Josef Antonín Štěpán (1726–1797) : Sonáta B dur pro cembalo, PicŠ.20 (1771)
Leopold Koželuh (1747–1818) : Sonáta Es dur pro pianoforte, op.38 č.1 (1793)
Giedrė Lukšaitė Mrázková – fortepiano, cembalo
     Vlámské cembalo podle Andreas Ruckers z roku 1640, postavil František Vyhnálek
     Kladívkový klavír podle Anton Walter z roku 1792 (Koželuh), postavil Paul McNulty
     Kladívkový klavír podle Walter & Sohn z roku 1805 (Dusík), postavil Paul McNulty

Z českých luhů do císařských salonů. Příběhy čtyř mistrů klaviatury.

Když v 18. století docházelo k rychlému vývoji zejména v oblasti symfonie, komorní a klávesové hudby, čeští hudebníci nejenže byli u toho, ale mnozí z nich stáli v čele tohoto procesu. Za svého života se těšili slávě a uznání, než jejich místo zaujali géniové, kteří hudební podněty posunuli do nových dimenzí a ovládli světová pódia. Na jejich jména sice usedl prach, zapomnění však kvalitu díla nesnižuje. Bez nich by totiž Beethoven, Mozart, Schubert a další neměli na co navázat a čím se inspirovat.

Čtyři skladatelé této nahrávky originálním způsobem zasáhli do proměn hudebního vkusu a stylu v době, kdy se kladívkový klavír postupně prosazoval vedle klavichordu a cembala jako hlavní sólový nástroj. Patřili ke špičkám svého oboru, pohybovali se v nejvyšších kruzích: vyučovali princezny a budoucí panovnice, přátelili se s vlivnými osobnostmi. Zní to téměř jako pohádka, avšak v jejich soukromém a profesním životě se odráží dynamika celého 18. století – zasáhly do něj války, revoluce i náboženský rozkol.

Kariéra Josefa Antonína Štěpána (1726–1797) začala dramaticky. Jako čtrnáctiletý prchal z rodného Kopidlna ve východních Čechách do Vídně, aby unikl odvodu během válek o rakouské dědictví. S pomocí majitele kopidlnského panství hraběte Františka Jindřicha Šlika vystudoval u těch nejlepších – Františka Ignáce Tůmy a zejména Georga Christopha Wagenseila. Vypracoval se ve znamenitého klavíristu a uznávaného skladatele. Roku 1766 nahradil Wagenseila na postu učitele dcer Marie Terezie – Marie Antoinetty, budoucí francouzské královny, a Marie Karoliny, pozdější královny neapolské. Titul Maestro di Cembalo della Corte Imperiale a Wienna tak vůbec poprvé připadl českému skladateli.

V kosmopolitní, kulturou tepající Vídni navštěvoval již jako přední hudební osobnost salon dvorního rady a mecenáše Franze von Greinera, vyučoval jeho dceru, budoucí slavnou spisovatelku Karolinu Pichlerovou. V osvícensky laděném prostředí potkával český skladatel svého vrstevníka Josepha Haydna i generačně mladšího Mozarta a Salieriho. Ač v padesáti letech ztratil zrak, zanechal po sobě Štěpán více než 80 děl pro sólový klavír a nad 40 klavírních koncertů. Na rodný kraj a rodinný původ jako syn místního kantora a hudebníka nezapomněl, většinu svého majetku odkázal škole v Kopidlně.

K nejzajímavějším rysům jeho díla patří v té době zcela ojedinělé pomalé introdukce či prolínání prvků barokní suity se sonátou – Sonáta pro cembalo B dur Pic Š. 20 (1771) vznikla teprve dvacet let po smrti J. S. Bacha, v době, kdy ještě doznívaly starší hudební formy. Štěpán však dokázal propojit minulost s novými ideály klasicismu.

Ještě počátkem 20. století byl Štěpán uznáván, kupříkladu německý muzikolog Arnold Schering považoval jeho koncerty za svěžejší než Haydnovy. Dáme-li slovo skladatelovým současníkům, roku 1781 poznamenal spisovatel a knihkupec Christoph Friedrich Nikolai, že vídeňští milovníci klavírní hudby uznávali jen dvě jména: Štěpán a Koželuh.

Leopold Koželuh (1747–1818) přišel do centra habsburské monarchie ve svých 31 letech a rychle se tu stal žádanou celebritou. Tou dobou byl již schopným skladatelem, vzdělával se v Praze u svého bratrance, výtečného varhaníka Jana Antonína, a také u vyhlášeného učitele klavíru Františka Xavera Duška. Nepodmanil si pouze Vídeň. Když ho chtěl v roce 1781 přetáhnout do dvorní kapely salcburský arcibiskup na uvolněné místo po Mozartovi, mohl si dovolit odmítnout.

S rostoucím renomé získával Koželuh vliv: oženil se do šlechtické rodiny, založil prosperující hudební nakladatelství, byl moderní v prosazování kladívkového klavíru, slavné žákyně propagovaly jeho skladby po Evropě – hrály se mimo jiné v Londýně za řízení Josepha Haydna. Když se stal učitelem arcivévodkyně Alžběty Württemberské, pozdější manželky císaře Františka II., pronikl na císařský dvůr, kde od roku 1792 působil jako komorní kapelník a dvorní skladatel. Vyučoval také Marii Louisu, pozdější Napoleonovu manželku. Koželuha zkrátka znala a ctila celá Evropa. Slavný anglický historik Charles Burney popsal jeho styl jako přirozený, půvabný a originální, bez napodobování.

Jenže i vynalézavý skladatel, kterým Koželuh beze sporu byl, může vyjít z módy… Avšak bez jeho 22 klávesových koncertů a téměř 50 sólových sonát bychom přišli o důležitou část mozaiky klávesové literatury 2. poloviny 18. století, jak ostatně dokládá i Sonáta pro kladívkový klavír Es dur op. 38 č. 1 (1793).

Zcela jiný příběh přináší Jiří Antonín Benda (1722–1796), zástupce skladatelů, kteří odešli z českých zemí z náboženských důvodů. Pocházel ze široce rozvětvené hudební rodiny, s níž byl sňatkem propojen i významný hudební rod Brixiů. Tato linie sahá až do 20. století, patřil k ní například dirigent Hans von Benda (1888–1972), někdejší umělecký ředitel Berlínské filharmonie za éry Wilhelma Furtwänglera.

Jiří Antonín Benda se proslavil melodramy, zároveň vynikal jako klavírista a houslista. Je autorem Šesti sonát pro cembalo (Sei Sonate per il Cembalo Solo, 1757) a rozsáhlé šestisvazkové Sbírky různých klavírních a zpěvních skladeb pro zkušené a nezkušené hráče (Sammlung vermischter Clavier – und Gesangstücke für geübte und ungeübte Spieler, 1780–1787). Je v nich patrná inspirace dílem C. Ph. E. Bacha a jeho mistrovským uchopením tzv. citového slohu (Empfindsamer Stil). Syna slavného Johanna Sebastiana Bacha poznal Benda osobně – několik let působili jako kolegové v kapele pruského krále Fridricha II. Velikého v Postupimi a Berlíně.

Benda své klávesové sonáty komponoval jak pro cembalo, tak kladívkový klavír a klavichord. Vznikly patrně v době, kdy Benda zastával kapelnické místo u dvora vévody Fridricha III. Sasko-Gothajského, kde měl k dispozici mimořádně kvalitní klávesové nástroje. Zajímavostí je, že se Bendovy skladby hrály i v Mozartově rodině – Wolfgang o něm píše s úctou a jména obou Mozartů, Leopolda i Wolfganga, figurují mezi předplatiteli již zmíněné klavírní sbírky.

Šest sonatin uvedených na této nahrávce má sice komorní rozsah, přesto každá z nich představuje drobný hudební příběh – s jemným výrazovým vyústěním a vytříbenou formou. Odráží se v nich skladatelova znalost italské opery, severoněmecké instrumentální školy, estetiky Sturm und Drang a také hudební tradice severních Čech, kde Benda vyrůstal.

„Ve zběhlosti, jistotě, překonávání největších obtíží ho těžko překonal jiný klavírista, (…) ve výrazu, oduševnělosti a jemnosti žádný,“ napsal o Janu Ladislavu Dusíkovi (1760–1812) významný hudební časopis 19. století Allgemeine Musikalische Zeitung. Skladatel byl dokonce označován za „hudebního proroka“ - originalita a tvůrčí bujnost jeho kompozic, zvláště z posledních dvaceti let života, jako by předběhly čas nebo se dostaly mimo něj. Nabídl nezvyklé harmonie, silné romantizující emoce a výsostně osobitou melodiku. Jaká byla jeho hudba, takový byl život – intenzivní a plný zvratů. Ve „čtyřce“ této nahrávky je právě on d’Artagnanem.

