Zlatý věk LOUTNY V ČECHÁCH

F10057   [8595017405723]   vyšlo 7/1995

Rudolf Měřinský
renesanční loutna (1-7,23-27), 10 sborů, Jiří Čepelák 1993 (M. Tieffebrucker, Benátky 1604)
barokní loutna (8-14,19-22,28-38), 13 sborů, Jiří Čepelák 1994 (J.Ch. Hoffman, Lipsko 1716)
teorba (15-18), 16 sborů, Jiří Čepelák 1993 (M. Sellas, Benátky 1637)

Uvedené názvy skladeb jsou převzaty z původních rukopisů.

Testudo nostissima in nostris patribus instrumentum, nam tanta per omnes domos,quocunque te verteris in triurbe hac Regia, Lautnarum est copia, ut nescio quot Maximorum Palatiorum, in casu hujus probandi assert, tectis ex integro construendis succurrere cum eis posses ...
(Clavis ad thesaurum magnae artis musicae)

Loutna je v našich krajích nejznámějším nástrojem, neboť po všech domech, kamkoliv se v tomto královském trojměstí obrátíš, je tak veliké množství louten, že bys s jejich pomocí v případě, že by bylo potřeba podat důkaz tohoto tvrzení, mohl znovu postavit střechy nevím kolika největších paláců ...
(Klíč k pokladu velikého umění hudebního, Praha 1701, s.283)

