Ensemble Inégal
Pražští barokní sólisté
Roberta Mameli - soprán (Giunone), Marie Fajtová - soprán (Amore), Gabriela Eibenová - soprán (Venere), Hana Blažíková - soprán (Terra), Kai Wessel - alt (Imeneo)
Adam Viktora - dirigent
Il Diamante – poslední světské dílo Jana Dismase Zelenky
Mluvíme-li o pozdním díle Jana Dismase Zelenky, máme zpravidla na mysli jeho fascinující poslední mše, oratoria či litanie, které dnes již doznaly zasloužené pozornosti a uznání. Chrámová hudba byla ostatně vždy hlavní oblastí tvorby tohoto skladatele a kontrabasisty narozeného v Čechách, který byl nakonec po více než dvaceti letech strávených coby „nejponíženější a nejvěrnější služebník“ na panovnickém dvoře v Drážďanech jmenován v roce 1735 tamním skladatelem církevní hudby (Kirchen Compositeur). Mezi jeho pozdní skladby však patří i Serenata ZWV 177 z roku 1737, kterou nyní díky nedávno objevenému tištěnému libretu známe i pod názvem Il Diamante. Jedná se pravděpodobně o poslední z mála světských vokálních skladeb, jež Zelenka napsal pro drážďanský dvůr, a tedy o dílo, které završuje hudebně-dramatickou linii skladatelovy tvorby. Tato linie přitom začíná již vůbec první jeho známou skladbou, hudbou ke školní hře Via laureata (1704), která se bohužel nedochovala, a zahrnuje zejména melodrama Sub olea pacis zkomponované pro slavnosti v Praze v roce 1723, sbírku italských árií komponovaných o deset let později, a také tři italská oratoria, z nichž poslední dvě – Gesù al Calvario (1735) a I penitenti al Sepolcro del Redentore (1736) – vznik serenaty bezprostředně předcházela.
Il Diamante je jediným známým Zelenkovým příspěvkem k žánru serenaty. K typickým znakům tohoto žánru patřil zejména jeho příležitostný, zpravidla holdovací či gratulační účel, v první polovině 18. století šlo obvykle o vokálně-instrumentální skladby na italský text nacházející se někde mezi kantátou a operou. Serenaty se pěstovaly zejména na evropských panovnických a aristokratických dvorech, obvykle jako součást oslav provázejících jubilea či jiné významné životní události příslušníků vládnoucí dynastie či šlechty. Nejinak tomu bylo též v Drážďanech, kde tento žánr rozkvetl zejména od roku 1719, kdy si následník trůnu Friedrich August II. vzal za ženu Marii Josephu, arcivévodkyni rakouskou. Jednalo se snad o jeden z projevů kulturního vlivu přicházejícího s princeznou z rodného vídeňského dvora, kde pravidelně provozované serenaty představovaly součást císařského imperiálního stylu.
Po celá dvacátá léta komponoval Zelenka zejména katolickou chrámovou hudbu a příležitost psát „italskou hudbu“ patrně ani neměl. Situace se změnila na počátku třicátých let. Roli přitom hrálo mimo jiné jmenování Johanna Adolfa Hasseho dvorním kapelníkem i estetické preference nově vládnoucích manželů, kteří nastoupili na trůn coby saský kurfiřt a kurfiřtka a zároveň polský král a královna po smrti Friedricha Augusta I., resp. Augusta II. Silného, v roce 1733. Zelenkovou motivací pro zkomponování sbírky osmi italských árií byla zřejmě snaha ukázat panovníkovi, že i on dokáže komponovat v divadelním stylu. Na dochovaných áriích je patrné, že – jakkoli se jedná o znamenité skladby – jisté zákonitosti divadelní hudby byly pro skladatele celoživotně se zabývajícího církevní hudbou obtížné, či snad spíše nedůležité. Navzdory tomu však představují tyto nekonvenční árie dobrý příklad Zelenkova vysoce osobitého stylu.
V prosinci 1736 byla oznámena svatba prince Georga Ignaze Lubomirského s baronesou Johannou von Stein, která se měla uskutečnit v Drážďanech v únoru 1737. Nebyla to běžná událost – Lubomirski a jeho bratr náleželi ke starému polskému šlechtickému rodu a zastávali významné úřady u drážďanského dvora, zatímco nevěsta byla švagrovou saského premiéra, jímž byl hrabě Alexander Joseph Sulkowski. Všechny náklady byly hrazeny dvorem a relevantní dokumenty ukazují, že přípravy sňatku řídili dvorní úředníci, serenata avšak v nich zmíněna není – zdá se, že ta byla plánována v tajnosti, jako překvapení, které mělo zaznít během svatební hostiny. To ovšem nese punc Marie Josephy, která podobná překvapení milovala a neváhala někdy dojít opravdu daleko, aby splnila své záměry.
Úloha komponovat serenatu by obvykle byla svěřena Hassemu, ten se však právě vrátil z Benátek a byl vytížen prací na své opeře Senocrita, která měla mít premiéru pouhý den před plánovanou svatbou. Jeho kolega Giovanni Alberto Ristori, který pro dvůr také zkomponoval řadu serenat, zase připravil první operu karnevalové sezóny roku 1737. Zdá se tedy, že na řadě byl Zelenka. Ten jistě přivítal možnost komponovat opět italskou hudbu, navíc s čerstvými zkušenostmi z obou oratorií, která byla dobře přijata dvořany i církví. Byla to pro něj také další šance spolupracovat s dvorním básníkem Stefanem Benedettem Pallavicinim (1672–1742), jehož texty byly v Drážďanech velmi oceňovány.
