Vítejte na eshopu ARTA Music cz en

Johann Sebastian Bach / Svatá Hora / Jaroslav Tůma

 

F10242   [8595017424229]   vyšlo 11/2019 

CD1
Toccata a fuga F dur BWV 540
Preludium a fuga f moll BWV 534
Partita č. 1 f moll Christ, der du bist der helle Tag BWV 766
Fantasie a fuga c moll BWV 537
Partita č. 2 c moll O Gott, du frommer Gott BWV 767
Preludium a fuga C dur BWV 531

CD2
Preludium a fuga E dur BWV 566 (Toccata concertata)
Preludium a fuga e moll BWV 533
Partita č. 4 e moll Ach, was soll ich Sünder machen BWV 770
Preludium a fuga G dur BWV 550
Preludium a fuga g moll BWV 535
Partita č. 3 g moll Sei gegrüsset, Jesu gütig BWV 768

Jaroslav Tůma – Svatohorské varhany postavil Vladimír Šlajch (Borovany, 2009–2018)

přehrát album Bach na Svaté Hoře CD1 75:44
1. Toccata F dur 10:34
2. Fuga F dur 6:42
3. Preludium f moll 4:54
4. Fuga f moll 6:05
5. Partita I f moll 0:52
6. Partita II f moll 2:41
7. Partita III f moll 1:23
8. Partita IV f moll 1:09
9. Partita V f moll 1:26
10. Partita VI f moll 1:04
11. Partita VII f moll 2:26
12. Fantasie c moll 5:44
13. Fuga c moll 5:08
14. Partita I c moll 1:07
15. Partita II c moll 3:18
16. Partita III c moll 1:19
17. Partita IV c moll 1:05
18. Partita V c moll 1:40
19. Partita VI c moll 1:19
20. Partita VII c moll 1:50
21. Partita VIII c moll 2:34
22. Partita IX c moll 3:39
23. Preludium C dur 2:45
24. Fuga C dur 4:56

Velké svatohorské varhany - ideální nástroj pro interpretaci hudby J. S. Bacha v českých zemích.

Když jsem po dlouhých deset let sledoval čas od času ve varhanářské dílně Vladimíra Šlajcha v Borovanech rodící se velké varhany pro Svatou Horu, uvědomoval jsem si od začátku, o jak zásadní počin v několikasetleté historii varhanářství v Čechách v tomto případě půjde. Glosoval jsem pak blížící se dokončení varhan i v médiích, jedno z přirovnání se týkalo slavných varhan v jihoněmeckém Weingarten. Varhany tam jsou takřka všude. Na kůru, okolo chrámových oken, dokonce také vysoko u klenby. Bazilika na Svaté Hoře je sice daleko menší než ta ve Weingarten, nicméně je velmi členitá, jednotlivé svatohorské varhanní stroje stejně tak zabírají celý prostor západního průčelí hlavní lodi, od kůru přes otevřené přilehlé půdní prostory až po závěr klenby. Však se také do varhanářské dílny sice vešly, jenže jejich zkompletování včetně traktury bylo z prostorových důvodů možné teprve přímo v bazilice. Ve Weingarten trvala stavba také velmi dlouho, což znamená další paralelu. Obvykle bývají totiž i hodně velké varhany hotové za dva až tři roky. V našem případě se stavba zdržovala zdlouhavým financováním, nebyla ostatně zahrnuta do celkové rekonstrukce Svaté Hory jakožto Národní kulturní památky, pro kterou byly využity prostředky z Evropských fondů. Peníze na stavbu varhan přicházely zejména od poutníků a dobrodinců, pouze velmi omezeně i z veřejných zdrojů.

