EIVIND AARSET – DREAM LOGIC / ECM 2301 recenze player
Norwegian guitarist Eivind Asarset has contributed to a number of influential ECM recordings including Nils Petter Molvær’s “Khmer” and “Solid Ether”, Arve Henriksen’s “Cartography”, Andy Sheppard’s “Movements In Colour”, Arild Andersen’s “Elektra”, Jon Hassell’s “Last Night The Moon Came...” and Marilyn Mazur’s “Small Labyrinths”. The aptly-named “Dream Logic” is his first ‘leader’ disc for the label. With its drifting planes of sound-texture, built from layers of processed guitar, sometimes supported by subliminally-throbbing bass, and its otherworldly ambience, it attains an almost hallucinatory quality, underlined by its avoidance of stressed time. Rhythms are as liquid as Aarset’s phrasing. “Dream Logic” is an album of sound-painting which begins with guitar but goes beyond it, moving in mysterious waves. Jan Bang, who is co-composer of a number of the pieces, also contributes sounds and samples, and was the recording producer for sessions at Tjernsbråten, Punkt and Rainbow Studios, aided by frequent collaborator Erik Honoré.
In the pieces heard here, Aarset’s guitar is the starting point, with guitar lines, melodies and textures slowly opened up through the discreet use of samples and programming, developing and expanding the emotional core of the material. Transition points between guitar and electronics are blurred; one is an extension of the other. And Aarset has long since learned to make musical use of his pedals and effects boxes, applying delays and feedback to create a very singing line, ricocheting in a reverberant hall of mirrors to create a sense of deep space. Associations abound: the dark drones of the album’s longest piece, “The Beauty of Decay”, for instance, might suggest affinities with Indian vocal music or perhaps with the world of the Indian-inspired Jon Hassell, whom Aarset has acknowledged as an important source.
Like many guitarists of his generation Eivind (born 1961 in Drøbak, Norway) was first influenced by rock players, Jimi Hendrix above all. By the mid-1970s electric jazz caught his attention, especially Miles Davis’s “Agharta” album with the fiercely-distorted lead guitar of Pete Cosey raging around Miles electric trumpet. Aarset was also listening to ECM’s early albums, especially those of Terje Rypdal and Jan Garbarek.
After a period on the road as a heavy rock guitarist, Aarset worked prolifically as a session player, appearing on more than 150 albums in this capacity for both Norwegian and international productions. It was on the session circuit that he first encountered Bugge Wesseltoft and Nils Petter Molvær. In 1997, Molvær and Aarset joined Marilyn Mazur’s band, and recorded “Small Labyrinths” for ECM. The bigger news that year, however, was the release of “Khmer”, Molvær’s genre-changing album, which featured plenty of Eivind’s exploratory guitar, now weaving its way between free-running samples, programmed beats and turntable scratching. Inside the Molvær band, Aarset had plenty of freedom to develop his textural guitar playing, further showcased on his own discs on Wesseltoft’s Jazzland label including “Électronique Noir”, “Connected”, “Sonic Codex” and “Live Extracts”.
-----
Skandinávští elektronici na hranici žánrů vždycky oslovovali několik typů publika. Nové nahrávky Eivinda Aarseta a skupiny Food vzešly z (post)jazzu, ale zaujmou hlavně posluchače ambientní hudby: ať už hledají něco „krásného“, nebo spíš dobrodružného.
S generací „nu-jazzové“ elektroniky si vydavatelství ECM začalo, když v devadesátých letech vydalo hudbu trumpetisty Nilse Pettera Molvaera. Jazzové linie tu úplně nescházely ale potácely se v hustých elektronických výparech nebo se slalomářsky proplétaly mezi programovanými beaty. Příznačné bylo, že Molvaer byl „žánrový přeběhlík“: svůj elektrostyl si vynalezl až ve středním věku, poté, co toho dost odehrál mezi jazzmany, ale taky ve společnosti sámijské šamanky Mari Boine, která kloubila akustický rituál s elektronikou, jako by se nechumelilo. Z Molvaera je dnes hvězda: jeho hudba se ukázala jako široce sdělná, navíc časem nasákla softerotickou smyslností a emocemi.
Laboratoř s hledištěm
Dvě nová alba teď představují alchymistické hraní jeho kolegů – shodou okolností hráli v poslední době v Česku. Norský kytarista Eivind Aarset se zaplétá s ECM už patnáct let: hrál spolu s perkusistkou Marilyn Mazur nebo autorem fikčních „etnických ambientů“ Jonem Hassellem. Na své sólové desce Dream Logic nechává vyznít kytaru: někdy to dokonce zní jako normální prst na normální struně, jindy se zvuk žene „krabičkami“ a máme pocit, že Aarset nechává nasáknout psychedelickými akvarely nějaké vesmírné mapy.
U hudby, kterou má na povel šéfdramaturg ECM, slavný producent Manfred Eicher, občas hrozí nenarušená krása lyrické čistoty, která je v mnichovských kancelářích vydavatele vyžadovanou metou. Aarsetovu Snovou logiku v tomto směru skvěle zachraňuje jeho jediný spoluhráč, elektronik Jan Bang. Do meditativního proudu trousí konfrontační zvukové poznámky, nechává zvuk koktat ve smyčce, vaří ho, dusí a špikuje. Jan Bang vůbec přesahuje význam tohoto alba. Stojí totiž za každoročním norským festivalem Punkt, který funguje jako špičkové nahrávací studio v akci, laboratoř otevřená publiku. Soustředí se na živou interakci s elektronikou: tedy různé procesy a samplování, které se stávají součástí koncertu. Neznamená to jen „trénink“ v ovládání strojů: také se tu páří instinkt hráčů v ráži s náturou mašinek a programů.
Když data vedou duet s dechem
Deskou jaksi „do série“ je titul Mercurial Balm kapely Food. Ta má dnes podobu stálého dua s rotujícími hosty. Britský saxofonista Iain Ballamy se leckdy hodně blíží nordické zpěvnosti Jana Garbarka, což je bolest nahrávek Food. Ale naštěstí se tu dá slyšet i dost cenných míst, počínaje neúnavným stylem druhého ze stálých členů, bubeníka Thomase Stronena. O elektronickou omáčku se tu postaral větším dílem Christian Fennesz, přispěl i Eivind Aarset.
Fennesz má zkušenost z naprosto volných forem, kdy s elektronikou přepadal od vypůjčených témat (Rolling Stones, Beach Boys) řetězcem souvislostí přes snivou melancholii až k temné černi noisu a hluku. Jenže vedle Drsoně v něm přebývá i Jasoň, jak lze slyšet ve spolupráci s oskarovým soundtrackářem Ryuichim Sakamotem. Na albu s Food šťastně zkombinoval obojí, krásné i dobrodružné. Hodně taky pomohl otevřít formy skladeb, kdy se z živého hraní staly jakési skici, v nichž můžeme najít téma a centrum, ale taky chuť zapomenout se u pěkného detailu a vyrážet nečekanými směry.
Obě novinky od ECM dost dobře poslouží k – řekněme – důstojnému relaxačnímu poslechu, když po práci dovrávoráme domů a chceme se naložit do dobrých zvuků (však také v databázích mívá podobná hudba žánrové označení „home listening“). Dá se v ní zaslechnout DNA dnešní doby. Pořád tu tečou eletronická data a instantně se proměňují: a s nimi vedou dialog akustické struny a klapky, pevný bod z nevirtuálního světa dřeva, prstů a lidského dechu.
Pavel Klusák pro Lidové noviny, únor 2012
