Vítejte na eshopu ARTA Music cz en

ANTONÍN DVOŘÁK: SYMFONIE Č. 8, V přírodě
Marek Štryncl & Musica Florea

 

F10285   [8595017428524]   vyšlo 12/2023     

ve spolupráci s Musica Florea, z.s. a za finanční podpory Ministerstva kultury a Státního fondu kultury ČR

play all Symfonie č. 8 G dur, V přírodě 52:25
1.
V přírodě (In Nature's Realm) 14:53
2.
Symfonie G dur _ Allegro con brio 10:21
3.
Symfonie G dur _ Adagio 10:39
4.
Symfonie G dur _ Allegretto grazioso 6:31
5.
Symfonie G dur _ Allegro ma non troppo 10:00

MUSICA FLOREA, MAREK ŠTRYNCL, dirigent        www.musicaflorea.cz 

Symfonie č. 8 G dur a koncertní předehra V přírodě Antonína Dvořáka (1841–1904) představují díla ve více ohledech spřízněná. Obě vznikla v témže období skladatelova života, kdy se mohl těšit ze svých pronikavých úspěchů: zejména v Anglii jeho hudba zaznamenala senzační ohlas a na domácí půdě zas naposledy zvítězil s operou Jakobín; americké triumfy však byly teprve na obzoru. Pokud víme, Dvořák obě díla zkomponoval z vlastní potřeby, nikoli na něčí přání či objednávku. Obě spatřila světlo světa z velké části v jeho milovaném venkovském útočišti ve Vysoké u Příbramě a obě ztělesňují pocity vyvolané krásami přírody, kterou tak vroucně miloval. Dokonce si můžeme povšimnout příbuznosti mezi hlavním tématem první věty symfonie (uvedeným flétnou po krátkém pochmurnějším úvodu) a hlavním tématem předehry (zaznívá v klarinetu, i v tomto případě po krátké úvodní části). V obou případech se jedná o melodii vycházející z pentatonické stupnice, která evokuje dojem svěžesti, pocit, že se nacházíme pod širým nebem.

     V případě předehry Dvořák mimohudební obsah naznačil názvem díla, V přírodě. Žádné další slovní vysvětlení nám nezanechal, avšak na mnoha místech skladby si lze snadno představovat šumění korun stromů v lese či zpěv ptáků, který měl, jak víme, ve zvláštní oblibě. Jestliže Beethovenova „Pastorální“ symfonie zprostředkovává „radostné“ dojmy, které se člověka zmocňují při vstupu do venkovského prostředí, ve Dvořákově předehře se tyto pocity stupňují téměř k extázi: jeho poměr k přírodním krásám lze označit téměř za zbožňování. Dvořák skladbu komponoval od března do července 1891 jako první ze skupiny tří koncertních předeher; dále následovaly Karneval a Othello. Původně je zamýšlel provádět společně jako jeden celek – jsou myšlenkově propojeny tím, že hlavní téma první z nich se znovu objevuje ve zbývajících dvou. Podle jednoho Dvořákova přítele toto téma představuje samotného skladatele, přičemž zřejmě vyjadřuje jeho reakce na rozdílné situace, reprezentované jednotlivými předehrami. Dvořák však nakonec rozhodl, že předehry mohou být prováděny také každá zvlášť. A skutečně, předehru V přírodě lze nepochybně chápat jako samostatné dílo. Při premiéře, kterou skladatel dirigoval 28. dubna 1892 v Praze, byla přijata s nadšením. Slovy jednoho z kritiků: Dvořák je nadšeným obdivovatelem přírody a půvabův jejích; jaký div, že dojmy, jež vyvolala v něm utěšená zátiší příbramských lesů, vtělily se v nejkrásnější úbor hudební, jaký skladateli kterému vůbec může býti údělem.

     Symfonie č. 8, která vznikla o něco dříve, od srpna do listopadu 1889, je ovšem dílem většího rozsahu s širší škálou nálad a skládá se ze čtyř vět odlišného rázu. Na několika místech dává Dvořák zaznít pocitům melancholie a v jedné pasáži druhé věty dokonce emocím bolestným; hledáme-li konkrétní příčinu, mohlo by jí zčásti být nedávné úmrtí jeho švagrové Marie Štěpánkové ve věku jedenatřiceti let. Víme, že skladatele a zejména jeho ženu nesmírně zarmoutilo. Celkově však v symfonii převládá nálada radostná, místy dokonce do krajnosti rozjásaná. Symfonie nemá žádný programní podtitul a její partitura budí dojem, že se jedná o tzv. absolutní hudbu bez jakéhokoli mimohudebního obsahu. Od tří různých osob, které s Dvořákem hovořily v době prvních provedení symfonie, se však dozvídáme, že ji zamýšlel jako „pastorální“ dílo inspirované životem v přírodě. Podle jeho přítele Václava Judy Novotného chtěl patrně v první části „zvukem hudebním vylíčiti poměr vlastní duše, mnohým chmurným pomněním tísněné, k povznášejícím krásám boží přírody.“ V této i ve druhé větě díla slyšíme radostné ptačí prozpěvování.

