Pavel Verner: hoboj
Petr Verner: viola
Michael Verner: fagot
Pavel Verner ml.: violoncello
František Xaver Thuri: cembalo
Pravým potěšením bylo pro nás vybírat hudbu pro realizaci této nahrávky z díla Georga Philippa Telemanna (1681 Magdeburg – 1767 Hamburg). Jeho znovuzrozené jméno, dnes právě jako v době jeho života, září po zásluze na jednom z míst nejpřednějších. Jeho dílo, podmanivé krásou inspirace a nadání, je přímo zázračné také svým množstvím i rozsahem, mistrovstvím a hlubinou ducha. Prostě „hudebník nad všechno chválu povznesený“, jak o něm říká jeho současník, slavný Mattheson.
Telemann, osobnost zbožňovaná ve své době v Německu, tak jako ve Francii, muž okouzlující šarmem, vládnoucí právě tak znalostí četných jazyků jako duchaplností často rozverných veršů… „Gieb jedem Instrument das, was es leyden kan. So hat der Spieler Lust, du hast Vergnügen dran.“ („Piš pro každý nástroj jen co proti srsti není – hráči pak ti hrají s gustem, ty máš potěšení.“) Zejména pak jeho hudba otvírala a stále otvírá dveře i srdce. Vedle osobní obliby byl ovšem nesmírně váženým umělcem (např. jen v Hamburgu zastával funkci ředitele kůru v pěti chrámech), navíc byl blízkým přítelem i takových osobností, jakou byl Johann Sebastian Bach, jehož synu Carlu Philippu Emanuelovi byl kmotrem. Mistrovo velmi plodné dílo vznikalo od raného dětství až do požehnaného věku 86 let a bylo často inspirováno růzností národních stylů – např. lidovou hudbou polskou a moravskou, s níž přišel Telemann do styku v době svého pobytu v Sorau (dnešní Żary v Polsku). Vedle oper, kantát, koncertů, oratorií, baletů, motet a serenád zaujmou zejména sonáty – sólové a triové, z nichž každá nese svůj osobitý charakter a nástrojové obsazení. Byly vesměs psány, podle stylové praxe, pro kombinace melodických nástrojů s bassem continuem, tvořeným cembalem a basovým nástrojem. Jejich tempové kontrasty, střídání vět rychlých s hluboce procítěnými volnými, jsou jejich typickými znaky.
