Procession "Hodie Christus natus est" - Wolcum Yole! - There is no Rose - That yonge child - Balulalow - As dew in Ap rille - This little Babe - Interlude - In Freezing Winter Night - Spring Carol - Deo Gracias - Recession "Hodie Ch ristus natus est"
Arvo Pärt: Two Lullabies
Рождественская колыбельная (vánoční ukolébavka)
Eesti hällilaul (estonská ukolébavka)
Arvo Pärt: Salve Regina
Ensemble Inégal, řídí Adam Viktora
soprán – Gabriela Eibenová, Barbora Sojková, Stanislava Michalcová
alt – Daniela Čermáková, Lenka Čermáková, Marta Fadljevičová
tenor – Václav Čížek, Hasan El Dunia, Tomáš Lajtkep
bas – Tomáš Král, Marián Krejčík, Jaromír Nosek
harfa – Kateřina Englichová
housle – Lenka Torgersen, Adéla Štajnochrová, Simona Tydlitátová
violoncello – Hana Fleková
kontrabas – Lukáš Verner
varhany – Jan Doležel
Benjamin Britten (1913 – 1976) je považován za dominantní osobnost anglické hudby 20. století i za jednoho z nejvýraznějších skladatelů své doby. K jeho nejslavnějším dílům patří cyklus A Ceremony of Carols op. 28 pro vysoké hlasy a harfu. Jen několik týdnů po svém návratu z Ameriky v roce 1942 Britten napsal v dopise ze 4. května své přítelkyni Elisabeth Mayer, že během cesty „dokončil Chvalozpěv ke svaté Cecílii a stejně tak vánoční koledy“. Svou premiéru měly v prosinci roku 1942 v knihovně v Norwich Castle v provedení ženské části sboru Fleet Street Choir pod vedením sbormistra T. B. Lawrence, na harfu hrála Gwendolen Mason. Cyklus původně tvořilo sedm písní, postupně však byl počet rozšířen na konečných jedenáct. Za řízení samotného autora jej v této nové verzi představili 4. prosince 1943 v londýnské Wigmore Hall Morriston Boys‘ Choir a legendární harfistka Maria Korchinska. A Ceremony of Carols si záhy získaly velkou oblibu, zařadily se mezi nejvýznamnější anglická sborová díla a dnes patří mezi skladatelovy nejhranější kompozice. Jejich obrovský úspěch vedl k tomu, že si vydavatelství Boosey & Hawkes vyžádalo úpravu celého cyklu pro smíšený sbor. Úkolu se s velkým úspěchem ujal Brittenův starší kolega, anglický skladatel Julius Harrison (1885 - 1963). V této podobě, s nezměněným harfovým partem, bylo dílo poprvé publikováno v roce 1955. Jako textová předloha posloužily Brittenovi tradiční anglické texty nejrůznějších koled ze 14. až 16. století. Působivého účinku dosáhl pozoruhodně jednoduchým hudebním jazykem, střízlivou neoklasicistní fakturou a vytříbeným smyslem pro detailní práci se zvukem i s emocemi. Skladbu zahajuje Procession, harfou doprovázená chorální antifona Hodie Christus natus est, jež se pak ve stejném znění opakuje na konci coby Recession. Kromě vokálních částí obsahuje cyklus také jedinečné Interlude pro sólovou harfu, skvěle využívající zvukových možností tohoto nástroje i v nejjemnějších dynamických odstínech. Celkové gradace i účinného kontrastu pak Britten dociluje pestrou vícehlasou sazbou. V Harrisonově úpravě ji navíc zvukově i výrazově obohacují mužské hlasy. Příkladem je nádherný šestihlas mužského sboru v kontrastu s ženským čtyřhlasem v ukolébavce Balulalow, nebo strhující imitační práce v divokém předivu hlasů v kánonu This little Babe, ztvárňující „Malé Dítě bojující svými slzami a vítězící nad Satanem“.
Britten se stal inspirací pro mnoho dalších autorů. Jedním z nich je estonský hudební skladatel Arvo Pärt (* 1935), jenž rok po Brittenově smrti napsal „Cantus in memory of Benjamin Britten“ pro smyčce a zvon. Od konce let šedesátých se Pärt zaměřil na studium středověkých a renesančních děl mistrů vokální polyfonie ze 14. – 16. století. Pro jeho tvorbu představovaly důležitý inspirační zdroj, na němž vybudoval svůj nezaměnitelný hudební jazyk (tzv. tintinabuli). Postupem času se stále více zaměřoval na duchovní kompozice, a to zejména po své emigraci z tehdejšího Sovětského svazu v roce 1980. Všechny skladby, které jsme vybrali pro tuto nahrávku, vznikly roku 2002, tedy plných sedmdesát let po Brittenových koledách. Mariánská antifona Salve Regina pro smíšený sbor a varhany byla zkomponována pro katedrálu v německém Essenu, kde také poprvé zazněla při slavnostní mši 22. května 2002. Duchovní hloubku textu vyjádřil Pärt střídmými hudebními prostředky. Jednohlasý chorální zpěv se střídá s homofonními i polyfonními částmi, jimiž prolínají varhanní plochy. O poznání rozdílné jsou pak Dvě ukolébavky (Zwei Wiegenlieder) pro zpěv a klavír či ansámbl. Jsou určeny pro vánoční čas a kromě příslovečného svátečního klidu na nich zaujme také melodika, jejíž původ můžeme hledat v tradiční estonské lidové hudbě. Staré runické zpěvy, pocházející ještě z pohanských dob raného středověku, se tu totiž mísily s kulturou křesťanskou i se slovanskými zvyky. I přes odstup mnoha staletí si řada písní uchovala svébytnou podobu. Mnohé nápěvy byly v 18. a 19. století opatřeny texty z lutherských kancionálů a v tomto znění pak dále sloužily jako křesťanské duchovní písně. Pärtovy Wiegenlieder v sobě nesou stopy tohoto dávného dědictví. I díky tomu tyto ukolébavky, drobná a zároveň mistrovská díla, potěší své posluchače půvabnou melodikou, nostalgickým nádechem vzdálených časů i příjemným vánočním poklidem.