Libreto serenaty je, zcela v duchu daného žánru, svěřeno mytologickým postavám a má alegoricko-pastorální charakter. Jak již z názvu skladby vyplývá, centrálním tématem je drahokam, který je současně aluzí na nevěstino jméno (Stein) i na skutečně probíhající událost, kdy panovnice darovala novomanželům šperk s drahokamem. Skladba sestává ze vstupní trojdílné sinfonie, osmi árií a recitativů a závěrečného sboru, který se dvakrát opakuje. Dle dobových zvyklostí převažují mezi sólovými hlasy soprány, které mají čtyři různé role, pátá pak je věnována altu.
Děj otevírá postava Země, která věnuje bohyni Juno drahokam. Juno chce využít tohoto daru coby znamení a záruky sňatku, který se má konat na březích Labe. Posílá Hyména, ochránce manželství, aby konal své dílo a přitom také předal šperk. Hymén zmiňuje ženicha Georga Lubomirského a nejmenovanou nevěstu pocházející ze vznešeného švábského rodu, v nichž se přátelsky spojují slovanský a německý národ. Nyní vstupuje na scénu Amor se slovy, že právě on přivedl ženicha z jeho rodného Polska (Sarmatia) ke břehům Labe, tedy do Saska. V árii s obligátními lesními rohy, hoboji a flétnami přirovnává knížete ke lvovi, který padl do osidel lásky. Nato Juno přikazuje Hyménovi, aby již neotálel a odnesl diamant ženichovi, aby ten mohl ozdobit šperkem svoji novomanželku. Narážky na krásu kamene–nevěsty i na spojení národů Polska a Německa se pak opakují i v recitativu Hyména a Amora, který pak opěvuje nevěstinu krásu v árii. Vše již směřuje k závěru, vystupuje opět Země, podobně jako v úvodu opět v recitativu accompagnato, a žádá Juno coby patronku nevěst a manželství, aby obdařila novomanželský pár plodností. Následuje sbor vyzývající k radosti a oslavě šťastného svazku.
Zdá se, že původně měla tímto sborem skladba končit. Po sboru však překvapivě vstupuje na scénu zcela nová postava, Venuše, a její recitativ s árií představují zároveň vtipnou pointu a poslání či „licenzu“, která se obrací přímo na oslavence: „Tam, kde se slaví láska, mé jméno je snad opomenuto? Vaše štěstí mohu dovršit toliko já, vznešení novomanželé…” Tuto závěrečnou árii Venuše pravděpodobně zpívala slavná Faustina Bordoni, žena kapelníka Hasseho a jedna z největších zpěvaček barokní doby. O účasti této pěvkyně bylo patrně rozhodnuto na poslední chvíli, což by vysvětlovalo přidání závěrečné scény k již dokončené skladbě. Každopádně však náhlý příchod Venuše na scénu a její nádherná, současně něžná i smyslná árie působí efektem znamenitým až zázračným.
Díky pramenům nově objeveným ve drážďanském Státním archivu víme s jistotou, že serenata Il Diamante byla provedena jako Tafelmusik během svatební hostiny 28. února a byla později v drážďanském dvorním kalendáři a bez jmenování autora hudby velebena jako „…skvělý Concert“, který „provedl kapelník Hass[e] a Ristori, během nějž se nechala slyšet celá královská kapela, jakož i italští virtuosové…“ Skladatel plně využil bohaté možnosti, jaké mu nabízeli proslulý orchestr a vynikající zpěváci, zhudebnění je brilantní a odvážné a zároveň velmi náročné pro hudebníky. Rytmická pestrost a nápaditost stejně jako bohatost orchestrálního doprovodu, to vše jsou znaky Zelenkova značně originálního hudebního stylu. Zároveň zde serenata vybočuje z konvencí daného žánru, což je patrně – podobně jako například v jeho pozoruhodných triových sonátách – jednou z příčin, proč tolik fascinuje současné posluchače.
Zelenka komponující ve svém zralém věku velké sekulární dílo pro drážďanskou dvorní společnost, Zelenkova skladba provedená za řízení Hasseho a interpretovaná Faustinou, Zelenkova hudba jako vysoce ceněná součást politicky významné dvorní události – to vše příliš nezapadá do tradičního obrazu Zelenky jako upozaďovaného a dvorem nepříliš uznávaného dvorem skladatele. Nic však patrně není vzdálenější realitě, alespoň dle nově objevených pramenů, v nichž například Zelenkův současník mluví o skladateli jako o „skvělém virtuózovi“, jehož hudba je „předzvěstí nebeské radosti“.
Zdá se tedy, že se snad můžeme těšit na nový, čerstvý a přehodnocený pohled na největšího barokního skladatele pocházejícího z Čech. Každopádně se však zatím můžeme těšit z jeho neuvěřitelné hudby. A radovat se z nového diamantu objeveného v Zelenkově díle…
Jóhannes Ágústsson – Václav Kapsa
Další nahrávky s hudbou J.D.Zelenky v provedení Ensemble Inégal:
