Okruh skladatelů sdružených kolem souboru Mondschein spojuje postmoderně globální vidění situace hudby, a zároveň nedůvěra k synkretickým i jednostranně radikálním řešením. Jejich estetika, mající něco z rozkladné atmosféry konce století, je i snahou o vzkříšení významovosti hudby. Tito autoři (ač tolik rozdílní) mají společné úsilí o inovace uvnitř čistě hudebních prostředků (namísto útěků k povrchním spojením hudby s jinými druhy umění, nebo fyziologickému působení zvuku), zájem o prohloubení dimenze hudebního výrazu a významu, (namísto formální konstrukce), zájem o novou nástrojovou virtuozitu stojící ve službách exprese. Jejich cílem je tvorba jako dokonale svobodná činnost, oproštěná od návyků tradice i imperativů módnosti. Jejich společným znakem je snaha o srozumitelné hudební gesto stojící jakoby v bezčasí, mimo chaos rozpadajících se hudebních jazyků na konci 20. století.
Miroslav Pudlák (1961) studoval skladbu na konzervatoři u Jindřicha Felda a hudební vědu v Praze a v Paříži. Zúčastnil se různých kompozičních kurzů v zahraničí (Kazimierz, Darmstadt, Amsterdam). Působil ve Francii a USA. Profesionálně se uplatňuje v obou svých oborech. V letech 1985 - 1990 byl uměleckým vedoucím souboru Agon . Jako skladatel i muzikolog získal řadu ocenění, grantů a stipendií, mezi jinými: francouzské vládní stipendium, v roce 1993 cenu pro mladé skladatele a tvůrčí objednávku orchestru Academy of St. Martin in the Fields v Londýně a Fulbright Grant for Research (USA). Ve skladbě vyšel původně z některých postmoderních proudů 70. let, které přetransformoval ve svérázný typ skladebného konstruktivismu.
Sextet (1996) "... nese podtitul (původně pracovní název) On-da-tre , což připomíná plurál od slova ondatra (jak by zněl v italštině nebo hanáčtině), ale zároveň to zní jako počítání do tří v nějakém neznámém románském (nebo romském?) dialektu. (Dál by počítání pokračovalo: quatre, quins, sex, zíbn, očo, névo, dýset, a ještě dále pak: ondyset, dadeset, tredeset, atd., šestnáct se řekne sédesat , dvacet je dacet , dále po desítkách: tricec, kvarcec, kvincec, sextec neboli sextet atd.). Hudební zpracování Sextetu sleduje obdobný řád jako výše naznačená úvaha. Hudba vzniká jako gramatika neznámého, ale velmi povědomého jazyka, jako systém pravidel (a výjimek) syntaxu bezobsažných pojmů. Slova tohoto jazyka si své významy teprve nacházejí v náhodných asociacích. [...] Moderní skladatel často provádí něco podobného jako ti hraví tvůrci umělých jazyků, kteří s vážnou důkladností promýšlejí pravidla nějaké neužitečné hatmatilky". (M.P.)
Hanuš Bartoň (1960) studoval na konzervatoři v Praze skladbu u Ilji Hurníka a klavír ve třídě Emila Leichnera. Ve studiu stejných oborů pokračoval na hudební fakultě AMU, pod vedením Jiřího Pauera (skladba) a Jana Panenky (klavír), a jako aspirant na katedře skladby u Svatopluka Havelky. V současnosti na téže škole vyučuje. Absolvoval skladatelské kurzy v italské Sieně a v Polsku. Jako interpret se soustavně věnuje uvádění soudobé tvorby (premiéroval množství skladeb současných českých i zahraničních skladatelů), ale je také renomovaným interpretem hudby staré (CD nahrávka klavírních skladeb J.L.Dusíka). Rovněž v souboru Ars cameralis , jehož je členem, kombinuje interpretaci středověké a soudobé hudby. Ve své skladatelské tvorbě se odráží od východisek neoromantismu, na která navazuje svými promyšlenými experimenty s hudebním materiálem.
Řeka bouřlivá, řeka zapomnění (1996) "Název vystihuje rozdílnou atmosféru dvou částí skladby, které obě používají příbuzné hudební prvky. První část je koncipována jako sled několika gradačních vln, z nichž každá další převyšuje předcházející. Závěr zůstává otevřen, aby připravil nástup druhé části, která je myšlena jako jediné vykomponované diminuendo. Hudební řeč skladby je založena na převážně konsonantních souzvucích, které jsou rozloženy do tónového prostoru tak, aby byla "znovu objevena" jejich barevnost. Jednotlivé nástroje se sdružují do skupin vytvářejících na sobě nezávislá rytmická pásma." (H.B.)
