VĂ­tejte na eshopu ARTA Music cz en

ANTONÍN DVO?ÁK: SYMFONIE ?. 3, Tragická p?edehra, Polonéza Es dur
Marek Štryncl & Musica Florea

 

F10260   [8595017426025]   vyšlo 12/2020     

ve spolupráci s Musica Florea, z.s. a za finan?ní podpory Ministerstva kultury

Dvo?ák: Symphony No.3 52:44
1.
Tragic Overture in B flat major 14:06
2.
Symphony No.3 - Allegro moderato 10:13
3.
Symphony No.3 - Adagio molto, tempo di marcia 13:14
4.
Symphony No.3 - Finale. Allegro vivace 9:28
5.
Polonaise in E flat major 5:44

MUSICA FLOREA, MAREK ŠTRYNCL, dirigent        www.musicaflorea.cz 

Tragická ouvertura, Symfonie ?. 3 Es dur a Polonéza Es dur z díla Antonína Dvo?áka (1841–1904) se na programech koncert? objevují spíše z?ídka, pokud v?bec. P?esto ukrývají nespo?et hudebních krás. První dv? jmenované (relativn? rané) kompozice nám navíc odhalují „jiného Dvo?áka“, stylov? pom?rn? odlišného od „známého Dvo?áka“ z doby jeho zralosti. Nejsou však o nic mén? pozoruhodné a mnoho poslucha?? by je st?ží ozna?ilo za um?lecky mén? hodnotné.

Tragická ouvertura, která p?vodn? vznikla na podzim roku 1870 jako p?edehra ke Dvo?ákov? první ope?e Alfred, dostala samostatný název z d?vodu zamýšleného koncertního provedení v roce 1881. Z?ejm? práv? tehdy Dvo?ák také podrobil partituru zásadní revizi. Ze zám?ru však bohužel sešlo a z opery nakonec nebylo za skladatelova života provedeno nic.

V roce 1870 byl Dvo?ák pod silným vlivem hudební ?e?i Richarda Wagnera. Jarmil Burghauser pozd?ji Tragickou ouverturu ozna?il za nejwagnerovšt?jší skladbu v d?jinách ?eské hudby. N?které pasáže p?ipomínají p?edehru k Bludnému Holan?anovi, ale také záv?re?nou scénu ze Soumraku boh? – která však v té dob? ješt? neexistovala! Tohoto mladého, sm?lého Dvo?áka nelze charakterizovat jinak než jako novátora, jenž svými experimenty v oblasti harmonie místy p?ed?il dokonce i Wagnera.

P?edehra za?íná pomalým úvodem, který nás po po?áte?ním prudkém výbuchu, napln?ném dramatickým nap?tím, p?enese do tajemn? zamlženého d?jišt? opery, ran? st?edov?ké Anglie. Poté následuje hlavní oddíl Allegro molto passionato, využívající r?zná témata a motivy opery. Zobrazuje boje mezi Angli?any a dobyva?nými dánskými armádami, stejn? jako lásku spanilé Alviny k anglickému králi Alfredovi. Motiv samotného Alfreda zazní pouze jednou, a to až ke konci p?edehry – shodou okolností je tém?? totožný s melodií Internacionály, kterou pozd?ji zkomponoval belgický skladatel Pierre De Geyter; ten ovšem Dvo?ákovu operu znát nemohl. Alfredovo téma zní ve velkolepém majestátu trubek a pozoun? uprost?ed bitevní v?avy. Divoké boje pak vyústí – stejn? jako ve vlastní ope?e – do triumfálního záv?re?ného vít?zství Angli?an?.

Na ja?e a po?átkem léta 1873, tj. dva a p?l roku po p?edeh?e k Alfredovi, Dvo?ák zkomponoval T?etí symfonii. Musel tehdy prožívat radostné období, nebo? díky provedení Hymnu pro sbor a orchestr zažil první výrazný úsp?ch na koncertním pódiu, jeho dílo poprvé vyšlo tiskem (šest písní) a stejn? tak byl patrn? š?astný i jeho vztah s Annou ?ermákovou: jejich první dít? se narodí p?esn? dev?t m?síc? od data dokon?ení symfonie 4. ?ervence 1873. To vše mohlo mít vliv p?i práci na symfonii, která vyza?uje radost, a v záv?re?né v?t? dokonce nespoutané veselí. Krajní oddíly pomalé v?ty, evokující smute?ní pochod plný silného zármutku, však rovn?ž mohou být odrazem jednoho osobního zážitku oné doby: koncem února Ann? zem?el ve v?ku dvaapadesáti let otec.

Dvo?ákova fascinace Wagnerem je v symfonii stále patrná, ale nacházíme v ní i jiné vlivy – beethovenovské a v pomalé v?t? berliozovské. Skladatel je všechny dokonale vst?ebal a p?etavil do osobité, promyšlené kompozice, plné p?sobivých myšlenek, mistrovsky zformovaných do symfonického celku. Platí to p?inejmenším pro podobu díla, kterou známe dnes – n?kdy po premié?e v roce 1874 (pod taktovkou Bed?icha Smetany) totiž Dvo?ák podrobil dílo revizi, možná i celkem zásadní. P?vodní partitura druhé v?ty a ?ástí Finale jsou nezv?stné; Dvo?ák pracoval s novým opisem, tudíž kone?nou verzi s originálem nelze porovnat. Z premiérových recenzí však m?žeme vyvodit, že základní obrysy symfonie z?staly nedot?eny, a to v?etn? pon?kud neobvyklého roz?len?ní na t?i v?ty, v jehož rámci t?etí v?ta kombinuje rysy scherza a finale.

V?tšinu revizí Dvo?ák pravd?podobn? realizoval roku 1889 p?ed druhým provedením díla. Bohužel se jednalo o poslední za jeho života. Skladatel i celý hudební sv?t o?ividn? v?novali pozornost p?edevším záplav? nových d?l, která mu plynula z pera. P?esto m?l prý Dvo?ák T?etí symfonii velmi rád, ?asto se k ní s oblibou vracel a její partiturou s pot?šením listoval ješt? n?kolik dní p?ed smrtí. Dnešní badatelé, kte?í se tímto dílem zabývali, je chápou nejen jako pozoruhodný dokument ur?ité vývojové fáze Dvo?ákova kompozi?ního stylu, ale rovn?ž jako svébytný výtvor vysoké um?lecké hodnoty. A. Peter Brown ve svém vícesvazkovém p?ehledu sv?tového symfonického repertoáru uvádí, že toto dílo „pat?í k nejlepším symfoniím druhé poloviny 19. století“.

Tragická ouvertura i T?etí symfonie zcela postrádají „lidový tón“, který si spojujeme s Dvo?ákovou zralou tvorbou – nap?. ve Slovanských tancích ?i melodiích tane?ního rázu v r?zných komorních a orchestrálních dílech. M?žeme takový tón o?ekávat v Polonéze Es dur? Jedná se o vysloven? tane?ní skladbu, která vznikla v prosinci 1879, tedy rok a p?l po první ?ad? Slovanských tanc?. A polonéza jako tane?ní typ má skute?n? ko?eny v lidové hudb?, konkrétn? polské. Již v 18. století však byla p?stována jako dvorský tanec majestátního, ob?adného charakteru (a?koli mu nechyb?la rytmická živost), a to nejen v Polsku: jednalo se o zcela mezinárodní žánr. Dvo?ákova Polonéza Es dur tomuto vzoru p?esn? odpovídá. Vznikla na objednávku pro ples Akademického ?tená?ského spolku v Praze, kde byla také v lednu 1880 provedena. Hned v b?eznu se pak hrála p?i „tane?ní zábav? spolku poslucha??v inženýrství“. Po?átkem roku 1881 ji Dvo?ák v?lenil do scény hradní slavnosti v reprízách své opery Král a uhlí? z roku 1874. O dva roky pozd?ji vyšla Polonéza v Praze ve ?ty?ru?ní klavírní úprav?, která si z?ejm? získala zna?nou popularitu. V této verzi ji roku 1892 znovu vydal C. F. Peters v Lipsku. V p?vodní podob? s krásn? zn?jící instrumentací pro symfonický orchestr p?ekvapiv? vyšla až o mnoho let pozd?ji, roku 1961.

David R. Beveridge

Slovo dirigenta

Chceme-li interpretovat romantickou skladbu, nem?li bychom ji interpretovat romanticky? Zajímavé je, že tém?? každý hudebník, kritik a muzikolog vám spontánn? odpoví kladn?. Hrát a zpívat Bacha jako Bacha, Dvo?áka jako Dvo?áka je zajisté krásný ideál, kde „hudebník má být pravou rukou skladatele, nic nesmí k jeho skladbám p?idávat a odebírat“, jak prohlásil R. Wagner. Ten však nemluvil o notách, ale o skladbách. Jako dirigent-interpret byl doslova posedlý tzv. flexibilním tempem a tempem rubatem. Zrychloval, zpomaloval, dokonce m?nil tempo b?hem rychlé v?ty na tém?? polovi?ní. A to proto, aby emocionáln? zvýraznil líbeznost melodie. V konzervativní Anglii byl kv?li tomu v polovin? 19. století málem vypískán z pódia. Ale p?ipravil cestu A. Dvo?ákovi, který o jednu generaci pozd?ji již v pozitivním smyslu fascinoval tam?jší kritiky tím, že jako dirigent tempa m?ní, aniž tyto zm?ny byly zapsány v notách. Romantikové doslova nenávid?li metronom a jen vydavatelé je nakonec p?inutili k tomu, aby n?jaký metronomický údaj poskytli. A to jen proto, aby nedošlo k „zásadním omyl?m“ zvoleného tempa skladby, jak o tom mluvil C. M. von Weber. M?li obavy, aby se interpret nedal metronomem svázat a sev?ít do amuzikální šablony, která se bohužel v interpretaci romantických d?l (zejména po 2. sv?tové válce) stala absurdní normou „pravé“ muzikality. Moderní ideál – „jedna nota jako druhá“ a také „co není v notách, nemá právo na existenci“ – vedl k tomu, že se romantická hudba za?ala hrát neromanticky. Bez messa di voce, emo?n? nabitých portát – glisand, zám?rn? nerovnom?rné intonace ?i nestejného smykování (které napomáhalo k legatovému nep?erušovanému toku melodií), bez agogiky a bez již zmín?né esence romantické intepretace – flexibilního tempa.

Tato nahrávka se za pomoci dobových romantických nástroj? pokusí nám všem – poslucha??m i interpret?m – vrátit ty výrazové prost?edky, které d?lají romantickou hudební interpretaci skute?n? romantickou.

Marek Štryncl


Další nahrávky Marka Štryncla a orchestru Musica Florea:

        

© Studio Svengali, září 2021
coded by rhaken.net