Josef Antonín Plánický (1691 - 1732): Opella ecclesiastica
MUSICA BOHEMICA, Jaroslav Krček
F10045 [8595017404528] vyšlo 12/1993, remaster reedice 2006
Sbírka dvanácti duchovních kantát Opella ecclesiastica, jež vyšla v roce 1723 tiskem u J. J. Lottera v Augsburku je jediným dochovaným dílem českého barokního skladatele, který bývá díky vyzrálé formě těchto svých árií často srovnáván s hudební řečí velikánů Bachova či Händlova formátu.
MUSICA BOHEMICA, dirigent Jaroslav Krček
soprán Ludmila Vernerová-Nováková
alt Marta Beňačková
bas Zdeněk Harvánek
housle Tomáš Prosek, Blanka Mráčková, Jiří Fišer, Jan Marek, Rita Čerpučenková, Jitka Adamusová
viola Jiří Rajniš, Jaroslava Smolová
violoncello Tomáš Nývlt
kontrabas Jiří Rohan
hoboj Gabriela Krčková
fagot Jindřich Koman
cembalo, varhanní pozitiv Judit Izsak-Macečková, Jaroslav Krček
Dva roky po Bílé hoře přichází do Manětína v západních Čechách rod Lažanských, který se významně zapsal do kulturní historie města. Byli to zejména Václav Josef Lažanský a jeho manželka Marie Gabriela Černínová z Chudenic, kteří po velkém požáru roku 1712 dali přestavět městské dominanty včetně kostela a soustředili k jejich výzdobě vynikající umělce té doby. Nechyběl mezi nimi ani Petr Brandl. Hraběcí rodina projevovala i vřelý vztah k hudbě a Marie Gabriela byla sama výborná zpěvačka a cembalistka. V nedalekých Plasích působil v cisterciáckém klášteře hudební teoretik P. Mauritius Vogt a spolu s ním pobýval na manětínském zámku i benediktinský komponista z Prahy P. Gunther Jakob. V téže době také obnovilo činnost místní literátské bratrstvo, které se věnovalo pěstování figurální hudby na kůru děkanského kostela. To jsou skutečnosti, které působily na kulturní klima tohoto nevelkého města a které sehrály důležitou roli i v hudebním cítění manětínských kantorů.
Z jedné takové rodiny vyšel i Josef Antonín Plánický (1691-1732). Byl zřejmě synem učitele a varhaníka Jaroslava Plánického, od něhož asi získal základy hudebního vzdělání. Ale ani o jeho další životní dráze nemáme dostatek pramenů. Vzhledem k tomu, že dobře ovládal latinu, předpokládáme, že studoval na některém z jezuitských gymnázií. To mu také otevřelo cestu na manětínský zámek, kde se stal roku 1715 vychovatelem. Po pěti letech požádal o propuštění ze služeb a jen z jeho předmluvy ke sbírce Opella ecclesiastica soudíme, že dva roky pobýval na různých místech v Čechách, na Moravě a v Rakousku, kde si rozšířil svůj hudební obzor.
Bližší zprávy o něm pak pocházejí až z roku 1720, kdy přichází se svou rodinou do hornobavorského Freisingu. Tady získal příznivce v kanovníkovi Phillipu Franzi Lindmayerovi, který mu roku 1722 dopomohl k místu tenoristy v biskupské kapele. Z tohoto působení se zachovalo jen několik Plánického žádostí o zvýšení platu a přídělu deputátního vína, které skladatel odůvodňoval všeobecnou drahotou a potřebou inspirace. Je třeba říci, že biskupská kancelář zpravidla jeho žádostem vyhověla. Víme také, že právě tady zkomponoval svou sbírku duchovních árií a byl dokonce pověřen napsat slavnostní operu k oslavám tisíciletého jubilea biskupství. Premiéru měla v roce 1724, ale podobně jako další Plánického skladby se nezachovala. Patřily k nim litanie, Te Deum, Rekviem, moteta i tehdy módní „musica navalis“ pro pražské vyjížďky po Vltavě.
Do dnešních dnů máme tedy k dispozici pouze jediné jeho dílo - sbírku dvanácti duchovních árií Opella ecclesiastica, která vyšla v roce 1723 tiskem u Johanna Jakoba Lottera v Augsburku. Sbírka obsahuje 7 sopránových, 3 altové a 2 basové árie s doprovodem varhan nebo cembala, dvojích houslí, violoncella nebo violy, sólových houslí nebo hoboje. Pozoruhodné je na jejich obsazení, že ani jedna árie není tenorová, třebaže autor sám byl v biskupské kapele angažován pro tento obor. Jsou to jednověté skladby komponované v třídílné formě da capo - A B A, kde se celá první část po vzoru operních árií opakuje beze změny. Ve vokálním partu se objevuje i působivá koloratura. Pokud se vyskytují instrumentální úvody, vykazují těsnou či naopak velmi volnou souvislost s árií. Autor je označuje jako „sonáty“. Dá se říci, že novum, které Plánický přináší, spočívá v recitativech doprovázených varhanami nebo cembalem, na něž navazuje bohatěji instrumentovaná árie. Uplatnění v podobných souvislostech nacházíme sice už u Josefa Leopolda Václava Dukáta na samém počátku 18. století, ale nikoli v tak vyzrálé formě. Také Plánického harmonie působí nečekanými akordickými vazbami a místy až disonantním napětím. Nikoli náhodou bývá manětínský autor po této stránce srovnáván s hudební řečí velikánů Bachova a Händlova formátu.
Plánického árie se tu a tam objevují jednotlivě na koncertním pódiu či na gramofonových deskách, ale jako ucelenou kolekci je má posluchač možnost sledovat poprvé až v tomto vydání. Provedení se ujal hudební skladatel a dirigent Jaroslav Krček se svým souborem Musica Bohemica, který patří k předním interpretům české barokní hudby. Původně vycházel ze známé Troldovy sbírky a nově přihlédl i k vydání Jiřího Sehnala (MAB, Editio Supraphon 1988). Respektuje komorní charakter díla, autorovo rozlišení sólových pasáží a tutti, citlivě volí alternaci houslí a hoboje a nejasnosti v Plánického předpisu „bassetto“ a „fagotto“ řeší s ohledem na zvukovost skladby. Barokní autoři ponechávali značnou volnost interpretům ve zdobení hlavní melodické linky a není tomu jinak ani v tomto případě. Zdobení a frázování Jaroslava Krčka je citlivé a vychází z hluboké znalosti hudebního myšlení baroka. Na několika místech opravil evidentní chyby v předpisu a na rozdíl od Sehnalova vydání věnoval mnohem více pozornosti doprovodné funkci continua.
Sbírka duchovních árií Josefa Antonína Plánického se tak uchází o posluchačskou pozornost v živém a zasvěceném podání souboru, který je český nejen podle svého jména.
