1 Iohannis Cabanilles (1644-1712): Tiento XVII De “Pange lingua” in D
2 Johann Krieger (1651-1735): Ciacona in g
3 Gregorio Strozzi (1615–1687): Toccata quarta per L’elevatione
4 Johann Pachelbel (1653-1706): Chorální variace “Herzlich tut mich verlangen”
5 Michelangelo Rossi (1602-1656): Toccata Settima
6 Johann Caspar Kerll (1627-1693): Ciacona in d
7 Girolamo Frescobaldi (1583-1643): Toccata tertia
8 Georg Muffat (1653-1704): Passacaglia in g
Varhany s osmnácti rejstříky ve dvou manuálech a pedálu postavil v roce 1760 Jan Výmola. Restauroval je Dalibor Michek v letech 2009 až 2013.
Když jsem začal uvažovat o nahrávání na doubravnické varhany, chtěl jsem se nechat inspirovat při výběru autorů a skladeb tím, co o skladatelské produkci a varhanické praxi v daném regionu zhruba v období vzniku varhan předpokládáme. Totiž uvést hudbu, jaká byla tehdy v kraji nejvíce frekventovaná, tedy klasického a převážně už homofonního stylu. Takový ostatně převládal v oněch časech i téměř všude jinde v Evropě. Jenže ouha, právě hudební kousky toho druhu ale na Výmolových varhanách kupodivu nepřinášejí zvláštní potěšení ani varhaníkovi ani posluchačům. Daleko přesvědčivěji působí v Doubravníku hudba dřívějších věků, jaká se ovšem v době dohotovení zdejšího nástroje obecně už málo hrála. Byla opomíjena, jsouc považována za příliš složitou a staromódní. Vkus doby dávno zamířil jinam.
Výmolovo Brno je geograficky blízké tehdejšímu hlavnímu městu mocnářství, totiž Vídni, a není důvod se domnívat, že by varhanář měl být nějakým programově zaujatým staromilcem. Je jistě zřejmé, a máme pro následující tvrzení mnoho důkazů, že stavba varhan nejen po stránce ideové a konstrukční ale i čistě zvukové mnohdy setrvává v zaběhnutých kolejích a zvyklostech i tehdy, kdy progresivní vývoj hudební tvorby míří novátorsky úplně jinam. Jenže právě v Doubravníku je ona zvláštní sounáležitost zvuku varhan z roku 1760 s hudbou i o více než století dříve napsanou snad až nadmíru zřetelná.
Netroufám si spekulovat o všech příčinách svého zjištění, jisté ale je, že za tuto skutečnost vděčíme i neobvyklé dispozici doubravnických varhan, díky níž lze dnes provádět v Doubravníku starší literaturu nejen autorů německé provenience, ale i opusy italské a španělské. Např. ve skladbě Cabanillesově je využit jediný jazykový rejstřík varhan, v dílech Italů Strozziho a Frescobaldiho zase Bifara, která je s hlavním principálem laděna do výchvěvu, podobně jako Voce Umana italských varhan. Vrcholně funkční a esteticky nesmírně působivé je nerovnoměrné ladění doubravnických varhan, které kongeniálně souzní s gotickou architekturou chrámu. Dramatické chromatické souzvuky v Rossiho Toccatě či neapolský sextakord tvořený tóny c, es, as v Passacaglii Georga Muffata jsou toho nejzřetelnějším důkazem.
Uvedení všech těchto skladeb jsem ovšem volil nejen pro dispoziční možnosti doubravnického nástroje, ale především kvůli opakovaně se mi vtírajícímu pocitu, že ač repertoár závažného charakteru obvykle nevyznívá na venkovských a dispozičně malých nástrojích dostatečně pregnantně, tak právě tyto Výmolovy varhany monumentalitu i niternost zvoleného repertoáru naopak mimořádně spolehlivě podtrhují, v čemž spatřuji jejich naprostou jedinečnost v kontextu středoevropského varhanářství široko daleko.
Jaroslav Tůma
Toto album vzniklo ve spolupráci s Římskokatolickou farností v Doubravníku.
Varhany v Doubravníku jsou čistě mechanické, se zásuvkovou vzdušnicí. Nemají ani manuálovou, ani pedálovou spojku. Výška jejich ladění odpovídá délce těl píšťal a je přibližně 423 Hz při 15°C, tedy skoro o půltón níž, než je současná norma. Byla použita středotónová temperatura s jednou pětinou komma.
