Josef Klička
Pět koncertních fantasií

F10138      [8595017413827]
TT- 68:54     vyšlo 11/2006

Fantasie na symfonickou báseň "Vyšehrad" od Bedřicha Smetany   12:12
Koncertní fantasie na chorál Svatý Václave   19:49
Koncertní fantasie c moll   10:58
Koncertní fantasie g moll   12:15
Koncertní fantasie fis moll   13:10

Petr Rajnoha - varhany v chrámu Sv. Mořice v Kroměříži, postavené Emanuelem Štěpánem Petrem jako opus 165 v roce 1910

Josef Klička žil v letech 1855-1937. Přirozené nadání a upřímná snaha po krásném hudebním umění byly korunovány v jeho třiceti letech, kdy kromě jmenování profesorem církevní hudby na varhanické škole koncertoval na nově postavených varhanách v Rudolfinu. V té době se rozvinula jeho varhanní skladatelská činnost. Inspirován rudolfínskými varhanami od německé firmy Sauer i skladbami svých evropských současníků vytvořil své první rozměrnější varhanní skladby uvedené na CD.
     Setkáváme se zde se skladbami z konce 19. století, které pozměnily ráz českého varhanního umění. Tento nástroj se v díle Josefa Kličky stal (podobně jako pro jiné umělce klavír) koncertním nástrojem, který je schopen nahradit symfonický orchestr. Nejen že pro něj Klička přepisoval skladby vzniklé původně pro orchestr, dal vzniknout také skladbám novým, přesně ve stylu orchestrálních skladeb. Vedle svých současníků, kteří zůstávali v duchu církevní reformy u drobných preludií a fug nebo projevovali svoji stylovou proměnu skládáním rozměrnějších a citově bohatších skladeb (jako byly například sonáty) zůstávajíc nicméně stále v zajetí přísných forem a obvyklých harmonických postupů, Josef Klička přišel s neobvyklými citovými projevy a s uvolněně a virtuosně zaměřenými koncertními fantasiemi, jimiž dával najevo své pozdně romantické orchestrální cítění. Jeho vášeň pro orchestrální zvuk se projevovala již od mládí. V biografii napsané Karlem Hoffmeisterem se dočteme: „Ne chudý jednohlas houslí, ale bohatá, barvitá plnost orchestru stala se mu ideálem. Bez veškeré průpravy theoretické dal se do první své orchestrové práce: napsal ouverturu, kterou pak k vánocům věnoval Leopoldu Měchurovi. A hned potom složil ouverturu druhou. Živé provedení partitury nahradila mu dětská obraznost: po pokoji rozestavěné židle představovaly mu orchestrální hráče, před nimž stál a s mladistvým ohněm a z široka a prudce mávaje rukama neslyšný orchestr dirigoval.“ Tato vášeň po plném a barevném orchestrálním zvuku ho patrně provázela ještě dlouho a až v roce 1885, kdy pevně přimkl k varhanám, se jeho orchestrální cítění projevilo ve skladatelské činnosti pro tento nástroj.
     Výjimečné postavení mezi Koncertními fantasiemi Josefa Kličky má Fantasie na symfonickou báseň „Vyšehrad“ od Bedřicha Smetany. Na první pohled i poslech je patrné, že se nejedná o původní Kličkovu skladbu, ale o přepis Smetanovy symfonické básně. O silném vlasteneckém účinku této geniální Smetanovy skladby není pochyb. Klička ji chtěl přepsat pro varhany snad i celou, ale některé úseky jsou na varhanách jen ztěží proveditelné. Proto se rozhodl upravit skladbu tím, že některé části vypustil, jiné dokomponoval a celkově dal skladbě také trochu jinou formu. Zdá se, že to byla až příliš velká troufalost, v dnešní době by to bylo přijato jistě jako znevažování ne-li zneuctění doslova národního díla. Rovnat se se Smetanou však Klička jistě nechtěl, na to byl podle všech pramenů příliš skromný člověk, ale zajisté mu šlo o provozuschopnost této skladby na varhanách a tento účel jeho úprava splnila. Je až s podivem, jak přirozeně na varhanách tato skladba zní! Možná, kdyby člověk neznal původní znění, tak by byl schopen věřit, že Smetana tuto skladbu složil právě pro varhany. Tak přesvědčivě zní Kličkovy úpravy. Kličkova Fantasie na „Vyšehrad“ se později stala jeho nejhranější skladbou. O tom svědčí mimo jiné jeho vlastní zápisy na zadních stranách rukopisu. Mezi nimi jsou zaznamenána mnohá provedení k dobročinným účelům, zajímavé je například provedení ve prospěch „Jednoty ku podpoře vdov a sirotků po učitelích“.
