Ensemble Inégal, Pražští barokní sólisté, řídí Adam Viktora
Soprán: Gabriela Eibenová (solo), Barbora Sojková
Alt: Lester Lardenoye (solo), Marta Fadljevičová
Tenor: Jaromír Březina (solo), Hasan El Dunia
Bas: Tomáš Král (solo), Jaromír Nosek
1. housle: Helena Zemanová, Simona Tydlitátová, Jan Hádek
2. housle: Dagmar Valentová, Lýdie Cillerová, Magdalena Malá
violoncello: Hana Fleková, viola da gamba: Petr Wagner, kontrabas: Ondřej Štajnochr
varhany: Jan Doležel, fagot: Kryštof Lada, teorba: Jan Krejča
hoboj: Petra Myšková, klarina: Christoph Dräger, Karel Mňuk
Nahrávka je realizována na dobových nástrojích.
Ladění a=415 Valotti
V dějinách evropské klasické hudby se orientujeme především pomocí jmen skladatelů. Přestože hudba sama je tím, o co tu kráčí, jsou to jména a životopisy jejích tvůrců, díky nimž se v nepřeberném množství skladeb vyznáme a jejichž pomocí příběhy nazývané dějinami hudby také vytváříme. Jméno skladatele Jana Josefa Ignáce Brentnera by však donedávna dokázal zařadit jen málokdo. O jeho životních osudech nevíme téměř nic a rovněž jeho místo v dějinách české hudby je rozpoznáváno, či – jak by řekl historik Dušan Třeštík – vymýšleno teprve v nedávné době.
Na znovuobjevení Brentnerovy hudby měl lví podíl především Emilián Trolda, který v první polovině dvacátého století shromáždil většinu jeho tehdy dostupných skladeb a nalezl též základní údaje o skladatelově původu. Ještě dlouho poté však byl Brentner zcela na okraji zorného úhlu českých muzikologů. Zatímco jejich pozornost byla do značné míry orientována národnostně a zaměřena především na českou hudební emigraci, Brentner byl na základě svého jména i rodiště řazen k českým Němcům, přestože za skladatelova života hrála roli spíše příslušnost k zemi (mohl tak být ve své době označován jako „bohemus“) než k jazyku, který navíc v Brentnerově případě neznáme. Podobně se však vedlo i církevní hudbě představující základ skladatelova dochovaného díla – z nejrůznějších důvodů stál celý rozsáhlý a obtížně přehlédnutelný repertoár barokní církevní hudby dlouho v podstatě mimo pozornost badatelů i hudebníků.
Jan Josef Ignác Brentner se narodil roku 1689 v městečku Dobřany nedaleko Plzně a ve stejném místě roku 1742 jako svobodný mládenec a „praeclarus componista“ zemřel. O tom, co bylo mezitím, se můžeme víceméně jen dohadovat. Přinejmenším nějaký čas žil na Menším Městě Pražském, komponoval koncerty pro thunovskou kapelu, pracoval zřejmě také pro malostranské jezuity a působil i na hudebně významném křižovnickém kůru. Téměř jedinými doklady Brentnerovy existence jsou však dochované skladby. Čtyři jejich sbírky vyšly v Praze v letech 1716–1720 tiskem. Po stránce stylu prozrazují silnou inspiraci italskými vlivy ztělesněnými například tehdy velmi populární hudbou Antonia Vivaldiho. Rovněž médium je podobné, italské koncerty a sonáty se tehdy v německy mluvících zemích šířily často právě prostřednictvím tištěných sbírek. Jen převaha církevní hudby nad hudbou instrumentální je v rámci tisků té doby čímsi zcela příznačným pro domácí, či šíře vzato jihoněmecko-česko-rakouské prostředí. Jako svůj první tištěný opus tak Brentner namísto jinde obvyklé sbírky triových sonát vydal sbírku árií na duchovní texty, církevním skladbám jsou věnovány i další dvě, a pouze čtvrtá sbírka obsahuje instrumentální koncerty. Árie tehdy představovaly velmi oblíbený a hudebně progresivní segment církevní hudby, kromě Brentnera vydali či zamýšleli vydat podobné sbírky další autoři z Čech jako Josef Leopold Václav Dukát či Josef Antonín Plánický. Tato obliba však již zároveň ohlašovala módu přetextovaných operních árií používaných zpravidla coby hudební vrchol mešní liturgie na místě ofertoria, která měla masivně propuknout nedlouho poté a znamenala ústup původní tvorby tohoto druhu.
Árie na této nahrávce pocházejí ze sbírky Hymnodia divina, která vyšla jako třetí skladatelův opus v roce 1718 či 1719 a byla dlouho mylně ztotožňována s podobně koncipovanou první sbírkou téhož skladatele. Je pozoruhodné, že skladatel zde ve více případech použil texty, které již dříve jednou zhudebnil: ofertorium Gloria et honore tak vyšlo v podobě sborové koncertantní věty ve sbírce Offertoria solenniora op. 2 a jinou árii na text Oderit me totus mundus zase vydal ve své již zmíněné první sbírce. Jde se zpravidla o árie da capo, výjimkou představuje árie Domine, non sum dignus se sólovým hobojem, jejíž text působivě parafrázuje setníkovo zvolání z mešní liturgie („Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel...“, zde však: „...abys vstoupil do mého srdce...“). Sbírku typicky uzavírá smuteční árie, a sice Parce mihi, Domine, v níž jsou zhudebněny vybrané verše ze starozákonní knihy Jób náležející rovněž do oficia za zemřelé.
V barokní době nedoprovázela figurální hudba pouze mši svatou, ale v některých případech také vybrané části oficia neboli bohoslužby hodinek, nejčastěji nešpory. Figurálně, to jest s doprovodem nástrojů, byly přitom prováděny obvykle žalmy a Magnificat, a právě takové komplety skladeb se kromě samostatných zhudebnění jednotlivých žalmů také ve sbírkách nejvíce dochovaly. Nešpory zařazené na programu tohoto koncertu uslyšíte v podobě, v jaké se nacházely ve sbírce kostela sv. Kříže ve Vratislavi, kde je spartoval výše již zmíněný Emilián Trolda. Ve své době se evidentně jednalo o velmi populární a široce rozšířenou hudbu. Tyto nešpory či jejich části kombinované s dalšími Brentnerovými žalmy nebo s odlišným Dixit Dominus a Magnificat se dochovaly na řadě míst v Čechách a například též v Drážďanech. Jak to tak bývá v případě církevní hudby té doby, jsou některé prameny dochovány jako anonymní a některé opisy jsou dokonce připsány jiným autorům – z kůru Svatovítské katedrály tak některé z žalmů zaznívaly jako hudba Francesca Duranteho, v Oseku zase jako díla Václava Gunthera Jacoba, u pražských křižovníků jako skladby Brentnerovy a v Drážďanech „senza nome dell`Authore“. Při nepřístupnosti některých pramenů je těžké s jistotou potvrdit Brentnerovo autorství, jež je uváděno nejčastěji, na základě hudby samé se však zdá být velmi pravděpodobné. Navzdory obsazení klarin ve většině částí se jedná spíše o rozsahově skromnější skladby. Žalmový text je v některých případech (Beatus vir) zhudebněn pouze částečně, někdy jen v jedné, prokomponované větě oproti způsobu ‚co verš, to samostatné hudební číslo‘ obvyklému u skutečně slavnostních kompozic. Přesto však skladba dosahuje kýženého efektu a je snadné pochopit její tehdejší oblíbenost.
