RITORNELLO FRAUCIMOR, umělecký vedoucí Michael Pospíšil
Hana Blažíková – zpěv, harfička, buben
Kateřina Doležalová – zpěv, harfa
Hana Fleková – viola di gamba
Simona Holubcová – theorba
Jana Lewitová – zpěv, harfička, viola
Lenka Mitášová – loutny, harfa
Tereza Pavelková – flétna, varhánky, zpěv
Blažena Pecháčková – zpěv, housle, pošetky, harfa
Michael Pospíšil, Pantáta kapely - zpěv, píšťalka, ciňk, šalimó, varhánky

DOBA GUMOVÁ? MIKROTENOVÁ?
Viděla-li každá doba Svět prizmatem – perspektivou „svých“ vynálezů a my se ji podle toho dnes snažíme nazvat „Doba Kamenná“, „Doba Bronzová“, „Doba Železná“, ... jakpak asi naši vnuci (budou-li jací?) nazvou nás? „Doba Gumová“? Anebo snad „Doba Mikroténová“? Ruku na Srdce: naše civilisace se vyznačuje snahou o isolaci, tedy štítivostí. A špína se pak jen odděluje od špíny. Ne, že by to byl vynález nový, ale obchodní reklamy nás ze všech stran stále přesvědčují, že- a jak je potřeba se „chránit“. A tak atak různých „Fólií“ (jakoby ze špaňhelského „Follia“= bláznivá?) vkládaných mezi lidi nejen v podobě preservativů, ale i všech dalších „prostředků komunikace“, jako jsou telefony, počítače, média nás rozděluje, oddaluje, to vše pod rouškou laskavého prostřednictví... Je to paradoxní, ale také jednoduché. V anti-virech (počítačových, tělesných i morálních) kupujeme „přibaleny“ i své viry... To je Svět, ze kterého se Člověku chce utéci. To se nasmějeme, až za nějakých 300 let budoucí archeologové budou bádat nad gumovými plochami z vyplivaných žvýkaček na autobusových zastávkách a přisoudí jim (a právem!) kultovní poslání!

BUKOLIKA ANEB BAROK BEZ PARUK
Člověk Barokní, se svou tělesností, měl skvělý smysl pro iluzi. Fikce je vyjádřena například fládrem, tedy dřevem přemalovaným na kámen a naopak kamenem na dřevo. Anebo parukou s loknami. Ufuněnost, upocenost, nepohodlí, balast. Také to je Baroko. A jeho „Pojistným Ventilem“ byla Bukolika, tedy přírodní a pastýřské motivy v umění, jakýsi protějšek naší ekologie. Asi každý z nás v sobě naštěstí nese chuť obout se v jiné Tělo a - poučen svými nezdary, prohrami, selháními, hloupostí – touhu žít čistý, dobrý život. Oblékání se v jiného Člověka, tedy „částečné převtělování“ přežívá zatím alespoň v milování... A poučky potomkům? Většinou se jeví jako neplodné a vlastně nepřenosné. Barokní Bukolika by si zasloužila více místa a pozornosti než na stránkách „bookletu“, protože právě ona byla dlouho onou: „Medicinou Vitae“. Nuže, barokní Upachtěnec odložil Paruku, oblékl se do lehčích, stylizovaných a opět opentlených „pastýřských“ šatů a vyrazil do Přírody, do Hájku, pod Skálu nebo do Zahrady. Hudební nástroj, demižon dobrého vína a nějaká ta kýta ovšem nemohly chybět... Mimochodem, málokdo už ví, co právě pentle symbolisovaly: fábory (od favore = milost – šlo o „milostné trofeje“, útržky ze spodniček dam) opět provázely a připomínaly „galanterie“, „freje“, tedy milostná dobrodružství!

BÁSNÍCI-HRDINOVÉ FRIDRICH SPEE & FELIX KADLINSKÝ
Jací to byli lidé? Posuďte sami: Fridrich Spee (1591 – 1635 Trier), jesuita, kněz, básník a misionář se nebál a v době krutých a nesmyslných takzvaných „čarodějnických procesů“ „popadl“ sto nařčených žen, utekl s nimi do kostela a nevpustil k nim inkvizici. Zachránil je tak před upálením... A Felix Kadlinský (*18. X. 1613 Týn nad Vltavou – + 15. XI. 1675 Uherské Hradiště), jesuita, kněz, básník, překladatel z různých jazyků, ekonom a misionář v roce 1643 za vpádu švédských vojsk do Jičína se tak trochu „popral“ s žoldáky a zachránil tím svého spolubratra, „patera rejenta“ před zastřelením. Za to jej jiný voják rozezleně sekl mečem do hlavy a zanechal v tratolišti krve. Kadlinský přežil, uzdravil se, ale zraněním trpěl už celý zbytek života. Když pak loupežní Švédové před Vánocemi požadovali výpalné (tedy úplatek za to, že jičínskou kolej – patrně s celým městem – nevypálí), Kadlinský jejich důstojníkovi Ballimu napsal dopis, ve kterém mu vysvětloval, proč je dobré slavit tyto svátky, poprosil o prominutí veliké sumy, kterou neměl a k dopisu přidal svatý obrázek... Hurónský chechot otrlého válečníka zvážněl, Balli poplatky koleji nejen prominul, ale vrátil jí ještě 16 ukradených koní...

