Vítejte na eshopu ARTA Music cz en

Jan Anselm Fridrich: Musica in luctu sive piae considerationes in amarissimam Christi passionem (oratorium)
František Ignác Antonín Tůma: Stabat mater

 

F10246   [8595017424625]   vyšlo 11/2019   

přehrát album Fridrich Tůma Musica Florea 68:12
1. Musica in luctu - Introductio 3:58
2. Musica in luctu - Recitativo 1:31
3. Musica in luctu - Aria I. Largo 7:47
4. Musica in luctu - Aria II. Largo 6:15
5. Musica in luctu - Aria III. Tardissime 7:40
6. Musica in luctu - Aria IV. Adagio 7:01
7. Musica in luctu - Aria V. Tarde 8:12
8. Musica in luctu - Aria VI. Largo 3:45
9. Musica in luctu - Chorus. Andante 4:56
10. Stabat Mater - Largetto 2:17
11. Stabat Mater - Chorus 1:48
12. Stabat Mater - Andante / Largetto / Andante 1:50
13. Stabat Mater - Chorus 1:39
14. Stabat Mater - Aria. Largetto 3:16
15. Stabat Mater - Chorus et soli 1:43
16. Stabat Mater - Chorus 1:46

Musica Florea, Collegium Floreum
Marek Štryncl
, dirigent
nahrávka ve světové premiéře 
www.musicaflorea.cz

Hudba a oratorní produkce v želivském klášteře Želivský klášter řeholních kanovníků řádu premonstrátů patřil v 18. století k  nejvýznamnějším duchovním a kulturním centrům českomoravského pomezí. Hudba zde byla nezbytnou součástí liturgie, ale i dalších slavností, a to i světského charakteru. Hudební provoz zajišťovali do velké míry žáci latinského gymnázia, které bylo při klášteře založeno v  roce 1652. Hudební schopnosti alumnů byly vyžadovány ještě před jejich přijetím do školy a dále byly rozvíjeny pod dohledem speciálně určených pedagogů (cantor musicae), zpravidla z  řad řeholníků. Nejmladší žáci pravidelně zpívali soprán či alt při bohoslužbách v  řádovém kostele Narození Panny Marie, starší působili také jako instrumentalisté. Hudební úroveň želivského kláštera snad nejlépe dokládá dochovaná sbírka hudebnin, která, ponecháme-li stranou několik liturgických knih (antifonáře, graduály apod.), dnes čítá přes 660 skladeb z  let 1707–1858. Těžiště sbírky spočívá ve  skladbách z  2. poloviny 18. století, mezi nimiž je mnoho děl významných českých i cizích skladatelů, např. A. Boroniho, F. X. Brixiho, C. Ditterse von Dittersdorfa, B. Galuppiho, Ch. W. Glucka, J. A. Hasse, J. Lohelia-Oehlschlägla, V. Maška, J. Myslivečka, J. J. Ryby, A. Reichenauera či J. A. Sehlinga. Mezi nejcennější skladby patří unikátní soubor kantát Cithara Nova (1707) od Josefa Leopolda Václava Dukáta (1684–1717), který v  klášteře působil v  posledních letech svého života v  různých hudebních funkcích. Sbírka obsahuje především skladby liturgické, které pokrývají prakticky celý církevní rok, ale také operní árie, které byly – s novými latinskými texty – zařazovány při různých slavnostních bohoslužbách. Několik málo skladeb instrumentálních (symfonie, koncerty, divertimenta, partity) lze vztáhnout k  hudebním recreatio provozovaných při návštěvách vznešených hostů, oslavách jubileí opatů, hostinách či ryze pro obveselení bratří. K želivským tradicím patří ovšem také provozování rozsáhlých pašijových oratorií, označovaných jako oratorium musicum nebo opera passionis. Jedno z  nich bylo provedeno v  roce 1764 jako součást velkopátečních obřadů. Celý název zní: Musica in luctu sive piae considerationes in amarissimam Christi passionem ex prophetarum Oraculis extractae et sacro die Parasceves in Monasterio Fontis B. V. Mariae ad Zaram post solis occasum ad sepulcrum Domini auri et audiendum: Menti ad conteplandum Oratorio musico praepositae (Hudba v  zármutku neboli zbožné rozjímání o hořkém utrpení Krista, z knih proroků vybrané a ve svatém dni na Velký pátek v  klášteře u Pramene Blahoslavené Panny Marie po západu slunce u hrobu Páně, k  vidění a poslouchání, k zamyšlení a kontemplaci provedené). Jak titulní list napovídá, dílo bylo původně provedeno nikoliv v  Želivě, ale v  cisterciáckém klášteře ve Žďáru nad Sázavou, který se – co do produkce oratorní – želivskému klášteru přinejmenším zcela vyrovnal. Autorem oratoria je Jan Anselm Fridrich, žďárský varhaník, o jehož životě a díle není bohužel téměř nic známo. V  zápisech ze žďárského  klášterního archivu, které pořídil archivář Otto Steinbach, je pouze jedna zmínka: „v roce 1769 zemřel skladatel hudební a přeslavný varhaník Anselm Fridrich.“ Skladba J. A. Fridricha se do Želiva dostala patrně během působení opata Arnošta Morávka (1752–1774), pravidelné kontakty mezi oběma kláštery jsou ovšem doloženy i v  předchozích letech. Provedení v  Želivě dokládají přípisy na partech klarin od kopistů, žáků želivského gymnázia, s  datem 1764. Ke skladbě je přiloženo latinské libreto neznámého autora, které podle řádových zvyklostí napsal řeholník, jeho jméno však neznáme. Text je založen na výňatcích z  knihy proroka Izajáše (zejména přesná citace 6. verše z  kapitoly 53 v  altové árii). Z  provozovacího materiálu se k  tomuto oratoriu dochovaly čtyři zpěvní hlasy a devět instrumentálních hlasů: dvoje housle, viola, sólové violoncello, dvě klariny, altový a tenorový pozoun, a varhany. Úvod k oratoriu nevybočuje z  běžné klášterní produkce a je uzavřený fugou. Po úvodním recitativu, v němž dva hlasy spolu rozmlouvají o utrpení Krista, následují uzavřené recitativy a árie da capo. Árie jsou provázeny smyčci a varhanami. Altová árie Peccator non morare (Hříšníku, nemeškej), doprovázená sólovým violoncellem, nabízí hříšníkovi smírné řešení. Soprán je sólově zastoupen ve dvou odlišných polohách, nejprve v  durové tónině v  árii Planctu cor concidit (Žalem srdce umdlévá) a v árii Dura corda convolate (Shromážděte se tvrdá srdce) v tónině e moll, v  níž je provázen dvěma pozouny, zvýrazňujícími melodickou linku sopránu. Tenorová árie Compucto corde suspira (Truchli nad probodeným srdcem) klade na zpěváka velké nároky a je doprovázená v  některých pasážích colla parte. Trombony v  závěrečném sboru mají funkci sólových nástrojů, které posilují hudební afekt textu spojeného s  nářkem Plangite montes, en in cruce moritur justus (Naříkejte hory, hle, na kříži zemřel Spravedlivý). Mezi ostatními dochovanými kompozicemi želivské hudební sbírky vyniká tato skladba velikostí instrumentálního obsazení a dramatickým zpracováním pašijového tématu. Skladba mimo jiné dokládá, že kromě importovaného repertoáru vznikala přímo v  klášterním prostředí pozoruhodná díla komponovaná v  moderním duchu soudobého hudebního stylu.

Pavla Semerádová

Fridrichovo oratorium doplňuje na nahrávce další skladba s  pašijovou tématikou, a sice Stabat mater Františka Ignáce Antonína Tůmy (1704–1774), dosud málo známého českého skladatele, který většinu svého tvůrčího života strávil ve Vídni. Své Stabat mater v  tónině g moll složil Tůma roku 1747, tedy jen několik málo let poté, co byl přijat na místo dvorního varhaníka u císařovny Alžběty, vdovy po Karlu VI. a matky Marie Terezie. Tůmova kompozice je dnes proslulá coby mistrovský kus v  chrámovém stylu. Obsazení pro čtveřici vokálních hlasů a continuo odpovídá tradici stile pieno, tedy primárně „sborové“ sazbě oproti módnímu přístupu opernímu/ kantátovému, s  množstvím árií a ansámblů, které zvolili pro své neméně cenné kompozice Alessandro Scarlatti či Giovanni Battista Pergolesi. Tůma ve svém díle navazuje spíše na tradici Emanuela Astorgy, text dělí po menších úsecích a rozmanitě uplatňuje homofonní i polyfonní sazbu. Působivost skladby spočívá v  obdivuhodné šíři invence (melodické, harmonické, formální), která Tůmovi umožňuje rozehrát text středověké sekvence mnoha barevnými odstíny, ale zároveň také v  autorově sebekázni, resp. dokonalém propojení všech rozmanitých složek hudební struktury do  stylově vytříbené jednoty.

Marc Niubò

Další nahrávky Marka Štryncla a orchestru Musica Florea:

     

© Studio Svengali, prosinec 2019
coded by rhaken.net