Evropské loutnové písně 16. a 17. století
Jana Lewitová, Rudolf Měřinský

F10017  [8595017401725]   vyšlo 8/1991, remaster reedice 2005   CD nosič je dlouhodobě vyprodaný.

Jana Lewitová - mezzosoprán
Rudolf Měřinský - renesanční a barokní loutny, arciloutna, alt

Odpověď na otázku, kdy se lidský hlas poprvé záměrně spojil se zvukem hudebního nástroje, nebudeme mít patrně nikdy. O zpěvu doprovázeném strunným nástrojem máme zprávy už ve starověku a pokud se nám božský Apollon se svou zlatou lyrou nezdá tím nejpřesvědčivějším důkazem, jsou tu doložené olympijské soutěže básníků, doprovázejících se na lyru či kitharu. Biblický David s harfou, tišící zpěvem a hrou zuřivost krále Saula, se stal přímo symbolem spojení božského a lidského principu v umění. Lidský hlas, daný člověku shůry – Bohem, přírodou či osudem – a zvuk nástroje, člověkem vědomě vytvořeným, snad s touhou přiblížit se Stvořiteli, od nepaměti vyjadřuje to, co je jinak nesdělitelné a co je vlastní podstatou hudby. ___ V rané renesanci v 15. století nejoblíbenějším doprovodným nástrojem zpěvu byla loutna. Nástroj, původně přinesený křižáky z arabského světa, se v té době definitivně zbavil dětských nemocí a svými technickými a zvukovými možnostmi zcela zastínil tehdejší harfy i klávesové nástroje. Loutny existovaly v různých velikostech. Postupem času se ustálily do základních typů louten, arcilouten, chitarronů a theorb. Loutně se v renesanci právem připisovala schopnost vyjádřit i ty nejsubtilnější lidské city. Snad díky tomu se zachovalo tak obrovské množství loutnových skladeb sólových i ansámblových všech žánrů a stylů, od renesance až po pozdní baroko. Pro loutnu komponovali skladatelé ve všech evropských zemích (ještě v 18. století píše Baltazar Janovka, že v Praze je tolik louten, že je jimi možno pokrývat střechy domů!). Vznikaly národní školy, které se navzájem liší tak, jako národy, které je vytvořily. Nejvýrazněji se rozdíly jednotlivých škol projevují v písních, doprovázených loutnou. Řeč sama charakterizuje národní povahu a přenesena do hudby je nekonečným zdrojem výrazových prostředků. ___ Výběr skladeb na naší nahrávce čerpá z bohaté pokladnice evropské hudby 16. a 17. století a interpreti se záměrně omezili na skladby tří národních okruhů. Nejstarší z nich patří Španělsku 1. poloviny 16. století, jehož hudba je přes své neobyčejné kvality zatím málo známá. „Villancicos“ jsou stylizované vícehlasé skladby, jejichž základ tvoří starobylé lidové písně („villano“ je venkovan). Byly nesmírně oblíbené ve všech vrstvách španělské renesanční společnosti a zůstaly uchovány v tzv. Cancionero de Palacio – Palácovém zpěvníku. Vedle nich najdeme skladby vysloveně dvorské, komponované aristokraty na texty předních básníků. Většina je zaznamenána v tabulatuře (což byl rozšířený způsob notace pro strunné nástroje) pro nástroj zvaný vihuela da mano, který byl španělskou specialitou. Měl přibližně tvar dnešní kytary a ladění loutnové. Dalším okruhem je hudba italská. Vybrané skladby patří do doby manýrismu a raného baroka. Na rozdíl od španělských písní byly italské rozšířeny po celé Evropě a najdeme je i v unikátních sbornících uložených v pražské univerzitní knihovně. Jsou pro nás ukázkou toho, co poslouchala a provozovala pražská aristokratická společnost v letech před třicetiletou válkou. Anglická hudba je reprezentována dvěma nejvýznamnějšími obdobími rozkvětu ostrovní hudby: alžbětínskou renesancí a tvorbou velkého barokního skladatele Henryho Purcella. V obou případech je to hudba původně ovlivněná a inspirovaná italským vokálním stylem. Je však tak výsostně anglická svou introvertní melancholií, že bychom těžko hledali vhodnější příklad prolínání jednotlivých proudů evropské kultury. Jako malá připomínka barokní loutnové tvorby vzniklé v Čechách je jedna skladba dochovaná ve sborníku pražského loutnisty Aureo Dixe.

Daniel Špička

Další CD alba Jany Lewitové:

Společné nahrávky Jany Lewitové a Vladimíra Merty: