ARTA Records - 2HP Production - ARTA Music cz en

JAROSLAV ŠIMÍČEK QUARTET
QUINTET

 

F10224   [8595017422423]   vyšlo 6/2017   

přehrát album Quintet - Jaroslav Šimíček Quartet 54:03 149K
MP3 album
179K
FLAC album
1. New Suite, Part I 5:28 20K
MP3
25K
FLAC
2. New Suite, Part II 5:07 20K
MP3
25K
FLAC
3. New Suite, Part III 5:08 20K
MP3
25K
FLAC
4. A Glass Of Blueberries 4:19 20K
MP3
25K
FLAC
5. Agara 5:57 20K
MP3
25K
FLAC
6. Peace 4:33 20K
MP3
25K
FLAC
7. For Matěj 6:26 20K
MP3
25K
FLAC
8. Snowfall 4:05 20K
MP3
25K
FLAC
9. White And Black 5:46 20K
MP3
25K
FLAC
10. Lavradeiro 5:46 20K
MP3
25K
FLAC
11. Imprints - epilog 1:21 20K
MP3
25K
FLAC
 

David Fárek: tenor a soprán saxofony
Osian Roberts: tenor saxofon 
Vít Pospíšil: klavír
Dušan Černák: bicí nástroje
Jaroslav Šimíček: kontrabas



JAZZOVÝ PŘÍZRAK 
     Jako saxofonista jsem v ještě komunistickém Československu dostal nejpodivnější job. V hrané dokumentární féerii o E. F. Burianovi „Blues pro EFB“ (režie Vladimír Sís, 1980), skryt pod tlustou vrstvou makeupu jsem měl ztělesnit bezejmenného černošského saxofonistu, jenž údajně žil v Praze dvacátých let. Nikdo přesně neví, kdo ten chlapík byl, zda vůbec existoval. Dodnes jde spíš o pitoreskní přízrak z minula, podivuhodně exoticky čnící z mírného středoevropského milieu tehdejší Prahy. Právě tohle však jazz pro mnohé Čechy po desetiletí znamenal: snovou, ale i provokující fatu morganu, vidinu nonšalantntního, exoticky jiskrného, frajerského, swingujícího potápkovského kontinentu kdesi hodně daleko. V dobách pozdějšího útlaku, ať nacistického či komunistického, se pak jazz změnil i v echo svobody, jak to nezapomenutelně popsal Josef Škvorecký ve svých Zbabělcích či novele Bassaxofon.
     Původní česká lidová muzika a jazz se zdají být na hony vzdálené. Stačí porovnat rozšafnou českou sedláckou zemitost s nervní tenzí temných afrických rytmů či primordiálním nářkem blues, postavit vedle sebe upjaté středoevropské maloměsto – a nadhled a drsnou světáckost jazzové metropole. Právě z toho pro mnohé neposedné obyvatele usedlé Mitteleuropy pramenila neodolatelná přitažlivost: Jazz odjakživa znamenal totálně cizí, vzdálenou, dokonale jinou planetu. Na druhou stranu stačí trochu zakutat, a odhalíme i překvapivé podobnosti. Tak třeba živý moravský folklór: stěží v něm najdeme swing jako takový – a přece ta muzika swinguje jako blázen! Ačkoli je atmosférou skoro kosmicky vzdálená blues, přesto je bezpochyby plná emocí, i v ní lze bezpečně zaslechnout prvotní syrový lidský „křik“. Český románek s jazzem tudíž měl vždycky dvojí charakter, na jednu stranu šlo o útěk někam do daleka, na druhou stranu jazz nabízel svobodné pole pro přirozené instinkty, jež měl člověk dávno v sobě a stačilo se jim jen otevřít.
     Střih: Praha Léta Páně 2017. Pod cukrkandlovými fasádami historického města, zaplaveného cizinci a turisty, lze odhalit i docela kosmopolitní, inspirativní středoevropskou metropoli. Jistě v lecčem stále kafkovsky podivnou, únavnou a nesnesitelou, přesto plnou ambicí a vůle tvůrčím způsobem se napřáhnout někam vpřed. A také umění, jazz nevyjímaje. Zatímco v dvacatoletní Praze musel zbloudilý černošský saxofonista působit jako fantastický zjev z říše nadreálna, dnešní sebevědomí mladí jazzmani, účinkující v šviháckých podnicích jako Agharta či Jazz Dock, jsou venkoncem reální  a s jazzem a muzikou to myslí vážně. Ještě v šedesátých letech museli hudebníci jako Miroslav Vitouš nebo Jiří Mráz odejít do exilu, aby teprve odtamtud prorazili do světa jako prvotřídní jazzoví basisté. Dnes je česká jazzová scéna plná talentovaných a znalých muzikantů, volně se prolínajích s cizinci, kteří zde na oplátku hledají novou jiskru.
     Právě k tradici české basistické školy, založené dvěma shora zmíněnými jazzovými superhrdiny, patří i kontrabasista a skladatel Jaroslav Šimíček. Jeho kvartet (či kvintet) je složený ze zručných muzikantů nové generace, zbavené vnějších i vnitřních zábran. Debut Šimíčkova kvartetu, nazvaný „The Way Home“, vyšel v roce 2009. Od té doby kapelník nashromáždil nový původní materiál, jenž si časem čím dál naléhavěji žádal digitální zaznamenání. Kapela v průběhu let od debutu prošla personálními změnami, nejvýrazněji se to poslední dobou projevilo střídáním dvou frontmanů, saxofonistů Davida Fárka a Osiana Robertse, hráče původem z Walesu, jenž před časem našel své štěstí  v Čechách (cherchez la femme!) a dnes je stálicí místní scény.
     Nápad použít dva saxofony společně přišel v hodině dvanácté, doslova den před nástupem do studia. Odtud i lehce poťouchlý název nového CD Šimíčkova kvartetu: „Kvintet“. Nápad to byl skvělý a docela logický. Jeho výsledkem je hudba plná razance a přirozeného velkoměstského rozhledu  i nadhledu, zkrátka „cool“ jazzová muzika, v mnoha směrech abstraktní a propracovaná, zároveň však i robustní, plná bluesových názvuků, jindy schopná navodit nálady křehčí a lyričtější. Šimíček je zručný skladatel a aranžér, jenž má blízko i ke klasické hudbě a nebojí se náročnosti. Hudba nového alba je založena na jemné rovnováze mezi komponovanými pasážemi a improvizovaným sólováním. Pár saxofonových „bitev“ (jako třeba v New Suite Part III) je vybranou pochoutkou alba. Místy jazz Šimíčkova ansámblu připomíná hardbop památné Blue Note éry (ve skladbě Agara), jindy, třeba  
v kousku nazvaném Peace se hladce přeline do melancholické polohy, městsky jazzově sofistikované, přitom jemně vnitřně zvrstvené názvuky až moravské něhy a snivosti. Robertsův lyrický saxofon je zde podporován přemítavým perlením klavíru Víta Pospíšila. V dalších číslech (jako třeba v A Glass of Blueberries) Šimíčkova kompozice prozměnu prozradí nenásilný vliv fusion ve stylu Michaela Breckera, případně Chicka Corey. Celému albu vévodí třídílná Nová svita. Tady se kompozice již docela odpoutává od konvenční formy jazzové „písničky“, založené na úvodním tematu  a následujících chorusech, a vytváří zvlněnou krajinu plnou strukturálního a emocionálního kontrastu, sahajícího od poloh abstraktních a odtažitých až po vzrušeně naléhavé, od náznaků hravosti až po nálady docela meditativní a pohroužené. Album uzavírá krátký epilog, v němž místo plného bandu překvapivě (ale vlastně pochopitelně) zazní jen sólový klavír. Místo dramatického finále se nabízí jen střídmý, hloubavý okamžik s otevřeným koncem, jakoby zahleděným již k tomu, co „přijde příště“. 
     Jako všichni dobří muzikanti i členové Šimíčkova kvartetu / kvintetu byli a jsou vytíženi  i dalšími projekty všelikého stylu a zaměření. Fárek vystupoval s formacemi Nedaba a Hot Line,  Roberts pravidelně účinkuje s výraznými postavami české jazzové scény (Najponk, Jan Kořínek, Ondřej Štveráček a další). Pianista Vít Pospíšil je spojen s bandy jako Jazz Efterrätt nebo Luboš Andršt Group. Bubeník Dušan Černák pochází ze Slovenska a jeho curriculum vitae zahrnuje spolupráci  s experimentálními či world music soubory jako Cirilic, Oran Etkin či Triptych. Jarek Šimíček, původem z Ostravy, je kromě vedení vlastního kvartetu i „veteránem“ mnoha dalších různorodých projektů, ať už na postu kapelníka či sidemana. V posledních letech je spiritus agens v pozadí projektu ženského vokálního tria Prime Time Voice. Šimíčkovo poslední album „Kvintet“ lze směle považovat za jeho dosud nejsilnější a nejcelistvější tvůrčí počin. A pokud přízrak neznámého černošského saxofonisty, zabloudilého kdysi do Prahy dvacátých let, stále naslouchá, musí být docela překvapen – a potěšen. 

Jan Štolba, hudebník, spisovatel

    

www.jareksimicek.net

© 2HP Production, z 2017
coded by rhaken.net