Vítejte na eshopu ARTA Music cz en

Ludwig van Beethoven: Souborné dílo pro klavír a violoncello                RECENZE
András Schiff, Miklós Perényi

Ve violoncellové literatuře představuje pět Beethovenových sonát a tři jeho variační cykly jednu z nejcennějších položek. Nutno ovšem podotknout, že dominantní pozici v nich má nezřídka klavírní part. Jako celek jsou tato díla lákavým soustem i pro nahrávací firmy, neboť svou stopáží ideálně odpovídají "náplni" dvou CD. Shodou okolností podlehly tomuto lákadlu hned dva labely najednou, a oba vydavatelé navíc nasadili do svých projektů pianisty nejvyšších kvalit: Alfreda Brendela a Andráse Schiffa. Ale aby ani na tom nebylo dost, každý z obou snímků je atraktivně ozvláštněn. S Alfredem Brendelem hraje na violoncello jeho syn Adrian, zatímco András Schiff nás překvapí tím, že připojil k pěti Beethovenovým sonátám ještě Sonátu "šestou", totiž op. 17, v jejímž titulu stojí, že je určena pro klavír a lesní roh nebo violoncello. Sejdou-li se dva tak významné projekty pohromadě, těžko se posluchač ubrání tomu, aby je mezi sebou neporovnával.
A je to srovnání nadmíru zajímavé. Je totiž zbytečné hovořit o tak samozřejmých věcech, jako je technika nebo souhra, neboť v obou případech se jedná o špičkové interprety. Hned na první poslech ovšem zaznamenáme velký rozdíl v tónové kvalitě. Brendelův klavír je ve zvuku komorní, noblesní, nepatrně a decentně zastřený, skoro jako by pianista hrál neustále s levým pedálem. Stejně decentní je i zvuk violoncella Adriana Brendela, který hraje na nástroje, jež vytvořili Januarius Galliano (1741) a Antonio Stradivari (1683-90). András Schiff hraje tónem nepoměrně svítivějším a jiskřivějším, a také violoncello Miklóse Perényiho je ve zvuku hutnější, šťavnatější a barvitější. Tónovým kvalitám pak odpovídá i celkový přístup interpretů. Alfred Brendel hraje Beethovena nesmírně kultivovaně, s častými a velkými rubaty, hojně využívá pedálu, a to i v místech, kde nás to opravdu velmi překvapí. Jeho Beethoven je spíš romantický (někdy dokonce připomíná víc Schumanna nebo Chopina), hodně citový, co chvíli jakoby k něčemu nadýchnutý a nad něčím se rozplývající. Ve velké většině případů volí Brendel pomalejší tempa než Schiff. Při vší té kráse, kultivovanosti, eleganci a tónové kultuře, kterou nám Brendelové nabízejí, máme někdy pocit, že hudba občas trochu usíná či působí mírně unaveně (zvláště v některých rychlých větách). Pojetí Andráse Schiffa je hravější, svěžejší, průzračnější a jakoby přímější. Schiff má pevný rytmus a rubat užívá jen velmi střídmě, takže je většinou ani nevnímáme, neboť naprosto přirozeně vycházejí z toku hudby. Stejně střídmě a samozřejmě užívá pedálu. Rychlé věty mají jiskru, švih a vtip, a pokud Schiff hraje některá Beethovenem předepsaná sforzata až moc ostře, zní to spíš jak špičkování dvou dobrých přátel než jako schválnost. Schiffův Beethoven není zasněný romantik, ale otevřený, sympatický a vstřícný společník. A zdá se, že stejně jej vnímá i Miklós Perényi. Těžko říci, které z obou výborných nahrávek dát přednost. Byť jsou značně rozdílné, každá z nich má svůj osobitý půvab a obě rozhodně stojí za pozornost. Ale kdybych se přece jen musel rozhodnout pro jednu, přiznávám, že Schiff s Perényim jsou mi bližší.

Věroslav Němec pro časopis Harmonie 2005/4

© Studio Svengali, říjen 2020
coded by rhaken.net