     Koncertní fantasie na chorál Sv. Václava vznikla v roce 1895 jako poslední ze skladeb uvedených na CD a přesto je uvedena v pořadí jako druhá. Je to pro její velkolepost a monumentalitu, která si zaslouží bdělou pozornost čerstvého posluchače. Na první poslech totiž skladbu není dobře možno náležitě vychutnat, její chvíle přijdou až po bližším seznámení, ale stojí za to! Úžasná výstavba, její zvukomalebné prvky i symfonický ráz dává skladbě velkou sílu. Náležitě se o ní vyjadřuje anonce v dobovém tisku Národní politika z 28 září 1913: „Skladba tato jest nejvelkolepějším dílem prof. Kličky a v znamenitém, virtuosním podání p. Wiedermannově zanechává v posluchači dojem nezapomenutelný. Co se virtuosní techniky týče, nemá tato skladba sobě rovné v celé literatuře varhanní“. Skladba vyšla tiskem v pařížském nakladatelství Maurice Senart v roce 1914 a řadí se rovněž mezi častěji hrané Kličkovy skladby, i když vzhledem k technické náročnosti a rozsahu se zase tak často neuvádí. Nápěv, který skladba zpracovává, vznikl v polovině 19. století, jedná se tedy o druhou verzi tohoto staročeského hymnu. Jak již bylo řečeno, varhany jsou zde využívány opravdu zcela, a to jak po stránce technické, tak i barevné týkající se rejstříkového vybavení. Tato náročnost s sebou nese i požadavek volných rejstříkových kombinací nebo crescendového válce (ty ostatně jsou předpokladem k dobrému provedení i ostatních Kličkových skladeb, zde jsou však přímo nutností). Mimořádnou monumentalitu této skladby posluchač vychutná už na samém začátku, kdy chorál fantasijně připravují mohutné akordy v tutti. Ve skladbě dále uslyšíme Lisztovsky rozevláté brilantní pasáže, mohutnou fugu a neuvěřitelně široce rozloženou gradaci, slýchanou snad pouze ve velkých symfonických dílech. Hloubka této skladby je účinně vyjádřena meditativním závěrem, jímž se skladba vytratí.
     V roce 1885, jako první z rozměrných varhanních skladeb, napsal Josef Klička Koncertní fantasii c moll. Tato fantasie plně dokládá jeho zaujetí po plném až čarovném zvuku romantických varhan tím, že svou skladebnou strukturu zakládá ponejvíce na harmonické a akordické složce. Už její vstupní motiv je výrazný vlnami rozložených akordů vytvářející emotivní vzruchy, jaké můžeme později pozorovat například u Skrjabina. Půvabné a měkké vedení hlasu ve střední části je rovněž téměř bytostně závislé na doprovodu ostatních hlasů ozvláštňujících melodii barevnými harmonickými proměnami. Je jisté, že v tehdejší době byla hudba u nás ovlivněna Wagnerem s jeho neuvěřitelně působivou harmonií a Klička v tomto směru nepřinesl mnoho nového. Ale přece ve varhanní hudbě něco nového přinesl: je to plnost a až citová smyslnost ve zvuku, šíře a emocionalita, kterou do varhan v té době v našich zemích prakticky nikdo nevkládal. Jistou podobnost nalezneme u Liszta, kterému šlo také především o citovou rozevlátost, orchestrální cítění a virtuozitu. Ale podíváme-li se na pozdější dílo bouřlivého Maxe Regera, cit pro zvukovost a snahu po vytvoření čistě estetického dojmu („atmosféry“) u něj nenajdeme. V tom se Klička podobá spíše francouzům, kteří měli smysl pro zvukovou estetiku vždy velmi vyvinutý. Je možné, že kdyby se do Rudolfina postavily varhany fenomenálního varhanáře Cavaillé-Colla, jak o to usiloval například F. Z. Skuherský, vyvíjela by se Kličkova tvorba ještě jasněji tímto směrem. Ale takové úvahy jsou bezpředmětné. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že naše hudební kultura, a o té varhanní to platí zvlášť, byla silně pod vlivem kultury německé. Odtud pramení také jistá skladatelská přísnost projevující se například povinným skládáním fug u varhaníků. Rovněž u Kličkovy Koncertní fantasie c moll se fuga objeví po tichém uzavření střední části – ovšem tato fuga se po chvíli přerodí do návratu úvodních akordických vln a s krátkým zastavením se skladba dostane do závěrečné gradace. Ta  vytváří v C dur velmi slavnostní dojem.
     Cestu pozdně romantické rozevlátosti a fantasijní formy Klička dále rozvinul v druhé své velké varhanní skladbě: v Koncertní fantasii g moll. Opět mollová tónina, opět název Koncertní fantasie, dokonce i forma se zde ustaluje a zůstává pro tento typ skladby až do roku 1917, kdy vznikla Velká sonáta fis moll. Koncertní fantasie g moll nesla původně také název Sonáta, ovšem zůstalo jen u první věty, tak Klička název pozměnil. Jakoby chtěl autor pokračovat ve stylu své první fantasie, i zde je úvod charakteristický vlnami rozložených akordů, tentokrát však mají obrácený směr. Skladba je však poměrně vyzrálejší, přináší „samostatnější“ melodie v kontrastních klidných částech a větší gradační zpracování v centrální části, která by se dala označit jako provedení v sonátové větě. Chybí fuga a její náhražka by se mohla vysledovat v imitační a „barokizující“ části těsně před vyvrcholením provedení. Je to ostatně velmi krásné a silné místo. Skladba končí poměrně úsečně dvěmi akordy, aniž by Klička poměrně rozměrnou skladbu v závěru „romanticky“ protahoval. I to je patrně známka toho, že skladba měla mít pokračování dalších vět a tento závěr byl pouze dílčí.
     Ani jedna z těchto dvou koncertních fantasií nebyla nikdy vydána tiskem. Také proto jsou u veřejnosti prakticky neznámé. Autograf Fantasie c moll dokonce ležel v pozůstalosti Kličkově tak dlouho netknutý, že se jednotlivé strany na sebe přilepily, noty se obtiskly a rázem bylo v osnovách dvojnásobné množství not.
     Tiskem první vyšla Koncertní fantasie fis moll. Také proto skladba nese na titulní straně název „První koncertní fantasie pro varhany“. Na autografu však označení „první“ nenajdeme, a tak je otázkou, zda-li to označení přidal vydavatel, autor nebo došlo k nedorozumění. Každopádně datace na konci skladby upřesňuje, že fantasie byla dokončena až po třech předešlých v roce 1888. Skladba nese opět prvky fantasií dřívějších a je zajímavé, jak Klička v průběhu tří let kompozičně vyspěl! Zde se již setkáváme s naprosto reprezentativní skladbou, svým způsobem ojedinělou v celé varhanní literatuře. Také se již pevně vykrystalizovala forma, jejíž zvláštností je, že po úvodní „vlnové“ ploše se předvede nová myšlenka, která se zdá být druhým tématem, ale není, je to jen epizoda, jenž nástup druhého tématu připravuje. Snad by Klička nemusel toto schéma přísně dodržovat v druhé části skladby při návratu všech témat, nicméně právě tato tektonická rozložitost a zdlouhavost je typická pro skladby pozdních romantiků. V závěru je skladba ukončena podobně krátce jako Koncertní fantasie g moll a rovněž i zde se po seznámení se skicou dozvíme, že původně měla vzniknout rozměrná sonáta. Koncertní fantasie fis moll je skladba velmi virtuosní, harmonicky i melodicky nádherně bohatá a právem ji můžeme pokládat za velký přínos koncertnímu varhannímu umění.

Petr Rajnoha

další nahrávka varhanního díla Josefa Kličky v interpretaci Petra Rajnohy: