ARTA Records - ARTA Music cz en

HUDBA KAPELNÍKŮ KATEDRÁLY SV. VÁCLAVA V OLOMOUCI

 

F10222   [8595017422225]   vyšlo 12/2017  

CD 1 Philipp Jacob Rittler (c. 1639–1690)

Justus germinabit (De Confessore non Pontifice) 
Stella caeli extirpavit (Anno 1679) 
Salve Regina 
Isti sunt triumphatores 
Ariae à 4.
Ecce sacerdos magnus (Offertorium de Confessore Pontifice)
O quamsuavis est 
Prudentes virgines (De Communi Virginum et Martyrum) 
Qui sunt isti (Offertorium de Omnibus Sanctis) 

CD 2 Thomas Antonio Albertini (1660–1736)

Entree â 10
Vidi aquam 
Balettae â 6
Missa S. Raimundi

CD 3 Václav Matyáš Gurecký (1705–1743)

Missa Obligationis ex C (1740)
Vesperae de Dominica ex C

CD 4 Josef Antonín Gurecký (1709–1769)

Concerto per il Violoncello obligato (a moll)
Aria de Omni Sancto 
Concerto con Violino conc. (D dur)
Sinfonia in f
Concerto per il Violoncello obligato (No.575)
Aria de Beata 

CD 5 Anton Neumann (c. 1720–1776)

Sinfonia in C
Litaniae lauretanae in B
Pastorella in G
Missa solemnis in C

CD 6 Josef Puschmann (1738–1794)

Gradualia solenniore
Concerto per Organo in D
Divertimento per il Clavicembalo
Aria de Martyribus
Sinfonia in B

Societas Incognitorum, Eduard Tomaštík (CD 1,2)
Musica Florea, Marek Štryncl (CD 3,4)
Musica Figuralis, Marek Čermák (CD 5,6)

Olomoucká katedrála sv. Václava byla v době baroka jedním z nejdůležitějších ohnisek pěstování hudby v českých zemích. Až do roku 1777 byla centrem duchovní správy celé Moravy a části Slezska, mnozí z olomouckých biskupů (a později arcibiskupů) byli význačnými kulturními osobnostmi s vřelým vztahem k hudbě. Není proto divu, že svému sídelnímu kostelu věnovali mimořádnou péči, nejen v oblasti podpory hudby k liturgii. Vedle biskupů měla zásadní vliv na hudební život v katedrále zdejší kolegiátní kapitula – soubor kleriků a dalších osob, povětšinou vzdělaných mužů se širokým kulturním rozhledem.

Místo kapelníka olomoucké katedrály proto patřilo k nejprestižnějším hudebnickým zaměstnáním tehdejší Moravy. Ředitel hudebního souboru měl na starosti především obstarávání hudby ke každodennímu liturgickému provozu, což vedle zajišťování opisů nových skladeb pochopitelně zahrnovalo i vlastní kompoziční činnost. Není proto divu, že na tomto postě nacházíme řadu talentovaných skladatelů. Většinou se jedná o jména neprávem pozapomenutá, ačkoliv ve své době patřili olomoučtí kapelníci k známým a respektovaným hudebním osobnostem. Cílem předkládané antologie je proto seznámit dnešního posluchače s tím nejlepším, co v katedrále sv. Václava v době baroka zaznívalo, a přiblížit tak tvorbu skladatelů, kteří formovali hudební tvář nejen Olomouce, ale i celé Moravy.

Výběr skladeb se řídil snahou představit co možná nejširší spektrum hudebních druhů a žánrů, jimž se olomoučtí kapelníci věnovali. Ne všechna díla proto spadají do oblasti duchovní hudby, některá zaznívala spíše v prostředí biskupských zámků a paláců či na soukromých setkáních hudbymilovné společnosti. Významným determinujícím faktorem byl ovšem i současný stav dochování kompozičního odkazu jednotlivých skladatelů: u mnoha z nich víme o existenci celé řady skladeb, avšak v dnešní době je bohužel nutno považovat je za ztracené.