Hudební základy získal Dusík od otce, regenschoriho ve středočeské Čáslavi, možná i krátce v Hamburku u Carla Philippa Emanuela Bacha. Skládat začal ve dvaceti. Během svého nepříliš dlouhého života stihl procestovat Evropu, napsat přes sto komorních skladeb, téměř dvacet klavírních koncertů, kolem čtyřiceti klavírních sonát, učebnici klavírní hry, operu, mši, vokální skladby – a také ocitnout se nejednou ve smrtelném nebezpečí.

Z Ruska utíkal do Litvy kvůli podezření ze spiknutí proti carevně Kateřině Veliké, vyučoval poté manželku svého patrona knížete Karola Stanisława Radziwiła, jednoho z nejbohatších magnátů v Polsku-Litvě, než po dvou letech vzbudil jeho žárlivost... Z Paříže prchal před revolucí – kvůli přízni královny Marie Antoinetty, z Londýna zase do Pruska před věřiteli po krachu vlastního hudebního nakladatelství. Posledních pět let prožil český skladatel v Paříži, naposledy veřejně vystoupil 29. 10. 1810, právě v roce, kdy se narodili dva pozdější mistři klavíru Chopin a Schumann.

Právě jedenáct let v Londýně (1789–1800) patří k nejplodnějším, z této doby pochází i Sonáta pro kladívkový klavír   G dur op. 35 č. 2. Často vystupoval s Josephem Haydnem, kterého natolik okouzlil, že slavný „papá“ napsal do Čáslavi Dusíkovu otci: „…máte za syna jednoho z nejčestnějších, nejmravnějších a v hudbě nejvýznačnějších mužů…“

Současně s komponováním se skladatel věnoval inovacím nástroje, spolupracoval s výrobcem klavírů Johnem Broadwoodem (1732–1812), který na jeho popud rozšířil rozsah klaviatury. Podle dobových zpráv lze Dusíkovi přičíst i praktické prvenství: z akustických důvodů jako první otočil klavír bokem k publiku, jak je dnes běžné – do té doby sedával interpret čelem k posluchačům.

S Giedrė Lukšaité-Mrázkovou o zapomenutých skvostech české hudby

Proč jste se rozhodla věnovat novou nahrávku právě sonátám českých skladatelů druhé poloviny 18. století?

Souvisí to s mým dlouhodobým zájmem o období přechodu z cembala na kladívkový klavír. Když jsem se tomu někdy po roce 2000 začala věnovat, vstoupili mi do cesty právě čeští skladatelé. Tehdy mě překvapilo, jak nádhernou, skvostnou hudbu psali – a zároveň, že se téměř vůbec nehraje.

Zvolila jste čtyři různé autory, abyste ukázala určitou pestrost přístupu?

Ano, chtěla jsem ukázat různé typy skladatelů, kteří v obecné rovině přistupovali jinak k nástroji i výrazu. Přestože všichni tvořili v určitém dobovém ovzduší, s podobnou zásobou „hudebních informací“, každý z nich měl osobitý styl. V jejich tvorbě je také znát vliv afektové teorie Carla Philippa Emanuela Bacha, s nímž se někteří dokonce osobně znali. Díky nim si můžeme udělat představu, jak vypadala sólová díla pro klávesové nástroje v závěru 18. století. Zároveň je na jejich hudbě krásně vidět, jak právě oni utvářeli cestu Beethovenovi, Schubertovi nebo Chopinovi. A co je pro mě důležité – pocházeli z českých zemí, odkud v té době vzešla celá řada schopných skladatelů. Čtyři z nich jsem vybrala i proto, že ač byli ve své době slavní, dnes je, snad s výjimkou Bendy, téměř neznáme. A přitom vás každý něčím překvapí. Aniž bych to předem plánovala, při hře na sobě pozoruji, že každého z nich interpretuji s jinou energií – jako bych se na každého intuitivně naladila jinak.

Zastavme se u dvou autorů, kterým se intenzivně věnujete téměř dvacet let – Josefa Antonína Štěpána a Leopolda Koželuha. Natočila jste od nich přes padesát sonát. Jak k nim přistupujete dnes?

Troufám si říct, že jsem je za tu dobu opravdu pochopila a našla k nim svůj interpretační klíč. Štěpán je mi nesmírně blízký svou energií. Do jeho hudby se promítá i jeho povaha, kterou se snažím co nejlépe tlumočit: krásný zdravý humor, dobrosrdečnost, optimismus, příjemná mužská energie. V kompozici byl především praktik – využívá celý rozsah nástroje, úžasně odstiňuje barvy a dynamiku. Někdy při poslechu váháte, jestli to není Beethoven. Zajímavé pro mě také je, že často sahá k hudebně-rétorickým figurám.

Leopold Koželuh je někdy označován za autora lehčí hudby pro amatéry. Souhlasíte s tím?

Vůbec ne. Ve druhé polovině 18. století psali pro amatéry téměř všichni skladatelé a často na ně kladli vysoké nároky. I mnohé Beethovenovy sonáty byly určeny právě jim, a nikdo z nás by je přece nepovažoval za slabé kompozice.

Koželuh vyniká zejména krásnou melodikou v pomalých větách. Rychlé mohou působit trochu „upovídaně“, ale mají spád a hezky plynou, což se mi na nich líbí. Rozhodně pokládám Koželuha za Pana skladatele.

Jak byste charakterizovala Jiřího Antonína Bendu?

Sonatiny, které jsem vybrala, mě oslovuji tím, že v nich vnímám práci se slovem, agogikou a prudkými změnami nálad. Slyším v nich také spojitost se zvukem klavichordu, což znamená opravdu jemné nuance a výrazovou pestrost.

A nakonec Dusík – autor, jemuž nelze odolat.

Ano, Dusík mě zcela okouzlil! V jeho hudbě cítím naprostou vnitřní otevřenost. Všude, kam přišel, přijímal nové hudební „informace“ – jak ty, které už existovaly, tak ty, jež se teprve rodily. Sonáta, kterou jsem pro nahrávku vybrala, je pro mě skutečný objev. Slyším v ní orchestrální myšlení, úžasné kontrasty a záblesky mistrovství, které pak plně rozvinuli Schubert nebo Beethoven – jenže Dusík to napsal dřív! Navíc se dobře hraje. Byl brilantním klavíristou a věděl, jak psát pro svůj nástroj.

Z vašeho vyprávění je zřejmé, že tato hudba pro vás znamená víc než jen oblíbený repertoár.

Jednoznačně. Okouzluje mě svou energií, optimismem, hravostí, něhou a čistotou. U všech čtyřech skladatelů je podle mě nepřeslechnutelná melodika českých lidových písní. Když tyto skladby hraji, mám pocit, že v nich mohu skutečně přebývat a radovat se z nich. Troufám si říct, že tohle je můj domov.

Text napsala a otázky kladla Dina Šnejdarová

 Další nahrávka Giedrė Lukšaitė Mrázkové pro label Arta Music.

Giedrė Lukšaitė Mrázková se narodila v Litvě. Absolvovala obory klavír a varhany na litevské hudební akademii ve Vilniusu, aspiranturu v oboru varhany na Konzervatoři P. I. Čajkovského v Moskvě, stáž ve hře na varhany a aspiranturu v oboru cembalo na pražské AMU. Pedagogicky činná je Giedrė Lukšaitė Mrázková 55 let, a to v oborech klavír, varhany a cembalo. Přes 30 let vedla cembalové oddělení na AMU v Praze. Od roku 2023 je emeritním profesorem.

Její mnohostrannou činnost v oblasti sólové (varhany, cembalo, kladívkový klavír) a komorní dosvědčuje přes 1000 koncertů v Evropě a Japonsku, ale i nahrávky pro Český rozhlas. Těžiště těchto nahrávek představuje česká klavírní hudba 18. a 20. století. Dále Giedrė Lukšaitė Mrázková nahrála dvacet CD pro česká, litevská a dánská studia. Nejvíce se v nich věnovala instrumentální tvorbě J. S. Bacha. Posledním CD je nahrávka druhého dílu Dobře temperovaného klavíru.

V roce 2001 byla Giedrė Lukšaitė Mrázková oceněna řádem knížete Gediminase za přínos Litevské republice ve sféře kultury.