA Music cz en

Svatohorské chórové varhany
Karel Paukert & Jaroslav Tůma

 

F10174   [8595017417429]   vyšlo 12/2008

Hudba pro dva klávesové nástroje, tři až čtyři ruce a dvě až čtyři nohy
AURELIO BONELLI (c. 1569 – 1620)
ANONYMUS (18. stol.)
JOHANN LUDWIG KREBS (1713 – 1780)
JOSEF BLANCO (1775 – 1811 nebo 1750 – 1841)
JOHANN CHRISTOPH KELLNER (1736 – 1803)
ERNST FRIEDRICH GÄBLER (1807 – 1893)
KAREL PAUKERT & JAROSLAV TŮMA

přehrát album Svat Hora - Jaroslav Tma, Karel Paukert 65:52 149K
MP3 album
179K
FLAC album
1. Toccata Cleopatra a 8 2:08 15K
MP3
20K
FLAC
2. Concertino a due - Allegro 2:43 15K
MP3
20K
FLAC
3. Concertino a due - Adagio 4:47 15K
MP3
20K
FLAC
4. Concertino a due - Allegro assai 6:39 15K
MP3
20K
FLAC
5. Koncert a moll - Allegro 6:43 15K
MP3
20K
FLAC
6. Koncert a moll - Affettuoso 5:48 15K
MP3
20K
FLAC
7. Koncert a moll - Allegro 5:05 15K
MP3
20K
FLAC
8. Concerto de dos Organos 4:16 15K
MP3
20K
FLAC
9. Quartetto 5:04 15K
MP3
20K
FLAC
10. Fuga d moll 5:16 15K
MP3
20K
FLAC
11. Introdukce a fuga c moll, op.10 5:33 15K
MP3
20K
FLAC
12. No stopě Růžového pantera 2:17 15K
MP3
20K
FLAC
13. Rytmy a barvy 2:13 15K
MP3
20K
FLAC
14. Ja se Vám líbí? 2:14 15K
MP3
20K
FLAC
15. Vzpomínka na Ligetiho 2:51 15K
MP3
20K
FLAC
16. A Niels Wilhelm Gade 2:14 15K
MP3
20K
FLAC

Dvojpozitiv rozdělen na dva díly (1 – 9)
     Karel Paukert – „dolní positiv“ organo secondo, organo primo (6)
     Jaroslav Tůma – „horní positiv“ organo primo, organo secondo (6)
Dvojpozitiv sestaven dohromady (10 – 16)
     Jaroslav Tůma – primo
     Karel Paukert – secondo

PRO MNOHÉHO HUDEBNÍKA je obtížnější hrát společně s dalšími kolegy než sám jako sólista. Sólista je totiž svobodnější ve svém projevu, protože nemusí brát ohled na případnou odlišnou představu svého partnera o právě prováděné skladbě, nebo na svoji či kolegovu schopnost nebo případně neschopnost dostát všem požadavkům na technickou dokonalost a také výrazovou přesvědčivost znějící hudby. Že varhaníci vystupují téměř výlučně sólově, vyplývá tak trochu i ze samotné podstaty jejich nástroje. Vždyť v souhrnu varhanních rejstříků lze spatřovat leckdy jakýsi orchestr nejrůznějších barev, jejichž cílem je spojovat se, odpovídat si či vytvářet varhanní pléno, neboli souhrn všech zvuků, které je schopen královský nástroj vydávat. Proč by tedy varhanní hudba potřebovala ještě dalšího partnera? Proč by měl varhaník umět vypořádat se s nástrahami komorní hry?
     Odpovědi se nám dostane, pokud se ohlédneme do historie a pokud si všímáme i své současnosti. Vždyť existuje překvapivě velké množství skladeb, které předepisují spojení varhan s dalšími nástroji. Možná i vizuální kontrast obrovských varhan na straně jedné a malého hudebního nástroje v rukou jediného člověka na straně druhé vzbuzuje zájem publika. Oblíbenost spojení např. trubky a varhan či houslí a varhan ze strany posluchačů je zkrátka nepřehlédnutelná. Ale také běžná liturgická praxe vyžaduje od varhaníků velkou schopnost přizpůsobivosti. I když se řada nástrojů ve zvuku opožďuje za povely rukou a nohou kvůli nepřesné hrací traktuře, musí varhaníci běžně doprovázet zpěváky i instrumentalisty. A pokud vykonávají funkci chrámových ředitelů kůrů, patří mezi jejich základní povinnosti i řízení sboru či při velkých svátcích také dirigování vokálně instrumentálních děl. Schopnost vést a na druhé straně i umět se přizpůsobit tedy patří nutně k jejich základní umělecké výbavě.
     Zatímco ale hráči na nástroje smyčcové a dechové se běžně druží do různých komorních uskupení, dost málokdy přijde na pořad dne současné muzicírovaní na dvou varhanách. A to přesto, že v řadě kostelů se setkáváme s velkým nástrojem na hlavním kůru a s dalším v presbytáři. Dokonce existuje řada míst, kde se nalézá v jednom chrámovém prostoru varhan i více. Většinou jsou podnětem k jejich stavbě potřeby liturgické, někdy i požadavky stylové, kdy každý z nástrojů je určen konkrétnímu dobově i místně podmíněnému repertoáru. Např. ve Španělsku se v některých katedrálách nalézalo již v 18. století až sedmero varhan.
     Máme doklady o tom, že v některých obdobích a na jistých místech bývala hra na dvou varhanách hojně pěstována. Zejména v Itálii, ale i jinde v Evropě. Mezi takové důkazy patří skladby napsané pro toto neobvyklé nástrojové duo, a také varhanní stroje – dvojčata, které bývaly mimo jiné za účelem provozování této specifické hudby stavěny. Nejednávalo se totiž o současnou hru na zadním kůru a v presbytáři, ale spíše o hru dvou menších varhan, které se nalézaly naproti sobě vpředu v kostele, jedny na evangelní a druhé na epištolní straně.
     Podobná situace nastává i na našem CD, které využívá specifických možností svato-horského varhanního dvojpozitivu. Vladimír Šlajch postavil totiž pro Svatou Horu nástroj ojedinělé technické i zvukové koncepce. Na první pohled jde o běžný dvoumanuálový stroj s pedálem. Ten ale ve skutečnosti skýtá nevšední možnosti pro liturgické potřeby Svaté Hory. Běžně bývají tyto varhany umístěny v presbytáři a hraje se na ně jako na obvyklé malé chórové varhánky. V případě potřeby se však dá jejich horní díl sejmout a přenést na jiné místo v bazilice, popřípadě kamkoli do venkovních ambitů. Tehdy zůstává na původním místě pouze jednomanuálový spodní stroj, jehož píšťaly jsou umístěny přímo v postamentu hracího stolu. Varhaníka za klávesnicí vidíme, za jeho zády vidíme i píšťaly pedálového rejstříku, pedály k jejich ovládání má pak varhaník pod svýma nohama. Horní stroj, který za normálních okolností varhaníka z předního pohledu zakrývá, je v takovém případě umístěn na druhém postamentu, ve kterém je další vzduchový ventilátor a měch. Dá se tedy používat samostatně. Nevšední zážitek pak skýtá současná hra dvou varhaníků. Většina repertoáru našeho CD je nahrána právě takto, kdy „mateřská část“ dvojpozitivu zůstala vpravo od oltáře, zatímco druhá část s horním manuálem stála na protilehlé levé straně.
     Při každém natáčení ovšem obvykle usilují hudebníci o to, aby byli co nejblíže pospolu, aby se dobře slyšeli a mohli odezírat navzájem své úmysly i podle pohybů rukou a těl. Tomu se však často brání zvukoví mistři, kteří zodpovídají za to, že nahrávka bude znít plasticky. Také v našem případě jsme dali přednost zejména dosažení optimálního výsledného sluchového vjemu. Posluchač musí z nahrávky slyšet a cítit, že zvuk přichází ze dvou různých míst a mísí se teprve v prostoru baziliky. V některých skladbách, které jsme nahráli, se různé hudební plochy především střídají. Jako bychom se dohadovali o každý výrazový detail a každý z nás se snažil prosadit svoji vizi. Jedná se vlastně o jakási echa. Jeden napoví, druhý oponuje, zároveň však vrací otázku. Takový dialog slyšíme např. u skladeb od Aurelia Bonelliho či anonymního skladatele z 18. století. Jiná hudba zní v případě koncertu a moll od Johanna Ludwiga Krebse. Tehdy je cílem spíše „splynutí duší“ interpretů. Skladba napsaná původně pro dvě cembala vyžaduje od hráčů plné porozumění každé frázi a detailu, dalo by se uvažovat až o doslova nutném společném dýchání.
     Překvapením pro posluchače našeho CD mohou být zejména skladby od Johanna Christopha Kellnera a Ernsta Friedricha Gaeblera. Zde už stojí oba díly varhan sestaveny zase na svém původním místě na sobě, a sice vpravo od svatohorského oltáře. Obě skladby jsou totiž zkomponovány pro čtyři ruce, to znamená pro dva varhaníky sedící na jedné lavici vedle sebe. Oblibu čtyřruční hry známe jinak zejména z literatury klavírní, drtivou většinu širokého repertoáru představovaly v minulosti zejména nejrůznější transkripce orchestrálních děl. Zde se však jedná o originální skladby, jaké byly v hojné míře v 18. a 19. století provozovány zejména v Anglii. Zhmotňují v dobrém slova smyslu tradiční harmonické myšlení a polyfonní uspořádání hlasů, využívají osvědčené hudební formy. Završují celkovou dramaturgii CD, které vám chce představit varhanní repertoár, jaký běžně neslýcháme. A také varhany, jejichž nevšední zvukové možnosti jsou dány nejen ojedinělou stavební koncepcí, ale především dokonalým zpracováním všech detailů, zejména promyšlenou dispozicí a příkladně precizní intonací jednotlivých rejstříků.
      Lze si jen přát, aby svatohorský dvojpozitiv doplnily vbrzku i plánované velké varhany na hlavním kůru, které by zdejší baziliku povýšily na poutní místo nadmíru schopné provozovat kvalitní liturgickou a varhanní hudbu. A to jak v šíři prováděného repertoáru, tak i po stránce nejvyšší umělecké kvality.

Jaroslav Tůma

SVATÁ HORA A JEJÍ NOVÉ CHÓROVÉ VARHANY. Přibližně šedesát kilometrů jihozápadně od Prahy, na vrchu nad městem Příbramí, se rozprostírá poutní místo Svatá Hora, jehož vznik je opředen legendami. První kaple tu stála snad již ve druhé polovině 13. století. Milostná soška Panny Marie Svatohorské, gotická lidová dřevořezba ze 14. století, se na Svatou Horu dostala po strastiplném putování příbramskými kostely.
     V roce 1632 se na Svaté Hoře stal zázrak. Uzdravení ze slepoty rázem proměnilo význam celého místa. Z obyčejné kapličky v lese nad městem se stalo národní poutní místo s dosahem do střední Evropy. Dnešní nádherný barokní areál, který je od roku 1995 národní kulturní památkou, byl postaven v letech 1653 – 1673. Na jeho stavbě a výzdobě, která pokračovala až hluboko do 18. století, se podíleli nejlepší umělci své doby. Mezi nimi vynikají taková jména jako Carlo Lurago či otec a syn Dientzenhoferové, slavní italští štukatéři Santino Cereghetti či Antonio Soldati nebo malíři Karel Škréta a Petr Brandl.
      Vrcholem snah jezuitů, kteří Svatou Horu v letech 1647 – 1773 spravovali, byla korunovace Svatohorské madony. Odehrála se v červnu roku 1732 a Svatou Horu nezvratně povýšila mezi významná poutní místa Evropy. Po čase příznivém a hojném však přicházívá období hubené. Postihlo Svatou Horu po zrušení jezuitského řádu v roce 1773. Přes mimo-řádné úsilí proboštů, kteří Svatou Horu spravovali až do příchodu řádu redemptoristů v roce 1861, poutní místo chátralo a upadalo. Redemptoristé postupně celý areál Svaté Hory opravili a zvelebili, s vynucenou přestávkou komunistické doby o něj pak pečují dosud. Vrcholem jejich snah bylo povýšení Svaté Hory na papežskou baziliku v roce 1905. Tento titul získala Svatá Hora jakožto první kostel v Rakousku-Uhersku.
      Ruku v ruce s dějinami Svaté Hory jdou i osudy zdejší chrámové hudby. O prvních varhanách máme zprávy už z poloviny 17. století. Každé další období pak varhany vymě-nilo spolu s nastoupivším novým hudebním vkusem. Jen ve 20. století k tomu došlo třikrát. Do dnešních dnů tak slouží v bazilice poměrně nekvalitní nástroj z roku 1948, který je na pokraji své životnosti a často vypovídá službu zcela. Do nedávna se při bohoslužbách u venkovního Korunovačního oltáře využívaly i elektronické varhany, které také po deseti letech provozu přestávají po technické stránce sloužit. Díky vstřícnosti Jaroslava Tůmy se používal i jeho zapůjčený varhanní pozitiv.
      Je tedy zřejmé, že Svatá Hora potřebuje dva nové nástroje, které by měly přinést koncepčně kvalitní a dlouhodobé řešení potřeb zdejší chrámové hudby. O nástroji pro venkovní použití se od počátku uvažovalo jako o nástroji mobilním, především z toho důvodu, aby mohl být chráněn před nepříznivými vlivy počasí. Tak vznikl jeden projekt počítající se dvěma nástroji. Matice Svatohorská, občanské sdružení na podporu Svaté Hory, se z praktických i ekonomických důvodů rozhodla začít stavbou menšího mobilního nástroje, který by pokryl potřeby na všech místech, kde se v poutní sezóně odehrává liturgický život. Úspěch této etapy snad povzbudí dárce k financování mnohem náročnější etapy druhé, tedy stavby velkých varhan pro západní kůr baziliky.
     Pro stavbu nástrojů byl Maticí Svatohorskou vybrán renomovaný český varhanář Vladimír Šlajch z Borovan. Jeho dílna má bohaté zkušenosti jak s restaurováním a rekon-strukcemi historických nástrojů, tak i s novostavbami. Šlajchovy nástroje najdeme nejen v České republice, ale také v Rakousku, Německu, ve Spojených státech, v Japonsku i jinde. V České republice zmiňme alespoň restaurování varhan na Loretě v Praze, v Doksech či v Plasích nebo novostavby v Českých Budějovicích, dále také v Praze v kostele sv. Bartoloměje a v katedrále sv. Víta. Velké Šlajchovy varhany v Bruchsalu u Karlsruhe v Německu patří mezi vůbec nejvýznamnější varhanářské počiny ve střední Evropě v posledních letech.
      Filosofií činnosti Šlajchovy varhanářské dílny je zachování osvědčených historických postupů a rukodělné použití nejmodernějších technologií a nejlepších materiálů. To se samozřejmě projevuje na kvalitě a životnosti varhan. Svatohorské chórové varhany mají unikátní technické řešení. Pro potřebu již zmí-něného náročného provozu jsme se nakonec rozhodli k pořízení jedenáctirejstříkového nástroje, který se skládá ze dvou na sebe položených pozitivů a pedálu. Skříň varhan je vyrobena z dubu, je částečně zlacena a ozdobena lipovými řezbami, tónovanými dočervena. Klávesnice jsou vyrobeny z lipového a smrkového dřeva a jsou obloženy ebenovým dřevem a kostí. Pro snadnější transport jednotlivých dílů nástroje jsou určeny železné, kované a pocínované závěsy. Specialitou píšťalového fondu varhan je prospektový principál. Při jeho výrobě bylo použito 85% slitiny cínu s 1% přídavkem mědi. Tento postup používal významný český barokní varhanář Abraham Starck a můžeme se s ním setkat například ve varhanách v Plasích. Při restaurování plaského nástroje se také Vladimír Šlajch tímto složením inspiroval a rozhodl se jej aplikovat na svatohorské novostavbě.

Stanislav Přibyl, farář na Svaté Hoře

Další nahrávky Jaroslava Tůmy:

© 2HP Production, srpen 2017
coded by rhaken.net