V době podepsání smlouvy na stavbu velkých varhan sloužily už na Svaté Hoře chórové „dvojvarhany“, kterými Vladimír Šlajch osvědčil svoji schopnost vytvořit pro barokní interiér nástroj, jaký nejen po zvukové stránce, ale i výtvarně dokonale zapadne do zdejšího prostředí. Objednání nových varhan zastřešila Matice svatohorská, spolek příznivců a dobrodinců Svaté Hory, jehož předsedkyní byla a je doposud paní Věra Langová. Tehdejší svatohorský farář P. Stanislav Přibyl inicioval podpis smlouvy v situaci, kdy sice nebylo zajištěno financování, ale zato přesně věděl, jaký typ nástroje od konkrétního varhanáře si přeje pro Svatou Horu získat. Vzápětí ovšem dostal nabídku, aby se stal generálním vikářem Litoměřické diecéze. V současné době zastává pozici generálního sekretáře České biskupské konference. Svůj vztah ke Svaté Hoře ale projevuje nepřetržitě, neopomine žádnou příležitost k návratu mezi své redemptoristické spolubratry. Dnešním farářem na Svaté Hoře je jeden z nich, P. David Horáček. U příležitosti žehnání nových varhan na svátek Krista Krále v listopadu 2018 pronesl P. Stanislav Přibyl kázání, které každého zúčastněného mimořádně oslovilo. Dokonce bylo později publikováno v italském jazyce také v mezinárodním organologickém sborníku Musica folia vydávaném v polském Opole. Mluvil o číselné symbolice nového nástroje ve vztahu k našemu lidskému společenství i Boží přítomnosti. Dovolím si citovat tři pasáže z jeho kázání:

„Varhany jsou nástrojem, který vyžaduje množství rozmanitého materiálu, drobných i velkých součástí, jsou taktéž výtvarným dílem, strojem vyžadujícím řemeslný fortel i hodinářskou přesnost, stejně jako hudebním nástrojem. Nelze říci, která část varhan je důležitější: zda velké lesklé prospektové píšťaly, drobné kožené matky spojující jednotlivé části mechaniky, nebo vzduchotěsné a velmi přesně zhotovené vzdušnice, které přivádějí vzduch k píšťalám. Připomíná to lidskou rodinu, či jakoukoli komunitu, v níž by bylo krátkozraké oslavovat jen její představitele, protože oni jsou „neseni“ společnou námahou i entusiasmem všech těch, kteří onu komunitu tvoří a zdají se být neviditelní. Koneckonců tyto varhany onu spolupráci znázorňují ještě jiným způsobem. Vždyť mohly vzniknout jen díky mnoha dárcům, kteří dali své síly a prostředky dohromady. To, co je motivovalo, byla vidina nástroje dnes stojícího před námi. Aby varhany mohly zaznít, je zapotřebí, aby se potkaly tři osoby: varhanář, který je postaví, varhaník, který na ně umí zahrát, a skladatel, který vytvoří hudební dílo. Kdo je důležitější? Bez varhanáře by nebylo NA CO hrát, bez varhaníka by neměl KDO hrát, bez skladatele by nebylo CO hrát…

…Vraťme se k nástroji. I v něm je toho mnoho třikrát: tři manuály, tři druhy píšťal a tři měchové soustavy. Jazykové rejstříky však nejsou tři, ale čtyři, a jeden z nich se nazývá Vox humana, tedy lidský hlas. Varhanní stroje také nejsou tři, ale čtyři, nesmíme zapomenout na pedálové rejstříky, jejichž tóny dávají nástroji potřebný fundament. Připomíná mi to tři božské osoby, ale člověka k tomu, člověka, jehož lidství bylo povýšeno tím, že je přijal Boží Syn, člověka, pro jehož záchranu se Bůh nasadil a nasazuje. Rejstříků je ve varhanách tři a třicet, tak jako Kristových let, strávených mezi námi lidmi na zemi…

