Georg Philipp TELEMANN
Koncerty a sonáty pro zobcovou flétnu, violu da gamba a smyčce
F10058 [8595017405822] vyšlo 11/1995, remasterovaná reedice 10/2007
Koncert C dur pro zobcovou flétnu, smyčce a cembalo (TWV 51:C1)
Triová sonáta g moll pro zobcovou flétnu, violu da gamba a continuo (TWV 42:G9)
Suita D dur pro violu da gamba a smyčce (TWV 55:D6)
Triová sonáta F dur pro zobcovou flétnu, violu da gamba a continuo (TWV 42:F3)
Koncert a moll pro zobcovou flétnu, violu da gamba a smyčce (TWV 52:A1)
Jiří Stivín - altová zobcová flétna
Petr Hejný - viola da gamba
Pro Arte Antiqua Praha
Václav Návrat - barokní housle (1-4,19-22), diskantová viola (10-15)
Jan Šimon - barokní housle (1-4), barokní viola (19-22), sopránová viola (10-15)
Ivo Anýž - barokní viola (1-4), altová viola da braccio (10-15)
Hana Fleková - barokní violoncello (5-8,16-22)
Milan Vlček - basová viola da gamba (1-4,10-15)
Aleš Bárta - cembalo
Georg Philipp Telemann (14. 3.1681 Magdeburg - 25. 6.1767 Hamburg)
V první polovině XVIII. století mělo protestantské Německo početnou skladatelskou skupinu, kde jedním z nejvýznamnějších byl právě Georg Philipp Telemann, úžasně plodný tvůrce. Napsal několik desítek oper, hlavně pro Lipsko a Hamburg, kde byl umělecky činný, četné ročníky chrámových kantát všeho druhu, triové sonáty a komorní koncerty, které vynikají svěžestí melodických myšlenek i dokonalým propracováním formy.
Telemann pocházel z měšťanské vzdělanecké rodiny, v níž řada předků měla univerzitní vzdělání. V skladbě byl samoukem, kompoziční technice se učil opisováním skladeb jiných autorů. V roce 1701 se dal zapsat na lipskou univerzitu, ale úspěchy jeho chrámových kantát způsobily, že zůstal nadále věrný pouze hudbě. Založil studentské Collegium musicum, k němuž patřilo až 40 členů a které později řídil J. S. Bach. Po té v roce 1702 převzal řízení lipské opery, pro niž napsal přes dvacet skladeb, bohužel nedochovaných. Od roku 1704 prošel řadou kapelnických míst v šlechtických orchestrech. Působil např. v již zmíněném Lipsku, dále pak v Eisenachu, v roce 1712-21 řídil kapelu ve Frankfurtu nad Mohanem a po té, až do své smrti, v Hamburgu, kde roku 1722 převzal také řízení městské opery a veřejných koncertů. V roce 1737 podnikl osmiměsíční cestu do Paříže na pozvání tamních hudebníků .
Georg Philipp Telemann byl mimořádně plodný autor. Celkový rozsah jeho díla není dosud známý, ale odhaduje se zhruba ke dvěma tisícům titulů. Psal s virtuózní lehkostí, bezprostřední svěžest nápadů ho nikdy neopouštěla, rád se pouštěl do experimentování, ve kterém objevoval zajímavá hudební řešení v oblasti harmonie, formy a instrumentace.
Z množství oper vyniká Trpělivý Sokrates z roku 1721 a intermezzo Pimpinone z roku 1725. Chrámových kantát, které psal pro každou neděli, napsal 23 ročníků! Ze světských kantát jsou dosud oblíbené Schulmeisterkantate o nadměrném sebevědomí kantora skladatele a dramatická sólová kantáta Ino z roku 1765. Ze sta orchestrálních suit je významná Musique de Table z roku 1733. Komponoval také sonáty pro různé nástroje.
Telemann byl velmi obratný skladatel, podle potřeby komponoval ve francouzském či italském stylu, dovedl se přizpůsobit vývoji dobové módy. Za pobytu na zámku Sorau ve Slezsku, kde byl v letech 1704 - 8 ve službách hraběte von Promnitz, poznal polskou lidovou hudbu, která jej okouzlila svou spontánností. V té době složil několik skladeb právě na polské motivy.
Telemann byl ve své době dokonce ceněn výše než Bach. Představoval typ šťastného umělce, u něhož se zdravé muzikantství spojuje s jemným, avšak pronikavým intelektem.
Jan Šimon
Telemannova instrumentální hudba
Tak jako život vzniká z duality principů, měla i hudba Telemannovy doby dva základní módní proudy, které se rozlévaly do německy mluvících zemí a nesly s sebou cestující hudebníky s tisky a opisy skladeb; byly to italský a francouzský styl.
Ve fascinujících charakteristikách mnohých současníků čteme o tom, že "Italové se snaží napodobit vášně duše, až se člověku zdá, že skutečně trpí afektem, o kterém zpívají, kdežto Francouzům stačí jen lahodit uchu stálou líbezností, která ukrývá jejich energii ..." (M. Mersenne, 1636-7). Nebo o tom, že "Francouzi chtějí být měkcí, příjemní a plynulí, kdežto Italové se odvažují všeho, co je drsné a nezvyklé, ale dělají to jako lidé, kteří mají právo riskovat a jsou si jisti svým úspěchem! U Italů ... bouře hněvu a sinfonie fúrií otřásají duší, umělec sám při hře je zachycen nevyhnutelnou agónií, mučí své housle, kymácí se; už není pánem sebe, ale je vzrušen jako někdo posedlý nutkavým pohybem" (F. Raquenet, 1702). A Joachim Quantz o padesát let později k tomu suše dodává: "Italští instrumentalisté jsou dekadentní a excentričtí, ale zruční ... Francouzská hudba spočívá spíše v kompozici než v interpretaci, italská hudba naopak."
Tato rozdílnost povah se projevovala v odlišném přístupu k dotváření skladeb ozdobami. Italové každou skladbu zasypávali bohatstvím pasáží, trylků a běhů hlavně variačního charakteru, kdežto Francouzi vypracovali dokonalou stavebnici krátkých, velmi přesně definovaných ozdob, jejichž výskyt označovali křížky nebo jinými symbolickými znaménky. Dále zde existoval rozdíl v oblibě určitých hudebních forem. Pro prezentaci instrumentalistů v Itálii se užívala sonáta a koncert (zvláště jeho benátská třídílná forma: rychle - pomalu - rychle), ve Francii zase taneční suita, tedy seřazení většího počtu různých tanců počínajících nezbytnou ouverturou. Typickým příkladem je Suita pro sólovou violu da gamba a smyčce na této nahrávce.
Pro Telemannovu hudební orientaci v prostředí těchto vlivů byly důležité dva životní mezníky. Prvním z nich, v roce 1705, bylo jmenování kapelníkem u hraběte Erdmanna II z Promnitz v Sorau (nyní Žary v Polsku). Hrabě byl velký milovník francouzské hudby a okázalých dvorních ceremoniálů a proto důležitou povinností nového kapelníka bylo komponovat francouzské ouvertury a tance ve stylu Lullyho. Během šestiměsíčního pobytu v Polsku zde navíc Telemann objevil polskou lidovou hudbu, jejíž "barbarská krása" mu učarovala na celý život.
Dalším důležitým bodem byl rok 1708, kdy se Telemann usadil u dvora v Eisenachu. Pro orchestr, který si velmi cenil, počal komponovat veliké množství koncertů, ouvertur a komorních děl. Ale to už z něj byl velký obdivovatel francouzské hudby. Často dával přednost suitové formě koncertu před italským třídílným rozvrhem, který adoptovala většina severních Němců (včetně J. S. Bacha). V jeho koncertech prakticky není žádné přísné schéma týkající se počtu vět, jejich vztahů, nebo struktury první věty. Vše je volné a tvořivé ...
Romain Rolland o něm jednou napsal, že je "závanem čerstvého vzduchu" v německé hudbě. Telemann sám řekl, že vůbec není milovníkem čistě virtuózního typu koncertu. Tento čerstvý vzduch totiž vane hlavně jeho instrumentální hudbou, která je určena převážně pro amatéry k domácímu muzicírování. Tím, že napsal a vydal mnoho hudby, která není technicky příliš náročná, ale přitom plná živosti a vynikajících nápadů, Telemann akceleroval proces významných stylových změn, který vyústil v předklasicistní hudební sloh.
Jako typické alchymistické "coniunctio oppositorum" (spojení protikladů) narouboval Telemann na francouzské formy italskou hravost a improvizovanost, a vytvořil z nich svůj "galantní styl", který přináší temné emoce jen lehkým dotykem a září senzibilitou, ale ne zničující vášní ...
Proto interpretace této hudby by neměla být v žádném případě přesným a strojovým tepem kontrapunktů, ale měla by mít spíše formu pružné společenské konverzace - někdy veselé, jindy vážné, ale nikdy ne naprogramované. A právě Jiří Stivín a Petr Hejný jsou ideálními médii pro tento druh bezprostřednosti. Jeden jako jazzman a geniální improvizátor a druhý coby senzitivní malíř dokáží transmutovat věci způsobem, o kterém říká Tao "Umět neumět je to nejvyšší, neumět umět je nemoc ..."
Jiří Stivín - altová zobcová flétna 
