Jaroslav Tůma (1956)
Varhanní improvizace

F10064   [8595017406423]   vydáno 9/1995, remaster reedice 2006

Osm varhanních improvizací Jaroslava Tůmy poskytuje mistrovskou, široce nazřenou konfrontaci s historií i současností hudební kultury. Už sám nápad je jedinečnou výzvou takzvané vážné hudbě, v níž se improvizace jako umění napojené na nezprostředkované tvůrčí zdroje takřka vytratila. Tůmovy kreace však směřují dál: nejenže je v nich předvedena dovednost, která koneckonců – naštěstí – pořád ještě patří k odborné výbavě každého varhaníka. Promlouvá z nich mnohasetletá, jedinečně komplexní zkušenost „královského“ nástroje.

1. Improvizace na jméno BACH
   Pasov (Německo), Passauer Dom, natočeno 20. 6. 1991
   varhany L. Eisenbarth, 1981, (největší chrámové varhany na světě)
2. Salve regina
   Mnichov (Německo), Frauenkirche - Munchner Dom, 3. 8. 1994
   varhany Georg Jann, 1994
3. Variaace na píseň “Ei, du feiner Reiter“ (Samuel Scheidt)
   Doksy , kostel sv. Bartoloměje, 1. 10. 1994
   neznámý varhanář, 1627 (rekonstruovány Vladimírem Šlajchem, 1992)
4. Cantabile in B
   Cambridge, Massachusetts (USA), The Harvard University Memorial Church, 9. 11. 1993
   varhany Charles B. Fisk, 1967
5. Fantasy in D
   Milano (Itálie), S. Alessandro, 2. 5. 1994
   varhany Orto-Lanzini (podle G. Silbermanna, 1722)
6. Homage starobylé anonymní kompozici pro klávesový nástroj (c. 1325)
   Karlskrona (Švédsko), the Frederik Church, 15. 7. 1993
   varhany Wahlberg, 1764 (rekonstruovány firmou Groenlund , 1987)
7. Passacaglia na téma Andrew Lloyd Webbera
   Frankfurt nad Odrou (Německo), St Gertraud Church, 28. 6. 1994
   varhany W. Sauer, 1879
8. Improvizace na starou francouzskou píseň "A vous dirais-je maman"
   Annaka, (Japonsko), Niijima School, 15. 4. 1995
   varhany Kuhn A.G., 1991

Jaroslav Tůma - varhany
Živá nahrávka na osmi různých nástrojích v různých částech světa: Doksy (Česká republika), Passau, Munchen, Frankfurt (Německo), Milano (Itálie), Karlskrona (Švédsko), Cambridge (Spojené státy), Annaka (Japonsko)

