Keith Jarrett - Radiance RECENZE
Zatím poslední vydaná nahrávka proslulého pianisty Keitha Jarretta, pořízená v japonské Osace a Tokiu již v roce 2002, nabízí dvě CD s více než dvěma hodinami sólových improvizací.
Jarrettův hudební jazyk se v průběhu čtyř dekád proměnil několikrát. Lze si toho všimnout právě na jeho slavných sólových deskách. Někdejší dramaticky vypjaté, romantizující pasáže z Lausanne, střídající se s líbivými motivy, u kterých se člověk po letech i trochu zastydí nad jejich naivní prostoduchostí, již slyšet na aktuálním albu nejsou. Bachovské imitace z období pařížského koncertu jsou také nenávratně pryč. Fanoušci dosud nejprodávanější desky labelu ECM, totiž Jarrettova Köln concert, museli být bezesporu překvapeni melancholickou náladou a doslova nejazzovým obsahem vídeňského koncertu z roku 1991. Po dlouhé odmlce přišlo sólové vystoupení v milánské La Scale, jež se asi nejvíce přibližuje současné podobě Jarrettovy hudby.
Radiance však není jeho klasickým koncertem v pravém slova smyslu. Je totiž rozdělena na sedmnáct mezi sebou nesouvisejících částí, což nejvíce připomíná koncept jeho tematizované nahrávky Dark Intervals (1988). Hudba je ale o poznání náročnější na poslech. Zdá se, že tentokrát vznikalo vše ještě více nahodileji, než dříve. Autor jako by chtěl potvrdit svůj dávný výrok o nutnosti oprostit se od hraní hudby za účelem jejího vnímání z pozice posluchače. Jednotlivé části proto odvážně vystavují na odiv někdy až příliš dlouhé pasáže, vedoucí alespoň na první poslech odnikud nikam. Dochází na časté střídání silně disonantních partů s pomalejšími kusy prodchnutými emocemi, nenapodobitelnou poetickou náladou a čistotou výrazu, někdy až přespříliš sladce pozitivních. Při pozornějším poslechu ale zjistíte, že na povrch díla vyvře především Jarrettův pocit z jím slyšené hudby na úkor kompozice a formy.
Jarrett ve svých šedesáti letech vyspěl prostě v tvůrce, jehož eklektický potenciál přesunul těžiště z hudby historické spíše směrem k hudebnímu odkazu dvacátého století. Těžko však říci, jestli expresivní kakofonie některých částí Radiance je jaksi mimoděčným produktem improvizace ve svém vrcholném stádiu nebo Jarrettův příklon k takzvané soudobé vážné hudbě. Konflikt těchto dvou světů, děsivého chaosu a smířlivého baladického klidu, tvoří podivuhodný privátní svět Keitha Jarretta. Tentokrát do něj nechal nahlédnout v Japonsku, kde měl vždy mnoho oddaných příznivců. Vzpomeňme třeba na vydání několika sólových Sun Bear Concerts z roku 1976, mimo jiné právě taky z Osaky a Tokia.
I přes jeho léty prověřená kouzla, jako jsou třeba pověstná improvizovaná ostinata, minimalistické plochy, balady plné smířlivého klidu, osobité frázování, je už někým poněkud jiným, než byl. Nejvíce pak neohroženým, majestátním, geniálním hudebním introvertem. Doufejme, že ještě v hudbě neřekl své poslední slovo.
Vladimír Strakoš pro časopis Harmonie 2005/09