Peter Graham (1952), vlastním jménem Jaroslav Šťastný-Pokorný studoval na Brněnské konzervatoři varhany a na Janáčkově akademii múzických umění kompozici u Aloise Piňose. Po studiích prošel řadou povolání (korepetitor, hudební režisér, dělník, učitel hudby). Ve středu jeho zájmu však vždy byla tvorba. Jeho skladby byly s úspěchem uvedeny ve Velké Británii, Německu, Polsku, Itálii, Rumunsku, Holandsku a Švédsku. Za komorní kantátu "Der Erste" získal II. cenu v mezinárodní soutěži festivalu "Musica iudaica" na skladbu s textem Franze Kafky (1993). Graham je také jednou z nejaktivnějších osobností hudebního dění v Brně (dramaturgie festivalu Expozice nové hudby, spolupráce s časopisem Ticho). Tvůrčí metodou skladatele Petera Grahama je spíše intuitivní kompozice, jeho hudební prostředky se v procesu hledání neustále mění, každé dílo tak představuje samostatný stylový svět.
Kvintet (1994) "Je psán původně pro altovou flétnu, klarinet, basklarinet, violu a klavír a vznikl v roce 1994 na základě deset let staré skici. Na žádost Kamila Doležala jsem autorizoval verzi, ve které violoncello nahrazuje basklarinet. Tato skladba nebyla podmíněna žádným vnějším důvodem - přišla ke mně sama, protože tu chtěla být." (P.G.)
Martin Marek (1956), pochází z hudebnické rodiny. Studoval hru na violoncello a skladbu na pražské konzervatoři, kde jeho učiteli byli Pravoslav Sádlo a Ilja Hurník, poté na pražské AMU u Svatopluka Havelky a Marka Kopelenta. Nová hudba 60. let představuje pro autora skladebně technické východisko, na kterém staví svou vlastní estetiku, kombinující seriální a tonální hudbu.
37 pohledů na horu Říp (1995) "Skladba je jakousi parafrází slavného cyklu "36 pohledů na Fudži-san" japonského malíře Hokusaje, ovšem v souvislosti s kultovní horou naší. Ta skýtá širokou škálu estetických zážitků, počínaje zamlženými jitry, přes výpary nedaleké továrny ve Štětí, až po občasné daleké výhledy. Celek je možno přirovnat k 37 fotografiím různých formátů, pořízených z několika stran a mnoha vzdáleností, v různých ročních obdobích. Některé z fotografií jsou pospojovány ve větší skupiny. Počet 37 je inspirován moderními japonskými fotopřístroji, se kterými se podaří naexponovat 37 namísto 36 snímků díky dokonalejšímu využití délky filmu." (M.M.)
Zbyněk Matějů (1958) studoval skladbu na konzervatoři v Praze u Jindřicha Felda a absolvoval rovněž AMU ve třídě Jiřího Pauera. Získal řadu ocenění na domácích i zahraničních skladatelských soutěžích. Zvláštní pozornost věnuje scénickým útvarům, zejména baletní hudbě, například s choreografkou Marcelou Benoniovou vytvořil balet Fobie , s premiérou ve Švýcarském Nyonu a reprízovaný ve Vídni a Moskvě. Jako vítěz v soutěži Donaubalett komponoval na zakázku baletní dílo pro Holland Dance Festival . Mezi dalšími objednávkami je např. dílo pro Deutsche Kammerphilharmonie Bremen a další. Zbyněk Matějů se ve svém vývoji dopracoval k široce syntetizujícímu stylu, integrujícímu nejrůznější prvky, stavěné do překvapivých souvislostí a situačních kontrastů. Zkušenosti z filmové a scénické hudby se projevují jako inspirace i pro "dramaticky" koncipovanou koncertní hudbu.
Capriccio (1996) "Na půdorysu tří vět se exponuje polystylový materiál (od prvků Nové hudby až po názvuky na pop music), kterému formální zpracování, uplatňující metodu náhlých střihů, dodává jednotu typu filmové hudby. Jde o rozmar hudební fantazie (Capriccio). Větší roli než forma tu hraje nálada, výrazové těžiště přitom spočívá v prvních dvou větách, které jsou pak nově nasvíceny ve větě třetí." (Z.M.)