     Německý muzikolog Hartmut Schick roku 1991 k této symfonii učinil několik velmi zajímavých postřehů: že Dvořák při komponování pomýšlel na její uvedení pod vlastní taktovkou během nadcházejícího ruského turné v březnu 1890 a že dílo vykazuje, zřejmě nikoli náhodou, celou řadu společných rysů s Pátou symfonií Čajkovského. Skutečnost, že tyto paralely unikaly pozornosti hudebních kritiků po více než sto let, však svědčí o tom, jak dobře Dvořák „zametl stopy“: při poslechu této symfonie na Čajkovského ani nepomyslíme, zní naopak ryze dvořákovsky. Úspěch premiéry, kterou skladatel dirigoval 2. února 1890 v Praze, mohl být jen stěží oslnivější. Jedna z recenzí konstatuje, že skladatel si tímto dílem vydobyl pozici nejvýznamnějšího žijícího symfonika, podle jiné je Dvořák největším tvůrcem symfonie po Beethovenovi. První zahraniční provedení se neuskutečnilo v Rusku, nýbrž 24. dubna 1890 v Londýně, opět pod Dvořákovou taktovkou. Tamní kritici dílo velebili bezmála stejně vzletnými slovy jako skladatelovi krajané. Dočítáme se, že: Působivější a v mnoha ohledech smělejší a originálnější symfonii nemělo anglické publikum drahnou dobu možnost slyšet. Oprávněně lze konstatovat, že ani jedna věta není slabá. Další recenzent zas v díle nalezl jiné hodnoty: Již dlouho jsme neslyšeli tak svěží dílo plné rozkošných melodií. V průběhu prvních několika let se symfonie dočkala desítek provedení: ve Vídni, Německu, Švýcarsku, Americe a znovu v Praze a Anglii. Později ji poněkud zastínila Dvořákova další a poslední symfonie „Z Nového světa“, avšak i kdyby ji nikdy nenapsal, přesto by díky několika dřívějším dílům téhož žánru zaujímal přední postavení v oblasti symfonického repertoáru – platí to především právě o Osmé symfonii. Dnes, více než sto let poté, co Dvořák dirigoval britskou premiéru, prožívají posluchači toto dílo po celém světě jako čirou radost. Stejně jako klavírista a muzikolog Alfred James Hipkins, který skladateli po londýnském provedení napsal: Poslech tohoto díla je jako déšť po dlouhém suchu či jako mana pro hladovějícího na poušti; od první do poslední noty je to krásné dílo vzácné geniality, které ční nad veškerou kritikou!

     David R. Beveridge, překlad Ondřej Šupka ve spolupráci s autorem

Když si Richard Wagner, velký vzor Antonína Dvořáka, v Praze vyslechl Beethovenovu 3. symfonii v podání orchestru Pražské konzervatoře, znechuceně podotkl, že toto provedení nebylo dobré, neboť tam bylo málo tempovych změn. K tomu dodal, že bychom si měli poslechnout, jak takovou symfonickou hudbu hrají klavíristé. A opravdu, nejen u nahrávek z počátku 20. století, ale i dnes je klavírní interpretace této hudby plná různé agogiky, tempových zrychlení, zpomalení, výrazového zadržování či odlehčení, rozmanité artikulace, (ne)rytmického zostřování či naopak rozvolnění (tempo rubato). Podle romantického ideálu by taková interpretace měla náležet i symfonickému orchestru. A to i přestože většina těchto výrazových prostředků či ornamentiky nebyla skladatelem zapsaná do not. Je proto na čase oživit původní krásu rozmanité romantické interpretace a nebát se „riskovat“. Nebál se ani Antonín Dvořák, o kterém se ví, že byl stejně jako Richard Wagner zastáncem radikálního flexibilního tempa.

     Marek Štryncl


Další nahrávky Marka Štryncla a orchestru Musica Florea:

        
   

© Studio Svengali, červenec 2024
coded by rhaken.net