…Zdá se mi, že jsme zapomněli ještě na jednu důležitou věc. Varhany by bez vzduchu nevydaly ani tón, možná jen nějaké klapání a vrzání pocházející od marné snahy varhaníka nástroj rozeznít. Vzduch, tedy dech varhan, nám má připomínat, že „Duch Páně naplňuje celý svět“ (Mdr 1,7). Duch je „Pánem a dárcem života“ (Vyznání víry), stejně jako dárcem milosti. Milosti, která nechť se snese požehnáním na tento nástroj, na všechny, kdo jej vytvořili, na ty, kdo na něj svou velkorysostí přispěli, na ty, kdo jej budou rozeznívat, i na ty, kteří budou poslouchat jeho tóny. Požehnáním, které bude svoláno ve jménu Boha Trojjediného, ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.“

Tolik z promluvy P. Stanislava Přibyla. Přítomen byl papežský nuncius Charles Daniel Balva, poté nové varhany požehnal kardinál Dominik Duka, záznam slavnosti a následného varhanního koncertu lze shlédnout v archivu televize NOE.

Kdo navštíví poutní areál Svaté Hory, je ohromen čistotou stylu zdejší barokní nádhery. Je zároveň překvapen komorními rozměry ústřední stavby, kterou je bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Její stříbrný oltář je sice monumentální, štukování interiéru zdobné, zlacení bohaté, přesto ale zdejší svatyně působí útulně až domácky. Středobodem poutního místa a jeho liturgického života je každodenní uctívání sošky Panny Marie, kterou podle tradice vyřezal sám první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Barokní bazilika je jí ideálním příbytkem.

Provozování hudby bylo na Svaté Hoře vždy důležitou součástí duchovního života. Je ovšem pochopitelné, že zvukově by pro danou velikost kostela teoreticky stačily i daleko menší varhany. Ambice varhanářů i varhaníků ostatně zvláště dnes často nerespektují historicky prověřené zákonitosti, což mívá za následek disproporci hmotnosti nástrojů i jejich zvukové vydatnosti vůči potřebám prostoru. Jenže v případě svatohorských varhan dosáhl varhanář tak neobvyklé jednoty nástroje a místa určení, že například po výtvarné stránce jsme si okamžitě po jejich dokončení vůbec nedokázali představit, že se na své pozici ještě nedávno nenalézaly. Ihned také prokázaly své mnohé zvukové přednosti při každodenní liturgii, zvláštních slavnostech i během koncertního provozu. Dokladem jsou pravidelné Varhanní půlhodinky, které se konají od května do začátku října vždy v neděli odpoledne. Nikoli každý varhaník si ale se Šlajchovými varhanami okamžitě rozumí tak dobře jako třeba svatohorský regenschori Pavel Šmolík. Ten ostatně často zdůrazňuje, jak nejen jemu, ale i dalším varhaníkům je nový nástroj doslova mentorem a rádcem, jak nás nutí přizpůsobit se mu v dobrém i ve zlém. Podobně jako i prožívání lidských vztahů znamená pro zúčastněné nejen radost, ale někdy i vydatnou námahu.

Z mého pohledu je úspěšná hra na velkých svatohorských varhanách podmíněna jednak velkou pokorou vůči nim a schopností se přizpůsobit, jednak hlubokým porozuměním specifickým vlastnostem daného nástroje. Varhanář je postavil jakožto hold tradičním varhanářům kdysi působícím v českých zemích. Zdobení prospektových píšťal odkazuje k loketskému Abrahamu Starckovi, příbramskému Ondřeji Kokštejnovi a varhanáři Středního Povltaví Bedřichu Semrádovi. Traktura hrací i rejstříková je samozřejmě mechanická, pouze pedálové tóny strojů umístěných na postranních půdách do baziliky otevřených mají také „posilovače“ v podobě elektrických přídavných relé. Pedálové rejstříky se ovládají pouze elektricky. Varhany díky traktuře zkonstruované výlučně podle barokních vzorů při hře docela nahlas klapou, a navíc, což je způsobeno různou vzdáleností jednotlivých spojů, klapou nikoli rovnoměrně na každém tónu. Řadě varhaníků klapání vadí, varhanář však na oprávněnosti své konstrukce trvá, přičemž argumentuje staletou tradicí stavby varhan. Staří varhaníci současné moderní a zcela odhlučněné traktury vůbec neznali.

