ARVO PÄRT: ADAM´S LAMENT / ECM New Series 2225 recenze player
Arvo Pärt’s Adam’s Lament for chorus and orchestra was commissioned by the cultural capital cities Istanbul and Tallin in 2010 and 2011. It is based on writings of Saint Silouan (1866-1938), in which the Russian Orthodox monk on Mount Athos describes Adam’s pain at the loss of Paradise. It was not the first time Pärt was inspired to compose a work on Silouan’s texts; in 1991 he published Silouans Song (“My soul yearns after the Lord”) for string orchestra (recorded on ECM with the Te Deum, the Magnificat and the Berlin Mass).
When setting Adam’s Lament which, for Pärt, has great poetic, expressive power with its central message of love and humility, the composer internalised Silouan’s words completely; they determined the substance and structure of the text (sung in ecclesial Slavic), its punctuation, number of syllables and accentuation of the music down to the smallest detail. “That perfect melding caused me somehow to think less of a work of art when I was composing.”
The piece is dedicated to Archimandrit Sophrony, Silouan’s pupil and biographer, who also published the monk’s writings in the 1950s. They have been translated into more than 20 languages; critics consider them to be among those works without which no serious anthology of Russian poetry will be complete in future.
Pärt has spoken extensively of Adam’s importance to St. Silouan and to himself: “The name Adam is like a collective term which comprises humankind in its entirety and each individual person alike, irrespective of time, epochs, social strata and confession. We could say that he is all of us who bear his legacy and we, Adam, have been suffering and lamenting for thousands of years on earth. Adam himself, our primal father, foresaw the human tragedy and experienced it as his personal guilt. He has suffered all human cataclysms, unto the depths of despair.”
The remarkable premiere took place on 7 June 2010 under conductor Tõnu Kaluste with the Borusan Istanbul Philharmonic Orchestra and the Estonian Philharmonic Chamber Choir in the Hagia Irene, the only Byzantine basilica which was never converted to a mosque and the site of the First Council of Constantinople in 381.
Adam’s Lament, the most comprehensive work on this CD, is complemented by a number of older choral works which Pärt reworked at a later date, including Salve Regina, originally for organ and chorus, commissioned for Hubert Luthe, Bishop of Essen Cathedral in 2001. 10 years later, Pärt reworked it, along with two other pieces recorded on this CD, Beatus Petronius and Statuit ei Dominus from 1990, for choir, string orchestra and woodwinds. Pärt wrote of the works: “The feathery lightness of Beatus Petronius and, by contrast, the potency of Statuit ei Dominus are two sonic worlds, like the two sides of God, which I tried to touch, to trace in these works. It is difficult for us to fathom God – in terms of both his greatness and simultaneous infinite benevolence.”
L’Abbé Agathon (2004-2008) is another weighty piece on this recording. Scored for soprano, baritone, female choir and string orchestra, it was originally a commission from the cello octet in Beauvais, France. Near the city are the remnants of St. Lazarus Hospital, the oldest hospital for lepers in Northern Europe, dating back to the 12th century. Pärt took the legend of St. Agathon in which he exchanges his body with that of a leper. “Three musical situations dominate the piece: the way to the market, with Agathon’s heavy gait with the leper on his shoulders, the dialogues between the lepers and Agathon, and the life at the market.” According to the legend, Agathon carried the leper on his back and fulfilled his every wish until he discovered that, in reality, the leper was an angel sent by God to test him.
Two short pieces round off this CD of choral compositions: the Alleluia Tropus (2008-2010) and Two Lullabies (2002/2006). According to Pärt, lullabies are like little pieces of lost Paradise: “A small consolation combined with the feeling of profundity and intimacy. I wrote these two lullabies for adults and for the child within every one of us.”
Tõnu Kaluste has long been one of the outstanding interpreters of his countryman’s music. No other conductor has his gift for allowing Pärt’s works to breathe so freely in the choirs and orchestras he leads. He has already recorded many of Pärt’s pieces for ECM with the two ensembles he founded, the Estonian Philharmonic Chamber Choir and the Tallinn Chamber Orchestra. Other important interpreters of Pärt’s music on the CD include the Riga Sinfonietta, the Latvian Radio Choir (founded in 1940) and Vox Clamantis, with its wide range of repertoire, from medieval to modern.
The recordings took place with Pärt in attendance in St. Nicolai Church (Niguliste kirke) in Tallinn. That 13th-century church often serves as a concert hall and recording venue, thanks to its splendid acoustics.
RECENZE
Adam Arva Pärta naříká za celé lidstvo
Je málo současných „klasických“ skladatelů, jejichž novinky publikum vítá, jako by šlo o album nezávislých hvězd.
Popularita Arva Pärta se odvíjí od toho, že prolomil bariéru nedůvěry širšího publika k instituci „soudobého skladatele“. Nejde jen o to, že balancuje na hranici mezi chorální a klasickou harmonií, čímž obchází moderní disharmonii a složitost. Zároveň svou novou prostotou nabídl nekonkrétní, ale velmi pádnou verzi spirituality pro dnešního západního člověka – snad podobně sdělnou, s jakou ve filmu přišel jiný tvůrce z komunistické zóny, režisér Krysztof Kieslowski. Jejich zvěst přijal Západ i Východ: jako svědectví, že v totalitě si víra může uchovat živost, kreativitu a opravdovost, jež dokáže spojit underground s profesory.
Řeč je o nás, dětech jeho dětí // Nové skladby natáčí a vydává za Pärtovy supervize mnichovský label ECM už od průlomového alba Tabula rasa (1980). Producent Manfred Eicher stál po boku Pärta během let, kdy jeho prvotní styl jakoby váhavě nekompletních harmonií nutně prošel změnou. Pärt je tvůrcem s vnitřní poctivostí poustevníka snažícího se obstát ve zkoušce: nic mu není vzdálenější než stát se fabrikou na jeden úspěšný model. Nové album Adam's Lament (Adamův nářek) ho tedy zastihuje už harmonicky bohatšího, ale pořád jaksi svým způsobem. Třeba staroslověnský text titulní skladby si skladatel tak přesně analyzoval stran rytmu a počtu slabik, až se při práci vzdálil pocitu, že pracuje na uměleckém kousku. Což podotkl s neskrývanou spokojeností.
Adamův nářek, nejdelší a patrně nejzávažnější skladba alba, vznikl na text mnicha Siluana, který zemřel v roce 1938 v duchovním azylu na řecké hoře Athos. Jeho dílo bylo později vydáno a dnes se říká, že žádná antologie rusky psané moderní poezie bez něj nebude kompletní. Pärt tu komentuje původní text. Adam vyhnaný v ráje v něm sleduje své syny Ábela a Kaina a propuká v nářek: uvědomuje si, že nejen jeho synové budou žít ve zlobě, vzájemném boji a v blízkosti smrti. V náhlé vizi vidí, že takový osud postihne i děti jeho dětí, jejich děti a všechny národy, které z jeho rodu vzejdou, zaplní Zemi a její dějiny. Adam vidí, co už nelze vzít zpět: jeho „lament“ je tak lamentací za celé lidstvo.
Lepra, ten bílý anděl // Album sdružuje řadu kratších skladeb z poslední doby, včetně dvojice ukolébavek, Estonské a Vánoční: Pärt říká, že žánr ukolébavky pro něj představuje evokaci ztraceného ráje a krátkého návratu do něj. Vznik jednověté dvanáctiminutové skladby L’Abbé Agathon se neobešel bez nedorozumění: Arvo Pärt z korespondence mylně vyrozuměl, že dílo se má obracet k malomocným. Ve skutečnosti šlo pouze o oslavu jednoho z prvních evropských špitálů pro nemocné leprou, na jehož místě se premiéra objednané skladby odehrála. U Pärta mnohdy výborně funguje dlouholetá sžitost s duchovními texty: i tady bez sentimentu našel a adaptoval příběh svatého Agathona, který na zádech nesl malomocného a tak dlouho plnil každé jeho přání, dokud se neukázalo, že je to ve skutečnosti anděl, seslaný shůry jako (podotkněme, že dosti drsná) zkouška.
Pärtův styl dnes často vypadá, jako by se v raném novověku začala historie hudby odvíjet jiným směrem. Nepřekrášlená harmonie, evokující strohost nevytápěného kostela, tu neústí do mozartovské plnosti, ale ponechává si velkou citlivost pro zvukový detail. Do toho slovníku patří pasáže dosti tiché, klimaxy končící neprostupným blokem zvuku - a hlavně rafinované dialogy mezi vokálními sólisty, sbory, smyčci či dechy.
Dobré je krátce nahlédnout, jak dnes vznikají podobná díla. Titulní Adamův nářek koprodukčně objednaly Tallinn a Istanbul, kterým náležel titul „Evropská metropole kultury“ rok po sobě. (Dvojí premiéra pak odrazila téma „dcer a synů jednoho Adama“, kteří dnes žijí pod různou vírou.) Legitimovat se objednávkou u výrazných autorů se v Evropě už docela vžilo. Škoda, že Praha 2000 utratila své peníze v projektech, po nichž málokdy něco zbylo. Uvidíme, s čím se ukáží Košice 2013 a Plzeň 2015.
Pavel Klusák pro LIDOVÉ NOVINY (10.12.2012) a také blog PK