     Výše uvedená slova napsal počátkem 18. století varhaník Týnského chrámu v Praze a autor ve své době velmi rozšířeného hudebního slovníku Tomáš Balthasar Janovka. I když nepochybujeme o tom, že jeho tvrzení je poeticky nadnesené, množství tabulatur pro loutnu a příbuzné nástroje, které se do dnešní doby na našem území dochovaly a četnost archivních zpráv svědčí o mimořádné oblibě tohoto hudebního nástroje v Čechách po celé 17. století.
     Skladby, které naleznete na této desce, pocházejí v naprosté většině z českých archivů a knihoven. Napsány byly v období, jež je právem považováno za zlatý věk loutny, tedy v letech 1620 - 1700. Nejstarší vrstvu skladeb představuje především rukopis z let 1623 - 1627, který je dnes uložen v Národním muzeu v Praze. Podle dochovaného ex libris patřil dnes v podstatě neznámému Joannovi Aegidiovi Bernerovi de Retenwert z Lampotingu. Do Čech se rukopis dostal zřejmě už počátkem 19. století. Na více než dvou stech stránkách zachycuje loutnové skladby italského, francouzského, polského, anglického a německého původu z počátku 17. století. Kompozice jsou zapsány italskou a francouzskou tabulaturou a ve svém souhrnu představují mimořádně cenný pramen ke studiu loutnové hudby vrcholné renesance a raného baroka. Autoři skladeb této sbírky již patří ke generaci, ktará se vymanila ze závislosti na vokálních předlohách a tvořila svébytné instrumentálně cítěné kompozice. Skladby rukopisu jsou zapsány v tabulatuře pro renesanční loutnu a na naší nahrávce jsou také realizovány na tomto nástroji.
     Tvorba italského skladatele a loutnisty Pietra Paola Melliho se sice do dnešní doby na našem území nedochovala, nicméně jeho skladby a životní osudy jsou s Českými zeměmi propojeny velice úzce. Melli byl od roku 1612 dvorním hudebníkem císaře Matyáše a po jeho smrti přešel do služeb nového panovníka Ferdinanda II. V doprovodu obou Habsburků bezpochyby opakovaně navštívil i Čechy. Znalost prostředí potvrzuje i jeho třetí svazek skladeb pro loutnu z roku 1616, v kterém nalezneme kompozice dedikované českým šlechtičnám, a také jeho doposud nevydaná korespondence. Výběr skladeb na naší nahrávce byl pořízen z tisku jeho páté knihy intavolatur z roku 1620, který vyšel v Benátkách v oficíně Alessandra Vincentiho. Sbírka je dedikována samotnému císaři Ferdinandovi II. a určena je pro theorbu.
     Počátkem 17. století došlo ve Francii k dynamickému rozvoji loutnové hry. Loutna se v té době stala ve Francii pravděpodobně nejoblíbenějším nástrojem a hra na tento nástroj byla módou, které podlehl i panovník. Kolem roku 1630 položili francouzští lounisté základy novému stylu lounové hry i kompozice. Novátorství spočívalo především v zavedení nového kvart-terciového ladění a také v prosazení techniky tzv. lomeného stylu (style brisée), který umožnil rozvoj řady zvukových specifik tohoto nástroje. V neposlední řadě pak francouzští lounisté prosadili svébytné instrumentální žánry, které byly povětšinou velice umnými stylizacemi tanců. Kolem poloviny 17. století ovládl nový francouzský loutnový styl celou Evropu a hudba loutnových dynastií Gaultierů a Gallotů zněla v každé hudbymilovné společnosti a na mnoha šlechtických sídlech.
     Mezi největší milovníky nového francouzského loutnového stylu a to i v celoevropském kontextu patřili členové české šlechtické rodiny Lobkoviců. Díky jejich zájmu a péči byla na rodovém sídle v Roudnici vybudována jedna z nejzajímavějších a zřejmě i nejpočetnějších soukromých sbírek francouzské loutnové hudby v Evropě. Lobkovicové však nebyli pouze pasivními vnímateli této hudby. Někteří členové tohoto rodu byli i výkonnými lounisty a jejich kontakty s dobovými skladateli, loutnovými pedagogy a staviteli nástrojů byly zcela osobní a přímé. Lobkovická sbírka tabulatur, která je po nešťastných svozech archivních materiálů v 50. letech tohoto století rozptýlena na více místech, tak obsahuje skladby zajímavé nejen co do počtu. Nalezneme mezi nimi i řadu skladeb a suitových celků, které jsou unikátní v evropském kontextu. Výběr ze dvou rukopisů této sbírky naleznete i zde.
     Hudba pro sólovou loutnu, která je obsahem této nahrávky, je repertoárem velmi svébytným. Hrána byla především v komorním prostředí vybrané společnosti. I když se jedná o skladby nevelké rozsahem, jejich význam pro formování dobového vkusu a hudebního cítění byl naprosto zásadní. Počátkem 18. století se nástroje loutnového typu staly poněkud těžkopádnými. Obliby se dočkaly rychlejší nástroje klávesové nebo technicky jednodušší a lidovější kytara. Dnešní posluchač však bezpochyby na loutně ocení její specificky barevný zvuk, možnosti velice ornamentální hry a osobitý repertoár. A možná tak i pochopí, proč byl tento nástrojve své době považován za královský.
     Po více jak dvou staletích nadvlády kytary se počátkem 50. let začala na evropská koncertní podia navracet loutna. Zpočátku pozvolna a opatrně, neboť kytaristé ji povětšinou brávali jako doplněk či zpestření svých vystoupení. Od sedmdesátých let tohoto století však postupně rostl počet hudebníků, kteří se plně a profesionálně věnovali nástrojům loutnového typu. Obdobně se i v Čechách v posledních letech obnovuje tradice hry na loutnu. Zásluhu na tom má bezpochyby i interpret této nahrávky - pražský loutnista RUDOLF MĚŘINSKÝ (nar. 1960).
     Loutně se intenzívně věnuje již více jak deset let. Své znalosti získal především soukromým studiem u řady významných loutnistů, jako je kupř. Nigel North, Jacob Lindberg, Anthony Rooley či Hopkinson Smith. Rudolf Měřinský absolvoval také specializované kursy na Letní akademii v Innsbrucku a při Mezinárodní letní škole v Dartingtonu. Repertoárově se věnuje především hudbě renesance a baroka. Vystupuje sólově, v malých consortech a je vyhledáván i jako hráč continua. Má za sebou již několik úspěšných nahrávek: spolu se zpěvačkou Janou Lewitovou natočil v roce 1991 CD Evropské loutnové písně 16. a 17. století, v roce 1993 s pětičlenným souborem mimořádně úspěšný titul Sefardské písně (oba tituly pro ARTA Records) a v roce 1994 se souborem Capella rudolphina antologii Musica temporis Rudolphi II.
     Rudolf Měřinský se věnuje také badatelské práci, jejíž výsledky využívá především při své koncertní činnosti. Nezanedbatelné je i jeho pedagogické působení, které se zhodnocuje především v nové nastupující generaci českých loutnistů.

Petr Daněk

Další nahrávky s Rudolfem Měřinským: