PORTRÉT KLAVICHORDU
Jaroslav Tůma

F10241   [8595017424120]   vyšlo 9/2019 

CD1
Christoph Graupner (1683–1760)
Ouverture – Chaconne – Entrada (from Suite in C)
Johann Sebastian Bach (1685–1750)
French Suite No. 6, E major, BWV 817
Carl Philipp Emanuel Bach (1714–1788)
Rondo II, C minor, Wq 59/5
Fantasia I, F major, Wq 59/4
Josef Antonín Štěpán (1726–1797)
Sonata E flat major

CD2
Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791)
Twelve Variations on "Ah, vous dirai-je, Maman" K. 265/300e
Herbert Howells (1892–1983) 
Lambert’s Clavichord (Twelve Pieces for Clavichord Op. 41)
Johann Sebastian Bach (1685–1750)
Chaconne D minor (from BWV 1004 transcribed by Jaroslav Tůma)

JAROSLAV TŮMA   klavichord Johann Christoph Georg Schiedmayer, 1787 
zrestauroval Martin Kather, 2018

Co si počít s klavichordem…

     Setká-li se někde klavírista či varhaník s nástrojem zvaným klavichord, jeho dojem se nijak neliší od prvního dojmu laiků, kteří třeba ani na žádný hudební nástroj nehrají. Nikdo neví, co si má o takové malé bedýnce myslet. Má sice struny a klávesy, jenže letmým dotykem kláves klavichord nijak zvlášť nerozezníte. Jen se divíte: K čemu kdy bylo něco takového vůbec užitečné?
     Přesně takový zážitek mám za sebou i já. To když jsem svůj první klavichord dostal jako putovní cenu za vítězství ve varhanní improvizační soutěži v holandském Haarlemu v roce 1986. První setkání s klavichordem bylo pro mě rozpačité jako pro každého. Naučil jsem se pak ale na něj hrát a stal se mi velmi zásadní inspirací pro další uvažování o hudbě jakožto nejvýznamnější nositelce niterných emocí a zároveň prostředníkem nejintimnějšího vztahu mezi reprodukčním umělcem a posluchačem.
     Pokud přijdete na klavichordový koncert, zjistíte, jak jsou podobné rozpaky zcela obvyklou a přirozenou prvotní reakcí publika. Odvykli jsme zvukové intimitě. Na začátku koncertu mají skoro všichni pocit, že někdo asi zapomněl zapnout ozvučení, protože musejí příliš napínat pozornost, aby vůbec něco slyšeli. Jenže zakrátko se stane jakýsi zázrak. Většina uší se dokáže přizpůsobit a my najednou spolehlivě a jasně vnímáme i tóny velmi slabé. Mozek se nám automaticky přeladí na zcela jinou citlivost poslechu, než kdy doposud zažil a potřeboval, a my začneme záhy rozlišovat nejjemnější rozdíly v dynamice i v celkovém ladění hudby. Chcete-li takový zážitek prožít, neposlouchejte tuto nahrávku klavichordové hudby příliš hlasitě.
Často je zmiňován blahodárný vliv hudby na psychiku i fyziologii člověka. Jednou jsem byl svědkem události, která patrně není ojedinělá. Můj přítel Claus Köppel, lékař a tehdejší šéf jedné geriatrické kliniky v Berlíně, ji ostatně avizoval předem. V publiku klavichordového koncertu seděli i pacienti. A zvláště jedna paní na vozíčku zažívala něco neobvyklého. Po koncertě jí doslova zmizel stálý třes. Prý se tak stávalo vždy jen na několik hodin, výlučně ovšem po její pravidelné účasti na obdobných koncertech.
     Princip rozeznívání tónu je u klavichordu velmi jednoduchý. Stiskem klávesy se nerozpohybuje žádný mechanismus kladívka jako u klavíru, ani se jím nezpůsobí trsnutí plektra o strunu jako u cembala. Tón je vybuzen pouhým dotykem tangenty se dvojicí strun. Tangenta je kovový plíšek vztyčený na opačném konci klávesy, než kde se jí dotýkáte prstem, a to pod příslušnými strunami, které jsou všechny napjaty ve směru zhruba napříč klávesám. Vždy dvě struny vedle sebe jsou naladěny unisono. A na ně narazí tangenta. Pomocí klávesy, v podstatě jednoduché páky, jste se strunami po celou dobu znění tónu v těsném spojení. Jejich chvění doslova cítíte v konečcích prstů. Pohybujete-li patřičně svým prstem, dokážete díky průběžným změnám tlaku prstu dokonce vyluzovat jemné vibráto podobně jako na houslích, což žádný jiný klávesový nástroj pochopitelně nedovede. Všechny tóny, jaké by mohly zaznít prostřednictvím části struny ve směru vlevo od tangenty, jsou na této straně nástroje zatlumeny textilií propletenou mezi strunami. Relevantní tóny, laditelné napínáním strun pomocí ladicího klíče, vznikají jen chvěním částí strun v úseku mezi tangentou a kobylkou. Ta je umístěna na rezonanční desce v pravé části nástrojového korpusu. Díky textilii je při puštění klávesy každý tón okamžitě zatlumen, dále tedy nepřeznívá.
     Kvalita vašeho tónu je závislá na způsobu stisku klávesy. Nelze stiskávat ani příliš pomalu, ani příliš rychle. Při pomalém stisku se tón vůbec neozve, při rychlém ošklivě zabzučí či zadrnčí. I tak ale můžete rychlostí a váhou prstu ovlivňovat dynamiku, totiž hrát relativně nahlas nebo naopak téměř neslyšitelně. Či jakkoli mezi těmito dvěma krajnostmi. Všechny vaše prsty jsou v ideálním případě zcela nezávislé na druhých, jeden může hrát forte a jiný piano. To je velmi důležité pro hru polyfonie, kdy díky tomu dokážete dynamicky odstínit každý hlas, nejen v souzvuku, ale i ve vývoji různých melodických linek v polyfonii obsažených.
Samozřejmě, že zvuk klavichordu rychle doznívá. Než se tak ale stane, máte těsně po dotyku strun, po prvním zlomku sekundy, ještě možnost ovlivnit tlakem prstu výšku právě znějícího tónu. A tím i doladit souzvuky tak, aby byly pokud možno dokonale čisté. Vyrovnávají se tak nedokonalosti zvoleného ladicího systému. Opět jde o ojedinělou vlastnost nástroje, žádný jiný klávesový nemůže nic takového zprostředkovat. Jak známo, ve dvanáctitónovém systému nelze totiž pevně laděné klávesové nástroje naladit tak, aby všechny akordy ve všech tóninách zněly dokonale čistě, čili bez sebenepatrnějšího výchvěvu. Buď jsou některé dokonalé a jiné falešné, jako tomu bylo a je u historických způsobů ladění, nebo jsou všechny jakž takž přijatelné, jak je obvyklé u současného běžně užívaného rovnoměrně temperovaného ladění.
Fyzikální vlastnosti ladění byly známy už Pythagorovi, který proslul mimo jiné i objevem nepatrného výškového rozdílu, jaký vznikne tehdy, ladíte-li absolutně čistě, tj. bez výchvěvu souzvuku, dvanáct kvint nebo kvart po sobě následujících. Měli byste po absolvování tzv. kvintového či kvartového kruhu dojít k tónu stejnému, např. od c do c nebo od a do a. Výsledný tón je nepatrně vyšší než tón původní. Jde o jev později nazvaný pythagorejské koma. Své pokusy prováděl Pythagoras na monochordu, bedýnce s rezonanční deskou, na niž měl nataženu jen jedinou strunu, posouval jednu ze dvou kobylek a měřil a měřil a zkoumal a zkoumal…
     Ve středověku někdy někoho napadlo přidat k jedné monochordové struně řadu dalších, což byl princip známý u harfovitých nástrojů, a dále opatřit novou bedýnku i klávesami, které už byly používány u varhan. Takto se vysvětluje vznik klavichordu, jehož nejstarší formy se sice nezachovaly, ale dochovaly se skulptury na zdech katedrál, kde na klavichordy hrají andělé. 
V minulosti sloužily klavichordy nejen k domácímu muzicírování, ale také k soukromému cvičení klávesistů. Vždyť do varhan se musel vhánět vzduch šlapáním. Na varhany se hrálo, ale málo cvičilo. Kdo by si mohl dovolit stále platit kalkanty. A cembala, zejména ta velká, byla oproti klavichordům notně drahá. Někdy bývaly klavichordy používány párově, hráč měl pak k dispozici dva manuály, či dokonce trojitě, s klavichordovým korpusem pro pedálovou hru nohou. To už byl luxus. Teprve poměrně nedávno, až v průběhu devatenáctého století, byly klavichordy definitivně vytlačeny z domácností a hudebních salónů klavírem, pianinem a harmoniem. 
     Svět klavichordů je nesmírně rozmanitý co do velikostí a forem nástrojů i jejich stylových typů. Hudební literatura, kterou můžeme na klavichordu zahrát, je překvapivě široká. Od nejstarších skladeb pro klávesové nástroje až po vídeňské klasiky. Najdeme pouze několik oblastí, kdy klavichord nevyhoví zcela přesvědčivě. Typově klavichordu nesedí některé varhanní skladby monumentálního charakteru, jako příklad uvedu Preludium a fugu Es dur Johanna Sebastiana Bacha, dále také skladby s extrémně dlouhými notami cantu firmu. Kupodivu naopak vůbec nevadí předčasné doznívání dlouhých not v tématech fug, což je možné vnímat na klavichordových nahrávkách např. Bachova Dobře temperovaného klavíru. Na pedálovém klavichordu zní ale výborně i Bachova Passacaglia c moll a mnoho jiných skladeb, o nichž mylně uvažujeme jako o výlučně varhanních.
     Ukazuje se zcela jasně, že klavichord nelze považovat jen za historickou formu klávesového nástroje, který nemá co říci dnešku a který proto můžeme nechat jen tak ležet ladem v muzeích a možná se jím zabývat v odborné literatuře. Pokud na něj začnete hrát, otevřou se vám nečekaně široké obzory. Nástroj vám nekompromisně nadiktuje, co si v oblasti interpretace historické hudby můžete dovolit a co nikoli. Ovládnout jej znamená odhalit a pochopit taje nečekaných zákoutí hudební techniky i výrazu. Nabízí cituplnou intimitu a hladivou laskavost, zároveň i nečekaně dramatické momenty a dokonce i velebnou vážnost či naopak vtip nebo úsměvný nadhled. Znovuoživení klavichordu jako nástroje koncertního i vhodného pro cvičení už je tady. Mnozí mladí klávesisté začali chápat jeho nezastupitelné přednosti, pořizují si jej a využívají ke svému hráčskému rozvoji. 
     Nástroj, na kterém byla pořízena tato nahrávka, vyrobil Johann Christoph Georg Schiedmayer roku 1787 v německém městě Neustadt an der Aisch. Má rozsah pět oktáv - od FF do f3, je volný, nikoli vázaný. Pochází z doby největšího rozkvětu stavby klavichordů a představuje tak pozdní etapu několikasetletého vývoje klavichordu. V minulosti byl vícekrát restaurován. Doložené je restaurování firmou Neupert, poté v roce 1993 Františkem Vyhnálkem v Hovorčovicích u Prahy. Zásadním počinem bylo v letech 2017 až 2018 restaurování v dílně Martina Kathera v Hamburku. 
     Rezonanční desky stavitelů Schiedmayerů se kupodivu obejdou téměř bez žeber. Pouze jedno velké, umístěné paralelně s kobylkou, podepírá rezonanční desku. Při srovnání s nástroji dalších stavitelů té doby, jako byli Horn, Friderici nebo Hoffmann, kteří běžně opatřovali své nástroje i patnácti a více žebry, je něco takového zcela překvapivé a výjimečné. Další dva dochované klavichordy od J. C. G. Schiedmayera, jeden z nich se nalézá v muzeu v Bostonu a druhý je majetkem rodiny Scheidmayerů, jsou také bez žeber. Později se firma Schiedmayer věnovala sériové výrobě klavírů, dále harmonií, v současné době je významným světovým dodavatelem celest.
     Předpokladem pro to, aby historické klavichordy byly i dnes funkční, jsou hlavně intaktní rezonanční desky bez trhlin a perfektní ostrunění s přesným tlakem kobylky. Nástroje mají ovšem dobrý zvuk pouze tehdy, pokud restaurátor docílí také dokonalého vyvážení všech ostatních původních parametrů, a to až do posledního detailu. Pokud se tak nestane, tak kromě méně uspokojivého zvuku nástroje dojde časem opět ke vzniku trhlin na rezonanční desce a nástroj je tak potřebné restaurovat znovu a znovu, což bylo osudem i tohoto konkrétního Schiedmayerova klavichordu. V současné době je restaurovaný nástroj ve stabilní formě a velmi spolehlivě drží i restaurátorem doporučené mírně nerovnoměrné ladění, jehož výška je a' = 415 Hz.
     Dramaturgie tohoto klavichordového titulu přináší kromě hudby 18. století také klávesovou transkripci Bachovy původně sólové houslové Ciaccony d moll a podivuhodný cyklus skladeb ve své době významného anglického skladatele Herberta Howellse, který byl klavichordem a jeho výrazovými možnostmi okouzlen. Dokonce se traduje historka, že v návalu nadšení způsobeného libým klavichordovým zvukem odmítl na poslední chvíli odjet na rodinnou dovolenou s odůvodněním, že raději bude sedět u klavichordu a nerušeně komponovat…

     S přáním příjemného poslechu  

Jaroslav Tůma

Jaroslav Tůma (1956) je koncertním varhaníkem a profesorem Akademie múzických umění v Praze. Koncertuje i na cembale, klavichordu, pianoforte a dalších klávesových nástrojích. Věnuje se též hudební kompozici a publikační činnosti.
     Vystudoval Pražskou konzervatoř u prof. Jaroslava Vodrážky a Akademii múzických umění v Praze u prof. Milana Šlechty (varhany) a prof. Zuzany Růžičkové (cembalo). Je nositelem prvních cen v soutěžích ve varhanní improvizaci v Norimberku v roce 1980 a v holandském Haarlemu v roce 1986, laureátem řady interpretačních varhanních soutěží, např. v Linci v roce 1978, v soutěži Pražského jara v roce 1979, v soutěži Johanna Sebastiana Bacha v Lipsku v roce 1980 a mnoha dalších.
     Pravidelně účinkuje např. na festivalech Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka a na dalších domácích prestižních pódiích. Koncertoval téměř ve všech evropských zemích, také v USA, Kanadě, na Kubě, v Japonsku, Mongolsku, Jihoafrické republice, Singapuru atd. Bývá předsedou nebo členem porot mezinárodních hudebních soutěží, vyučuje na mezinárodních varhanních kurzech a seminářích.
     V Tůmově repertoáru se nacházejí stěžejní skladby českých i světových skladatelů v širokém spektru stylů od renezance až po 21. století. Jeho diskografie čítá přes padesát sólových titulů. U firmy Supraphon mu vyšla řada kompaktních disků „Historické varhany Čech” zachycující autentický zvuk vzácných varhan různých epoch od renezance až po začátek 20. století. Na značce Arta vydal kromě významných bachovských titulů (Dobře temperovaný klavír, Goldbergovy variace, Orgelbüchlein, Toccaty, preludia a fugy) např. Třicet šest fug pro pianoforte Antonína Rejchy, Eklogy Václava Jana Tomáška, varhanní sonáty Paula Hindemitha a několik CD s varhanními improvizacemi, z nichž zatím poslední nazvané Moje vlast je sestaveno z improvizací na témata Bedřicha Smetany. Pro Český rozhlas pořídil vedle mnoha varhanních snímků také souborné nahrávky devětadvaceti klavírních sonát Jana Ladislava Dusíka a Lipských chorálů J. S. Bacha. Věnuje se i kolektivní improvizaci. V letech 2015–2017 např. realizoval sérii hudebně tanečních představení pod názvem Vyvolený aneb Řehoř na skále, kdy se stal inspirací pro pětici hudebníků, recitátora a tanečnici román Thomase Manna.
     Jaroslav Tůma je mj. autorem hudby k filmu dokumentaristy Pavla Kouteckého Proměny Pražského hradu, dvou sbírek varhanních skladeb na témata Adama Václava Michny (Svaté lásky labirynth aneb Česká mariánská muzika 2014 a Loutna česká 2016) a odborné publikace O interpretaci varhanní hudby s přihlédnutím k jiným klávesovým nástrojům (2016).

Doplňková četba
JAROSLAV TŮMA: KLAVICHORD, TÉMĚŘ ZAPOMENUTÝ NÁSTROJ 

Poznámky k interpretaci vybraných skladeb z osmnáctého a dvacátého století
Jak se hraje na klavichord

další info a objednávka