ZDORO-SLAVÍČEK
Komenský ve svém ORBIS SENSUALIUM PICTUS (No XX.) píše: „Luscinia (philoméla) cantat suavissime omnium“ – „Slavík spívá nadevšecky nejlíbezněji“. Ptáček „Slavík“ má v různých jazycích různá jména různých významů: Luscinia, Philomela, Nachtigall, Rosignol, Usignuol... Čeština příbuznosti a zvuku slov „slavit“, „slovo“, „sláva“ hojně využila a rozvinula pestrou „slaviččí metaforiku“... Slavíčky se to v naší poezii jenjen hemží, a to i v titulech knih. Proč je asi právě zpěv slavíka pokládán lidmi za nejkrásnější? Snad i proto, že je - relativně pomalejší a hlubší než zpěv jiných ptáků - lidmi i celkem dobře zachytitelný, reprodukovatelný, poměrně „tonální“, „srozumitelný“. Slavná sbírka písní TRUTZ-NACHTIGAL jesuity Fridricha Spee von Langenfeld (+1637), dokončená 1634, ale až posmrtně vydaná poprvé 1649, se v němčině dočkala mnoha reedic. Do češtiny ji krásně přeložil český jesuita Felix Kadlinský a vyšla pod jménem ZDORO-SLAVÍČEK poprvé r. 1665, po druhé (věnovaná jičínským literátům) r. 1726. Obsahuje 52 textů písní na 25 melodií s generálbasovým doprovodem převzatým z německé předlohy. Některé melodie i texty je možné vzájemně vyměňovat, jak to ostatně činíme i my. Jednotlivé písně se hned rozšířily i do „normálních“ kancionálů, věrně převzaté anebo upravené, v nich pak přežily nejméně do 19. století. Paradoxně - hudba typicky komorní, delikátní, určená privátní modlitbě, kontemplaci, se díky své oblíbenosti ocitla mezi chorály pro dav. „Osvícenské“ devatenácté století si už nevědělo rady s básnickými obrazy a proti (snad „tmářskému“?) jménu Ježíše rázně zakročilo: nahradil jej jakýs „Meliš“... A jak Ho zveme my? Kdo je to onen Zdoro-Slaviček? Bylo by na místě odpovědět otázkou, jako ve všech „Božských případech“. - Snad jako prodloužený příkaz ne-zobrazení a ne-uhnětení si boha, tedy ne-zhotovení „rytiny“ (sochy, obrazu), které by oslabilo, rozmělnilo víru Člověka, zakrylo Důvod všeho. Které by nedalo možnost „zneužívání“ a „manipulace“ Bohem pravým. Proto například Bridel ve svém „Rozjímání o Nebi“ (viz naše CD „MISSA SUPER...“) ukazuje, že naše viditelné „nebe“ (= Obloha) vlastně jen zakrývá Nebe skutečné (jako Stav a Místo). Zakrývá, ale i naznačuje, naznačuje, ale i zakrývá. Proto si přes val 350ti let dovolím jen a jen „napovědět“ Kdo to tedy JE Zdoro-Slaviček: JE (nejspíš) Kristus, jenž sedí na Stromě Života (= na Kříži) a navzdory všem jiným Slavíčkům zpívá nejen své Slávy Otci, ale i nám, Lidem. A Slavíčci? Jako v zrcadle, máme to být my všichni!

