Václav Pichl, W. A. Mozart
Kvartety pro klarinet a smyčce

Václav Pichl: Tři kvartety pro klarinet, housle, violu a violoncello, Op. 16
Wolfgang Amadeus Mozart: Allegro  in B (z Kvintetu pro klarinet, dvoje housle, violu a violoncello KV 91, K. 516c) 
český anonym (okolo roku 1800): Thema a variace in B (del Signore L.)  

Jiří Krejčí - klarinet, W. Horák, Praha, konec 18. století
Pro arte antiqua Praha
Václav Návrat - housle, Franz Anton Wild, Brno 1792
Jan Šimon - viola (1-9,11), Johann Georg Leeb, Pressburg 1790
      - housle (10), francouzský mistr, 2. polovina 18. století
Ivo Anýž - viola (10), německý mistr, Orfönburg 1808
Petr Hejný - violoncello, Peregrino Zanetto, Bresciae 1581
     a = 428 Hz

Český hudební skladatel Václav Pichl se narodil 25. srpna roku 1741 v jihočeské Bechyni. Navštívíme-li toto malebné městečko s četnými historickými památkami, včetně rodného domu skladatele, lépe pochopíme, kde má své kořeny Pichlovo umění. Je to český barok, který tak dlouho dozníval v českých zemích, a ve kterém vzkvétala hudba, zvláště instrumentální. Sem patří skladatelovy začátky malého zpěváka na kůru a houslisty. Klasického vzdělání se mu dostalo v latinské škole jezuitského semináře v Březnici a později ve Svatováclavském semináři v Praze. Zde studoval právo, filosofii, teologii, ale především se horlivě věnoval hudbě. Kromě intensivního studia houslové hry navštěvoval také lekce komposice u Josefa Segera, který v té době patřil k prvním osobnostem pražského hudebního života. Z učedníka se stává houslový virtuos, jehož ambicí se všiml i Carl Ditters, když přijel v roce 1765 do Prahy, aby vybral zdatné hráče do orchestru Adama Patačiče, biskupa velkovaradinského. Pichl je přijat a pobyt v Uhrách pro něho znamená vlastní přípravu k umělecké samostatnosti. Když po čtyřech létech odchází do Vídně může nastoupit dráhu od které se již neodchýlí. Vystupuje na koncertech podmaňuje si obecenstvo mistrovstvím houslové hry, vychovává houslové virtuosy a jeho dílům se obdivuje celá Evropa. V roce 1775 byl Pichl jmenován hudebním ředitelem a komorním skladatelem arcivévody Ferdinanda - guvernéra milánského. Milán se tak stal jeho působištěm na více než dvacet let. Zval sem především své krajany působící v Itálii - Josefa Myslivečka, Jana Ladislava Dusíka, Vojtěcha Jírovce a další. Usilovně shromažďoval vzpomínky, partitury, dopisy, recenze a pustil se i do psaní knihy. Při invazi francouzské armády do Milána v roce 1796 padl za oběť také Pichlův dům a s ním jeho archiv a započatá kniha. Byla to ztráta, se kterou se Pichl nemohl vyrovnat. Závěrečná léta svého života strávil ve Vídni. Komponoval, koncertoval, učil a patřil k předním osobnostem zdejšího kulturního světa. Umírá 4. června 1805 při vystoupení v paláci knížete Lobkowitze, s houslemi v rukou. Z jeho rozsáhlého díla - asi 700 skladeb - však známe pouhý zlomek.
     Tři kvartety pro klarinet, housle, violu a violoncello v tóninách Es dur, B dur a Es dur byly vydány v Berlíně roku 1790 jako celek, který nese opusové číslo 16. Jsou věnovány monsignoru Giuseppe Albanimu a byly komponovány v době, kdy byl skladatel Václav Pichl ve službách arcivévody Ferdinanda v Miláně. Jsou vesměs třívěté: první věty důsledně v sonátové formě, druhé v písňové a třetí věty jsou variace (č.1) nebo ronda (č.2, 3). Mají znaky vídeňského klasicismu a po formální stránce připomínají některá komorní díla Josefa Haydna. Obsahově vynikají zvláště rázná úvodní témata tvořící kontrast k tématům vedlejším, která jsou více nesena českou zpěvností a vlivy lidové písně. V rondu 3. kvartetu cituje skladatel téměř doslovně českou lidovou píseň "Já mám svou panenku v Roudnici". Při důkladnějším rozboru zjistíme, že Pichl byl velmi dobře obeznámen se zvukovými i technickými možnostmi dechových nástrojů, v daném případě klarinetu. Využívá především jeho znělé klarinetové polohy, ale i spodního šalmajového rejstříku k doprovodným figuracím, které se často objevují v koncertantních dílech W. A. Mozarta. V partech smyčcových nástrojů, zvláště primu, nezapře vynikajícího houslistu. Kvartety byly vydány pod stejným opusovým číslem také v transkripci pro flétnu nebo hoboj, jak bylo v té době často praktikováno z důvodů širšího uplatnění. Tóniny však jasně napovídají, že původním záměrem bylo užití klarinetu. Při srovnání s poměrně značným množstvím komorních skladeb podobného nástrojového obsazení (dechový nástroj se smyčci) působí hudba kvartetů Václava Pichla svou jednoduchou zpěvností, která nepostrádá osobitý výraz. Smyčcové party Hummelovy edice, prvního tiskového vydání kvartetů, jsou uloženy v hudebním oddělení pražského Klementina (Národní knihovny). Part klarinetu jsem náhodně objevil v knihovně konzervatoře v Miláně.
     Allegro in B pro klarinet, dvoje housle, violu a violoncello W. A. Mozarta K. 516c se zachovalo pouze jako fragment, který je zajímavý tím, že je vypracován ve všech hlasech až do náhlého přerušení po 93. taktu. Bylo tak možné vyslovit domněnku, že skladba byla původně kompletní a Robert D. Levin pak mohl dokončit celou větu v intencích skladatele. Datem svého vzniku se tento fragment váže k dvěma kvintetům pro dvoje housle, dvě violy a violoncello K. 515, K. 516 z roku 1787. V tomto roce navštívil Mozart opakovaně Prahu. Poprvé v únoru a následně v říjnu při slavné premiéře jeho opery "Don Giovanni" ve Stavovském divadle. Bylo to šťastné období ve skladatelově životě. Fragment vyznívá jako zdařilá skizza pro slavný klarinetový kvintet K. 581, zvláště vezmeme-li v úvahu, jakým ojedinělým způsobem zde využívá Mozart svůj oblíbený nástroj, koncertantní klarinet.
     Počáteční písmeno "L" v názvu anonym odkazuje k dalšímu bádání o autorství půvabných Variací in B pro klarinet a tři basetové rohy. Rukopisné hlasy pocházejí z archivu knížete Clam - Gallase a dobu vzniku této skladby je možné datovat kolem roku 1800. Dílo zde zaznívá v přeinstrumentované podobě (aranžmá J. Krejčí), kdy původní doprovodné basetové rohy nahrazují smyčcové nástroje (housle, viola, violoncello). Tato verze vychází z podnětu českého badatele a klarinetisty prof. Jiřího Kratochvíla, který provedl úpravu a revizi tohoto anonymu pro klarinet a klavír (viz. předmluva k prvnímu vydání v edici Supraphon z roku 1975). Osvědčené komorní obsazení se smyčci dovoluje klarinetu zvukově se lépe prosadit a vzhledem ke vzácnému užití basetových rohů také častější uvádění na koncertních pódiích.
     Použití historických nástrojů pro tuto nahrávku má za cíl přiblížit se pokud možno co nejvíce dobovému znění interpretovaných skladeb. Víme, že konstrukce a tím i technické možnosti zvláště dechových nástrojů doznaly od konce 18. a začátku 19. století značných změn. Avšak témbr a charakteristický zvuk původních nástrojů je nezastupitelný. Můžeme zodpovědně říci, že přes četné problémy, které hra na tyto nástroje přináší (technická a intonační nedokonalost), lze lépe vystihnout hudební podstatu interpretovaných skladeb a obsah hudby přitom dostává jinou kvalitu.

Jiří Krejčí, Milevsko, srpen 1996