Svet  zmotaný - Piesne a tance z horských lúk
Jana Lewitová, Vladimír Merta

 
F10109    [8595017410925]
TT- 67:13   vyšlo 5/2002

1. Krajina první
2. Keď puojďeš za Dunaj
3. Pred našíma dvermi
4. Starala se starala Melodiarium (ASK C-107)
5. Jakí je ten svet zmotaní
6. Melodiarium (ASK C-105)
7. Ej, co to, Bože, za strom
8. Zoťali brezu 
9. Melodiarium (ASK C-60)
10. Keby som mal krilka
11. Keď som išieu okolo
12. Usni mi, usni
13. Melodiarium (ASK D-49)
14. Iďem, iďem, len tak trňiem
15. Janíčko súsedóu koníčky napája
16. Kopala studienku
17. Melodiarium (ASK C-106)
18. Svieci mesac nad našim huménkom
19. Kebych ja vedela
20. Čujte sluhi
21. Melodiarium (ASK D-72)
22. Piesne moje, piesne
23. Všetko vodzenka 
24. Krajina poslední

Jana Lewitová: zpěv, viola
Vladimír Merta: zpěv, kytary, loutny, brač, psalterium, lidové flétny, duduk, foukací harmonika, pákistánské harmonium, perkuse, improvizované nástroje
Inge Žádná: viola da gamba
Jaroslav Kořán: perkuse
Vítězslav Janda: kornamusa, buben, improvizované nástroje

Jakí je ten svet zmotaní
Svět je kulatý. Jenom zdánlivě v něm putujeme odněkud někam. Smyslem koule je nápodoba nekonečna. Jedni směřují za prací na Západ, druzí s kerouackovským baťochem putují na poloniny, za Nikolou Šohajem. Slovenský východ byl pro mě kalifornský západ. Dál už to nešlo. "Sú tam medvedě!" volaly za mnou babky z pole. Byli tam pohraničníci. Šel jsem ve vietnamkách, s flétnou u pusy. V Šumiaci jsem slyšel posvátné ticho, na Detve poslední chrapot horala, který přebral. V Terchové zbojníci u piva notovali jihočeskou. Slyšel jsem halekat pasačky, zněly jako ve filmu. Uhorná, Bystrica, Bošáca.... kraj byl tichý, vážný, udřený a otupělý. Na potulce pod Tatrami jsem udělal skicu novodobé cikánské osady Rakúsy. Slovensko byla naše Amerika, jezdilo se tam s pocitem dobrodružství v patách. Jezdili jsme tam, abychom se mohli ztratit - a postupně se našli. Se Zuzkou Homolovou, se slunovraťáky, s Naďkou z Gymniku, s Mariánem Vargou, s Milanem Tedlou jsem pobíral první lekce terchovských konter, važeckých trávnic a halekavého bačování:

Čujte sluhi - zaklopal na dvere venku chtosi
Vyndi poselkyna - chto je to tam?
Sú-li to žebráci almužnu daj
Sú-li to tam paní, vindem ja sam.

Podivné nářečí, zachycené sběrateli začátkem padesátých let. Je to ještě čeština, nebo už slovenština? Pokus usmlouvat osud s rozšafnou smrtí, která přichází spíš na táčky nežli služebně, známe z předchozích toulek za moravskou baladou. Píseň o zmotanosti světa pochází z Moravské Lieskové. Leží na druhé straně hranice, hudebně zrcadlí luhačovské Zálesí. Předěl Bílých Karpat, hřeben líbezných horských lúk, je dnes umělou hranicí. Pokaždé, když ji z obou stran překračujeme, propadáme studu.
     Ingeborg Žádná a Jana Lewitová hrály neotřele starou hudbu v Renesexu, v unikátním spolku pražských osobností. Dobové tance - hajduk, moreska, polonaise - ze sbírky grófky Szirmay Keczerové Inge neznala, ale zmínila se s noblesou, že je její prapraprapravnučkou. Názvy slovenských obcí nesou neklamné stopy kolonizace: Dojč, Chorvátský Grob, Lozorno, Mojš, Mojzesovo, Ruská, Rakúsy, Gemer, Ladomirov, ale i stopy blízkosti: Moravany, Kopanice, Mníšek. Co si pomyslet o původu obyvatel obcí Mýto, Nedožery či Necpaly? Smíme se v nich trochu poznat?

Šetko vodzenka, šetko zebrala
len tan kamienčok, drobny nechala.