Je pravdou, že na míře rušivého klapání se pozná specifický varhaníkův styl hry, dále také platí, že snaha o menší hlučnost nutí každého z nás nejen mačkat, ale i pouštět klávesy s co největší pozorností, přičemž způsob pohybu prstu samozřejmě ovlivňuje u mechanické traktury tohoto typu i vyznívání tónových vazeb a hladkost frází. Snaha o bezhlučnou hru, byť při slabší registraci zcela marná, ovlivňuje kvalitu melodických linek v rámci polyfonie naprosto zásadně a přitom jednoznačně pozitivně.

Třímanuálová klávesnice, která je nádherně tvarovaná v kombinaci vícera efektních materiálů, neumožňuje pohodlnou hru. První doteky jsou spíše hledáním a soubojem, než procházkou růžovou zahradou. Varhaníkovi se např. mezi tóny fis a gis či gis a ais nevejdou prsty, a to ani v případě, že mu narostly docela útlé. V prvním okamžiku leckoho napadne, že se jedná o varhanářovu schválnost, o záměrně nastavenou překážku: teď ukaž, co umíš! Možná je tomu tak, Vladimíru Šlajchovi se však klaviatura přesně v těchto parametrech provedení prostě líbí. Je pravdou, že některé hmaty zahrát nelze, varhaník musí v řadě případů použít i docela neobvyklý prstoklad.

Ani pedálnice nepřináší jen potěšení. Pod manuály je spíše hlouběji zapuštěná, menzurována je hodně do šířky, díky čemuž je vlastní bezchybnou pedálovou hrou interpret obvykle odměněn až po déletrvajícím pilném cvičení. Rozsah pedálu je velký, nahoře až do f', díky čemuž zde můžeme zahrát i Bachovu Toccatu a fugu F dur, v rámci jeho tvorby vyžadující vůbec největší počet pedálových kláves. Další záludností obsluhy svatohorského nástroje je případná hra s jednou nebo dokonce dvěma mechanickými manuálovými spojkami. Zapínají se posuvem horní a spodní klávesnice, varhaník pak hraje uprostřed a stiskávání kláves přitom vyžaduje vynaložení velké fyzické námahy, stejně jako kdysi, třeba v osmnáctém století.

Z dispozice nástroje je zřejmé, jak bohaté zvukové možnosti nám poskytuje. Primárně je sice nástroj určen pro hru starší hudby, hlavně renezanční, barokní či klasické, nicméně ani romantické nebo soudobé skladby nejsou zapovězeny. Jen je třeba uvážit, který konkrétní titul do programu zařadit a který by byl méně vhodný. Všechny změny barev se provádějí vytažením nebo zastrčením táhel, a to čistě mechanicky. Zda tak stihne varhaník učinit sám, či zda potřebuje pomoc někoho dalšího, to záleží vždy na jeho úvaze. Rozličné rejstříkové barvy je možné kombinovat v téměř nevyčerpatelném množství odstínů, zvláštnost představují dvě zvonkohry, z nichž každá je umístěna na jedné z pedálových skříní. Připojují se k varhanním píšťalám ve specifických okamžicích, zvláště ve vrcholových pasážích vybraných děl či improvizací. Zároveň se při cinkání zvonků začnou točit hvězdice, ve kterých rozeznáváme symbol rodu Sternberků nalézající se ostatně i na jiných místech baziliky.

U varhan na Svaté Hoře nás napadá, že podobný svět byl přece před mnoha desetiletími varhanáři postupně opouštěn a zapomenut. Nad krásou zvuku a technickou přímočarostí totiž postupně vítězila snaha o maximální užitkovost, která byla definována jinými než prvořadě uměleckými hledisky, a zejména čím dále tupější tovární výroba. Zde se naopak jedná o unikátní projekt. Identický nástroj nemají nikde, podobně výjimečných vzniká nyní i v celoevropském kontextu jen velmi málo. Třeba pro zdárnou interpretaci hudby Johanna Sebastiana Bacha jsou tak v našich zemích svatohorské varhany jedinečné a nezastupitelné. Barokní varhany v Čechách mají totiž přes všechnu svoji krásu malý tónový rozsah, chybí potřebné klávesy, pedály i rejstříky. Pozdější jsou zase orientovány na romantický hudební styl, ještě mladší většinou trpí neduhy výše popsanými.

Prostorové rozvržení jednotlivých strojů je u svatohorských varhan hodně neobvyklé, ale zároveň respektuje dávné tradice. Hlavní stroj je rozdělen tradičně na C a Cis stranu, což znamená, že v jedné části hrají všechny tóny C, D, E, Fis, Gis a B, zatímco ve druhé tóny Cis, Dis, F, G, A a H. Hlavní stroj zabírá nejrozměrnější dvě části korpusu varhanní skříně. Menší stroj vpředu nad varhaníkovou hlavou, zvaný positiv, se váže ke třetímu manuálu. Prvním manuálem se hraje na spodní stroj, který je naopak rozdělen na bas a diskant, dokonce se každý rejstřík spodního stroje zapíná v basu a v diskantu zvlášť, po levé a po pravé straně hracího stolu. Varhanář jej umístil hned za hrací stůl do postamentu varhan. Buď plní funkci třetího zvukově plnohodnotného stroje, nebo funkci stroje doprovodného či echového. V budoucnu by mohl dodatečně obdržet i pohyblivé žaluzie, jaké by ještě dále rozšířily zvukové možnosti nástroje. Pedál je podobně jako hlavní stroj rozdělen na C a Cis stranu, každá zabírá jednu z přilehlých půdních prostor. Třířadý pedálový kornet hraje naopak z korunního stroje umístěného nahoře pod klenbou. Zároveň se ale dají spojit do pedálu i rejstříky hlavního či spodního stroje, takže podle okolností jsou možnosti jeho využití nadmíru flexibilní nejen po stránce dynamické, ale hlavně prostorové.

Vůbec nejzvláštnější vlastností svatohorských varhan je zvuková všestrannost a do jisté míry snad až univerzalita. Posloucháte-li je, máte chvilku dojem, že slyšíte český či jihoněmecký barokní zvuk, poté zase, že jste se náhle ocitli v nedalekém Sasku někde u „Silbermanek“, až nakonec zaznamenáte pasáže jakoby od Severního moře, totiž tóny ideálních varhan Bachových předchůdců severoněmecké školy. Při spojení principálu hlavního stroje a bifary naladěné do výchvěvu zaváháte. Jste snad v Itálii? Zároveň platí, že ač se nalézáme v kostele katolickém, duchu Bachova protestantismu zdejší akustika a ozev nadmíru konvenují. Složitá Bachova polyfonie zde zní naprosto přehledně a konkrétně, v každém okamžiku se dá ušima přesně postřehnout každý detail artikulace, každý nejmenší emoční záchvěv v podobě agogického výkyvu. Pěkné vyznění těch nejvelkolepějších, ale i nejintimnějších Bachových skladeb naplňuje naše nejsmělejší představy o možné existenci dokonalé ekumeny mezi křesťanskými církvemi a koneckonců i lidmi dobré vůle jakéhokoli světonázoru. Hudba je totiž jejím nejdokonalejším prostředkem.

