Obě skladby na této nahrávce jsou spjaty se jménem saské kurfiřtky a polské královny Marie Josefy, dcery rakouského císaře Josefa I. Její sňatek s následníkem trůnu byl součástí plánu Augusta Silného na politické zabezpečení sasko-polské unie a korunní princ kvůli němu konvertoval ke katolicismu, podobně jako již dříve jeho otec kvůli získání polské koruny. Od svého příchodu do Drážďan roku 1719 se přísně katolicky vychovaná Marie Josefa aktivně zasazovala o záležitosti své církve, mimo jiné též o organizaci bohoslužeb po vzoru rodného vídeňského dvora. A právě tehdy začal vzestup a slavná éra drážďanské dvorní chrámové hudby.
Jedním z hlavních aktérů tohoto dění byl český skladatel Jan Dismas Zelenka (1679-1745). Byl angažován u dvorní kapely jako kontrabasista, brzy však upozornil na své výjimečné kompoziční schopnosti a během dvacátých let postupně přebíral stále více úkolů za nemocného kapelníka Johanna Davida Heinichena. Po Heinichenově smrti se stal Zelenka de facto jeho nástupcem a kapelnické úkoly vykonával i poté, co dvůr jmenoval kapelníkem Johanna Adolfa Hasseho, právě vyšlou skladatelskou hvězdu ověnčenou operními úspěchy v Neapoli. Ke zlomu došlo roku 1733, kdy zemřel saský kurfiřt a polský král August Silný a vlády se ujal jeho syn s manželkou, již zmíněnou Marií Josefou. V hudebním provozu u drážďanského dvora došlo na řadu významných změn odpovídajících představám nového panovníka. Zelenka tehdy provedl pokus o získání kapelnického místa, jeho žádost však zůstala bez odezvy a Hasse se ujal svého kapelnického úřadu.
Z dedikací řady Zelenkových děl věnovaných Marii Josefě vytušil již v polovině devatenáctého století drážďanský hudební historik Moritz Fürstenau, že jejich tón možná skrývá více než jen obvyklou devótní poníženost. Snad jistou spřízněnost hluboce věřících katolíků v protestantské zemi? Nevíme. Zelenkovu důvěru k princezně snad prozrazuje později nalezený neobvyklý koncept skladatelovy zoufalé žádosti o finanční příspěvek, když se ocitl v nouzi poté, co na místě chybějícího kapelníka z vlastních skromných zdrojů financoval přípravu skladeb k provedení.
Missa purificationis Beatae Virginis Mariae, tedy mše „Očišťování Panny Marie“, vznikla v srpnu roku 1733, a to během neuvěřitelně krátké doby deseti dní. Ze skladatelových poznámek na partituře je zřejmé i její určení: byla zkomponována „u příležitosti z milosti Páně šťastně dokončeného porodu naší nejvznešenější paní kurfiřtky…“ Mše tedy nebyla určena pro svátek Očišťování Panny Marie (2. února), ale pro první příchod panovnice do kostela po narození jejího syna. Jak lakonicky zaznamenává diárium drážďanské jezuitské misie, došlo k němu v neděli 23. srpna, kdy byla zřejmě také Zelenkova mše poprvé provedena. Jedná se o slavnostní mši s velkým nástrojovým obsazením zahrnujícím sbor čtyř trubek a tympánů, hoboje a flétny. Ve shodě s dobovými zvyklostmi je mše koncipována jako tzv. číslová či kantátová mše, což znamená, že jednotlivé úseky textu jsou zhudebněny jako samostatné části. Ideál „smíšeného chrámového stylu“ navíc vedl ke střídání nejrůznějších způsobů zhudebnění od koncertantních sborů přes sborové fugy, kontrapunktické věty ve stile antico, až po árie či ansámbly.