Na pakistánské harmonium, maďarské psalterium, mísu s obíhající kuličkou a pár cingrlátek jsme s Vítkem namalovali imaginární hudební krajinu, z níž se postupně vynořují ozvěny chorálu i archaické melodie. Překročili jsme tak symbol řeky zapomnění ?
     Balady - tajemné, vznešené. Dodnes je slyšíme v Javorníku jako součást bohoslužby. Nesou otisk uměřenosti a přísné důstojnosti evangelického zpěvu, starobylost kancionálů Jednoty bratrské. Moravská odnož Husových vyznavačů postupovala před útlakem na slovenské (respektive uherské) území. Vývoj moravských balad vyvrcholil právě tam, v jemném měkčení a epickém zestručnění nacházíme nasměrování k současnému pojetí balady-šansonu.
     Melodiárium Anny Szirmay-Keczerové se slovenskými incipity sloužilo jako připomenutí, jak a co kdy hrát. Sled oblíbených tanců, jejichž doprovod se improvizoval, obsahuje 339 úplných skladeb, zapsaných ručně kolem roku 1730 pro potřeby malé zámecké muziky. Opis originálu objevil učitel-kapelník v zapomenuté evangelické faře na moravsko-slovenském pomezí roku 1867. Menuety a landlery čerpající z tehdejší živé pololidové tradice spišského kraje se střídají s janičářskými motivy - živými vzpomínkami na turecké války.
     Incipity (Za nassemi humnami, Masaru odwaž mi pečenj, Dievečko srdiečko pod domu, Dalat mu dala za misu maku, Škoda našho rozkoša), jež sloužily k dorozumívání muzikantů, nejsou psány pod jednotlivé noty. Melodiárium i známější Vietorisova tabulatura obsahují povědomé písně: Dobra noc milá, Chtýcz abý spal, O Gežyssy negsladssý. Tabulatura je na rozdíl od hudební abstrakce notového záznamu mechanickým převedením hudby do pohybu prstů, hmatů. Přes její zprvu nepřehlednou strukturu lze dojít do stádia, kdy stará hudba promluví "přes prsty". Melodiárium spoléhalo na důvěrnou znalost témat, ornamentiky a improvizace. Pozdější prameny jsou ve své preciznosti už jen záznamem, umrtvením živého procesu.
     Levočský archiv loutnových tabulatur a sborníků (Vietorisův kodex, protestantská Cithara sanctorum z roku 1636, pořízená moravským knězem Třanovským na Oravě) ukazuje na vliv tehdy německé Haliče. Z Krakova přichází první vedoucí evangelické školy Leonard Cox. Hrál na loutnu, přístupný a rozšířený nástroj tehdy patřil k výbavě kavalíra, vzdělance. Novinky roznášeli za dob opožděné renesance i poutníci, směřující do Santiaga de Compostella, do Monseratu. Zpovzdálí je doprovázeli cikánští hudebníci a jejich paměť, virtuozita, schopnost napodobit cizí styly - to byl spiritus agens písní, připomínajících nám sefardské melodie (Janíčko susedov). Slovenské území (Uhry) padlo po bitvě u Mohače (1526) do područí Habsburků. Mluvilo se slovensky, maďarsky, česky. Kázání probíhala v latině, i když kníže Pribina v Nitře již před tisíci lety zaváděl liturgii v rodném jazyce starých Slovenů. První gramatika česko-slovenská Matěje Bel-Doležala>>>JE-LI TO SPRAVNEJSI, NENI TO BEZNEJSI z roku 1745 obsahuje latinský úvod - chválu slovenštiny. Barokní a klasická umělá hudba prolnula do českých lidových písní, poddaní vedle obvyklých povinností hráli v zámeckých kapelách. Slovenská a moravská balada zněla nedotčena v původních prostředích - na loukách, v horách, při předení lnu, na svatbách...
     V instrumentaci jsme intuitivně napodobili obsazení levočského nebo kremnického orchestru - loutny, viola, gamba. Nějak se mi do ruky dostal i chorvatský brač, maďarské lidové psaltérium, turecký klarinet. I na elektrickou kytaru se dá hrát prsty, jemně bez efektů. Metličky rozeznívají džbány, citeru, mísy.
     Vkládáme slovenské balady do koncertních programů sefardských a moravských písní a k písním alžbětinského mistra Johna Dowlanda. Putujeme ke středobodu, odkud pramení síla a rozpínavá energie osamělého lidského hlasu. Spirála, vedoucí do středu, vyvádějící poutníka osvíceného poznáním, patří k symbolům dávných kultur našich předchůdců, věrozvěstů, středověkých igriců...
     Nechceme vnucovat řešení hudebních hádanek tohoto labyrintu. Ve vývoji balady je století pouhým nadechnutím mezi dvěma tóny.

Vladimír Merta