Mendelsohn, Reger,  Weber
Viola II

Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809 - 1847)
Sonáta c moll (1824)
1. Adagio. Allegro   8:47
2. Menuetto. Trio   8:18
3. Andante con Variazioni   13:31
4. Allegro molto   1:29

Max Reger (1873 - 1916)
Suita g moll pro sólovou violu, Op. 131, d (1915)
5. Molto sostenuto    5:00
6. Vivace. Andantino. Vivace   3:50
7. Andante sostenuto   3:09
8. Molto vivace   1:10

Carl Maria von Weber (1786 - 1826)
Andante e Rondo ungarese (1809)
9. Andante   4:11
10. Allegretto ungarese   6:47

Karel Doležal, viola
Norbert Heller, klavír

V bohaté škále komorní literatury nebyli skladatelé minulosti k sólové viole zrovna štědří. Přetrvával názor, že housle to jsou, kterým z malých smyčcových nástrojů patří všemožná pozornost, zatímco viola, sice nepostradatelná ve smyčcovém kvartetu i v dalších komorních sestavách - o symfonickém orchestru nemluvě - je spíše jenom nástrojem, jenž ve skladbách doplňuje a obohacuje vnitřní předivo hlasů. Přesto si však mnozí autoři uvědomili osobitou krásu violového zvuku a pak už se s entuziasmem chopili daného úkolu. Jedna z nejvýraznějších osobností nastupujícího romantismu - Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809 - 1847) zanechal značné množství děl různého žánrového určení. V melodice vyšel z Mozarta, v obsahovém zaměření a charakteristice, především však ve výraze, navázal na Carla Maria von Webera. Zároveň je známo, že náležel k prvním propagátorům Bachova odkazu a zasloužil se o jeho znovuoživení. Zřejmě i z toho důvodu v Mendelssohnově odkazu zaznamenáváme často a dosti intenzívně barokní ohlasy. Skladatelova velmi raná tvorba - mezi jedenáctým a šestnáctým rokem - obsahuje velké množství instrumentální hudby, například třináct symfonií, kvartety, houslovou sonátu a rovněž Sonátu c moll pro violu a klavír z roku 1824, která je dalším dokladem jeho předčasně vyzrálého talentu. Patnáctiletý Mendelssohn zde vytvořil poměrně rozsáhlou kompozici nesenou velkou přímočarou gradací, bez výraznějších vychýlení a peripetií. Myšlenkové těžiště sonáty spočívá v první větě, střední věta, se scherzovým nádechem přináší působivou triovou část v podobě velebného chorálu, zatímco variační finále posluchače jen utvrzuje v původním náladovém zaměření.
     Rozsahem obrovského dílo Maxe Regera (1873 - 1916) je převážně instrumentální. Vzorem mu byl nejprve Brahms a od něho směřovaly jeho umělecké zájmy do starších vrstev hudební historie - k Schumannovi, Beethovenovi a ještě více než u Mendelssohna - k Bachovi. Proto Regerovy skladby prozrazují silný vliv tradice a vykazují mimořádně přemýšlivý tvůrčí postoj zejména v oblasti harmonie, kde jeho přínos znamená další obohacení powagnerovské éry. Příznačné je u něho spojení starých žánrů barokní sonáty, passacaglie či fugy - se soudobým harmonickým, cítěním. Suita g moll č. 1 pro sólovou violu, op. 131 je součástí cyklu tří suit (další jsou v tóninách D dur a e moll), které vznikly podle bachovského vzoru, v němž Reger komponoval i suity pro violoncello a sonáty pro sólové housle. Dílo vzniklo v závěru autorova života, období, kdy dělil svou pozornost mezi skladby komorní a orchestrální. Vždyť v bezprostřední souvislosti jako opus 132 vytvořil v roce 1914 svoje orchestrální Variace a fugu na téma W. A. Mozarta. Připomeňme , že Regerova Suita g moll - podobně jako ostatní autorovy skladby - je psána s velkou poučeností v nástrojové technice a vyžaduje intenzívní výrazové nasazení.
     Carl Maria von Weber (1786 - 1826) byl především hudebně dramatickým autorem, jehož opery Čarostřelec, Euryantha a Oberon mají zakladatelský a v případě Čarostřelce dokonce epochální význam. Komorní hudba nebyla jeho doménou a věnoval se ji jen okrajově. Jeho hudební myšlenky jsou vždycky velmi výrazné a originálním ale málokdy se hodí k tematické práci. Trpělivé rozvíjení tématu, rafinovanosti instrumentální polyfonie, klidná reflexivnost, což jsou důležité předpoklady pro komorní hudbu, byly tomuto bytostnému dramatikovi dost vzácné. Andante e Rondo ungarese pro violu a klavír vzniklo v roce 1809 a vychází z původní orchestrální verze. Existuje ovšem i pozdější verze pro fagot. ve většině koncertních prací napsal Weber nejprve pomalou větu a finále a až potom se začal zabývat větou první. V našem případě úvodní větu prostě vynechal. To ovšem skladbě nic neubírá na zajímavosti a umělecké kvalitě. Skutečná míra Weberovy invence se vždycky projevovala ve vážných, pomalých větách a brilantních finále.

Ludvík Kašpárek