To je právě případ prvního z olomouckých kapelníků doby baroka, Philippa Jacoba Rittlera (cca 1639 – 1690). Hudební vzdělání získal u jezuitů v Opavě, kde se zřejmě seznámil s Pavlem Vejvanovským, s nímž jej pojilo celoživotní přátelství. V letech 1669 – 1673 pobýval ve Štýrsku na dvoře Jana Seyfrieda z Eggenbergu, jehož kapela patřila k nejvýznamnějším hudebním souborům tehdejší střední Evropy (působili zde mj. houslový virtuos Heinrich Ignaz Biber či italský operní skladatel Pietro Romolo Pignatta). V roce 1674 byl však již zpátky na Moravě, jak ukazuje rukopis jeho mše Harmonia genethliaca věnované biskupovi Karlu Liechtensteinovi-Castelcornovi. Jako svého kaplana jej biskup roku 1678 doporučil na místo čestného vikáře olomoucké katedrály, v témže roce se Rittler stal také dómským kapelníkem. V čele katedrálního souboru setrval až do své smrti, jeho pozůstalostní spis zahrnuje několik pozoruhodných nástrojů, mj. housle od Steinera či tehdy již poněkud zastaralé šalmaje.

Z Rittlerovy tvorby se dochovalo čtyřicet skladeb (tedy asi jedna třetina), které jsou s jedinou výjimkou uloženy v Kroměříži. Nahrávka dokumentuje Rittlerovu komornější část duchovního díla počítající převážně s vokálním pětihlasem a dvěma koncertantními party houslí a viol. Většina skladeb náleží k žánru offertoria, tedy té části mešní liturgie, kdy bylo nejvíce prostoru k předvedení koncertantní hudby s užitím virtuózních pasáží. Dokladem toho, že Rittler musel mít k dispozici výborné houslisty a bravurního vokálního basistu, jsou zejména offertoria Isti sunt triumphatores a Qui sunt isti. Mariánská modlitba Stella caeli extirpavit vznikla patrně v návaznosti na morovou epidemii ve Vídni roku 1679. Vokální skladby jsou doplněny taneční suitou pro čtyři hlasy, která patřila k populárním žánrům tehdejší instrumentální hudby. Rittlerova hudba zaujme svěží melodikou a překvapivými harmonickými obraty, svým kompozičním uměním se může směle řadit po boku vrcholných mistrů rakouského středního baroka.

Rittlerův nástupce Thomas Anton Albertini (cca 1660 – 1736) byl prvním laickým kapelníkem dómu sv. Václava. Na své místo nastoupil roku 1691, o jeho předešlých osudech není nic známo. V roce 1708 pobýval ve Vídni, kde hodlal u dvora představit své skladby. Jeho snaha vyzněla naprázdno, získal však ochranu císaře Josefa I., která mu pomohla při jeho četných konfliktech s kapitulou. Jako hudebník se uplatnil také jeho syn Reymund Albertini, který působil ve službách hraběte Františka Antonína Rottala v Holešově a později u Leopolda Dietrichsteina v Brně.

Nahrávka představuje patrně kompletní Albertiniho dochovaný skladatelský odkaz, sestávající ze tří instrumentálních suit a stejného počtu chrámových kompozic. V Entrée à 10 z konce 90. let 17. století předepisuje tehdy ještě ne zcela obvyklé hoboje, čímž dosahuje až francouzského zvuku. Balettae honori ac venerationi byly určeny ke svátku sv. Karla Boromejského, tedy ke jmeninám biskupa Liechtensteina-Castelcorna. V duchovních vokálních skladbách působivě pracuje se střídáním zvukových ploch určených sólistům a plnému zvuku ansámblu. Poněkud archaicky působí Vidi aquam v přísném „stile antico“, které se dochovalo ve Vídni a je zřejmě jednou ze skladeb, které Albertini předložil císaři.

Ve Václavu Matyáši Gureckém (1705 – 1743) získala olomoucká katedrála jednoho z nejpozoruhodnějších skladatelů českých zemí doby baroka. Narodil se v Přerově, na svůj výjimečný hudební talent upozornil již během studií v kroměřížském piaristickém semináři. Zřejmě proto si jej zde vybral za člena své dvorní kapely tehdejší olomoucký biskup Wolfgang Hannibal kardinál Schrattenbach. Biskupský dvůr byl ve 20. a 30. letech 18. století významným centrem pěstování italské hudby, pravidelně se zde hrály opery a oratoria. Je s podivem, že ačkoli biskup zaměstnával četné hudebníky italského původu, funkce dvorního skladatele byla svěřena právě Gureckému. Schrattenbach mu dokonce umožnil studium ve Vídni u nejuznávanějšího skladatele té doby Antonia Caldary. Olomouckým kapelníkem se stal roku 1736, kapitula mu však rezervovala toto místo již několik let předtím. Zemřel předčasně ve věku 38 let v Olomouci, pohřben byl u Panny Marie v Kroměříži.

Nelze než litovat, že Gureckého kompoziční odkaz včetně tří oper a nejméně čtyř oratorií je zřejmě nenávratně ztracen, z jeho díla se dochovalo jen několik jednotlivostí. Právě Missa Obligationis ex C zkomponovaná při příležitosti intronizace biskupa Jakuba Arnošta Liechtensteina roku 1740 patří k vrcholným dílům svého druhu. Gurecký v ní nejen mistrně zpracovává podněty svého učitele Caldary, ale naplňuje je i osobitými prvky, jakým je např. zhudebnění sentence Et unam, sanctam, catholicam et apostolicam Ecclesiam na způsob chorálu za doprovodu plného zvuku orchestru. Také Vesperae de Dominica, ačkoliv mnohem stručnější a kompozičně sevřenější, prozrazují výrazné caldarovské vlivy.

Pokud byl Václav Matyáš Gurecký průkopníkem na poli italské opery a oratoria (jeho první dílo tohoto druhu – Antioco z roku 1729 – vzniklo o rok dříve než slavná jaroměřická opera Františka Antonína Míči), jeho mladší bratr byl jedním z mála skladatelů své generace, kteří se věnovali instrumentální hudbě. Josef Antonín Gurecký (1709 – 1769) se narodil rovněž v Přerově, stejně jako Václav byl zaměstnán ve dvorní kapele kardinála Schrattenbacha. Záhy se však vydal na zkušenou do světa, již roku 1728 byl v kontaktu s hrabětem Václavem Morzinem, jehož kapela patřila k předním hudebním tělesům českých zemí a udržovala styky se samotným Antoniem Vivaldim (právě jí věnoval benátský mistr svůj slavný cyklus koncertů Čtvero ročních dob). Vivaldiovské názvuky jsou také v Gureckého díle patrné, zejména v jeho violoncellovém koncertu a moll.

Ve své žádosti o místo kapelníka olomouckého dómu z roku 1743 Josef Gurecký uvádí, že sloužil jako hudebník na četných místech v cizině. Tím nejvýznamnějším byl dvůr hraběte Rudolfa Franze Erweina Schönborn-Wiesentheid, kde pobýval mezi léty 1735 a 1740. Hrabě sám byl vynikajícím violoncellistou a právě pro něho napsal Gurecký své violoncellové koncerty. Mezitím se zřejmě pokoušel uplatnit jako skladatel také v Drážďanech, o čemž svědčí autografy jeho koncertu a sonáty pro housle z roku 1736 zachované v tamější hudební sbírce. Zatímco sólové koncertantní skladby ukazují Gureckého jako vyznavače moderního galantního stylu, jeho chrámová Sinfonia f moll s odvážnými harmonickými modulacemi ukazuje, že byl zběhlý i v tradiční kontrapunktické práci. Věnoval se také vokální hudbě, byl např. autorem nedochované slavnostní opery Filia Sion k výročí příchodu premonstrátů na Hradisko u Olomouce roku 1751. Vedle několika chrámových skladeb se ale dochovalo jen několik árií, v nichž kromě latiny uplatňuje také němčinu.