Improvizace je odjakživa spojena s uměním varhanní hry. Byly ovšem doby, kdy ji ovládali i zpěváci a instrumentalisté. Např. houslista Nicolś Paganini, či klavírista Ferenc Liszt ještě v minulém století ohromovali publikum na svých koncertech pohotovostí improvizovat na daná témata. Běžné bylo zejména improvizování kadencí v instrumentálních koncertech. Nicméně prvenství ve využití hry "spatra" třímá královský nástroj, ať již při bohoslužbě, či v rámci koncertu. Umění improvizace se vyučuje na středních a vysokých hudebních školách, i když dnes převládá názor, že se jedná o disciplínu, kterou se lze naučit pouze do určité míry. Její zvládnutí totiž předpokládá kromě zvláštního talentu také hodně teoretických i praktických znalostí z celé škály oborů. Jedná se o harmonii, kontrapunkt, hudební teorii, hudební formy a v určitém smyslu také o estetiku, filozofii a samotnou hudební kompozici. V zásadě lze u improvizátorů vysledovat dva možné přístupy, jednak hru v pevné formě a vyhraněném stylu, jednak snahu o soudobé vyjádření, které se často snoubí s volnější formou. Oba způsoby myšlení se mohou prolínat. Krajní možnosti prvního přístupu zřejmě nejdokonaleji využíval francouzský varhaník a skladatel Marcel Dupré (1886-1971), o kterém se traduje, že ještě ve svém vysokém věku cvičil improvizaci pravidelně několik hodin denně. Jedině tak bylo možné, aby na jakékoli téma tryskaly zpod jeho rukou technicky obtížné figury, jaké známe z jeho skladeb.
Mým učitelem improvizace na konzervatoři i na AMU byl profesor Jaroslav Vodrážka (nar. 1930), jehož umění je zachyceno na řadě gramofonových desek ze šedesátých až osmdesátých let. Vynikajícím způsobem např. doimprovizoval mnohé pouze částečně zachované fugy starých českých mistrů. Někomu se může zdát divné, že by se improvizace vůbec dala "cvičit". Je to však nezbytné pro každého improvizátora. Musí zvládnout mnoho stavebních kamínků - nejrůznějších postupů, počínaje základními harmonickými spoji a konče exposicemi fugy či nácvikem virtuózních stylizačních obratů.
      Improvizace na kompaktu, který máte v rukou, vznikaly v průběhu několika let. Téměř všechny jsou z veřejných koncertů, pouze v Doksech jsem hrál jen pro několik přátel.
Témata v Mnichově, Harvardu, Frankfurtu a Annace jsem dostal těsně před začátkem hry, v Pasově s o něco větším předstihem. Téma v Doksech jsem si zvolil sám těsně před hrou, v Miláně taktéž. V Karlskroně jsem doimprovizoval již dříve zapsanou vlastní skladbu pro klavichord, která však původně vznikla také z improvizace na dané téma. V tomto jediném případě se tedy nejedná o "čistou" improvizaci. Soubor předložených improvizací je sestaven ze zhruba troj- násobného množství snímků, které původně přicházely v úvahu. Chce být dokumentem významných nástrojů, různých způsobů práce s hudebním materiálem, chce být však zároveň i prezentací mého názoru na soudobé hudební vyjadřování, které na konci století naplněného tak různorodými směry (jako je třeba 2. vídeňská škola na jedné straně či L. Bernstein na straně druhé) přichází opět (po kolikáté už ?) k záměrnému zjednodušování hudebních kompozičních prostředků a přímočařejšímu oslovování posluchačů. Většina čísel je polystylová, faktura homofonní je střídána plochami polyfonními, občas se vynoří prvky z oblasti atonální, či naopak minimální hudby, po formální stránce se setká posluchač se schématy (nikoli ovšem v přísném slova smyslu) forem písňových a variačních, využit je princip formy sonátové (Mnichov) či formy passacaglia. V okamžiku zrodu improvizací se vždy snažím podřídit vše především hudbě samé. Vedle toho pak i nástrojům, z nichž každý z tohoto kompaktu je opravdovou "osobností". Je zde zahrnuta škála varhan od mamutích katedrálních až po jednomanuálové s několika rejstříky (Miláno, Doksy). Liší se i stylovým zaměřením. Od renezančních Doks a barokního Milána či Karlskrony přes romantický Frankfurt s kuželkovou vzdušnicí až po moderní nástroje s elektronickými paměťovými kombinacemi. O stylovou univerzálnost užití varhan, která je ovšem z hlediska moderního varhanářství považována za nedosažitelnou a současně vlastně i za nežádoucí, se snaží pouze Mnichov, v tomto případě je však určitá univerzálnost zvuku vynahrazena účinkem ohromujícího dozvuku, jehož délka (11 sekund) je v improvizaci výrazově i formotvorně využita.
      Za zvláštní zmínku stojí problém, který vzniká při improvi- zaci na nástrojích, které vymezují hráče nejen počtem a barevností rejstříků, ale i svými dalšími parametry. U varhan v Karlskroně či v Doksech jsem se nacházel v situaci, kdy jsem byl nucen počítat i s takovými specifičnostmi historických nástrojů, jaké jsou dané originální konstrukcí klínových měchů. Ta zde způsobuje nesmírnou "živost" tónů, což kromě pelu autenticity přináší při změnách faktury či počtu hlasů nejen výrazné výkyvy ve výšce tónů (houpání), ale někdy doslova až pazvuky, které ale pojímám jako žádoucí výrazové obohacení znějící hudby na daných autentických nástrojích.
      Stejně tak se snažím využívat i různých historických nerovnoměrných ladění (Doksy, Karlskrona, Milano) k podtržení barevných rozdílů ve zvuku jednotlivých souzvuků či akordů. V Mnichově a Pasově se posluchač setká s neobvyklými barvami zvonkoher a exotických rejstříků jazykových, např. s horizontálně posazenými trompetami - tzv. španělskými. V japonské Annace se nechala vynikající současná švýcarská varhanářská firma Kuhn inspirovat barokními varhanáři i v takovém detailu, jakým je instalace zvonečkové hvězdice (Cymbelstern). Bylo by pro mě bývalo těžké ji při improvizaci nevyužít. Celkový výraz je někde dotvářen také zcela náhodnými detaily, např. průjezdem motorky kolem kostela těsně po závěrečném akordu "frankfurtské" improvizace a mým následným energickým zasouváním rejstříkových táhel.
      Některé z použitých snímků jsou nahrány profesionálním zařízením, jiné zcela amatérsky, i když i tehdy se jedná o digitální záznam. Improvizace si na koncertech nechávám nahrávat pravidelně, protože dodatečný poslech nahrávky umožňuje zodpovědné posouzení předností a záporů zvolených improvizačních postupů. Když s výsledkem nejsem spokojen, což je situace, do které se dostává každý improvizátor, přiměje mě k dalšímu zařazování improvizací do koncertních programů především vzpomínka na pana profesora Vodrážku, který s oblibou vypávěl o slavném výroku německého varhaníka J. E. Köhlera o tom, že ke koncertní improvizaci je třeba kromě nadání a píle také velká dávka drzosti.
       Veřejné improvizování je podle mého soudu vždy riskantní záležitostí bez záruky úspěchu, ale pokud se improvizace povede, může znamenat pro publikum i varhaníka něco mimořádného, co se dá jen těžko popsat slovy. Výjimečnost zážitku spočívá zřejmě v onom propojení funkcí skladatele a interpreta v jedné osobě v reálném čase, potažmo i v těžko vysvětlitelné inspirační rovině duchovní...
      Myšlenka vydat improvizace na CD ve mně sice už nějakou dobu zrála, ale konkrétní popud k počinu, který máte před sebou, vyšel na podzim roku 1994 nezávisle na sobě od několika mých přátel. Při kompletaci snímků nastaly určité problémy, kdy bylo nutno vyřešit nejen návaznost snímků po stránce technické, ale zejména po stránce hudební, ať již z hlediska hudební formy a výrazu, tak pro dosažení co nejlepšího vyznění všech představovaných varhan.

Jaroslav Tůma