Ve srovnání se Zelenkovými následujícími mešními kompozicemi jde o poměrně krátkou skladbu, což je nejspíš kromě čistě praktických liturgických důvodů možno přičíst i spěchu, v němž vznikla. V tomto smyslu je zřejmě třeba chápat například opakování Kyrie eleison da Capo. Nezvykle úsporně je pojaté též Credo, které je zhudebněno jako jedna prokomponovaná věta, v níž jsou určité části textu (jako „et incarnatus“, „crucifixus“ či „mortuorum“) zvýrazněny změnou tempa či sazby. Rovněž obsazení bez trubek naznačuje, že by se v případě Creda mohlo jednat o vloženou starší skladbu. Spěch však v žádném případě nenarušil Zelenkovu osobitou hudební řeč hýřící překvapivými harmoniemi, vytříbeným kontrapunktem, prudkými kontrasty i dech beroucími ritornely. Řadu míst nespočetněkrát zhudebňovaného textu mešního ordinária skladatelé obvykle zpracovávali podobnými prostředky i Zelenka tak například část Christe eleison tradičně zhudebňuje jako duet dvou sopránů. Ze zavedených zvyklostí naproti tomu vybočuje opětovné užití fugy, která s textem Cum Sancto Spiritu uzavírá Gloria, když skladatel tu samou hudbu použil i v závěru Sanctus s textem Osanna. Celou mši uzavírá dvojitá fuga (Dona nobis pacem), jejíž první téma odkazuje ke Kyrie a umocňuje tak sevřenost celého díla.
Litaniae lauretanae „Consolatrix afflictorum“ patří spolu s dalšími loretánskými litaniemi nazvanými „Salus infirmorum“ a čtyřmi mešními kompozicemi do skupiny Zelenkových posledních velkých děl. Skladatel připsal dvoje litanie Marii Josefě v roce 1744. Dobové zmínky o rozepsaných hlasech nasvědčují, že litanie tehdy byly na rozdíl od jeho posledních mší také provedeny, a sice postupně jako prosba a poděkování za uzdravení panovnice. Titul „Consolatrix afflictorum“ je jedním z oslovení Marie z textu litanií a znamená „Těšitelko zarmoucených“. Název druhých litanií pak znamená „Uzdravení nemocných“. Tyto druhé litanie však Zelenka již roku 1741 tedy ještě před jejich věnováním královně zaslal do Prahy svému prvnímu šlechtickému patronovi hraběti Johannu Hubertu Hartigovi, který v témže roce zemřel. Složil snad původně Zelenka pro Hartiga obě skladby?
Loretánské litanie „Consolatrix afflictorum“ jsou komponované pro skromně obsazený orchestr se smyčci a dvěma hoboji, což je typické obsazení Zelenkových pozdních děl. Skladba je členěna do pěti částí, přičemž v závěrečném Agnus Dei je užito stejné hudby jako v úvodním Kyrie. Centrální i významově klíčovou větu tvoří třetí část Sancta Maria: v sopránu se stále opakuje parafráze chorální invokace Sancta Maria, ora pro nobis (Svatá Maria, oroduj za nás) v unisonu celého souboru ji uslyšíme rovněž na začátku i konci věty, zatímco v dalších hlasech v rychlém sledu zaznívají jednotlivá oslovení Panny Marie. Uprostřed věty pak v náhlém Adagiu zazní „titulní“ verše: „Salus infirmorum, Consolatrix afflictorum, Auxilium Christianorum, ora pro nobis“ (Uzdravení nemocných, Útočiště hříšníků, Těšitelko zarmoucených, Pomocnice křesťanů, oroduj za nás). Podobně jako v případě ostatních pozdních skladeb Jana Dismase Zelenky je i na těchto litaniích fascinující mimo jiné to, že vůbec nejde o nějaké sumarizující dílo starého muže ohlížející se zpět. Naopak, svým stylem ukazuje daleko dopředu. Či spíše nahoru, k nebi plnému hvězd.
Václav Kapsa
Další nahrávky s hudbou J.D.Zelenky v provedení Ensemble Inégal:
