Pražští barokní sólisté
soprán – Simona Jindráková, Karolína Janů, Stanislava Mihalcová, Yvetta Fendrichová,
Kamila Zbořilová, Lenka Cafourková
alt – Martin Ptáček, Pavla Štěpničková, Daniela Čermáková, Nadia Ladkany
tenor – Tobias Hunger, Václav Čížek, Ondřej Múčka, Hasan El Dunia, Stanislav Mistr
bas – Jiří Miroslav Procházka, Michael Adair, Martin Vacula, Karel Václav Jeřábek
Ensemble Inégal
housle – Lenka Torgersen, Simona Hurníková, Veronika Manová, Jana Anýžová, Vojtěch Jakl, Jan Hádek, Simona Tydlitátová, Martina Stillerová, Petra Ščevková, Petr Zemanec
viola – Lýdie Cillerová, Ivo Anýž, Elen Machová
violoncello – Libor Mašek, Hana Fleková
kontrabas – Ondřej Štajnochr, Ján Prievozník
fagot – Kryštof Lada
hoboj – Markus Müller, Inge Marg
teorba – Jan Krejča
varhany – Lukáš Vendl
tympány – Pavel Rehberger
klarina – Nicolas Isabelle, Almut Rux
Tyto kompozice pocházejí ze čtvrtého, závěrečného cyklu žalmů zhudebněných Janem Dismasem Zelenkou, skladatelem usazeným v Drážďanech; předchozí tři cykly zahrnují třiatřicet žalmů a Magnificat určených pro nešpory. Počátečním žalmem každého cyklu byl Dixit Dominus a dále následovala jedna nebo více žalmových sekvencí tak, že byly pokryty téměř všechny nešpory v průběhu liturgického roku. V roce 1726 začal Zelenka zapisovat tato díla do svého osobního inventáře duchovní hudby (Inventarium rerum musicarum Ecclesiae servientium), který si založil 17. ledna téhož roku. Zápisy pod hlavičkou Psalmi Vespertini totius anni ukazují, že těchto třiatřicet nešporních skladeb bylo po dobu více než tří let koncipováno ve třech cyklech určených pro drážďanský katolický dvorní svatostánek, konkrétně pro královskou kapli zasvěcenou Nejsvětější Trojici. S jistotou předpokládáme, že se jednalo o dobře promyšlený záměr.
Žalmy tohoto závěrečného cyklu v sobě nemají žádný takový plán nebo účel. Podle zapsané hlavičky Psalmi varii: J. D. Z: Separatim Scripti se zdá, že tato skupina představuje doplňková díla složená při různých příležitostech. Poslední z nich bylo dokončeno neznámo kdy, jistě však po polovině roku 1730. Cyklus zahrnuje vedle nejdelších a nejbrilantnějších Zelenkových žalmových kompozic i velmi jednoduché skladby, které jsou nepochybně určeny pro mladé české zpěváky a instrumentalisty z dvorní církevní kapely (Kapellknaben). Na druhé straně delší virtuózní díla, prozrazující Zelenkův pokrok v komponování vokální hudby (rozšířený vokální rozsah a bohatý dynamický rejstřík), musela být skládána pro zpěváky a instrumentalisty proslulé drážďanské Hofkapelle. Mezi tato pompéznější zhudebnění patří Laudate pueri (ZWV 81, 1729), Laetatus sum (ZWV 90) a dnes nezvěstné Laudate pueri (ZWV 80), které Zelenka zaznamenal do svého Inventaria jako „a 2 Canto e Basso. Violini 2, Oboe 2, Traversa 1, Viola, Fagotto e Basso Continuo“. Tento zápis napovídá, že šlo o skladbu v operním stylu, o vokální duet se sólovým instrumentálním koncertantním doprovodem.
V dubnu 1730 dorazila do Drážďan skupina mladých zpěváků, kteří byli ve dvacátých letech 18. století školeni v Itálii, aby oživili dvorní operu. Tento záměr iniciovali budoucí saský kurfiřt a jeho manželka Marie Josefa. Vokalisty této skupiny byli sopranisté Ventura Rochetti a Giovanni Bindi (bylo mu tehdy šestnáct let) a altisté Domenico Annibali a Casimiro Pignotti. Přišel s nimi také jeden z jejich učitelů, altista Antonio Campioli. Je pravděpodobné, že právě pro zpěváky z této skupiny kastrátů Zelenka složil dva ze svých virtuózních žalmů a jeden další překomponoval.
Proměňoval se i soubor mladých hudebníků, kteří zajišťovali běžný hudební provoz v drážďanské dvorní katolické kapli. V roce 1727 P. Franz Nonhardt SJ, nově jmenovaný představený drážďanské jezuitské misie, rozhodl, že všechny sobotní a feriální dny, které předcházejí mariánským svátkům, mají být slaveny zpěvem litanií. Navíc měla být o feriálních dnech v Adventu zpívána rorátní mše. Je zřejmé, že tyto dodatečné bohoslužby si vyžadovaly více hudebníků. (Původně bylo rozhodnuto, že zde má být deset hudebníků: šest zpěváků, kteří měli sloužit také u oltáře, a čtyři instrumentalisté.) Po polovině října 1727, kdy se Kapellknaben po prázdninách strávených u svých rodin v Čechách vrátili do Drážďan, byla evidentně do Čech vyslána zpráva, že se hledají další hudebníci pro službu v katolické dvorní kapli v Drážďanech. Záznamy drážďanských kaplanů v diáři (Diarium missionis) ukazují úspěch tohoto náboru již v prvním týdnu po jeho vyhlášení: „Kantor přišel z Postoloprt se dvěma hudebníky, kteří byli vyzkoušeni.“ „Dva další altisté sem byli přivedeni z Děčína.“ „Zaslán dopis kantoru Lejpentimu, který nabídl dva hudebníky.“ „Byl přijat mladý altista z Děčína Tadeáš (Thadeus) Thollkopf.“ Počátkem roku 1729 měl soubor drážďanských Kapellknaben deset zpěváků, dva houslisty a jednoho varhaníka. V roce 1730 bylo hudebníků celkem čtrnáct a v roce 1732 již sedmnáct, včetně fagotistů a dvou hráčů na lesní roh. Mezi prosincem 1728 a lednem 1729 Diarium Missionis zmiňuje basistu jménem „Krancke“ jako hosta, jenž se stravuje v jezuitské rezidenci. Další dospělý zpěvák (tenor) a bývalý hráč na lesní roh Johann Joseph Goetzel obdrželi podobná pozvání – jasný doklad, že tito hudebníci pomáhali jezuitům, a to téměř jistě při zpěvu s Kapellknaben v královské kapli.
Později, pravděpodobně v první polovině třicátých let, Zelenka zanesl mnohé ze svých žalmových skladeb ještě do jiného katalogu. Nadepsán jednoduše Psalmi varii, obsahuje tento pozdější korpus jak jím shromážděná díla jiných skladatelů, tak různé položky z Psalmi varii: J. D. Z: Separatim Scripti (je ale důležité, že se zde nenachází nic z Psalmi Vespertini totius anni) . Do Psalmi varii jsou zahrnuty pouze žalmy a chvalozpěvy předepsané pro nedělní nešpory: Dixit Dominus (devět zhudebnění), Confitebor tibi Domine (devět), Beatus vir (třináct), Laudate pueri (šestnáct), Laudate Dominum (šest) a chvalozpěv Magnificat (deset). Z toho se dá vyvodit, že Zelenka převzal zodpovědnost za řízení hudby při pravidelných nedělních nešporách v drážďanské královské katolické kapli. Jeho záznamy v Psalmi varii také odhalují, že v té době standardizoval většinu instrumentálních doprovodů pro žalmy přidáním dvou hobojů a violového partu a nahrazením původního smyčcového a varhanního bassa continua pouze varhanami. Přidání dvou trubek a tympánů k jednomu z žalmů, vstupnímu Dixit Dominus českého skladatele Franze Poppeho, a dvěma Magnificat, jednomu od Poppeho, druhému od Johanna Georga Reinhardta, ukazují, že tato díla mohla sloužit i o nejvýznamnějších církevních svátcích, kdy bylo obvyklé nechat zaznít sbor trubek a tympánů v počátečních a závěrečných částech nešpor.
Opisy čtyř děl ze Zelenkových Psalmi varii byly kdysi v držení hudebníků metropolitního chrámu sv. Víta v Praze. Johann Anton Görbig (1684-1737), český varhaník, gambista, violoncellista, právník a katedrální capellae magister od roku 1734 až do své smrti, vlastnil opis Zelenkovy pozdní kompozice Laetatus sum (ZWV 90). Houslista a skladatel Josef Antonín Sehling (1710-1756), který se sice neúspěšně ucházel v roce 1737 o Görbigův post, ale zůstal spojen s katedrálou jako instrumentalista, si za svého života pořídil téměř 600 opusů církevní hudby, včetně devíti Zelenkových prací – soubor, který později přešel do držení pražské katedrály.
S výjimkou jednoho pozdějšího zhudebnění Ecce nunc benedicite, žalmu předepsaného pro kompletář, nesou dochované položky Zelenkova posledního cyklu tuto základní (nebo podobnou) dedikační formuli: „A M D G V M OO SS H AA P J R“ (nebo „P i R“), sekvenci písmen k poctě Boha (A M D G – „Ad Majorem Dei Gloriam“), Panny Marie (V M – „Virgini Mariae“), svatých (OO SS H – „Omnibus Sanctis honor“) a Zelenkova patrona (resp. patronů), tj. kurfiřta a jeho ženy (AA P J R – „Augustissimis Principibus in reverentia“). Je zajímavé, že jediný pramen brilantní skladby Laetatus sum, dnes chybějící v Drážďanech, ale dochované jako soubor partů ze sbírky pražské metropolitní katedrály, má následující dedikaci: „A M D G B S V M H“. Proto jsme přesvědčeni, že zde chybějící koncová písmena, která jsou rovněž vynechána v dalších pramenech Zelenkovy hudby dochovaných v Praze a v dílech složených pro Drážďany před polovinou roku 1725, se vztahují k Zelenkovu patronu a objednateli jeho děl.
***
Lauda Jerusalem, a moll (ZWV 102), asi z roku 1728 – tato krátká, prokomponovaná skladba byla určitě zamýšlena pro zpěváky a instrumentalisty souboru Kapellknaben. Je složena pro čtyřhlasý sbor (soprány jsou podpořeny dvěma hoboji) s instrumentálním doprovodem tří partů pro housle v unisonu, violu a basso continuo – všemi hrajícími průběžně semi-ostinato. Opis Lauda Jerusalem je dnes jako soubor osmi partů uložen v Praze, původně byl součástí Sehlingovy sbírky. V roce 1765 se tato skladba hrála v kapli sv. Václava svatovítské katedrály. Přípisek „bonus“ v partu nám připomíná, že ještě dvacet let po Zelenkově smrti byla v Praze stále slyšet jeho hudba a toto krátké zhudebnění žalmu č. 147 bylo považováno za „dobré“.
Laudate pueri, D dur (ZWV 81) – Zelenka pravděpodobně napsal toto brilantní sólové dílo pro Velikonoční neděli 17. dubna 1729. Partitura nese částečně porušené datum „13. dubna [...]“. Původně byla skladba napsána pro tenor s obbligato (sólovou) trubkou. Technická náročnost vokální části naznačuje, že Zelenka při jejím komponování myslel na Matthea Lucchiniho, dvorního sólového tenoristu, který nakonec opustil Drážďany v roce 1731 po příjezdu mladých kastrátů. Později Zelenka toto dílo revidoval, když původní tenorový part přidělil sopránu. Zpěvákem, kterého měl Zelenka pravděpodobně na mysli, byl sopranista Venturio Rochetti, známý jako „Venturini“. Původním obbligato (sólovým) trumpetistou mohl být člen drážďanského souboru dvanácti dvorních trubačů a tympanistů a snad Ober-Hof-Trompeter Christian Becke. Zelenkovo Laudate pueri, jehož závěrečné Allegro je zkomponováno jako polonéza, je odrazem silné barokní tradice motetových skladeb pro sólový hlas ve třech částech (rychle – pomalu – rychle) s da capo áriemi pro vnější části. Zajímavým východiskem pro srovnání je podobnost obsazení a hudební faktury Laudate pueri z roku 1729 s Bachovou kantátou Jauchzet Gott in allen Landen (BWV 51), dílem, které mělo být provedeno v Lipsku 15. neděli po Nejsvětější trojici v roce 1730.
De profundis, a moll (ZWV 95) – Zelenka datoval toto zhudebnění „29. prosince 1728“ („29. Decem. 1728“). Žalm č. 129 je předepsán pouze pro nešpory vánočního Oktávu: od 25. prosince do 1. ledna. Členové souboru Kapellknaben (kteří měli volno od 24. do 28. prosince) by tedy poprvé zpívali a hráli tuto Zelenkovu skladbu den poté, co dokončil „Credo“ své Missa Circumcisionis D. N. J. C. (s datem „1728 28. Decem.“). S délkou 49 taktů je De profundis nejkratší ze všech Zelenkových nešporních skladeb. Jako vzor mu možná posloužilo dílo z jeho vlastní sbírky, De profundis Johanna Caspara Fischera, které má také 49 taktů. I přes tuto nevelkou délku Zelenka použil kompoziční princip známý jako „rámcová forma“, kdy úvodní tóny opět zaznějí při doxologickém textu „Sicut erat in principio“ („Jakož byla [sláva] na počátku“). Autograf této skladby ukazuje, pod jakým tlakem musel Zelenka často pracovat. Původně horní smyčce a hoboje jednoduše zdvojily SATB sbor a basová linie postrádala čísla generálního basu. („VV et Oboe colla Voci al Solito“ jsou zapsány v horní části první stránky a notovány jen částečně.) Později se Zelenka k tomuto zhudebnění vrátil, aby přidal jednoduché nezávislé houslové party, jak je patrné z hudebních incipitů zapsaných do drážďanských katalogů v roce 1765 a kolem roku 1784.
Dixit Dominus, C dur (ZWV 67) – toto živé, prokomponované dílo netrvající déle než tři minuty je dalším ze zmíněných krátkých skladeb napsaných pro Kapellknaben. V sazbě pro SATB sólisty, SATB sbor za doprovodu prvních a druhých houslí, violy a bassa continua s dvojicí hobojů ad libitum v sobě obsahuje mnohé prvky, které Zelenka použil k vykreslení textu v jiných zhudebněních žalmu č. 109: „rámcová forma“, sestupná oktáva ve vztahu k sousloví „scabellum pedum“ („podnoží“) a náznak „vzrušeného“ stylu (stile concitato) na verš „confregit in die irae suae reges“ („rozdrtí v den hněvu svého nepřátelské krále“). Typické rysy původní autografní partitury napovídají, že Zelenka napsal své toto dílo ke konci roku 1728. Soubor jedenácti partů uložených v Praze (včetně dvou pro trubky v C) pochází ze Sehlingovy sbírky.
Confitebor tibi Domine, c moll (ZWV 71) – Zelenka datoval toto zhudebnění pro sólový basový hlas „1729“. Charakteristickým znakem této skladby je zádumčivý refrén na slova „Confitebor tibi, tibi, tibi, Domine“ – vždy v c moll. Je zajímavé, že Zelenka nezhudebnil text druhého verše žalmu, což snad naznačuje, že toto dílo bylo určeno pro liturgii nedělních nešpor, kdy je předepsanou antifonou druhý verš žalmu: „Magna opera Domini...“. Když bylo toto dílo převzato do pozdější sbírky Psalmi varii, k původnímu doprovodu prvních a druhých houslí byly přidány dva hoboje a viola a původní sekce bassa continua byla nahrazena varhanami. Důležitým rysem dedikační formule je, že končí písmeny „PP in R“, což pravděpodobně naznačuje, že na zadání této práce se podílel jak budoucí saský kurfiřt Fridrich August, tak jeho manželka Marie Josefa.
Confitebor tibi Domine, e moll (ZWV 73) – toto krátké, rázné zhudebnění žalmu č. 110, buď z konce roku 1728, nebo začátku 1729, se jeví jako doprovodné dílo k Dixit Dominus (ZWV 71). Obě jsou důkladně prokomponována a obě byla nepochybně napsána pro Kapellknaben. Skladba je ve svých 99 taktech komponována pro tenor a bas sólo s čtyřhlasým sborem a dvěma hoboji zdvojujícími částečně unisono houslí a částečně sborový soprán, přičemž obvyklý doprovod smyčců a bassa continua je po celou skladbu vystavěn na kvazi-ostinátní figuře. Do 9. a 10. verše „Sanctum et terribile nomen eius: initium sapientiae timor Domini“ („Svaté a bázeň budící je jeho jméno: počátek moudrosti je bát se Hospodina“) Zelenka vtělil krátkou dramatickou szene, hudební prvek, který můžeme slyšet již v jeho dřívějším zhudebnění žalmu č. 110. V Praze se dochovalo devět partů opsaných Sehlingem.
Laetatus sum, A dur (ZWV 90) – tato brilantní kompozice je posledním známým Zelenkovým zhudebněním žalmu. Bohužel se v Drážďanech nedochovala v autografu. Místo něj máme v Praze k dispozici soubor osmi partů, kdysi součást Görbigovy sbírky. Tato nejsložitější, nejdelší a stylově nejvíce „galantní“ ze všech Zelenkových žalmových skladeb je rozložena do šesti částí jako série skvostných árií a duetů pro sólový soprán a alt s bohatým orchestrálním doprovodem. Zcela jistě byla určena pro kastráty, sopranistu Venturiniho a jednoho z altistů vyškolených v Itálii, což nás přivádí k datu jejího vzniku po roce 1730. Pozoruhodným rysem díla je způsob, jakým čtvrtá část zhudebňuje text 7.-9. žalmového verše: „Fiat pax in virtute tua et abundantia in turribus tuis...“ („Kéž je pokoj v síle tvé a hojnost ve věžích tvých...“). Zelenka zde využívá styl a formu polské mazurky, zjevně aby svým posluchačům připomněl sousední polské království, jehož vládcem se později stal saský kurfiřt August II. Silný jako polský král. V této krásné árii pro sólový alt jsou využity jako obbligato (sólové) nástroje dvě flétny. Když ji Zelenka komponoval, měl zřejmě na mysli Pierre-Gabriela Buffardina a Johanna Joachima Quantze, flétnisty působící tehdy v drážďanské Hofkapelle. Vytvořil tak brilantní ukázku toho nejlepšího pro dva kastráty doprovázené oblíbenými instrumentalisty z Hofkapelle jako hudbu provozovanou v nejsvátečnější dny v drážďanské královské katolické kapli.
Ecce, nunc benedicite, a moll (ZWV 99) – žalm č. 133 je čtvrtým žalmem předepsaným pro kompletář. Toto pozdní dílo z doby kolem roku 1739, zkomponované pro čtyřhlasý sbor s jednoduchým doprovodem smyčců a bassa continua, je jedinou známou Zelenkovou hudbou pro závěrečnou bohoslužbu liturgického dne. Zatímco v jiných Zelenkových žalmových skladbách nalezneme tu a tam drobné zásahy do latinských kanonických textů, ve třetím verši tohoto zhudebnění se objevuje zajímavější odchylka. Zelenka nahradil slovo „manus“ („ruce“) výrazem „voces“ („hlasy“), čímž změnil text 3. verše „In noctibus extollite manus vestras in sancta et benedicite Dominum“ (Za nocí pozvedněte ruce své k svatým místům a dobrořečte Hospodina“) na „In noctibus extollite voces vestras in sancta et benedicite Dominum“ („Za nocí pozvedněte hlasy své k svatým místům a dobrořečte Hospodina“).
Janice B Stockigt, The University of Melbourne
(Z anglického originálu přeložil Jiří K. Kroupa)