Podobně jako Josef Gurecký získal cenné zkušenosti ve šlechtických kapelách také další olomoucký kapelník Anton Neumann (cca 1730 – 1776). Mezi léty 1758 – 1763 byl komorníkem a hudebníkem olomouckých biskupů Egkha a Hamiltona, poté pravděpodobně krátce působil u biskupa Kajetána Sołtyka v Krakově. Byl v kontaktu také s knížetem Esterházym, pro něhož napsal tria pro baryton. Netradiční nástroje používá i v dalších svých skladbách – příkladem budiž tuba pastoralis, která zaznívá v Pastorelle in G. Opis této kompozice je uložen v rakouském benediktinském klášteře Lambach, který je nejvýznamnějším zdrojem Neumannových skladeb (do dnešních dnů se jich zde dochovalo více než sedmdesát). Do služeb olomoucké kapituly vstoupil v roce 1769 a hned od počátku začal cílevědomě prosazovat reformy ve vedení hudby v katedrále.

Ačkoliv je Neumann autorem celé řady duchovních skladeb a pozoruhodného německého oratoria o sv. Janu Nepomuckém, těžiště jeho kompozičního odkazu spočívá v symfoniích, jichž napsal více než čtyřicet. Právem je tedy nutno jej považovat za průkopníka tohoto žánru v české hudbě. Neumannovy symfonie jsou podobně jako u raného Haydna třívěté, v obsazení se nejčastěji uplatňují hoboje a lesní rohy, ale také koncertantní trompety. Právě Sinfonia in C s obligátními trubkami hrajícími ve vysokém klarinovém rejstříku je mistrnou ukázkou jeho stylu, charakteristického překvapivými harmonickými spoji, jimiž dosahuje velmi účinných emocionálních změn. Těmito avantgardními kompozičními postupy se skladatel řadí do hnutí tzv. „Sturm und Drang“, které bylo zejména v německé jazykové oblasti jedním z nejvlivnějších uměleckých směrů na pomezí baroka a klasicismu.

Na rozdíl od svého předchůdce je Josef Puschmann (1738 – 1794) již pevně ukotven v hudební mluvě klasicismu. Narodil se v Červené Vodě a v mládí získal kvalitní hudební vzdělání u brněnských augustiniánů, s nimiž udržoval kontakty i nadále. V šedesátých letech 18. století byl významnou osobností slezských zámeckých kapel, nejprve u barona Skrbenského v Hošťálkovech a později jako kapelník opavského zemského hejtmana hraběte Ignáce Dominika Chorinského ve Velkých Hošticích. Zde měl možnost seznámit se s dobovou operní produkcí a spolupracoval s dalšími hudebníky působícími ve Slezsku v čele s Karlem Dittersem z Dittersdorfu. Sám byl vynikajícím houslistou a pro svého mecenáše napsal několik vokálně dramatických kompozic, z nichž jsou bohužel dochována pouze libreta. Olomouckým kapelníkem se stal v roce 1777, jedním z jeho prvních významných počinů bylo provedení slavnostní mše a Te Deum k intronizaci prvního arcibiskupa Antona Theodora Colloreda-Waldsee.

Puschmannovo dílo zahrnuje všechny žánry duchovní i světské hudby, z nichž je na nahrávce největší prostor věnován koncertantním skladbám pro klávesové nástroje (cembalo či varhany) a orchestrální hudbě. Gradualia solenniore jsou cyklem chrámových jednovětých sonát s pomalou úvodní částí, čtyřvětá Symfonie B dur prozrazuje jak svojí formou, tak i instrumentací vyspělý klasicistní sloh. Tyto či podobné skladby zřejmě zaznívaly především v arcibiskupské rezidenci na koncertech spolku Collegium musicum, který patřil k prvním stálým koncertním institucím v českých zemích.

Soubor šesti CD představující skladby jednotlivých autorů vznikl v rámci olomouckého festivalu Baroko, který v roce 1998 založil skladatel a muzikolog Tomáš Hanzlík. Festival od počátku usiluje o provádění hudby místních skladatelů v autentickém prostředí zdejších chrámů a paláců. Jeho cílem je oživení architektonických skvostů barokní Olomouce hudbou, která v nich skutečně zaznívala, a to zpravidla v novodobých světových premiérách. Od počátku festival proto spolupracuje s hudebními soubory, které se specializují na historicky poučenou interpretaci a neotřelou, objevnou dramaturgii.

Jana Spáčilová

© Studio Svengali, květen 2018
coded by rhaken.net