Dramaturgie nahrávky, která se vám dostává do rukou, vychází z číselné symboliky předestřené P. Stanislavem Přibylem při slavnosti žehnání varhan. Každá ze čtyř Bachových partit je doplněna dvojicí dalších skladeb zkomponovaných ve stejnojmenných tóninách. Na dvou CD nosičích tak uslyšíte čtyři trojice skladeb, které s výjimkou Toccaty a fugy F dur patří do Bachovy rané tvorby, přičemž jeho autorství je u některých z nich dokonce zpochybňováno. Definitivní soud můžeme vynést jen těžko. Preludium a fugu E dur neboli Toccatu „concertatu“ jsem už jednou nahrál na varhanách Vladimíra Šlajcha v Bruchsalu v Německu. Zájemcům se tak nabízí zajímavé srovnání. V řadě detailů je moje interpretace po letech úplně stejná, v jiných směrech zcela odlišná. Kostely v Bruchsalu a na Svaté Hoře představují akusticky odlišné světy, tím i vyznění skladeb je diametrálně jiné. Zbývá dodat, že stereofonní zvukový obraz svatohorské nahrávky je vytvořen smícháním vícestopého záznamu zvuku sejmutého v hlavní chrámové lodi i zadních přilehlých kaplích, jelikož pouze tak lze díky danému akustickému charakteru prostoru docílit na zvukovém snímku stejného vjemu, jaký zažívá návštěvník Svaté Hory naslouchající varhanám přímo v bazilice.

Jaroslav Tůma
titulární svatohorský varhaník

Jaroslav Tůma (1956) je koncertním varhaníkem a profesorem Akademie múzických umění v Praze. Koncertuje i na cembale, klavichordu, pianoforte a dalších klávesových nástrojích. Věnuje se též hudební kompozici a publikační činnosti.
     Vystudoval Pražskou konzervatoř u prof. Jaroslava Vodrážky a Akademii múzických umění v Praze u prof. Milana Šlechty (varhany) a prof. Zuzany Růžičkové (cembalo). Je nositelem prvních cen v soutěžích ve varhanní improvizaci v Norimberku v roce 1980 a v holandském Haarlemu v roce 1986, laureátem řady interpretačních varhanních soutěží, např. v Linci v roce 1978, v soutěži Pražského jara v roce 1979, v soutěži Johanna Sebastiana Bacha v Lipsku v roce 1980 a mnoha dalších.
     Pravidelně účinkuje např. na festivalech Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka a na dalších domácích prestižních pódiích. Koncertoval téměř ve všech evropských zemích, také v USA, Kanadě, na Kubě, v Japonsku, Mongolsku, Jihoafrické republice, Singapuru atd. Bývá předsedou nebo členem porot mezinárodních hudebních soutěží, vyučuje na mezinárodních varhanních kurzech a seminářích.
     V Tůmově repertoáru se nacházejí stěžejní skladby českých i světových skladatelů v širokém spektru stylů od renezance až po 21. století. Jeho diskografie čítá přes padesát sólových titulů. U firmy Supraphon mu vyšla řada kompaktních disků „Historické varhany Čech” zachycující autentický zvuk vzácných varhan různých epoch od renezance až po začátek 20. století. Na značce Arta vydal kromě významných bachovských titulů (Dobře temperovaný klavír, Goldbergovy variace, Orgelbüchlein, Toccaty, preludia a fugy) např. Třicet šest fug pro pianoforte Antonína Rejchy, Eklogy Václava Jana Tomáška, varhanní sonáty Paula Hindemitha a několik CD s varhanními improvizacemi, z nichž zatím poslední nazvané Moje vlast je sestaveno z improvizací na témata Bedřicha Smetany. Pro Český rozhlas pořídil vedle mnoha varhanních snímků také souborné nahrávky devětadvaceti klavírních sonát Jana Ladislava Dusíka a Lipských chorálů J. S. Bacha. Věnuje se i kolektivní improvizaci. V letech 2015–2017 např. realizoval sérii hudebně tanečních představení pod názvem Vyvolený aneb Řehoř na skále, kdy se stal inspirací pro pětici hudebníků, recitátora a tanečnici román Thomase Manna.
     Jaroslav Tůma je mj. autorem hudby k filmu dokumentaristy Pavla Kouteckého Proměny Pražského hradu, dvou sbírek varhanních skladeb na témata Adama Václava Michny (Svaté lásky labirynth aneb Česká mariánská muzika 2014 a Loutna česká 2016) a odborné publikace O interpretaci varhanní hudby s přihlédnutím k jiným klávesovým nástrojům (2016).

© Studio Svengali, prosinec 2019
coded by rhaken.net