ZHUDEBNĚNÁ BÁSEŇ
V našem podání slova v hudbu obutá, kráčí většinou dvakrát pomaleji než táž slova čtená. Zpomalený tok textu, avšak v rytmu, tedy v pevném řádu, nikoliv bezbřehý, může být lépe vnímán, hlouběji (ne hloupěji). Jde tu o porozumění vlastnímu Tělu přes Zpěv. A Duši přes Tělo. To platí například i o rytmu v Rozjímáních svatého Ignáce z Loyoly. V naší době však často slýcháme názor jazykozpytců, že „Zdoro-Slaviček“ býval asi spíše čten a že noty jsou jen „přidány“ (asi pro parádu???). Od jesuitů Fridricha Spee a Felixe Kadlinského by to byl dost nepraktický a drahý žert! Bohu žel i tento pohled svědčí jen o úpadku všeobecné hudebnosti, která zřejmě naše moderní „čtenáře“ – i ty poměrně vzdělané - přes hu(d)bu nepustí k porozumění textu... Bolavé a krátkozraké řešení, totiž bádání „specialistů“ na slova a na tóny (většinou nevratně) oddělí dvě složky jedné písně. Poukazuje na to, že v naší době patrně zvuk-hluk tolik „zaměstnávává“ Uši, že se k Duši nedostane pravý smysl básně? Právě tolik „barokní“ princip „litanií“, založený na prostém, „mechanickém“ opakování nějaké (hudební) formule, ostinata, „smyčky“, sloky – a tudy právě na hlubším ponoru ne do slov, ale do jejich významu, smyslu a směru, přichází zkrátka... Lidé dříve mnohem více sami zpívali, protože jim nikdo na každém kroku nevnucoval „dokonalou“ re-reprodukci z nějakého média. Kdekdo znal hlavně svou vlastní písničku, rychleji se ji učil, trvanlivěji ukládal, rád si zazpíval třeba i padesát slok. Vždyť zpíval proto, aby zpíval, nikoliv aby hned zase přestal! Ach ach!

(NAŠE) PŘÍBĚHY PÍSNÍ ZDORO-SLAVIČKA
1. „Aperitiv“ Básníka Knihy a naše chabá hra na nápodobu „Matky Přírody“
2. Ars Amandi Křesťanské - Milování hned od Svítání je nejjistější... mění Sen v Den
3. „Muteta Echologická“=Moteto ozvěn vzdechů - Ech „ach!“ - míří až do Věčnosti...
4. Passacaglia Zvonů a Zvonků zve zvenku zvuků k údivu: „Ó Člověče to rozjímej...“
5. „Hec“: Uprostřed vší Světa Líbeznosti se Slavíček ochotně uzpívá třeba až k smrti...
6. Vanitas – Vadnutí v Vanutí Času je geniální a snad až „bláznivý“ Boží Nápad...
7. Duetto Vzdechů s Maří Majdalenou – (L)Kající Hrdličkou: Hassler->Spee->Bach->?
8. Paradisus-Ráj, Nektar a Med Včeliček v Ježíšových Vlasech (též vousy Rumcajse)
9. Memento Archanjela Míchaela s Plamenným Mečem (1-3.sl.) v Duši Člověka (4-6.sl.)
10. Luna co Pastýř, Hvězdy co Stádo - i Tma je jen částí Světla Světa, Dobro je největší
11. „Via Crucis“ = Křížová Cesta Bukolická – jen jiná „Pastýřská“ a „Ovčí“ metaforika...
12. „Pastorella“, aneb „Kovbojské juchání“ Veliko-Noční „...Naše Hovádka pitomá...“
13. „Epilogus“ Básníkův, uslzený, užaslý, námi sestavený ze dvou textů a dvou melodií

FRAUCIMOR & MUZIKA
V době, kdy sedávali Pánové a Dámy v kostele odděleně, svůj se svými, bylo obecně známo, co také komu sluší. Pak-li dáma nosila kalhoty a muž sukni, měli k tomu pádný důvod... FRAUCIMOR znamená ženské pokolení vůbec. Z německého „Frauen-Zimmer“, tedy „Dámská komnata“ znamenalo dveře, za které muži nechodí... Nešlo jen o klevety, vyšívání a vázání koberců, ale také o specifické klima, které dnes - Bohu žel - mizí. Dnes víme, že i Michnova LOUTNA ČESKÁ i její německá předloha jesuity Johanna Khuena je takovou typickou „Lady Music“ - řečeno dnes alamódově... Ženy jsou nádherné. A nejkrásnější právě takové, jaké „byly uplácány“ (ne uplakány :(. Reklamový syndrom se nás ale snaží přesvědčit o opaku, a ony pak vrství různé „isolace“ mezi Svět, kam patří jako dokonalé, a mezi svou Duši. „Doba gumová“ se presentuje i tak, že se sladké, syté Ženství schová za žvýkačku a masku make-up-u. No, nekup to! Tahle reklamně pojatá blamáž vede snadno k jisté módní aroganci, čemusi odpudivému neněžnému a … neženskému. Škoda. Snad je to věc nás, mužů, rozpoznat, pochválit, pobídnout, dovolit ženám (též nám) vykročit z Bludného Kruhu „klientství“ a křivé sebepéče a nechat se pochválit takové, jakými jsme vskutku učiněni...

Dámská sekce souboru :II:RITORNELLO:II:, totiž ((:FRAUCIMOR:)) vznikla evolučně jako reakce na čistě (a autenticky) pánské ansámbly.
Vivat Fraucimor!

 M.P.